Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1086/2009Usnesení NS ze dne 23.09.2009

EcliECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1086.2009.1

přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1086/2009

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2009 o dovolání obviněných D. H., a E. C., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2009, sp. zn. 8 To 26/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 6/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. H. a E. C. odmítají.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 41 T 6/2008, byli obvinění D. H. a E. C. uznáni vinnými trestným činem kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a odsouzeni obviněný D. H. podle § 204 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvacet měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na čtyři roky, obviněná E. C. podle § 204 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na deset měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na dva roky. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl oběma obviněným uložen trest propadnutí věcí, a to obviněnému D. H. celkem čtyř ve výroku konkretizovaných mobilních telefonů včetně SIM karet a obviněné E. C. dvou mobilních telefonů včetně SIM karet. Tímtéž rozsudkem bylo současně rozhodnuto podle § 226 písm. a) tr. ř. o zproštění obžaloby obou jmenovaných obviněných pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a podle § 226 písm. c) tr. ř. o zproštění obžaloby spoluobviněného M. H. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění D. H. a E. C. odvoláními směřujícími proti jeho odsuzující části. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2009, sp. zn. 8 To 26/2009, byla odvolání obou obviněných podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

Proti tomuto usnesení podali obvinění D. H. a E. C. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výrokům o vině i trestu. Oba shodně odkázali na důvody dovolání uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a namítli, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, ač v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku soudem prvního stupně.

Dovolatel D. H. tvrdil, že nebyly plněny znaky trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák. „z důvodu absence znaků jeho skutkové podstaty v rozsahu objektu a objektivní stránky“. Zjištěné skutkové okolnosti podle něj nesvědčí pro naplnění objektu trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák., neboť svobodné rozhodování každé z jednotlivých žen nebylo dotčeno, narušeno nebylo ani občanské soužití a je zřejmé, že nemohla být dotčena mravnost toho, kdo danou službu sám vyhledává. Ze skutkových zjištění podle dovolatele neplyne, že by ženy byly k prostituci nuceny nebo že by bylo využito jejich tíživé situace. Ženy provozovaly prostituci dobrovolně, o své vůli, chtěly tuto činnost vykonávat a samy si sjednávaly zákazníky a své služby prezentovaly pomocí inzerce na své jméno. Upozornil, že prostituce není trestná, českou společností je chápána jako existující jev a je jí tolerována, není-li spojena s omezováním osobní svobody. Jednání obviněného mělo být předmětem správního řízení, nikoliv trestního. Trestní právo jako ultima ratio by přicházelo v úvahu, pokud by jakýmkoliv způsobem omezil osobní svobodu jakékoliv z žen nebo by na ně působil tak, že by docházelo ke snižování jejich lidské důstojnosti. Stran naplnění objektivní stránky nelze podle obviněného akceptovat závěr odvolacího soudu, že pro naplnění znaku kořistění postačí samotný fakt, že prostituce byla provozována jinou osobou než pachatelem a že pachatel od této osoby část takto získaného výdělku inkasuje. Skutkovou větu označil za neurčitou, protože z ní podle dovolatele nevyplývá nic o tom, jak velká byla částka, která byla ženám provozujícím prostituci vrácena ve formě služeb, a jak velkou částku si měl ponechat pro svoji potřebu, resp. zda tato částka byla větší než ta, kterou ženám vrátil. Zjištěný skutkový stav nelze podřadit pod kořistění jako zákonný znak trestného činu kuplířství. Kořistění spočívá v tom, že pachatel získá majetkový prospěch z prostituce jiného, což se v daném případě nestalo.

Obviněná E. C. rovněž zpochybnila naplnění objektu a objektivní stránky trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák., podstata jejích výhrad byla v podstatě shodná s těmi, jež uplatnil obviněný D. H. I ona zdůraznila, že prostituce byla ženami provozována svobodně, dobrovolně a vědomě. Všechny tuto činnost chtěly vykonávat, samy si sjednávaly erotické služby se zákazníky a své služby prezentovaly na své jméno. Ostatně i ona sama prostituci provozovala. Prostituce nebyla provedena na místech veřejnosti přístupných ani před osobami, které takovou službu nepoptaly. Proto ani podle ní nebylo popsaným jednáním nikterak dotčeno svobodné rozhodování každé z jednotlivých žen, narušeno nebylo ani občanské soužití a dotčena nebyla ani mravnost toho, kdo takovou službu vyhledává. Ve shodě s obviněným D. H. pak argumentovala, že prostituce je jev existující a českou společností, není-li spojen s omezování osobní svobody, tolerovaný. Ze stejných důvodů, na něž poukázal spoluobviněný D. H., i ona dovozovala, že její jednání by mohlo být předmětem správního řízení, nikoliv však trestního. Skutková zjištění spočívající v tom, že obviněná měla spoluobviněnému pomáhat tím, že přijímala nové ženy, těmto organizovat kontakty, zajišťovat eskort servis a zákazníky seznamovat s podmínkami obviněného D. H., podle dovolatelky nekorespondují se zákonným znakem kořistění z prostituce jiného; jednání ve formě pomoci nelze podřadit pod zákonný pojem kořistění a nenaplňuje ani znaky spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Měla za to, že její jednání neodpovídá žádné z forem společného jednání předpokládané ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. Podle popsaného skutku měla obviněná pomáhat spoluobviněnému D. H. bez jakékoli formy majetkového prospěchu a její jednání nelze chápat jako určitou činnost v popsaném jednání, která by společně s dalšími činnostmi vytvořila celek naplňující skutkovou podstatu trestného činu kuplířství. S ohledem na to, že se nepodařilo zjistit, jakou část výdělku žen jim měl obviněný D. H. vrátit formou poskytnutých služeb a jak velkou část si ponechal, v důsledku čehož nelze zjištěný skutkový stav u něj podřadit pod kořistění jako zákonný znak trestného činu kuplířství, nelze ani její jednání podřadit pod skutkovou podstatu kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství.

Oba obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a aby Městskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných uvedl, že jejich prakticky shodným námitkám přisvědčit nelze. Námitky směřující proti objektu trestného činu se podle něj zcela míjejí s realitou napadeného soudního rozhodnutí. Upozornil, že zákon nepožaduje, aby byly prostituující osoby figurující v trestném činu podle § 204 odst. 1 tr. zák. k provozování prostituce jakkoli nuceny. Tato podmínka se objevuje teprve v ustanovení § 204 odst. 2 tr. zák. a je současně okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby. Byť provozování prostituce samo o sobě není trestným činem, přesto jde o jednání společensky nežádoucí a do jisté míry i nebezpečné, zejména pokud jde o šíření pohlavních nebo jiných nakažlivých chorob (které již ovšem trestné je). Společensky žádoucí tudíž není ani jednání tzv. „pasáků“ či dalších osob, které prostituci umožňují, jako byli v daném případě obvinění D. H. a E. C. Jejich jednání očividně narušilo objekt uvedený v citovaném ustanovení trestního zákona a v tomto směru tedy nelze námitky dovolatelů akceptovat. Výhrady dovolatelů vůči objektivní stránce trestného činu označil rovněž za nepřípadné. Vyjádřil přesvědčení, že pachatelé, kteří poskytují osobám provozujícím prostituci možnost tuto činnost provozovat a činí tak za úplatu, tedy z umožňování či usnadňování prostituce jinému na takové osobě kořistí, pak nepochybně svým jednáním naplňují objektivní stránku trestného činu podle § 204 odst. 1 tr. zák. Míra kořistění (míra zisku) pachatelů tohoto trestného činu má přitom význam teprve v situaci, kdy dosáhne hranice značného prospěchu. Z provedených důkazů zřetelně plyne, že obvinění ze své činnosti měli značné zisky bez ohledu na náklady, jež byly s provozováním jejich „živnosti“ spojeny. Není možno přisvědčit ani separátní námitce obviněné E. C., že svým jednáním se kuplířství nedopouštěla. V době páchání trestné činnosti žila s obviněným D. H. jako družka, vedli společnou domácnost a společně se – každý svým dílem a ve vymezeném rozsahu – podíleli rovněž na organizaci provozování prostituce ženami, jimž za tím účelem poskytovali ubytování. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obou obviněných jsou zjevně neopodstatněná.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Odvolání obviněných byla zamítnuto poté, co odvolací soud na jejich podkladě meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obvinění odkázali na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění, jak již bylo připomenuto, nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn relevantně, jelikož obvinění zpochybnili správnost právního posouzení skutku zjištěného soudy. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda jím byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák., jmenovitě objekt a objektivní stránka.

Trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jiného zjedná, přiměje nebo svede k provozování prostituce, nebo kdo kořistí z prostituce provozované jiným.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu spočívající v tom, že obvinění společně kořistili z provozování prostituce provozované jinými. Vyplývá z nich totiž, že podstata jednání obviněných spočívala v tom, že společně nejméně od března 2006 nejpozději do 21. 11. 2006, kdy došlo k zadržení obou obviněných, tito v úmyslu přijímat opakované úplaty za to, že umožní provozování prostituce v pronajatém bytě v P., B., blíže neustanovenému počtu žen, nejméně však čtyřem ženám, které vystupovaly pod přezdívkami „C., T., M. a L.“, těmto ženám poskytli současně ubytování v předmětném bytě, ženy pak poskytovaly mimo jiné blíže neustanovenému počtu klientů soulož či jiný obdobný pohlavní styk, kdy za takovou službu inkasovaly od klienta částku v rozmezí 1.000,- Kč až 1.500,- Kč za hodinu, přičemž podle podmínek stanovených obviněným D. H. tomuto předávaly polovinu svého výdělku, obviněný D. H. rozhodoval též o cenách za některé poskytnuté erotické služby, přičemž část z nich vrátil uvedeným ženám ve formě služeb spojených s jejich bydlením a provozování prostituce v předmětném bytě a část si ponechal pro svoji potřebu, a obviněná E. C., která v té době byla družkou obviněného D. H., kromě toho, že sama rovněž poskytovala sexuální služby klientům, pomáhala zajišťovat pro obviněného D. H. finanční příjem z poskytovaných služeb jinými dívkami tím, že přijímala nové ženy do „privátu“ v P., B., které samy projevily zájem o poskytování sexuálních služeb, a to na základě inzerátů, které oba obvinění zadávali prostřednictvím tištěné A. nebo na webových stránkách nazvaných „e. a e.“, těmto organizovala kontakty s klienty, zajišťovala eskort servis ke klientům, jakož je i seznámila s finančními podmínkami obviněného D. H., za kterých mohou v předmětném bytě provozovat prostituci.

Oba obvinění zpochybnili naplnění formální stránky trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák., a to zejména pro absenci objektu a objektivní stránky jeho skutkové podstaty. Jejich argumentaci však nelze akceptovat.

Objektem trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák., neboli chráněným zájmem, je ochrana občanského soužití z hlediska mravnosti, morálních zásad a svobodné rozhodování člověka v pohlavní oblasti. Zákon předmětným ustanovením nebrání provozování prostituce jako takové, ale zakazuje zjednávání, přimění nebo svádění k takové činnosti, čímž chrání svobodnou vůli člověka při rozhodování se v sexuální oblasti, a dále brání umožňování provozování prostituce a obohacování se na činnosti, která sice není trestná, avšak nelze ji označit za morální. Zájmem státu rovněž je, aby nedocházelo k šíření či bujení prostituce jako zdroje obživy, neboť to ohrožuje zdravé fungování společnosti.

Námitky obviněných, že ze skutkových zjištění vyplývá, že ženy provozovaly prostituci dobrovolně, o své vůli, chtěly tuto činnost vykonávat, v žádném případě nebyly obviněnými k provozování prostituce nuceny a ani nebylo využito jejich případné tísnivé situace, jsou z pohledu zájmu chráněného v ustanovení § 204 odst. 1 tr. zák. zcela liché. Zákon přece v tomto ustanovení nevyžaduje, aby ženy byly k provozování prostituce jakýmkoliv způsobem nuceny; byla-li by prostituce provozována za použití násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy anebo zneužívaje tísně nebo závislosti jiného, jednalo by se o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 204 odst. 2 tr. zák., o což se ovšem v posuzovaném případě nejednalo.

Dovolací soud zcela souhlasí s názorem státního zástupce, že byť provozování prostituce samo o sobě není trestným činem, přesto jde o jednání společensky nežádoucí a do jisté míry i nebezpečné, zejména pokud jde o šíření pohlavních nebo jiných nakažlivých chorob, což už ovšem trestné je. Jednání tzv. „pasáků“ či dalších osob, které prostituci umožňují, jako byli v daném případě obvinění D. H. a E. C., nejenže není společensky žádoucí, ale jde již o jednání svou povahou společensky nebezpečné či škodlivé do té míry, že aplikace principu ultima ratio nepřichází v úvahu. Na jednání obviněných evidentně porušující zájem chráněný zákonem nelze s ohledem na intenzitu, s jakou se tak stalo, přiměřeně reagovat jinými, mimotrestními prostředky práva.

Žádných pochybností není ani o tom, že skutková zjištění soudu prvního stupně popisují společné jednání obviněných takové povahy, že dovolují učinit spolehlivý závěr, že kořistili z prostituce provozované jiným. Kořistěním z prostituce provozované jiným se rozumějí jakékoliv způsoby získávání majetkového prospěchu z prostituce provozované jinou osobu, a to za podmínky, že lze dovodit, že pachatel využívá vědomě vztahu k osobě provozující prostituci. Nejčastěji se jedná o tzv. pasáky, ochránce, řidiče, kteří je za úplatu vozí za zákazníky, či osoby, které poskytují ubytování za účelem prostituce, nebo takové ubytování zprostředkovávají, může se ale jednak i o tzv. vydržovanou osobu. K naplnění znaku „kořistí z prostituce provozované jiným“ se nevyžaduje, aby pachatel výslovně vyžadoval nebo vynucoval hmotný prospěch z prostituce jiného, postačí opakované přijímání úplaty za to, že provozování prostituce umožňuje.

Soudy v tomto ohledu učinily taková zjištění, které výše uvedené předpoklady naplňují. Obvinění v úmyslu přijímat opakované úplaty za to, že umožní provozování prostituce v pronajatém bytě v P., B., blíže neustanovenému počtu žen, ženám poskytli současně ubytování v předmětném bytě, přičemž ženy provozující prostituci podle podmínek stanovených obviněným D. H. tomuto předávaly polovinu svého výdělku, obviněný D. H. rozhodoval též o cenách za některé poskytnuté erotické služby, přičemž část z nich vrátil uvedeným ženám ve formě služeb spojených s jejich bydlením a provozování prostituce v předmětném bytě a část si ponechal pro svoji potřebu; obviněná E. C., která v té době byla družkou obviněného D. H., pomáhala zajišťovat pro obviněného D. H. finanční příjem z poskytovaných služeb jinými dívkami tím, že přijímala nové ženy do „privátu“, organizovala jim kontakty s klienty, zajišťovala eskort servis ke klientům, přičemž je i seznámila s finančními podmínkami obviněného D. H., za kterých mohou v předmětném bytě provozovat prostituci. Takový popis společného jednání obviněných zřetelně charakterizuje jednání naplňující objektivní stránku trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák. v alternativě, že kořistili z prostituce provozované jiným.

Zákon u trestného činu kuplířství v jeho základní skutkové podstatě nepožaduje dosažení určité hranice majetkového prospěchu, zisku. Odvolací soud proto v podstatě správně konstatoval, že postačí samotný fakt, že prostituce byla provozována, a to jinou osobou než pachatelem, a že pachatel od této osoby část takto získaného výdělku v podobě „čistého zisku“ inkasuje (strana 8 napadeného usnesení). Neobstojí proto výhrada obviněných, že učiněná skutková zjištění jsou značně neurčitá, pakliže z nich nevyplývá nic o tom, jak velká byla částka, kterou obviněný zpětně vrátil jmenovaným ženám ve formě služeb, a jak velká byla částka, kterou si ponechal, a zda tato částka byla větší než ta, kterou ženám zpětně vrátil. Z pohledu zákonných znaků trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák. není nezbytně nutné uvést výši majetkového prospěchu pachatele a vůbec není podstatné, zda částka, již si ponechal, byla větší než ta, kterou prostituujícím ženám vrátil. Významné je, jak uvedl soud prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině, že část peněz předaných obviněnému představovala majetkový prospěch obviněných (po odpočtu za služby spojené s ubytováním a provozováním prostituce) a že tito také od samého počátku své jednání spojily s úmyslem přijímat opakované úplaty za provozování prostituce jiným. Míra zisku, resp. výše prospěchu, má význam až v situaci, kdy dosáhne značného prospěchu, tj. 500.000,- Kč (§ 89 odst. 11 tr. zák.). Tato okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedená v ustanovení § 204 odst. 3 písm. a) tr. zák. ale aplikována nebyla.

Zjevně neopodstatněnou shledal dovolací soud i námitku obviněné E. C., že její jednání nevykazuje znaky spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. O společné jednání jde podle nauky i praxe soudů tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti (články řetězu) směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (k tomu č. 36/1973, 15/1967 Sb. rozh. tr. aj). Platí však, že spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. Pro naplnění znaků spolupachatelství však není nezbytné, aby jednání každého z pachatelů bylo rovnocenné, ale postačí zcela vědomé působení nebo vědomá spolupráce.

Ze způsobu provedení činu je zřetelně patrný takový charakter součinnosti obou obviněných, který zákonným kritériím spolupachatelství odpovídá. Obviněný D. H. zastával významnější roli, když stanovil podmínky, za nichž poskytne byt k provozování prostituce, stanovil ceny za poskytnuté erotické služby a peníze od dívek vybíral. Obviněná E. C. nejenže prováděla „nábor“ prostitutek, zajišťovala pro dívky dopravu v rámci služby „privatescort“, ale spolu s obviněným zadávali erotickou inzerci, čímž zvyšovali pravděpodobnost vyššího majetkového prospěchu pro prostituující ženy a tím i pro sebe, resp. ve prospěch svého druha. Ačkoliv se obvinění na kořistění z prostituce podíleli různými formami jednání, jejich jednání od samého počátku vedlo ke stejnému cíli – získání prostředků z prostituce provozované jinými osobami.

Soudy tedy nepochybily, pokud jednání obviněných D. H. a E. C. kvalifikovaly jako trestný čin kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.; obvinění společným jednáním naplnily všechny znaky uvedené skutkové podstaty, tj. včetně objektu a objektivní stránky.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněných D. H. a E. C. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jsou zjevně neopodstatněná. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. září 2009

Předsedkyně senátu

JUDr. Věra Kůrková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru