Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1084/2020Usnesení NS ze dne 11.11.2020

HeslaVražda
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1084.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 246/21


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1084/2020-1553

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 11. 2020 o dovolání obviněného M. V., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 4 To 14/2020, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 5/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá.

Odůvodnění:

1. Obviněný M. V. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 39 T 5/2019, uznán vinným, že

poté, co se při dřívějších opakovaných návštěvách nonstop herny v budově č. XY na XY ve Žďáře nad Sázavou seznámil s místem a provozem herny, dotazoval se její obsluhy na zvyklosti a dne 3. 6. 2019 se obeznámil s monitorovacím systémem v okolí herny, obstaral si tmavé oblečení, brýle a čepici, kterými se chtěl maskovat, přišel dne 4. 6. 2019 ve 03:48 hod. do herny, kde následně v době mezi 05:05 a 05:15 hod. úmyslně napadl obsluhu herny M. Ž., nar. XY, dosud nezjištěným bodnořezným nástrojem typu jednostranně broušeného nože s čepelí dlouhou přibližně 20 cm, a to s cílem usmrtit poškozenou a zmocnit se tržby a provozní hotovosti herny, když konkrétně velkou silou poškozené zasadil nejméně tři rány, čímž jí, mimo jiné, způsobil bodnořeznou ránu levé poloviny hrudníku pronikající do levé dutiny hrudní, procházející plícemi a srdcem, bodnořeznou ránu pravé poloviny hrudníku pronikající do pravé dutiny hrudní procházející plícemi, bránicí a játry, drobnou řeznou ránu na levém ušním boltci a hlubokou velkou řeznou ránu na dlani pravé ruky, kterýmžto zraněním poškozená bezprostředně po útoku podlehla, načež se obžalovaný zmocnil hotovosti v celkové částce 165 000 Kč a s touto z místa činu odešel.

2. Takto popsané jednání obviněného nalézací soud právně kvalifikoval jako zločin vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku a uložil mu podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 17 (sedmnácti) let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil rovněž povinnost nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, IČO: 47114304, se sídlem Vinohradská 2577/178, 130 00 Praha 3, majetkovou škodu ve výši 2 135 Kč, poškozenému J. Ž., nar. XY, bytem XY, nemajetkovou újmu ve výši 750 000 Kč a poškozené R. A. K., nar. XY, bytem XY, nemajetkovou újmu ve výši 750 000 Kč.

3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 4 To 14/2020. Tímto v bodě I. výroku podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody ohledně poškozených J. Ž. a R. A. K. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. v bodě II. výroku nově rozhodl tak, že obviněného podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázal povinností nahradit poškozenému J. Ž., nar. XY, bytem XY, nemajetkovou újmu ve výši 550 000 Kč, poškozené R. A. K., nar. XY, bytem XY, nemajetkovou újmu ve výši 550 000 Kč a poškozené České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, částku ve výši 400 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené J. Ž. a R. A. K. se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Konečně v bodě III. výroku vyslovil, že v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Ortmana, CSc., proti němu podal dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V úvodu svého podání vyslovil zásadní nesouhlas se stanoviskem odvolacího soudu, podle něhož se soud nalézací zabýval jeho obhajobou, takže nemá smysl se uplatněnými námitkami opakovaně zabývat, protože byly již jednou zamítnuty. Dotázal se proto, jaký smysl má podávat odvolání, jestliže se soud druhého stupně odmítá námitkami obhajoby zabývat, když tak učinil již soud před ním. Poté stručně připomenul soudy zjištěný skutkový děj, též se v obecné rovině zabýval ústavně garantovaným právem občana na soudní ochranu, připustil rovněž své povědomí o tom, že Nejvyššímu soudu jako soudu dovolacímu nepřísluší přezkoumávat skutkový stav, to však s výjimkou případů tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, který je porušením práva na spravedlivý proces. Na to vyjádřil přesvědčení, že právě takový extrémní rozpor je dán i v jeho trestní věci.

5. Dovolatel v další části podání zopakoval svou obhajobu a připomenul, že trestnou činnost popřel. Vyjádřil domnění, že mohlo dojít k účelové manipulaci s důkazy. Vyzdvihl skutečnost, že ve veřejném zasedání bylo doplněno dokazování odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví daktyloskopie, které nebylo známo ani nalézacímu soudu a nebylo jím provedeno k důkazu. Státní zástupce tento důkaz soudu nepředložil, přitom podle něj nebyla zjištěna shoda s otisky prstů a dlaně obviněného. Přesto, že státní zástupce nedoložil do spisu všechny důkazy a shora uvedené odborné vyjádření zatajil, nemá to podle odvolacího soudu vliv na zákonnost a nestrannost rozhodování před soudem prvního stupně. Poté dovolatel zopakoval svůj klíčový argument, že soud druhého stupně rezignoval na svou povinnost přezkoumat odvoláním napadené rozhodnutí, omezil se pouze na opakování předchozích tvrzení nalézacího soudu, která považoval za správná, to platí o závěrech v bodech 25 až 34, 69, 75 a 76 rozsudku Krajského soudu v Brně. Tvrzení odvolacího soudu o bodu 21 téhož rozsudku, jako tvrzení vyvracející jeho obhajobu, označil za spekulativní. Následně položil otázku, od kdy se soud zabývá „pouhými úvahami“, od kdy se zabývá „variantami“a od kdy nehodnotí fakta. Podotkl, že v trestním řízení nejsou přípustné žádné varianty, spekulace či pravděpodobnosti, skutkový děj musí být zjištěn tak, že o něm nejsou žádné pochybnosti. Toto platí k hodnocení námitek obhajoby k bodům 34 až 36, 40, 43, 45 a 69.

6. Dovolatel odkázal na své odvolání i vyjádření, kde se nacházejí všechny jeho námitky. Pozastavil se nad tvrzením odvolacího soudu, že policejní orgán nevěnoval patřičnou pozornost botám, které měl (obviněný) vyhodit a s tím související stopě v tratolišti krve. K absentujícím stopám na jeho oblečení i v autě uvedl soud opět pouhou spekulaci. Totéž platí o úvahách soudu o jeho cíleném chování před kamerami. Hodnocení bodů 24, 38 a 69 je opět dokladem postupu nalézacího soudu. Podle odvolacího soudu by tyto důkazy samy o sobě nemohly být usvědčujícím důkazem, ale ve spojení s jinými (blíže soudem neuvedenými) důkazy, usvědčují pachatele. Přitom podle nalézacího soudu se jedná o důkaz pouze o tom, že obviněný by mohl být jedním z možných pachatelů.

7. V závěrečných pasážích svého podání se dovolatel věnoval již jen teoretickým tématům, zejména povinnosti soudů respektovat § 2 odst. 5, 6 tr. ř., právu na spravedlivý proces, právu na obhajobu, zásadě presumpce neviny, pravidlu in dubio pro reo a působení trestního řízení k upevňování zákonnosti. Se všech shora uvedených důvodů pak navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 4 To 14/2020, a věc vrátil tomuto soudu se závaznými pokyny k dalšímu řízení.

8. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Vyzdvihla klíčové důkazy, které obviněného usvědčily z posuzované trestné činnosti. Pozornost věnovala především analýze DNA na bankovce v hodnotě 100 Kč a nedopalku cigarety nalezeném u automatu č. 7. Odkázala též na šetření k výpisům telekomunikačního provozu. Vedle toho upozornila na skutečnost, že obviněný se ve své argumentaci zabýval výlučně otázkami skutkovými, které ovšem nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Z posledně uvedeného důvodu navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Současně vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.

9. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 7. 10. 2020). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné. Bylo učiněno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje také obsahové náležitosti dovolání předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.

11. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

12. Obviněný nejprve zvolil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Je třeba zdůraznit, že první z právě citovaných alternativ se vztahuje pouze na rozhodnutí odvolacího soudu učiněná bez věcného přezkumu rozhodnutí napadeného řádným opravným prostředkem. Jde tedy výhradně o případy zamítnutí nebo odmítnutí odvolání podle některého z odstavců § 253 tr. ř., resp. stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. Smyslem prvé varianty tohoto dovolacího důvodu je tedy umožnit oprávněné osobě domoci se řádného přezkoumání věci odvolacím, resp. stížnostním soudem, jež by mělo být podle zákona provedeno. Pokud naopak soud druhého stupně k věcnému přezkoumání napadeného rozhodnutí soudu prvého stupně přistoupí (podle § 254 tr. ř. nebo § 147 tr. ř.), lze uvedený dovolací důvod uplatnit toliko v jeho druhé variantě, tedy ve spojení s některým z dalších dovolacích důvodů.

13. Obviněný výslovně označil druhou z uvedených variant, tj. že v řízení před soudem prvního stupně byl dán některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. K tomu je nutno podotknout, že soud druhého stupně sice odvolání obviněného nezamítl ani neodmítl, naopak ve věci sám rozhodl rozsudkem. Za dané situace se uplatnění tohoto dovolacího důvodů zdá být poněkud diskutabilní. Na druhou stranu je potřeba vyzdvihnout, že odvolací soud změnil pouze výrok o náhradě nemajetkové újmy, zatímco ostatní výroky rozsudku nalézacího soudu, tj. o vině i trestu, zůstaly jeho rozhodnutím nezměněny. Právě v rozsahu těchto dvou (nedotčených) výroků by proto bylo možno využití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě akceptovat, a to v případě, že by byl ve vztahu k prvoinstančnímu rozhodnutí naplněn některý z dalších dovolacích důvodů zakotvených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

14. Obviněný následně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

15. Odhlédne-li Nejvyšší soud od skutečnosti, že nemalá část obviněným vznesených dovolacích námitek je značně nekonkrétních a ve své podstatě jde pouze o obecné (teoretické) vymezení základních východisek spravedlivého procesu, je z obsahu podaného dovolání zjevné, že uplatněné argumenty se vymykají zákonnému rozsahu obou výše citovaných dovolacích důvodů. V daném směru jde zejména o výhradu, podle níž měl soud druhého stupně rezignovat na svou povinnost přezkoumat námitky uplatněné v podaném odvolání. Těmi se, podle názoru dovolatele, nijak nezabýval (neboť tak měl učinit již soud prvního stupně), sám se s nimi nevypořádal a omezil se pouze na citace vybraných pasáží z odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku, popřípadě odkaz na ně. Je přitom evidentní, že takto formulovaná argumentace je čistě procesního charakteru a žádným způsobem se nedotýká tématu právního posouzení skutku nebo jiného hmotněprávního posouzení, které jsou ovšem jediným (výlučným) obsahem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na místě pak není ani jeho uplatnění prostřednictvím druhé varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je zacílen na řízení, jež odvolacímu řízení předcházelo, a nikoliv tedy na samotný (nadto ještě procesní) postup soudu druhého stupně. Je potřeba dále zdůraznit, že ani prvá alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by nebyla v daném případě aplikovatelná, jelikož ta se vztahuje výhradně na situace, kdy odvolací soud rozhoduje bez věcného přezkumu napadeného rozhodnutí, tedy zcela mimo intence ustanovení § 254 tr. ř. K tomu však v posuzované trestní věci rozhodně nedošlo.

16. Vedle toho, že zmiňovaná dovolatelova námitka nenaplňuje ani jeden ze zvolených dovolacích důvodů (a žádný další zakotvený v § 265b tr. ř. také ne), nelze než rezolutně konstatovat, že se ani v nejmenším nezakládá na pravdě. Je nutno nejprve zdůraznit, že soudům vyšších instancí nic nebrání citovat právní názory soudů nižších stupňů vyřčené v napadených rozhodnutích anebo na jejich vybrané části toliko odkázat, pokud se s nimi ztotožní. I takovým způsobem lze totiž jasně vyjádřit vlastní stanovisko k určitému konkrétnímu problému. V posuzovaném případě se však Vrchní soud v Olomouci rozhodně neomezil jen na pouhé citace či odkazy. Především je zřejmé, že všem výhradám uplatněným v podaném odvolání věnoval velice důkladnou pozornost a odpovídajícím způsobem se s nimi vypořádal. Na více než osmi stranách svého rozsudku se podrobně vyjádřil ke všem bodům obhajoby, zcela jasně a přezkoumatelným způsobem formuloval svůj náhled na podstatné skutkové okolnosti případu, které dovolatel ve svém řádném opravném prostředku zpochybňoval. Kromě souhlasu s úvahami nalézacího soudu provedl nové důkazy, vyzdvihl celou řadu nových a velmi důležitých skutečností vyplývajících ze spisového materiálu. Jeho přezkumnou činnost hodnotí Nejvyšší soud velice pozitivně, neshledává v jeho postupu jakýchkoliv pochybení či porušení procesních předpisů (zejména § 254 tr. ř.) a v návaznosti na to ani zásah do některého ze základních principů spravedlivého procesu, včetně např. práva obviněného na soudní ochranu.

17. Dalšími svými výhradami dovolatel napadal skutková zjištění soudů obou instancí. V tomto směru vyjádřil přesvědčení, že se soudy, namísto prokázání skutkového stavu, o němž nepanují důvodné pochybnosti, uchýlily k pouhým „pravděpodobnostem“, „možnostem“, „variantám“ a především spekulacím. Taktéž odkazoval na své (skutkové) námitky uplatněné v rámci jeho obhajoby v předchozích stadiích trestního řízení a požadoval, aby se s nimi Nejvyšší soud, jako další instance v pořadí, znovu vypořádal. Výše však bylo explicitně uvedeno, že úlohou dovolacího soudu není opětovný přezkum skutkových zjištění přijatých soudem prvního stupně. K tomu jej neopravňuje žádný z dovolacích důvodů, které jsou taxativně vyjmenovány v § 265b tr. ř., neboť Nejvyšší soud není v daném případě třetí instancí v trestním řízení. V kontextu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vytýkat pouze vady spočívající v hmotně právním posouzení (nikoliv tedy procesním postupu podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř.), přičemž dovolací soud je v daném ohledu povinen striktně vycházet z již dříve učiněných skutkových zjištění. Z toho plyne též jeho oprávnění odmítnout námitky skutkového charakteru bez jakéhokoliv jejich věcného hodnocení.

18. Přes všechno právě uvedené je ale potřeba doplnit, že zásah do ustálených skutkových zjištění je možno i v dovolacím řízení mimořádně a zcela výjimečně připustit, a to v případě, dojde-li nesprávnou realizací důkazního řízení k zásahu ústavně garantovaných práv a svobod obviněného. V daném směru obvykle dochází k případu tzv. extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů, jehož důsledkem je zákonitě též porušení základních principů spravedlivého procesu. K tomu se vztahuje i bohatá judikatura Ústavního soudu, ze které lze vyzdvihnout stanovisko jeho pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., v němž je formulován tento právní názor: „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.“.

19. Dovolatel takový extrémní nesoulad ve svém podání vytýkal, byť konkrétní nedostatky příliš nespecifikoval. Přesto Nejvyšší soud uvedeným směrem zaměřil svou pozornost. Shledal ovšem, že skutkový děj v té podobě, v jaké jej zjistil Krajský soud v Brně a následně potvrdil Vrchní soud v Olomouci, nevykazuje žádné známky nějakého rozporu, natož pak extrémního. Předně je nutno vyzdvihnout, že oba soudy se danému případu věnovaly skutečně pečlivě, detailně se zabývaly všemi provedenými důkazy i veškerými okolnostmi důležitými z hlediska rozhodnutí o vině. Lze pouze souhlasit s tím, že celá řada nepřímých důkazů tvoří v této věci ucelený řetězec svědčící bez důvodných pochybností o tom, že posuzovaného jednání se dopustil právě obviněný a nikdo jiný. Oba soudy v podrobnostech rozebraly a správně poukázaly na obsah kamerových záznamů zachycujících pachatele před i po činu, výsledky analýzy DNA na nedopalku cigarety, stokorunové bankovce i ovládacích tlačítkách automatu č. 7, dále na výpisy z telekomunikačního provozu, znalecký posudek z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika, na poznatky k fungování herny i zvyklostem dovolatele při jejích pravidelných návštěvách, na jeho neobvyklé chování v den předcházející spáchání skutku, stejně jako v hodinách následujících po něm, na jeho kritickou finanční situaci a podpůrně i jeho osobnostní strukturu. Nejvyšší soud, který (jak již bylo sděleno výše) není oprávněn opětovně hodnotit provedené důkazy, může toliko vyjádřit své souhlasné stanovisko k tomu, jak se daného úkolu zhostily oba nižší soudy (především pak Krajský soud v Brně) a v podrobnostech pouze odkázat na logické úvahy i správné závěry, k nimž v souladu s požadavky § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. dospěly.

20. Výpovědní hodnotu usvědčujících důkazů pak nemůže nikterak narušit dovolatelem zmiňované odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví daktyloskopie, o něž bylo doplněno dokazování ve veřejném zasedání před odvolacím soudem, stejně jako skutečnost, že policejní orgán nevěnoval patřičnou pozornost osudu obviněným vyhozených bot anebo neexistence stop krve v jeho autě. Rovněž uplatněná obhajoba (která izolovaně zpochybňovala jednotlivé důkazy bez ohledu na širší kontext i návaznost na důkazy další a obsahovala řadu argumentů rozporných s výsledky provedeného dokazování či vcelku nelogických) byla soudy přesvědčivě vyvrácena. Nelze přisvědčit ani několikrát zmíněné dovolací výhradě, že závěry soudů jsou vystavěny na pouhých spekulacích. Naopak všechny skutečnosti podstatné pro konečný závěr o vině obviněného byly v souladu se základními pravidly trestního procesu spolehlivě prokázány, přičemž do určitých spekulací se soud prvního stupně pouštěl jen ve vztahu k některým doplňujícím otázkám (např. zda si dovolatel vražedný nástroj do herny přinesl, nebo použil jeden z nožů nacházejících se na přímo místě), které ovšem nemohly mít na konečný výrok o vině v podstatě žádný vliv.

21. Lze tudíž uzavřít, že skutková zjištění soudů nižších instancí i jejich procesní postup v předmětném trestním řízení se nijak neodchýlily od základních a ústavně garantovaných požadavků spravedlivého procesu, jinými slovy že postupem orgánů činných v trestním řízení nebyl obviněný na svých právech jakkoliv zkrácen.

22. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. 11. 2020

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru