Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1082/2017Usnesení NS ze dne 25.10.2017

HeslaČin jinak trestný
Dítě mladší patnácti let
Řízení proti dětem mladším patnácti let
Subjektivní stránka
Výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1082.2017.1
Důvod dovolání
§ 241a odst. 1 o. s. ř.
Dotčené předpisy
§ 104 o. s. ř.|§ 89 odst. 2 z. s. m.|§ 90 odst. 1 z. s. m.|§ 192 odst. 1,3 tr. zákoníku|§ 15 tr. zákoníku

přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1082/2017-22

USNESENÍ

Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a JUDr. Jana Bláhy v právní věci dítěte mladšího patnácti let „ŘŘŘŘŘ“ *), zastoupené opatrovníkem JUDr. Jitkou Fišerovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Kyjevská 50, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever, soudu pro mládež, pod sp. zn. 22 Rod 20/2016, o dovolání Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever proti usnesení Krajského soudu v Plzni, soudu pro mládež, ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 7 Rodo 15/2017, takto:

I. Dovolání Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Opatrovníkovi JUDr. Jitce Fišerové, advokátce se sídlem Plzeň, Kyjevská 50, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za poskytnutí právních služeb při výkonu funkce opatrovníka v dovolacím řízení v celkové částce 1 815 Kč.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Okresní státní zastupitelství Plzeň-sever podalo dne 2. 12. 2016 v právní věci dítěte mladšího patnácti let „ŘŘŘŘŘ“ (dále převážně jen „nezletilé“) podle § 90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže (dále jen „z. s. m., popř. zákon č. 218/2003 Sb.“), návrh na uložení opatření podle § 93 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, a to napomenutí s výstrahou. Návrh odůvodnilo tím, že z obsahu spisu Policie České republiky, Územní odbor Plzeň-venkov, sp. zn. KRPP-147640-13/TČ-2016-031172, se podává, že policejní orgán usnesením ze dne 4. 11. 2016, které nabylo právní moci dne 23. 11. 2016, podle § 159a odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. d) tr. ř. odložil věc podezření ze spáchání činu jinak trestného výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se měla dopustit „ŘŘŘŘŘ“, protože pro nedostatek věku není trestně odpovědná.

2. Předmětného činu jinak trestného, který by podle státního zástupce naplnilo skutkovou podstatu provinění výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1, 3 tr. zákoníku za užití § 6 odst. 1 z. s. m., se měla nezletilá „ŘŘŘŘŘ“ dopustit tím, že v přesně nezjištěné době na jaře roku 2016 v obci B., okres P.-s., prostřednictvím sociální sítě Facebook přeposlala spolužačce „JJJJJ“ *) nejméně 3 videosoubory zobrazující jejich spolužačku „ZZZZZ“ *) zcela nahou a hladící se po přirození, který „ZZZZZ“ sama natočila a přes sociální síť Facebook zaslala spolužákům ze školy, přes které se soubor dostal k nezletilé „ŘŘŘŘŘ“.

3. Usnesením Okresního soudu Plzeň-sever, soudu pro mládež, ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Rod 20/2016, bylo řízení ve věci návrhu Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever na uložení opatření podle § 93 odst. 1 písm. c) zákona č. 218/2003 Sb. zastaveno. Soud prvního stupně vycházel ze závěru, že ve věci byl dán nedostatek podmínky řízení ve smyslu § 104 o. s. ř., jelikož nezletilá „ŘŘŘŘŘ“ nespáchala čin jinak trestný. V této souvislosti poukázal na neprokázání úmyslu uvést do oběhu pornografické dílo a na nedostatek společenské škodlivosti. V dalším rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

4. Rozhodnutí soudu prvního stupně napadlo Okresní státní zastupitelství Plzeň-sever odvoláním. Usnesením Krajského soudu v Plzni, soudu pro mládež, ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 7 Rodo 15/2017, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Dále bylo rozhodnuto též o nákladech odvolacího řízení.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti usnesení odvolacího soudu podalo Okresní státní zastupitelství Plzeň-sever dovolání zaměřené proti výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně. Podle dovolatele jsou splněny podmínky § 237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci. Podle názoru okresního státního zastupitelství soudy obou stupňů pochybily, když soud prvního stupně zastavil řízení a soud druhého stupně rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, přestože pro zastavení řízení nebyly splněny podmínky a soud prvního stupně měl o návrhu okresního státního zastupitelství na uložení opatření nezletilé jednat.

6. Podle okresního státního zastupitelství se se závěry soudů nelze ztotožnit, poněvadž cílem řízení ve věcech dětí mladších patnácti let není dítě potrestat, ale výchovně na ně působit. Z povahy řízení je zřejmé, že není možné rozhodnout bez nařízení jednání. Okresní soud Plzeň-sever, soud pro mládež, měl návrh projednat a rozhodnout ve věci samé, tj. uložit výchovné opatření, upustit od jeho uložení či návrh zamítnout, což vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu, soudu pro mládež, ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 8 Tdo 514/2008. Z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu se dále podává, že to, zda čin vykazuje znaky činu jinak trestného, je nutno zjistit a prokázat v řízení zahájeném na návrh státního zástupce. Soud prvního stupně však ustálenou judikaturu nerespektoval, když bez nařízení jednání vyhodnotil, že nebyla prokázána subjektivní stránka činu jinak trestného. V uvedeném kontextu nereflektoval ani usnesení Nejvyššího soudu, soudu pro mládež, ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 927/2010, podle něhož v rámci postupu před zahájením trestního stíhání lze provádět úkony trestního řízení jen za podmínek stanovených v § 158 tr. ř., přičemž zahájit úkony trestního řízení lze pouze k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin nebo provinění, nikoliv čin jinak trestný (§ 158 odst. 3 tr. ř.). Je-li dáno důvodné podezření konkrétního trestně neodpovědného dítěte ze spáchání činu jinak trestného, lze opatřovat a zajišťovat důkazy významné pro rozhodnutí ve věci, to však jen v právním rámci daném hlavou třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže, občanským soudním řádem a zákonem o státním zastupitelství. Podle těchto předpisů se přitom dokazování provádí až v jednání nařízeném soudem po zahájení řízení podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Toto řízení – na rozdíl od trestního řízení – probíhá výlučně před soudem.

7. Okresní státní zastupitelství závěrem dodalo, že Okresní soud Plzeň-sever, soud pro mládež, rozhodl od stolu ve všech souvisejících čtrnácti případech zcela totožným způsobem, přičemž Krajský soud v Plzni, soud pro mládež, všechna tato rozhodnutí shodně potvrdil. Rozhodnutí označených soudů týkající se přeposílání videosouborů s nezletilou „ZZZZZ“ tak postrádají individuální posouzení, což je při hodnocení subjektivní stránky činu jinak trestného u čtrnácti nezletilých zarážející.

8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Plzni, soudu pro mládež, ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 7 Rodo 15/2017, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

9. K podanému dovolání se za nezletilou vyjádřil opatrovník dítěte, který postup soudu prvního stupně i soudu odvolacího označil za správný. Její jednání nelze posoudit jako čin jinak trestný, protože postrádá úmyslnou formu zavinění, nezletilá si neuvědomovala, že by se měla dopouštět závadného jednání, když přeposlala přes sociální síť fotografie své spolužačky. Soudy zvoleným procesním postupem s mimořádnou pečlivostí ochránily integritu nezletilé, bylo-li by nařízeno jednání, jak žádá dovolatel, mohl by být jeho průběh škodlivý pro další duševní vývoj nezletilé. Navrhl proto, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto.

10. Příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí (Městský úřad Nýřany) upozornil na dobu, jež uplynula od spáchání inkriminovaného jednání, a připomněl, že bylo-li by soudu prvního stupně přikázáno, aby věc projednal a rozhodl, byl by popřen účel zákona o soudnictví ve věcech mládeže, podle něhož má být čin soudem pro mládež projednán bez zbytečného odkladu a v přiměřené lhůtě. Dodal také, že s nezletilou nejsou žádné problémy ani ve škole, ani doma, je dobře hodnocena, patří prospěchově k lepšímu průměru. O nezletilé a jejích rodičích nedisponuje žádnými negativními informacemi.

III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud, soud pro mládež, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř., § 96 z. s. m.) shledal, že dovolání bylo v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) podáno oprávněnou osobou (státním zastupitelstvím coby účastníkem řízení). Dále se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání v této věci je přípustné, poněvadž dovolatel vymezil právní otázky procesněprávní povahy, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny.

IV. Důvodnost dovolání

13. Z hlediska napadeného usnesení odvolacího soudu a obsahu dovolání je významná otázka, zda lze závěr o tom, že nebyl spáchán čin jinak trestný, v důsledku čehož neměl být ani podán státním zastupitelstvím návrh na uložení opatření, učinit a o návrhu státního zastupitelství na uložení opatření rozhodnout, aniž soud prvního stupně ve věci konal jednání. Další, navazující otázkou, v dovolání však explicitně nezmiňovanou, též je, zda lze za takové situace řízení zastavit pro nedostatek podmínek řízení podle § 104 o. s. ř.

14. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí zevrubně vyložil, jakými úvahami byl veden, dospěl-li k závěru, že jednání nezletilé není „činem jinak soudně trestným“, na který je třeba ze strany příslušného státního zastupitelství reagovat podáním návrhu na uložení opatření ve smyslu § 90 odst. 1 z. s. m. Tento soud zdůraznil, že trestný čin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1, 3 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl nezletilé musí zahrnovat i vědomí, že svým jednáním šíří pornografické dílo. Takové skutečnosti však prokázány nebyly. Nezletilá rozhodně nedomýšlela závažnost svého počínání, ani dosah faktu, že přeposílala svým spolužákům a kamarádům na sociální síť video, které zachycuje nezletilou „ZZZZZ“ při nejintimnější činnosti. Ze všech souvislostí, které se k věci váží, je zřejmé, že vůbec nechápala dílo natočené jmenovanou nezletilou jako pornografické dílo a už vůbec nechápala, že se tím, že toto video po síti „pošle“ dál, dopouští činu jinak trestného, tedy úmyslného trestného činu, jehož podstatou je šíření dětské pornografie. Soud dále položil důraz i na povahu činu nezletilé ve světle hodnocení jeho společenské škodlivosti, podle jeho mínění nutno uzavřít, že jednání nezletilé nevykazuje vůči ostatním členům společnosti žádné známky škodlivosti. Podle přesvědčení soudu nezletilá nespáchala čin jinak trestný a státní zastupitelství nemělo za takové situace podávat návrh na uložení opatření spočívajícího v uložení napomenutí s výstrahou. Jelikož soud pro mládež nemá pravomoc k projednání věci, řízení zastavil pro nedostatek podmínek řízení podle § 104 o. s. ř. (str. 3, 4 usnesení).

15. Odvolací soud konstatoval, že ze spisového materiálu byl bez pochybností zjištěn skutkový děj, tj. že nezletilá přeposlala zmíněný videosoubor další nezletilé. Soud prvního stupně správně zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení, a dospěl ke správnému závěru, že tomu tak není. Jelikož neshledal podezření, že nezletilá se dopustila činu jinak trestného, nezbylo než řízení pro tuto neodstranitelnou vadu zastavit. Protože se jedná o rozhodnutí procesní povahy, nenařizoval ani ve věci ústní jednání. Odvolací soud přisvědčil hodnocení soudu prvního stupně ve vztahu k posouzení činu jinak trestného, zejména pokud jde o zavinění na straně nezletilé. Souhlasil proto s hmotněprávními závěry soudu prvního stupně i s jeho procesním postupem (str. 3 usnesení).

16. Se zřetelem k úvahám procesní povahy soudů obou stupňů, zejména pak soudu prvního stupně, které ovšem nebyly odvolacím soudem nijak komentovány či korigovány, je nutné soustředit pozornost k otázkám nedostatku podmínek řízení.

17. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Podle § 104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány. Podle § 104 odst. 2 o. s. ř. jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Přitom zpravidla může pokračovat v řízení, ale nesmí rozhodnout o věci samé. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví.

18. Ačkoliv občanský soudní řád neobsahuje taxativní výčet všech podmínek řízení, teorie i soudní praxe řadí mezi podmínky řízení návrh na zahájení řízení (§ 79 o. s. ř., § 90 odst. 1 z. s. m.), popřípadě usnesení soudu o zahájení řízení (§ 90 odst. 2 z. s. m.), podmínky týkající se soudu, tj. pravomoc, věcná, místní a funkční příslušnost, podmínka, aby soudnímu řízení nemuselo předcházet řízení před jiným orgánem – tzv. dělená pravomoc a podmínka, aby projednání věci před soudem nebránila rozhodčí smlouva, dále podmínky na straně účastníků řízení a tzv. negativní procesní podmínky, tj. překážka litispendence (zahájeného řízení) a překážka rei iudicatae (věci rozsouzené). Zákon také předpokládá, že soudce bude na základě návrhu na zahájení řízení zkoumat podmínky řízení ještě předtím, než přistoupí k dalším přípravným úkonům.

19. Nedostatek podmínky řízení může být jednak odstranitelný, jednak neodstranitelný, a to v závislosti na povaze podmínky a v závislosti na konkrétní úpravě způsobu zkoumání té které podmínky. Jde-li o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, nepřichází v úvahu jiné rozhodnutí než zastavení řízení. Zákon výslovně zdůrazňuje, že neodstranitelným je v první řadě nedostatek pravomoci soudu a nedostatek podmínky řízení spočívající v tom, že v případech stanovených zákonem nepatří určitá věc do pravomoci soudů, než skončí řízení u jiného orgánu (tzv. dělená pravomoc). Pro nedostatek pravomoci se řízení zastavuje. Ve výroku se však nelze omezit pouze na výrok o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu; soud je povinen v usnesení o zastavení řízení také rozhodnout, kterému správnímu úřadu nebo jinému orgánu věc postupuje (výjimkou je zastavení řízení pro nedostatek pravomoci tuzemských soudů). Není-li takového orgánu, pak nemůže být povolán k ochraně práv a oprávněných zájmů účastníků sporu jiný orgán než právě soud (viz též DRÁPAL, L., BUREŠ J. a kol. Občanský soudní řád I, § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 668 až 671, 773, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2498/99).

20. Z uvedeného vyplývá, že nemůže jít o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v absenci pravomoci soudu, jak se o tom zmiňuje soud prvního stupně (str. 4 usnesení). Podle § 4 z. s. m. je výkon soudnictví ve věcech mladistvých a ve věcech posuzování činů jinak trestných spáchaných dětmi mladšími patnácti let svěřen soudům pro mládež. Byl-li příslušnému soudu pro mládež podán návrh na uložení opatření podle § 90 odst. 1 z. s. m., nelze reálně uvažovat o absenci pravomoci soudu coby neodstranitelném nedostatku podmínky řízení. Tu totiž nelze spatřovat v tom, že nezletilá nespáchala čin jinak trestný a za takové situace v posuzované věci (nejde o věc trestní, jak uvádí tento soud) nemělo státní zastupitelství podávat návrh na uložení opatření spočívajícího v uložení napomenutí s výstrahou. Proto také závěry soudů vedoucí k rozhodnutí o zastavení řízení podle § 104 o. s. ř., které má procesní povahu a jeho přijetí nevyžaduje tudíž jednání, nejsou správné.

21. Je zjevné, že stěžejním důvodem vedoucím k odmítavému postoji soudů k důvodnosti podaného návrhu státního zastupitelství bylo přesvědčení, že jednání nezletilé nevykazuje znaky činu jinak trestného. Otázkou, již je třeba si v těchto souvislostech položit, je předně to, zda závěry soudů obstojí v rovině hmotněprávní, a dále zda lze závěr o tom, zda posuzované jednání vykazuje či nevykazuje znaky činu jinak trestného, učinit bez jednání.

22. Podle § 90 odst. 1 z. s. m. dítěti mladšímu než patnáct let, které se dopustilo činu jinak trestného, lze opatření uložit na návrh státního zastupitelství. Státní zastupitelství je povinno návrh podat bezodkladně poté, jakmile se dozví, že trestní stíhání je nepřípustné, protože jde o osobu, která není pro nedostatek věku trestně odpovědná.

23. Podle § 89 odst. 1 z. s. m. dítě mladší patnácti let není trestně odpovědné. Podle § 89 odst. 2 tohoto zákona dopustí-li se dítě mladší než patnáct let činu jinak trestného, učiní soud pro mládež opatření potřebná k jeho nápravě, která jsou uvedena v § 93 (dále jen „opatření"). Podle odstavce 3 § 89 z. s. m. jednání dítěte mladšího než patnáct let, které je jiným protiprávním činem, než je uveden v odstavci 2, se posuzuje a projednává podle obecných předpisů.

24. Zásadním předpokladem podání návrhu a na něj případně navazující použití opatření podle § 93 z. s. m. je spáchání činu jinak trestného dítětem mladším patnácti let, přičemž jediným důvodem toho, že jde o čin jinak trestný, je nedostatek věku dítěte. Musí jít tedy o čin, který naplňuje všechny ostatní znaky skutkové podstaty určitého trestného činu (provinění) a je společensky škodlivý, avšak dopustila se ho osoba trestně neodpovědná. Postih dospělých i mladistvých je vázán na společenskou škodlivost trestného činu, resp. provinění, a vychází z principu subsidiárního uplatnění trestní represe v reakci na spáchané činy. Nelze přijmout takové řešení, aby postupy a řešení podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže byly používány vůči dětem mladším patnácti let bez ohledu na společenské dopady jejich činů a bez ohledu na jejich závažnost. Jakkoliv zákona o soudnictví ve věcech mládeže nijak nespecifikuje požadovanou společenskou škodlivost a závažnost činů dětí mladších patnácti let, s ohledem na jejich věk a s ním spojený obecně dosud nízký práh jejich rozumové a mravní vyspělosti lze mít za to, že musí jít o činy společenské škodlivosti a závažnosti alespoň na stejné úrovni, jako je požadována ve vztahu k proviněním mladistvým, spíš by však mělo jít o činy obecně závažnější a škodlivější. Postupy podnikané ve vztahu k dětem mladším patnácti let by neměly pustit ze zřetele, že jde o dosud nevyzrálé jedince vyžadující speciální ohledy už jen pro svůj nedokonaný rozumový a mravní vývoj. Ve vztahu k nim je proto nutno postupovat citlivě a ohleduplně, posuzovat samotné činy je třeba s přihlédnutím ke všem specifikům jejich osobnosti, zvláště pak pokud jde o ojedinělá porušení právních norem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 628/15, shodně ŠÁMAL P., VÁLKOVÁ H., SOTOLÁŘ A., HRUŠÁKOVÁ M., ŠÁMALOVÁ M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže, Komentář. 3. vydání. Praha: 2011, s. 701 až 703).

25. K řešení této problematiky se ostatně v minulosti vyjádřil i Nejvyšší soud jako soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“) v usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1426/2013, jež bylo pod č. 49/2014-II. Sb. rozh. tr. publikováno s právní větou: „Protože zákon o soudnictví ve věcech mládeže nemá pro čin jinak trestný žádnou jinou úpravu než tu, kterou vymezuje ustanovení § 2 odst. 2 písm. a) z. s. m., je pro posouzení, zda bude soud pro mládež postupovat podle § 89 odst. 2 z. s. m., nutné nejprve vyřešit otázku, zda dítě mladší patnácti let spáchalo čin jinak trestný, což je potřeba posuzovat na základě obecných pravidel a principů stanovených trestním zákoníkem pro trestný čin, o nějž by jinak šlo, pokud by jej nespáchala osoba trestně neodpovědná (srov. č. 10/2009 Sb. rozh. tr.). Proto je třeba nejprve zkoumat, zda by jinak byly naplněny formální znaky konkrétního trestného činu ve smyslu § 13 odst. 1 tr. zákoníku, a poté se zabývat i otázkou, zda jde ve vztahu k osobě, která se takového protiprávního jednání dopustila, a okolnostem, za nichž byl čin spáchán, o případ společensky škodlivý ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Při tomto posuzování je nutné proporcionálně přihlížet k souhrnu všech zjištěných podstatných skutečností a okolností (k těm, jež svědčí pro nižší společenskou škodlivost, tak i k těm, které ji zvyšují) a nelze odhlédnout od žádné z nich. Kromě toho je potřebné zvažovat i povahu činu a způsob, jakým byl čin jinak trestný spáchán (např. zda šlo o spolupachatelství, eventuálně o některou z forem účastenství apod)“. V těchto souvislostech je vhodné pro úplnost dodat, že z odůvodnění tohoto rozhodnutí se mimo jiné podává, že povinnost zkoumat, zda jde o čin jinak trestný z hledisek stanovených § 2 odst. 2 písm. a) z. s. m. i navazující judikatury, mají jak státní zástupce před podáním návrhu, tak i soud pro mládež. Obdobně se k otázce znaků činu jinak trestného vymezil Nejvyšší soud i v dovolatelem zmiňovaném rozsudku ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 8 Tdo 514/2008, uveřejněném pod č. 10/2009 Sb. rozh. tr.

26. Z uvedeného také vyplývá, že není žádoucí, aby státní zástupce ve věcech dětí mladších patnácti let postupoval mechanicky, bez hlubší znalosti okolností případu a osobních poměrů dětí. Naopak, je velice důležité, aby sám před podáním návrhu na uložení opatření dítěti mladšímu než patnáct let ve smyslu § 90 odst. 1 z. s. m. nejen posoudil naplnění všech zákonných znaků provinění (trestného činu), o nějž by jinak šlo, pokud by jej nespáchalo dítě mladší než patnáct let, aby pečlivě zvažoval závažnost a škodlivost jejich protiprávních činů a skutečnosti charakterizující jejich osoby, včetně způsobu provedení činu a pohnutek, které vedly dítě k jeho spáchání. I v těchto případech totiž nadále platí, že jen při spáchání činů jinak trestných lze vůči těmto dětem užít opatření podle hlavy III. zákona o soudnictví ve věcech mládeže, a to bez ohledu na to, že všechny jejich protiprávní činy jsou beztrestné již s ohledem na nedostatek věku (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 628/15).

27. Právě těchto souvislostí si byl soud prvního stupně náležitě vědom a jeho přístup k posouzení věci je přiléhavý a citlivý; ostatně ani dovolatel nenamítal, že závěry soudů o tom, že jednání nezletilé nevykazovalo znaky činu jinak trestného, jsou vadné. Závěry soudu prvního stupně mají oporu ve spisovém materiálu, ve skutkových okolnostech souvisejících s povahou jednání nezletilé, jakož i nezletilé "ZZZZZ" a dalších jmenovaných dětí mladších patnácti let, výstižně reagují na příčiny jednání nezletilé, jež nese typické rysy stávající generace dětí aktivních na sociálních sítích, používajících komunikační platformu Facebook, majících potřebu touto cestou „sdílet“ zážitky. Současně odrážejí příznivé hodnocení nezletilé, stejně jako nezávadné hodnocení jejího rodinného prostředí. Soudy správně zdůvodnily a vyvodily absenci znaků činu jinak trestného primárně pro nedostatek úmyslného zavinění.

28. V této souvislosti dovolací soud připomíná a v podstatě opakuje, co již vyslovil ve své judikatuře (srov. usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1426/2013, uveřejněné pod č. 49/2014 Sb. rozh. tr.), totiž že je povinností i státního zástupce, aby se před podáním návrhu podle § 90 odst. 1 z. s. m. zabýval otázkou, zda byl dítětem mladším patnácti let spáchán čin jinak trestný, aby jen mechanicky nevyhodnotil skutečnosti vztahující se k objektivní stránce v úvahu přicházejícího trestného činu. Státní zastupitelství nemůže splnění této povinnosti obejít tím, že bez dalšího podá návrh na zahájení řízení podle § 90 odst. 1 z. s. m. Z odůvodnění návrhu podaného státním zastupitelstvím v projednávané věci je zjevné, že zavinění jako jednomu z obligatorních znaků skutkové podstaty činu jinak trestného navrhovatel žádnou pozornost nevěnoval, nijak se jím nezbýval.

29. Závěrům soudů o tom, že státní zastupitelství podalo návrh na uložení opatření ve smyslu § 90 odst. 1 z. s. m., aniž byl splněn základní předpoklad, tj. že se dítě mladší než patnáct let dopustilo činu jinak trestného, které ve skutečnosti nemohou vést k rozhodnutí toliko procesní povahy, ale k rozhodnutí o „věci samé“, musí odpovídat i způsob rozhodnutí o podaném návrhu. Ač zákon o soudnictví ve věcech mládeže v hlavě třetí výslovně nepamatuje na způsob rozhodnutí pro tento případ, jako nejpřiléhavější se jeví zamítnutí návrhu státního zastupitelství. Občanský soudní řád, podle něhož je třeba podle § 96 z. s. m. v takovém případě postupovat, neobsahuje žádnou konkrétní úpravu týkající se podmínek pro zamítnutí návrhu na zahájení řízení (upravuje pouze některé konkrétní způsoby zamítnutí speciálně stanovené pro vyjmenované druhy řízení). Obecně však platí, že pokud soud neshledal žádné vady ve formálních náležitostech či procesní nedostatky, vydá zamítavé rozhodnutí (příslušný návrh zamítne), nelze-li podané žalobě či návrhu vyhovět. V zamítnutí návrhu je tedy obsaženo zpravidla hodnocení procesních úkonů z hlediska jejich důvodnosti, zatímco v zastavení řízení je vyjádřeno obvykle hodnocení hlediska přípustnosti. Způsob, jak získá soud potřebný skutkový stav k hodnocení z hlediska důvodnosti a jak toto hodnocení provádí, je předmětem jednání ve věci samé (srov. STEINER V. Občanské právo procesní v teorii a praxi. Orbis Praha 1975, 1. vydání, str. 149). Soud zde vychází z ustanovení § 153 odst. 1 o. s. ř., podle něhož soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a je, s výjimkami uvedenými v § 153 odst. 2 o. s. ř., vázán návrhem. Právě o situaci této povahy se v posuzovaném případě jednalo.

30. Dovolatel vytýkal, že závěry, které soud prvního stupně učinil, mohl učinit až na základě výsledků jednání. Judikatura Nejvyššího soudu, na niž ku podpoře svých námitek odkazoval, se ale týká jiných problematických otázek a odkaz na ni tudíž není zcela přiléhavý. V rozsudku ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 8 Tdo 514/2008 (uveřejněném pod č. 10/2009 Sb. rozh. tr.) se Nejvyšší soud vyjádřil především k předpokladům pro uložení některého z opatření uvedených v ustanovení § 93 odst. 1 z. s. m. dítěti mladšímu patnácti let a k definičním znakům činu jinak trestného, nikoliv však k otázce, zda je nutné rozhodnout o návrhu státního zastupitelství až po nařízení jednání. Obdobně odpověď na takto položenou otázku nedává ani další dovolatelem zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu, konkrétně jeho usnesení ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 927/2010. Nejvyšší soud zde k námitce, že nezletilé nebyl včas ustanoven pro toto řízení obhájce, opatrovník, skutečně zmínil, že: „v rámci postupu před zahájením trestního stíhání lze provádět úkony trestního řízení jen za podmínek stanovených v § 158 tr. ř., přičemž zahájit úkony trestního řízení lze pouze k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin nebo provinění, nikoliv čin jinak trestný (§ 158 odst. 3 tr. ř.). To pochopitelně neznamená, že před zahájením řízení podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže není možné za dané situace, tedy je-li dáno důvodné podezření konkrétního trestně neodpovědného dítěte ze spáchání činu jinak trestného, opatřovat a zajišťovat důkazy významné pro rozhodnutí ve věci, ovšem lze tak činit jen v právním rámci daném hlavou třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže, občanským soudním řádem a zákonem o státním zastupitelství. Podle těchto předpisů se přitom v procesněprávním smyslu dokazování provádí až v jednání nařízeném soudem po zahájení řízení podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Toto řízení - na rozdíl od trestního řízení - probíhá výlučně před soudem“. Učinil tak ale jen proto, aby vyložil, za jakých podmínek se koná řízení podle hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb., kde jsou otázky opatrovníka dítěte mladšího jednoznačně vymezeny v ustanovení § 91 odst. 2. Nic relevantního nelze v daném kontextu vyvodit ani z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 1072/2010 (uveřejněného pod č. 25/2011 Sb. rozh. tr.), v němž tento soud vytyčil podmínky pro rozhodnutí soudu o zamítnutí návrhu státního zástupce (jen pokud soud shledá, že se nestal čin, pro nějž byl návrh na uložení opatření podán, nebo nebylo prokázáno, že se tohoto činu dopustilo dítě mladší patnácti let, vůči němuž návrh směřoval, anebo čin spáchaný dítětem mladším patnácti let nenaplňuje zákonné znaky trestného činu – mimo věku pachatele) a upuštění od uložení opatření (jestliže bylo po všech stránkách prokázáno, že se stal čin jinak trestný, pro nějž se předmětné řízení vede, že se ho dopustilo dítě mladší patnácti let, proti němuž byl návrh na uložení opatření podán, a že takový čin vykazuje všechny znaky činu jinak trestného, postačuje-li k dosažení účelu zákona o soudnictví ve věcech mládeže projednání činu dítěte před soudem pro mládež). Ve všech zmiňovaných rozhodnutích se sice věcně řešily problémy související s výsledky dokazování, jež předpokládá nařízené jednání, avšak v žádném z rozhodnutí Nejvyššího soudu označených dovolatelem, jakož ani v na ně navazujícím usnesení tohoto soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1072/2010, nestál Nejvyšší soud před otázkou, zda, případně za jakých podmínek, je možné o návrhu státního zastupitelství rozhodnout bez nařízení jednání.

31. V této souvislosti Nejvyšší soud ve shodě s dosavadní judikaturou, odbornou literaturou, jakož i praxí soudů opakuje, že spolehlivý závěr o tom, zda bylo spácháno jednání vykazující znaky činu jinak trestného relevantního ve smyslu § 90 odst. 1 či § 93 z. s. m., lze zásadně učinit v řízení vedeném podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže, a to po nařízení jednání a v něm provedeném dokazování. Nejvyšší soud tedy nezpochybňuje, že k projednání návrhu státního zastupitelství podle § 90 odst. 1 z. s. m. je třeba konat jednání. Toliko totiž jednání, ovládané zásadou kontradiktornosti, umožňuje dítěti a osobě, která je zastupuje, účinně prosazovat všestranně práva dítěte, v jednání je prováděno dokazování, na jehož výsledcích závisí posouzení důvodnosti podaného návrhu a věcné rozhodnutí o něm. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže v hlavě třetí žádné speciální ustanovení, jež by upravovalo podmínky nařizování jednání k projednání věci samé, neobsahuje. Lze připomenout, že podle § 19 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, k projednání věci samé soud nařídí jednání, ledaže tento zákon stanoví, že jednání není třeba nařizovat. Zákon tak však v ustanovení § 466 a násl., jež se týkají řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, nestanoví, z čehož vyplývá, že k projednání věci samé je třeba nařídit jednání. Třebaže se tak tomu v posuzované věci nestalo a rozhodnutí soudů nelze z hlediska procesněprávního označit za bezvadná, neshledal Nejvyšší soud účelným a potřebným do stavu, jaký vzešel z rozhodnutí soudů, zasáhnout.

32. Soudy správně shledaly, že jednání dítěte mladšího než patnáct let nelze posoudit jako čin jinak trestný, poněvadž nebyly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty činu jinak trestného podle § 192 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to konkrétně potřebná forma zavinění. Opodstatněně také uzavřely, že nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady pro podání návrhu státního zastupitelství na uložení opatření podle § 90 odst. 1 z. s. m. Soud prvního stupně ovšem pochybil, zastavil-li řízení pro nedostatek podmínek řízení podle § 104 o. s. ř., a odvolací soud jeho pochybení nenapravil, když usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Naopak logickým a správným důsledkem zjištěné nepodloženosti podaného návrhu bylo jeho zamítnutí, k němuž však mělo dojít po nařízení jednání.

33. Okolností, která zapříčinila, že řízení bylo zahájeno, aniž byla splněna jeho stěžejní podmínka, tedy spáchání činu jinak trestného dítětem mladším patnácti let, bylo zjevné a nedůsledné splnění povinnosti státního zastupitelství podávajícího návrh na uložení opatření podle § 90 odst. 1 z. s. m., aby se před podáním návrhu zabývalo otázkou, zda byl dítětem mladším patnácti let spáchán čin jinak trestný. Přitom je významné, že takový úsudek mohlo státní zastupitelství učinit, aniž bylo třeba provádět dokazování při jednání před soudem.

34. Za takových okolností, kdy prima facie jde o situaci, že ani nařízené jednání by závěry soudů o absenci spáchání činu jinak trestného nemohlo zvrátit, neshledal dovolací soud nezbytným dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení. Procesní vada, jíž je řízení zatíženo, totiž nemůže mít vliv na správnost výsledku řízení. Není také pochyb o tom, že právě již dosaženým výsledkem řízení, kdy není z hlediska dítěte mladšího než patnáct let podstatného věcného rozdílu mezi výsledkem spočívajícím v zastavení řízení a výsledkem spočívajícím v zamítnutí návrhu, byl naplněn smysl projednání činu dítěte mladšího než patnáct let, jímž je nejen rychlá a adekvátní reakce na jejich spáchání, ale mimo jiné také vytvoření podmínek pro další příznivý sociální a duševní rozvoj.

35. Nejvyšší soud znovu zdůrazňuje, že tímto rozhodnutím nikterak nezpochybňuje, že závěr o tom, zda byl spáchán čin jinak trestný, má být zásadně učiněn po provedeném dokazování v řízení před soudem, a to po nařízení jednání. Bylo by však v rozporu se smyslem a účelem řízení ve věcech dětí mladších patnácti let trvat na tom, aby ve věci soud rozhodl po nařízení jednání, když jiný závěr než závěr dosud učiněný soudy nižších stupňů ohledně okolnosti, zda byl či nebyl spáchán čin jinak trestný, nepřichází v úvahu.

36. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů zamítl dovolání Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever.

37. V dalším rozhodoval Nejvyšší soud o přiznání odměny opatrovníkovi nezletilé za poskytnutí právních služeb, přičemž postupoval podle ustanovení § 95 odst. 1 z. s. m., podle kterého za poskytování právních služeb při výkonu funkce opatrovníka dítěte náleží advokátu odměna, náhrada hotových výdajů a náhrada za promeškaný čas ve výši a za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem; výše odměny se přitom řídí ustanoveními tohoto zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně.

38. Uvedeným zvláštním právním předpisem je vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Ve smyslu § 10a advokátního tarifu při výkonu funkce opatrovníka dítěte podle zvláštního právního předpisu upravujícího soudnictví ve věcech mládeže se považují za tarifní hodnotu částky uvedené v § 10 odst. 3. Přitom se vychází z trestních sazeb, které by se na pachatele vztahovaly, pokud by byl trestně odpovědný.

39. V projednávané věci se měla nezletilá dopustit protiprávního činu, jenž by v případě její trestní odpovědnosti byl kvalifikován jako trestný čin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Jde o trestný čin, na který trestní zákon ve své zvláštní části stanoví trest odnětí svobody v sazbě až na tři léta. V případě trestně odpovědného pachatele při aplikaci ustanovení § 10 odst. 3 písm. b), § 7 advokátního tarifu činí odměna za jeden úkon právní služby 1 500 Kč, přičemž sazba mimosmluvní odměny podle § 7 advokátního tarifu se podle § 12a advokátního tarifu za úkony právních služeb ustanoveného opatrovníka dítěte podle jiného právního předpisu upravujícího soudnictví ve věcech mládeže snižuje o 20 %. Odměna za úkon právní služby tak činí při takovémto postupu v projednávané věci 1 200 Kč.

40. Advokátka JUDr. Jitka Fišerová jako opatrovník dítěte mladšího patnácti let podala návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů v celkové částce 1 815 Kč, sestávající se z odměny za úkon spočívající v sepisu vyjádření k dovolání ve výši 1 200 Kč, režijního paušálu 300 Kč a 21% DPH ve výši 315 Kč. V dovolacím řízení ve věci nezletilé je tedy s ohledem na výše uvedené opatrovníkovi nezletilé přiznána odměna ve výši 1 200 Kč za úkon spočívající ve vyjádření se k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu, náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a dále i jí požadovaná daň z přidané hodnoty 315 Kč, tedy celková částka 1 815 Kč. Pro úplnost zbývá dodat, že žádný z dalších účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení [§ 151 odst. 1 věta první, § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 10. 2017

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu

*) Byl použit pseudonym podle zákona č. 218/2003 Sb.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru