Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1084/2017Usnesení NS ze dne 25.10.2017

HeslaČin jinak trestný
Řízení proti dětem mladším patnácti let
Výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1084.2017.1
Důvod dovolání
§ 241a odst. 1 o. s. ř.
Dotčené předpisy
§ 104 o. s. ř.|§ 90 odst. 1 z. s. m.|§ 93 odst. 1 písm. c) z. s. m.|§ 192 odst. 1, 3 tr. zákoníku

přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1084/2017-17

USNESENÍ

Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Bláhy a soudkyň JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Milady Šámalové v právní věci dítěte mladšího patnácti let „ČČČČČ“ *), matky J. M. a otce J. M., zastoupené opatrovníkem Mgr. Ivo Grabmüllerem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře v Plzni, Polní 70, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever, soudu pro mládež, pod sp. zn. 22 Rod 23/2016, o dovolání Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever proti usnesení Krajského soudu v Plzni jako odvolacího soudu pro mládež ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 7 Rodo 13/2017, takto:

I. Dovolání Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Opatrovníkovi Mgr. Ivo Grabmüllerovi, advokátovi se sídlem v Plzni, Polní 70, se za úkon právní služby při výkonu funkce opatrovníka „ČČČČČ“ v dovolacím řízení přiznává odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 1 500 Kč.

Odůvodnění:

1. Okresní státní zastupitelství Plzeň-sever (dále též „státní zástupitelství“) podalo dne 8. 12. 2016 Okresnímu soudu Plzeň-sever, soudu pro mládež, podle § 90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže, dále jen „zákon č. 218/2003 Sb.“), návrh na uložení opatření podle § 93 odst. 1 písm. c) zákona č. 218/2003 Sb. dítěti mladšímu patnácti let „ČČČČČ“ (dále také jen „nezletilá“) pro skutek, v němž spatřovalo čin jinak trestný výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se nezletilá měla dopustit tím, že

dne 13. 4. 2016 ve 20:09 hod. v obci B., okr. P.-s., prostřednictvím sociální sítě Facebook přeposlala osobě nezl. „ŘŘŘŘŘ“ *), videosoubory zobrazující nezl.“ZZZZZ“ *), zcela nahou a hladící se po přirození, které nezl. „ZZZZZ“ sama natočila a též přes sociální síť Facebook zaslala nezl. „VVVVV“ *), který poté video přeposlal dalším osobám, kdy bylo též zasláno i „ČČČČČ“.

2. Okresní soud Plzeň-sever, soud pro mládež, rozhodl o tomto návrhu usnesením ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Rod 23/2016, tak, že řízení zcela zastavil; současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že nezletilá čin jinak trestný nespáchala. Zdůraznil, že nezletilá byla v době činu čtrnáctiletá dívka, která za pomoci sociálních sítí přeposlala spolužačce video, které předtím obdržela a na němž se svlékala, hladila na prsou a přirození a uspokojovala se rukou a pet lahví od minerálky stejně stará nezletilá „ZZZZZ“. Takové jednání nezletilé „ČČČČČ“ nelze podle soudu považovat za šíření pornografického díla, neboť na straně nezletilé chybí úmyslné zavinění a její jednání nevykazuje vůči ostatním členům společnosti žádné známky škodlivosti. Z toho soud následně dovodil, že byl dán nedostatek podmínky řízení ve smyslu § 104 o. s. ř.

3. Proti citovanému usnesení podalo Okresní státní zastupitelství Plzeň-sever odvolání, o němž Krajský soud v Plzni, soud pro mládež, rozhodl usnesením ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 7 Rodo 13/2017, tak, že v bodě I. usnesení soudu prvního stupně potvrdil, a v bodě II. vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně ve vztahu k posouzení činu jinak trestného a v návaznosti na to pak i se závěrem tohoto soudu, že nebyly splněny podmínky řízení ve smyslu § 104 o. s. ř. Neshledal-li totiž soud prvního stupně, že nezletilá se dopustila činu jinak trestného pro nedostatek úmyslného zavinění, nezbylo mu, než řízení pro tuto neodstranitelnou vadu zastavit.

4. Okresní státní zastupitelství Plzeň-sever (dále též „dovolatel“) podalo proti tomuto usnesení odvolacího soudu dovolání. Učinilo tak z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., přičemž přípustnost dovolání spatřovalo v tom, že ve smyslu § 237 o. s. ř. napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

5. Dovolatel se neztotožnil se závěry nižších soudů a zdůraznil, že cílem řízení ve věcech dětí mladších patnácti let není dítě potrestat, ale zejména na něj výchovně působit. Z povahy řízení vyplývá, že není možno rozhodnout ve věci bez nařízení jednání. Okresní soud Plzeň-sever, soud pro mládež, měl podle jeho názoru podaný návrh projednat a pak rozhodnout ve věci samé, tj. uložit výchovné opatření, upustit od uložení takového opatření nebo zamítnout návrh na uložení opatření. V tomto směru poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 8 Tdo 514/2008, v jehož odůvodnění je uvedeno, že: V řízení ve věcech dětí mladších patnácti let podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže jde totiž o to, aby dítěti mladšímu patnácti let, dopustí-li se činu jinak trestného, bylo za splnění zákonných podmínek uloženo některé z taxativně vymezených opatření; tím je vymezena věc sama. Rozhodnutím ve věci samé je pak logicky rozhodnutí o uložení takového opatření, upuštění od uložení opatření, jakož i zamítnutí návrhu na uložení opatření. Ve všech těchto případech se postihuje sám předmět řízení, tj. soud se vyjadřuje k otázce, která mu byla předložena k posouzení. V tomto judikaturním rozhodnutí Nejvyšší soud podle dovolatele deklaroval, že bez nařízení jednání není možno ve věci rozhodnout. Poté citoval další pasáž tohoto rozhodnutí, podle něhož: Základním zákonným předpokladem pro uložení nejen ochranné výchovy, ale všech opatření podle § 93 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., je závěr, že se dítě mladší patnácti let dopustilo činu jinak trestného. Podle dovolatele právě to, zda se jedná o čin jinak trestný, je nutno zjistit a prokázat v řízení zahájeném k jeho návrhu.

6. V tomto konkrétním případě však okresní soud, soud pro mládež, bez nařízení jednání vyhodnotil, že není prokázána subjektivní stránka činu jinak trestného jako výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a rovnou ve věci rozhodl. To dovolatel považoval za odporující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 927/2010, podle kterého se v takových případech dokazování provádí až v jednání nařízeném soudem po zahájení řízení podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Toto řízení – na rozdíl od trestního řízení – probíhá výlučně před soudem. Dovolatel v tomto ohledu také poznamenal, že okresní soud, soud pro mládež, při rozhodování tzv. od stolu rozhodl zcela shodně ve všech 14 případech a odvolací soud všechna tato rozhodnutí shodně potvrdil. Jejich rozhodnutí tak zcela postrádají individuální posouzení jednotlivých případů, což je zarážející právě při hodnocení subjektivní stránky činu jinak trestného u 14 různých nezletilců.

7. Na základě všech shora uvedených skutečností proto dovolatel v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud pro mládež v dovolacím řízení zrušil v napadeném rozsahu usnesení Krajského soudu v Plzni, soudu pro mládež, ze dne 16. 3. 2017, č. j. 7 Rodo 13/2017-86, a věc vrátil soudu druhého stupně k dalšímu řízení.

8. K podanému dovolání se vyjádřil opatrovník nezletilé Mgr. Ivo Grabmüller. Vyslovil přesvědčení, že napadené usnesení Krajského soudu v Plzni je věcně správné s tím, že tento soud správně posoudil, že prvoinstanční rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-sever bylo procesní povahy, a tudíž ve věci nebylo nutné nařizovat ústní jednání. Uvedl, že dosavadní průběh řízení je z výchovného hlediska již dostatečně působící na nezletilou a není v zájmu jejího vývoje, aby docházelo bez dalšího a z ryze formálních důvodů ke snaze o její kriminalizaci, když samotný skutkový stav byl již náležitě objasněn. Podle jeho názoru Krajský soud v Plzni citlivě a současně bez vad posoudil celou problematiku a odmítl přepjatý formalismus státního zástupce, který je v rozporu se zájmem na zdravém vývoji nezletilé. Z uvedených důvodů opatrovník v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání státního zástupce zamítl jako nedůvodné.

9. Písemné vyjádření k posuzované věci zaslal též Odbor sociálních věcí a zdravotnictví Městského úřadu Nýřany. Třebaže předeslal, že nemá potřebnou kvalifikaci k posouzení právní stránky řešené věci, stran samotného skutku zdůraznil, že se stal v březnu či dubnu 2016, do listopadu 2016 probíhalo prověřování celého případu policií, a věc nakonec vyústila podáním návrhu státního zástupce na uložení opatření k Okresnímu soudu Plzeň-sever, soudu pro mládež, který usnesením ze dne 17. 1. 2017 řízení zcela zastavil. Zmíněný odbor dále připomenul, že podle § 3 odst. 6 zákona č. 218/2003 Sb. každé dítě mladší patnácti let nebo mladistvý … právo na to, aby jeho čin byl projednán bez zbytečného odkladu a v přiměřené lhůtě soudem pro mládež, z čehož dovodil, že pokud by se projednávání celého případu vrátilo zpět soudu prvního stupně k projednání (s více jak ročním odstupem), byl by zcela popírán smysl a účel zmiňovaného zákona. Vedle toho jmenovaný odbor v samém závěru svého vyjádření dal na vědomí, že nezletilá „ČČČČČ“ je školou hodnocena jako žákyně řadící se prospěchově k lepšímu průměru, která nikdy nebyla řešena pro závažné kázeňské prohřešky, a je v třídním kolektivu oblíbená. Současně uvedl, že matka dceru charakterizuje jako hodnou, rozumnou a upřímnou. Doplnil, že rodiče nezletilé se v červnu roku 2016 rozvedli, proto byl na Městském úřadu Nýřany, pracoviště Plzeň, založen spis; mimo tohoto řízení nikdy rodinu M. neřešil a o nezletilé nemá žádné negativní informace.

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř., § 96 zákona č. 218/2003 Sb.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu státním zastupitelstvím, tedy oprávněnou osobou (účastníkem řízení podle § 91 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., § 240 odst. 1 o. s. ř.), a v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 3 o. s. ř.), se zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání vůbec přípustné.

11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání je upravena v ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V § 238 odst. 1 písm. a) až g), odst. 2 o. s. ř. jsou pak vymezeny případy, kdy dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné.

12. Není pochyb o tom, že napadené usnesení krajského soudu je pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu a že jím bylo odvolací řízení skončeno. Nebyly dány rovněž důvody pro vyloučení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1, 2 o. s. ř. Dovolatel spatřoval přípustnost svého podání v tom, že na základě shora citovaného § 237 o. s. ř. napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. V tom mu Nejvyšší soud přisvědčil, a proto dospěl k závěru, že podané dovolání je přípustné.

13. Po tomto konstatování Nejvyšší soud dále zkoumal, zda jsou dovolatelovy námitky ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. důvodné, tedy, zda rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací argumentace se vztahovala k otázce, zda ve věci dítěte mladšího patnácti let může být o návrhu podaném podle § 90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. rozhodnuto tak, že se toto řízení zastaví bez jednání, anebo zda je třeba o takovém návrhu státního zástupce na uložení opatření třeba vždy nařídit jednání, a teprve poté podle zjištěného stavu věci rozhodnout.

14. Je tak zjevné, že z hlediska rozhodování Nejvyššího soudu v dovolacím řízení o uplatněných námitkách dovolatele bylo zapotřebí vyřešit dvě základní otázky: 1. zda rozsah dokazování provedeného před podáním návrhu státním zástupcem umožňoval soudu prvního stupně spolehlivě posoudit hmotněprávní problematiku činu jinak trestného, jehož se měla nezletilá dopustit (zejména z hlediska subjektivní stránky a společenské škodlivosti činu), a 2. zda tak mohl učinit a následně rozhodnout o zastavení řízení pro nedostatek podmínek řízení podle § 104 o. s. ř. bez nařízení a projednání věci.

15. V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že podle § 1 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb. se projednáním protiprávních činů, kterých se dopustili děti mladší patnácti let a mladiství, sleduje, aby se na toho, kdo se takového činu dopustil, užilo opatření, které účinně přispěje k tomu, aby se nadále páchání protiprávního činu zdržel a našel si společenské uplatnění odpovídající jeho schopnostem a rozumovému vývoji a podle svých sil a schopností přispěl k odčinění újmy vzniklé jeho protiprávním činem; řízení musí být vedeno tak, aby přispívalo k předcházení a zamezování páchání protiprávních činů.

16. Z dikce tohoto ustanovení plyne, že zákon jím především klade důraz na význam vlastního projednání činu (činu jinak trestného, jestliže se ho dopustilo dítě mladší patnácti let), s tím, že musí být celé řízení vedeno tak, aby přispělo k předcházení a zamezování protiprávního páchání činů jinak trestných. Zdůrazňuje proto především výchovnou složku tohoto řízení, které musí být vedeno se zvláštní pečlivostí tak, aby byly dokázány příčiny vzniku činu jinak trestného a skutečnosti významné pro posouzení osobních, rodinných a jiných poměrů nezletilého.

17. Vzhledem k tomu, že ve smyslu § 90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. je možné ve věcech dětí mladších patnácti let řízení zahájit jak na návrh státního zástupce, tak i bez takového návrhu, lze toto řízení považovat za typ řízení, na které dopadají ustanovení vymezující univerzálně postup v nesporných věcech (výčet těchto nesporných věcí je obsažen v § 120 odst. 2 o. s. ř.), tak i ustanovení upravující specifickým způsobem řízení ve věcech péče o nezletilé (§ 176 až 180 o. s. ř.). Odchylky od této výchozí právní úpravy obsažené v občanském soudním řádu pak stanovní § 90 až 95 zákona č. 218/2003 Sb. (srov. Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 843). S ohledem na tuto zásadu je možné pro stanovení principů, na nichž je založena povinnost soudu zajišťovat důkazy, vycházet ze zásad ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř., v jehož smyslu je nesporné řízení ovládáno zásadou vyšetřovací, kterou zákon vyjadřuje v souvislosti s výčtem převážně nesporných řízení, v nichž je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. Tato povinnost sice neznamená, aby soud přímo pátral po důkazech, protože se vychází i zde na prvém místě z důkazní aktivity účastníků řízení, znamená však, že soud má provést i jiné než účastníky navržené důkazy (k tomu Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 423-424).

18. Z obsahu připojeného spisu Nejvyšší soud zjistil, že oba soudy nižších stupňů před tím, než ve věci rozhodly, se procesní i hmotně právní problematikou věci podrobně zaobíraly.

19. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, jakými úvahami byl veden, dospěl-li k závěru, že jednání nezletilé není „činem jinak soudně trestným“, na který je třeba ze strany státního zastupitelství reagovat podáním návrhu na uložení opatření ve smyslu § 90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. Především zdůraznil, že trestný čin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1, 3 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl nezletilé musí zahrnovat i vědomí, že svým jednáním šíří pornografické dílo. Takové skutečnosti však prokázány nebyly. Nezletilá rozhodně nedomýšlela závažnost svého počínání, ani dosah faktu, že přeposílala svým spolužákům a kamarádům na sociální síť video, které zachycuje nezletilou „ZZZZZ“ při nejintimnější činnosti. Z opatřených důkazů je zřejmé, že vůbec nechápala dílo natočené jmenovanou nezletilou jako pornografické dílo a už vůbec nechápala, že se tím, že toto video po síti „přepošle“ dál, dopouští činu jinak trestného. Okresní soud položil důraz i na povahu činu nezletilé ve světle hodnocení jeho společenské škodlivosti a uzavřel, že jednání nezletilé nevykazuje vůči ostatním členům společnosti žádné známky škodlivosti. Podle jeho přesvědčení nezletilá nespáchala čin jinak trestný, a proto státní zastupitelství za takové situace nemělo její jednání kriminalizovat a podávat návrh na uložení opatření. Jelikož soud pro mládež nemá pravomoc k projednání věci, řízení zastavil pro nedostatek podmínek řízení podle § 104 o. s. ř. (srov. strany 2 až 4 odůvodnění jeho usnesení).

20. Odvolací soud se se závěry okresního soudu ztotožnil v tom smyslu, že podezření ohledně toho, že dítě se dopustilo činu jinak trestného, je podmínkou vedení řízení podle hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb. Jestliže toto podezření chybí, soud řízení nemůže vést, přičemž se nejedná o vadu řízení, která by byla odstranitelná. Odvolací soud přisvědčil též úvahám okresního soudu, že posuzované jednání nezletilé nevykazuje znaky činu jinak trestného, a to z těch důvodů, které především ve vztahu k zavinění vymezil okresní soud. Soud prvního stupně postupoval správně i tenkrát, pokud řízení zastavil bez jednání (srov. stranu 3 odůvodnění jeho usnesení).

21. S ohledem na výše uvedené úvahy obou soudů nižších instancí vztahující se k procesní stránce věci, je třeba nejprve zaměřit pozornost na otázku nedostatku podmínek řízení. Podle § 103 o. s. ř. platí, že soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Podle § 104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány. Podle § 104 odst. 2 o. s. ř. jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Přitom zpravidla může pokračovat v řízení, ale nesmí rozhodnout o věci samé. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví.

22. Třebaže občanský soudní řád neobsahuje taxativní výčet všech podmínek řízení, právní teorie i soudní praxe řadí mezi podmínky řízení návrh na zahájení řízení (§ 79 o. s. ř., § 90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb.), popřípadě usnesení soudu o zahájení řízení (§ 90 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb.), podmínky týkající se soudu, tj. pravomoc, věcná, místní a funkční příslušnost, podmínka, aby soudnímu řízení nemuselo předcházet řízení před jiným orgánem – tzv. dělená pravomoc a podmínka, aby projednání věci před soudem nebránila rozhodčí smlouva, dále podmínky na straně účastníků řízení a tzv. negativní procesní podmínky, tj. překážka litispendence (zahájeného řízení) a překážka rei iudicatae (věci rozsouzené). Zákon také předpokládá, že soudce bude na základě návrhu na zahájení řízení zkoumat podmínky řízení ještě předtím, než přistoupí k dalším přípravným úkonům.

23. Nedostatek podmínky řízení může být buď odstranitelný, nebo neodstranitelný, a to v závislosti na povaze podmínky a v závislosti na konkrétní úpravě způsobu zkoumání té které podmínky. Jde-li o nedostatek neodstranitelný, nepřichází v úvahu jiné rozhodnutí než zastavení řízení. Zákon výslovně zdůrazňuje, že neodstranitelným je v první řadě nedostatek pravomoci soudu a nedostatek podmínky řízení spočívající v tom, že v případech stanovených zákonem nepatří určitá věc do pravomoci soudů, než skončí řízení u jiného orgánu (tzv. dělená pravomoc). Pro nedostatek pravomoci se řízení zastavuje. Ve výroku se však nelze omezit pouze na výrok o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu; soud je povinen v usnesení o zastavení řízení také rozhodnout, kterému správnímu úřadu nebo jinému orgánu věc postupuje (výjimkou je zastavení řízení pro nedostatek pravomoci tuzemských soudů. Není-li takového orgánu, pak nemůže být povolán k ochraně práv a oprávněných zájmů účastníků sporu jiný orgán než právě soud (srov. DRÁPAL, L., BUREŠ J. a kol. Občanský soudní řád I, § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 668 až 671, 773, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2498/99).

24. Z uvedeného lze učinit závěr, že nemůže jít o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v absenci pravomoci soudu, jak se o tom zmiňuje soud prvního stupně v odůvodnění svého usnesení. Podle § 4 zákona č. 218/2003 Sb. je výkon soudnictví ve věcech mladistvých a ve věcech posuzování činů jinak trestných spáchaných dětmi mladšími patnácti let svěřen soudům pro mládež. Byl-li příslušnému soudu pro mládež podán návrh na uložení opatření podle § 90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., nelze reálně uvažovat o absenci pravomoci soudu coby neodstranitelném nedostatku podmínky řízení (tu totiž nelze spatřovat v tom, že nezletilá nespáchala čin jinak trestný). Za takové situace v dané věci (nejde o věc trestní) nemělo státní zastupitelství podávat návrh na uložení opatření podle § 90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. Z těchto důvodů nelze považovat závěry soudů nižších stupňů vedoucí k rozhodnutí o zastavení řízení podle § 104 o. s. ř., které má procesní povahu, a proto jeho přijetí nevyžaduje jednání, za přiléhavé a správné.

25. V posuzované věci je evidentní, že rozhodujícím důvodem vedoucím k odmítavému postoji obou nižších soudů k důvodnosti podaného návrhu státního zastupitelství bylo jejich přesvědčení, že jednání nezletilé nevykazuje znaky činu jinak trestného. Otázkou, kterou je třeba v těchto souvislostech řešit, je jednak to, zda takové závěry soudů obstojí v rovině hmotněprávní, jednak to, zda lze závěr o tom, zda posuzované jednání vykazuje či nevykazuje znaky činu jinak trestného, učinit bez jednání.

26. Podle § 90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. platí, že dítěti mladšímu než patnáct let, které se dopustilo činu jinak trestného, lze opatření uložit na návrh státního zastupitelství. Státní zastupitelství je povinno návrh podat bezodkladně poté, jakmile se dozví, že trestní stíhání je nepřípustné, protože jde o osobu, která není pro nedostatek věku trestně odpovědná.

27. Podle § 89 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. dítě mladší patnácti let není trestně odpovědné. Podle odst. 2 tohoto ustanovení dopustí-li se dítě mladší než patnáct let činu jinak trestného, učiní soud pro mládež opatření potřebná k jeho nápravě, která jsou uvedena v § 93 (dále jen „opatření“). Podle § 89 odst. 3 zákona č. 218/2003 Sb. jednání dítěte mladšího než patnáct let, které je jiným protiprávním činem, než je uveden v odstavci 2, se posuzuje a projednává podle obecných předpisů.

28. Zásadním předpokladem podání návrhu a na něj případně navazující uložení opatření podle § 93 zákona č. 218/2003 Sb. je spáchání činu jinak trestného dítětem mladším patnácti let, přičemž jediným důvodem toho, že jde o čin jinak trestný, je nedostatek věku dítěte. Musí jít tedy o čin, který naplňuje všechny ostatní znaky skutkové podstaty určitého trestného činu (provinění) a je společensky škodlivý, avšak dopustila se ho osoba trestně neodpovědná. Postih dospělých i mladistvých je vázán na společenskou škodlivost trestného činu, resp. provinění, a vychází z principu subsidiárního uplatnění trestní represe v reakci na spáchané činy. Nelze souhlasit s takovým řešením, jímž by postupy podle hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb. byly používány vůči dětem mladším patnácti let bez ohledu na společenské dopady jejich činů a bez ohledu na jejich závažnost.

29. Jakkoliv zákon č. 218/2003 Sb. nijak nespecifikuje požadovanou společenskou škodlivost a závažnost činů dětí mladších patnácti let, s ohledem na jejich věk a s ním spojený obecně dosud nízký práh jejich rozumové a mravní vyspělosti lze mít za to, že musí jít o činy společenské škodlivosti a závažnosti alespoň na stejné úrovni, jaká je požadována ve vztahu k proviněním mladistvých, spíš by však mělo jít o činy obecně závažnější a škodlivější. Postupy učiněné ve vztahu k dětem mladším patnácti let by neměly pustit ze zřetele, že jde o dosud nevyzrálé jedince vyžadující speciální ohledy už jen pro svůj neukončený rozumový a mravní vývoj. Ve vztahu k nim je proto nutno postupovat citlivě a ohleduplně, posuzovat samotné činy je třeba s přihlédnutím ke všem specifikům jejich osobnosti, zvláště pak pokud jde o ojedinělá porušení právních norem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 628/15; shodně i ŠÁMAL P., VÁLKOVÁ H., SOTOLÁŘ A., HRUŠÁKOVÁ M., ŠÁMALOVÁ M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže, Komentář. 3. vydání. Praha: 2011, str. 701 až 703).

30. K této problematice se v minulosti vyjádřil i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1426/2013, které bylo pod č. 49/2014-II. Sb. rozh. tr. publikováno s právní větou: „Protože zákon o soudnictví ve věcech mládeže nemá pro čin jinak trestný žádnou jinou úpravu než tu, kterou vymezuje ustanovení § 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 218/2003 Sb., je pro posouzení, zda bude soud pro mládež postupovat podle § 89 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb., nutné nejprve vyřešit otázku, zda dítě mladší patnácti let spáchalo čin jinak trestný, což je potřeba posuzovat na základě obecných pravidel a principů stanovených trestním zákoníkem pro trestný čin, o nějž by jinak šlo, pokud by jej nespáchala osoba trestně neodpovědná (srov. č. 10/2009 Sb. rozh. tr.). Proto je třeba nejprve zkoumat, zda by jinak byly naplněny formální znaky konkrétního trestného činu ve smyslu § 13 odst. 1 tr. zákoníku, a poté se zabývat i otázkou, zda jde ve vztahu k osobě, která se takového protiprávního jednání dopustila, a okolnostem, za nichž byl čin spáchán, o případ společensky škodlivý ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Při tomto posuzování je nutné proporcionálně přihlížet k souhrnu všech zjištěných podstatných skutečností a okolností (k těm, jež svědčí pro nižší společenskou škodlivost, tak i k těm, které ji zvyšují) a nelze odhlédnout od žádné z nich. Kromě toho je potřebné zvažovat i povahu činu a způsob, jakým byl čin jinak trestný spáchán (např. zda šlo o spolupachatelství, eventuálně o některou z forem účastenství apod)“.

31. V návaznosti na to lze pro úplnost dodat, že z odůvodnění tohoto rozhodnutí se mimo jiné podává, že povinnost zkoumat, zda jde o čin jinak trestný z hledisek stanovených § 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 218/2003 Sb. i navazující judikatury, mají jak státní zástupce před podáním návrhu, tak i soud pro mládež. Obdobně se k otázce znaků činu jinak trestného vymezil Nejvyšší soud i v dovolatelem zmiňovaném rozsudku ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 8 Tdo 514/2008, publikovaném pod č. 10/2009 Sb. rozh. tr.

32. Z výše uvedeného rovněž vyplývá, že není žádoucí, aby státní zástupce ve věcech dětí mladších patnácti let postupoval mechanicky, bez hlubší znalosti okolností případu a osobních poměrů dětí. Právě naopak – je velmi významné, aby sám před podáním návrhu na uložení opatření dítěti mladšímu než patnáct let ve smyslu § 90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. nejen posoudil naplnění všech zákonných znaků provinění (trestného činu), o nějž by jinak šlo, pokud by jej nespáchalo dítě mladší než patnáct let, aby citlivě zvažoval závažnost a škodlivost jejich protiprávních činů a skutečnosti charakterizující jejich osoby, včetně způsobu provedení činu a pohnutek, které vedly dítě k jeho spáchání. I v těchto případech totiž platí, že jen při spáchání činů jinak trestných lze vůči těmto dětem užít opatření podle hlavy III. zákona o soudnictví ve věcech mládeže, a to bez ohledu na to, že všechny jejich protiprávní činy jsou beztrestné již s ohledem na nedostatek věku (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 628/15).

33. Právě těchto souvislostí si byl již okresní soud při svém rozhodování nepochybně vědom, proto jeho přístup k posouzení dané věci byl velice citlivý. Ostatně ani sám dovolatel nenamítal, že by závěry soudů o tom, že jednání nezletilé nevykazovalo znaky činu jinak trestného, byly vadné. Závěry soudu přitom mají oporu ve spisovém materiálu, ve skutkových okolnostech souvisejících s povahou jednání jak samotné nezletilé, tak i nezletilé „ZZZZZ“ a dalších dětí mladších patnácti let, výstižně reagují na příčiny jednání nezletilé, jež nese typické rysy stávající generace dětí aktivních na sociálních sítích, používajících komunikační platformu Facebook, majících potřebu touto cestou „sdílet“ zážitky. Současně odrážejí příznivé hodnocení nezletilé, stejně jako nezávadné hodnocení jejího rodinného prostředí.

34. Soud prvního stupně správně a přiléhavě zdůvodnil a vyvodil absenci znaků činu jinak trestného primárně pro nedostatek úmyslného zavinění. S tímto jeho závěrem se bezezbytku ztotožnil i soud odvolací (v podrobnostech srov. již shora zmíněné pasáže odůvodnění jejich usnesení).

35. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná svou judikaturu (srov. usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1426/2013, uveřejněné pod č. 49/2014 Sb. rozh. tr.), že je povinností i státního zástupce, aby se před podáním návrhu podle § 90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. zabýval otázkou, zda byl dítětem mladším patnácti let spáchán čin jinak trestný, aby jen mechanicky nevyhodnotil skutečnosti vztahující se k objektivní stránce v úvahu přicházejícího trestného činu. Státní zastupitelství nemůže splnění této povinnosti obejít tím, že bez dalšího podá návrh na zahájení řízení podle § 90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. Z odůvodnění návrhu podaného státním zastupitelstvím v projednávané věci je však patrné, že právě zavinění jako jednomu z obligatorních znaků skutkové podstaty činu jinak trestného prakticky žádnou pozornost nevěnoval.

36. Závěrům obou soudů nižších instancí, že státní zastupitelství podalo návrh na uložení opatření ve smyslu § 90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., aniž byl splněn základní zákonný předpoklad, tj. že se dítě mladší než patnáct let dopustilo činu jinak trestného, které ve skutečnosti nemohou vést k rozhodnutí toliko procesní povahy, ale k rozhodnutí o „věci samé“, musí ovšem odpovídat i způsob jejich rozhodnutí o podaném návrhu. Třebaže zákon č. 218/2003 Sb. v hlavě třetí výslovně nepamatuje na způsob rozhodnutí pro tento případ, jako nejpřiléhavější se jeví zamítnutí návrhu státního zastupitelství. Občanský soudní řád, podle něhož je třeba podle § 96 zákona č. 218/2003 Sb. v takovém případě postupovat, sice neobsahuje žádnou konkrétní úpravu týkající se podmínek pro zamítnutí návrhu na zahájení řízení (upravuje pouze některé konkrétní způsoby zamítnutí speciálně stanovené pro vyjmenované druhy řízení), obecně však platí, že soud vydá zamítavé rozhodnutí, pokud neshledal žádné vady ve formálních náležitostech či procesních nedostatcích tehdy, nelze-li podané žalobě či návrhu vyhovět. Vychází přitom z ustanovení § 153 odst. 1 o. s. ř., podle něhož soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a je, s výjimkami uvedenými v § 153 odst. 2 o. s. ř., vázán návrhem. Právě o takovou situaci se v daném případě jednalo.

37. Pokud dovolatel ve svém podání soudu prvního stupně vytýkal, že své závěry mohl učinit až na základě výsledků jednání, je třeba uvést, že jeho odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu nebyl zcela přiléhavý (v ní byla řešena řada jiných problematických otázek). Konkrétně v rozsudku ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 8 Tdo 514/2008 (uveřejněném pod č. 10/2009 Sb. rozh. tr.) se Nejvyšší soud vyjádřil především k předpokladům pro uložení některého z opatření uvedených v ustanovení § 93 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. dítěti mladšímu patnácti let a k definičním znakům činu jinak trestného, nikoliv však k otázce, zda je nutné rozhodnout o návrhu státního zastupitelství až po nařízení jednání. Obdobně odpověď na takto položenou otázku nedává ani další dovolatelem zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 927/2010. Nejvyšší soud zde k námitce, že nezletilé nebyl včas ustanoven pro toto řízení obhájce, opatrovník, skutečně zmínil, že: „v rámci postupu před zahájením trestního stíhání lze provádět úkony trestního řízení jen za podmínek stanovených v § 158 tr. ř., přičemž zahájit úkony trestního řízení lze pouze k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin nebo provinění, nikoliv čin jinak trestný (§ 158 odst. 3 tr. ř.). To pochopitelně neznamená, že před zahájením řízení podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže není možné za dané situace, tedy je-li dáno důvodné podezření konkrétního trestně neodpovědného dítěte ze spáchání činu jinak trestného, opatřovat a zajišťovat důkazy významné pro rozhodnutí ve věci, ovšem lze tak činit jen v právním rámci daném hlavou třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže, občanským soudním řádem a zákonem o státním zastupitelství. Podle těchto předpisů se přitom v procesněprávním smyslu dokazování provádí až v jednání nařízeném soudem po zahájení řízení podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Toto řízení - na rozdíl od trestního řízení - probíhá výlučně před soudem“. Učinil tak ale jen proto, aby vyložil, za jakých podmínek se koná řízení podle hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb., kde jsou otázky opatrovníka dítěte mladšího jednoznačně vymezeny v ustanovení § 91 odst. 2. V daném kontextu nelze nic relevantního vyvodit ani z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1072/2010 (uveřejněného pod č. 25/2011 Sb. rozh. tr.), v němž tento soud vytyčil podmínky pro rozhodnutí soudu o zamítnutí návrhu státního zástupce (jen pokud soud shledá, že se nestal čin, pro nějž byl návrh na uložení opatření podán, nebo nebylo prokázáno, že se tohoto činu dopustilo dítě mladší patnácti let, vůči němuž návrh směřoval, anebo čin spáchaný dítětem mladším patnácti let nenaplňuje zákonné znaky trestného činu – mimo věku pachatele) a upuštění od uložení opatření (jestliže bylo po všech stránkách prokázáno, že se stal čin jinak trestný, pro nějž se předmětné řízení vede, že se ho dopustilo dítě mladší patnácti let, proti němuž byl návrh na uložení opatření podán, a že takový čin vykazuje všechny znaky činu jinak trestného, postačuje-li k dosažení účelu zákona o soudnictví ve věcech mládeže projednání činu dítěte před soudem pro mládež). Lze tak shrnout, že ve všech zmiňovaných rozhodnutích se sice věcně řešily problémy související s výsledky dokazování, jež předpokládá nařízené jednání, avšak v žádném z dovolatelem označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož ani v na ně navazujícím usnesení tohoto soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1072/2010, Nejvyšší soud neřešil otázku, zda, případně za jakých podmínek, je možné o návrhu státního zastupitelství rozhodnout bez nařízení jednání.

38. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za vhodné (ve shodě s dosavadní judikaturou, odbornou literaturou, jakož i praxí soudů) zopakovat, že spolehlivý závěr o tom, zda bylo spácháno jednání vykazující znaky činu jinak trestného relevantního ve smyslu § 90 odst. 1 či § 93 zákona č. 218/2003 Sb., lze zásadně učinit v řízení vedeném podle hlavy třetí citovaného zákona, a to po nařízení jednání a v něm provedeném dokazování. Nejvyšší soud tedy nezpochybňuje, že k projednání návrhu státního zastupitelství podle § 90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. je třeba konat jednání. Toliko totiž jednání, ovládané zásadou kontradiktornosti, umožňuje dítěti a osobě, která je zastupuje, účinně prosazovat všestranně práva dítěte, a v jednání je prováděno dokazování, na jehož výsledcích závisí posouzení důvodnosti podaného návrhu a věcné rozhodnutí o něm. Zákon č. 218/2003 Sb. v hlavě třetí žádné speciální ustanovení, jež by upravovalo podmínky nařizování jednání k projednání věci samé, neobsahuje. Lze připomenout, že podle § 19 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, k projednání věci samé soud nařídí jednání, ledaže tento zákon stanoví, že jednání není třeba nařizovat. Tento zákon tak však v ustanovení § 466 a násl., jež se týkají řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, nestanoví, z čehož vyplývá, že k projednání věci samé je třeba nařídit jednání. Třebaže se tak tomu v posuzované věci nestalo a rozhodnutí soudů nelze z hlediska procesně právního označit za bezvadná, neshledal Nejvyšší soud účelným a potřebným do stavu, jaký vzešel z rozhodnutí soudů, jakkoliv zasahovat.

39. Oba soudy nižších stupňů v dané věci dospěly ke správnému závěru, že jednání nezletilé nelze posoudit jako čin jinak trestný, poněvadž nebyly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty činu jinak trestného podle § 192 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to konkrétně potřebná forma úmyslného zavinění. Důvodně také uzavřely, že nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady pro podání návrhu státního zastupitelství na uložení opatření podle § 90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. Soud prvního stupně ovšem pochybil, zastavil-li řízení pro nedostatek podmínek řízení podle § 104 o. s. ř., a odvolací soud jeho pochybení nenapravil, když usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Naopak logickým a správným důsledkem zjištěné nepodloženosti podaného návrhu bylo jeho zamítnutí, k němuž však mělo dojít po nařízení jednání.

40. Okolností, která zapříčinila, že řízení bylo zahájeno, aniž byla splněna jeho stěžejní podmínka, tedy spáchání činu jinak trestného dítětem mladším patnácti let, bylo nedůsledné splnění povinnosti státního zastupitelství podávajícího návrh na uložení opatření podle § 90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., aby se před podáním návrhu zabývalo otázkou, zda byl dítětem mladším patnácti let spáchán čin jinak trestný. Přitom je významné, že takový úsudek mohlo státní zastupitelství učinit, aniž bylo třeba provádět dokazování při jednání před soudem. Za takových okolností, kdy prima facie jde o situaci, že ani nařízené jednání by závěry soudů o absenci spáchání činu jinak trestného nemohlo zvrátit, neshledal Nejvyšší soud nezbytným dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení. Procesní vada, kterou je řízení zatíženo, totiž nemůže mít vliv na správnost výsledku řízení. Není také pochyb o tom, že právě již dosaženým výsledkem řízení, kdy není z hlediska dítěte mladšího než patnáct let podstatného věcného rozdílu mezi výsledkem spočívajícím v zastavení řízení a výsledkem spočívajícím v zamítnutí návrhu, byl naplněn smysl projednání činu dítěte mladšího než patnáct let, jímž je nejen rychlá a adekvátní reakce na jejich spáchání, ale mimo jiné také vytvoření podmínek pro jeho další příznivý sociální a duševní rozvoj.

41. Nejvyšší soud znovu zdůrazňuje, že tímto rozhodnutím nikterak nezpochybňuje, že závěr o tom, zda byl spáchán čin jinak trestný, má být zásadně učiněn po provedeném dokazování v řízení před soudem, a to po nařízení jednání. Bylo by však v rozporu se smyslem a účelem řízení ve věcech dětí mladších patnácti let trvat na tom, aby ve věci soud rozhodl po nařízení jednání, když jiný závěr než závěr dosud učiněný soudy nižších stupňů ohledně okolnosti, zda byl či nebyl spáchán čin jinak trestný, nepřichází v úvahu.

42. Na základě shora uvedených úvah Nejvyšší soud dovolání Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever zamítl.

43. O náhradě nákladů řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 151 odst. 1 věty první o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení [§ 146 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].

44. Nejvyšší soud poté byl povinen rozhodnout o přiznání odměny opatrovníkovi nezletilé za poskytnutí právních služeb, přičemž postupoval podle ustanovení § 95 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., podle kterého za poskytování právních služeb při výkonu funkce opatrovníka dítěte náleží advokátu odměna, náhrada hotových výdajů a náhrada za promeškaný čas ve výši a za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem; výše odměny se přitom řídí ustanoveními tohoto zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně.

45. Uvedeným zvláštním právním předpisem je vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Ve smyslu § 10a advokátního tarifu při výkonu funkce opatrovníka dítěte podle zvláštního právního předpisu upravujícího soudnictví ve věcech mládeže se považují za tarifní hodnotu částky uvedené v § 10 odst. 3. Přitom se vychází z trestních sazeb, které by se na pachatele vztahovaly, pokud by byl trestně odpovědný.

46. V posuzované věci se měla nezletilá dopustit protiprávního činu, jenž by v případě její trestní odpovědnosti byl kvalifikován jako trestný čin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Jde o trestný čin, na který trestní zákon ve své zvláštní části stanoví trest odnětí svobody v sazbě až na tři léta. V případě trestně odpovědného pachatele při aplikaci ustanovení § 10 odst. 3 písm. b), § 7 advokátního tarifu činí odměna za jeden úkon právní služby 1 500 Kč, přičemž sazba mimosmluvní odměny podle § 7 advokátního tarifu se podle § 12a advokátního tarifu za úkony právních služeb ustanoveného opatrovníka dítěte podle jiného právního předpisu upravujícího soudnictví ve věcech mládeže snižuje o 20 %. Odměna za úkon právní služby tak činí při takovémto postupu v projednávané věci 1 200 Kč.

47. Nejvyšší soud proto přiznal opatrovníkovi nezletilé Mgr. Ivo Grabmüllerovi za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření se k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu odměnu ve výši 1 200 Kč a náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, tedy v celkové výši 1 500 Kč.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 10. 2017

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu

*) Byl použit pseudonym podle zákona č. 218/2003 Sb.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru