Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 108/2020Usnesení NS ze dne 19.02.2020

HeslaUblížení na zdraví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.108.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. f) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 146 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 108/2020-510

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 2. 2020 o dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného P. T., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2019, sp. zn. 44 To 436/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 38/2019, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2019, sp. zn. 44 To 436/2019.

Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst.1 tr. ř. se přikazuje Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

1. Obviněný P. T. (dále jen „obviněný“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 52 T 38/2019, uznán vinným, že

dne 21. 7. 2017 kolem 9:20 hodin v Praze 4 - Chodově, ul. XY, v bytě č. 8 ve 3. nadzemním podlaží, po krátké slovní rozepři se svou tehdejší manželkou poškozenou J. T. L. (nyní L.), nar. XY, při které jí nadával, že je „kurva, píča, kunda“, ji úmyslně fyzicky napadl tím způsobem, že ji uchopil oběma rukama kolem krku, rukou sevřenou v pěst ji udeřil do tváře, v důsledku čehož se poškozená udeřila zátylkem o zárubně dveří, u kterých stála, cloumal s ní, načež k němu přistoupil přítel poškozené P. N., nar. XY a od poškozené jej odtrhl, s obviněným se přetlačoval a použil proti obviněnému pepřový sprej, přičemž když se poškozená pokusila telefonicky kontaktovat policii, obviněný ji chytil za paži ve snaze telefon jí vytrhnout a v uskutečnění telefonního hovoru na policii jí zabránit, čímž poškozené způsobil podvrtnutí a natažení vazů podél krční páteře, podkožní krevní výron a povrchní oděrku 3 x 2 cm na přední ploše pravé paže, povrchní oděrku s podkožním krevním výronem a otokem měkkých tkání pod pravým okem na ploše 2 x 2 cm, což lze ze soudně lékařského hlediska hodnotit jako středně těžké zranění dosahující charakteru ublížení na zdraví.

2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle tohoto zákonného ustanovení trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků, a podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu uložil, aby v průběhu stanovené zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu dále uložil povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ 411 975 18, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, škodu ve výši 2 726 Kč.

3. Proti citovanému rozsudku podali obviněný a poškozená J. L. (dříve T. L., dále jen „poškozená“) odvolání, o nichž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 3. 10. 2019, sp. zn. 44 To 436/2019, tak, že podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a současně s odkazem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř. a § 223 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání obviněného pro skutek právně kvalifikovaný podle ustanovení § 146 odst. 1 tr. zákoníku, popsaný v obžalobě Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 2 ZT 242/2018, zastavil.

4. Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podal nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) v neprospěch obviněného dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí.

5. Dovolatel předně poukázal na argumentaci soudu druhého stupně, jenž odůvodnil svoje rozhodnutí tím, že trestní stíhání měl podle § 223 odst. 1 tr. ř. zastavit již soud prvního stupně, neboť poškozená podáním ze dne 9. 4. 2019 vzala zpět svůj souhlas s trestním stíháním obviněného a tentýž projev vůle učinila v rámci podaného odvolání; dovodil totiž, že ve smyslu § 163 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání mj. pro přečin ublížení na zdraví „proti tomu, kdo je nebo v době spáchání činu byl ve vztahu k poškozenému manželem, partnerem nebo druhem“ lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Vzhledem k tomu, že odvolací soud neměl pochybnosti o pravosti zpětvzetí souhlasu poškozené s trestním stíháním obviněného, dospěl k závěru o nepřípustnosti daného trestního stíhání a z tohoto důvodu je zastavil.

6. Nejvyšší státní zástupce se s výše zmíněným názorem soudu druhého stupně neztotožnil. Poukázal na podmínky udělení a zpětvzetí souhlasu poškozeného s trestním stíháním obviněného upravené v § 163 tr. ř. a § 163a tr. ř., a rovněž na ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř. týkající se oprávnění svědka odepřít výpověď, přičemž zdůraznil, že trestní stíhání lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného proti tomu, kdo v případě (mimo jiné) trestného činu ublížení na zdraví je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď, a kdo v případě trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 tr. zákoníku (jakož i trestného činu opilství podle § 360 tr. zákoníku, pokud jinak vykazuje znaky skutkové podstaty některého z těchto trestných činů) je nebo v době spáchání činu byl ve vztahu k poškozenému manželem, partnerem nebo druhem.

7. V návaznosti na to dovolatel vyslovil názor, že v posuzované věci soud prvního stupně správně vyhodnotil zpětvzetí souhlasu poškozené jako neúčinné z důvodu nesplnění zákonných podmínek v době, kdy byl tento úkon učiněn; učinil tak v souladu s judikaturou, neboť vztah poškozeného k tomu, vůči němuž má právo udělit nebo odepřít souhlas s trestním stíháním, musí, s výjimkou trestného činu znásilnění, existovat v době, kdy se trestní řízení vede, resp. má vést, nikoli v době, kdy byl čin spáchán. Z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně vyplývá, že tyto odlišně upravené podmínky udělení, resp. zpětvzetí souhlasu poškozeného zaměnil. Z vyjádření obou stran vyplynula absence jejich vzájemného blízkého citového vztahu, v důsledku něhož by poškozená újmu obviněného právem pociťovala jako újmu vlastní v době konání trestního stíhání, a obviněný tedy není ve vztahu k poškozené osobou, vůči níž by poškozená jako svědek měla právo odepřít výpověď ve smyslu ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř., a pak zahájení a další vedení trestního stíhání proti němu nebylo nijak podmíněno souhlasem poškozené podle § 163 odst. 1 tr. ř.

8. Nejvyšší státní zástupce k povaze vztahu mezi obviněným a poškozenou v době zpětvzetí souhlasu poškozenou [s poukazem na to, že relevantním z hlediska ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř., resp. § 163 odst. 1 tr. ř. by byl jen natolik silný citový vztah mezi nimi, že by újmu jednoho z nich (obviněného) pociťoval druhý z nich (poškozená) jako újmu vlastní, který by navíc musel vykazovat vyšší intenzitu než je obvyklá mezilidská soudržnost, a musely by být dány rovněž objektivní skutečnosti, ze kterých by bylo možné na intenzitu takového vztahu usuzovat] dále uvedl, že poškozená, v té době již jako bývalá manželka obviněného, svým prohlášením ze dne 12. 3. 2018 dala souhlas s jeho trestním stíháním. Dne 10. 4. 2019 byl soudu doručen návrh obviněného na zastavení trestního stíhání odůvodněný tím, že poškozená vzala svůj souhlas s jeho trestním stíháním zpět. V rámci hlavního líčení poškozená po zákonném poučení o právu odmítnout svědeckou výpověď uvedla, že ve věci vypovídat nebude, protože u hlavního líčení není přítomen její právní zástupce; po zopakování zákonných důvodů k odmítnutí svědecké výpovědi uvedla, že nemá zákonný důvod k odepření výpovědi a vypovídat bude. Následně se vyjádřila ke své osobě, osobě obviněného a k jejich vzájemnému vztahu s tím, že jsou ode dne 14. 11. 2017 rozvedeni, komunikují pouze prostřednictvím právního zástupce, jejich vztah není ani kamarádský, ani přátelský, a nepovažuje újmu, kterou by mohl utrpět obviněný v daném řízení, za újmu sobě vlastní; ke zpětvzetí souhlasu uvedla, že chtěla, aby se celá záležitost, čímž mínila rozvod, rozdělení společného jmění manželů a dané trestní řízení, nějak smírně vyřešila. Nejvyšší státní zástupce odkázal též na vyjádření obviněného ke vztahu s poškozenou, že v současnosti s poškozenou nejsou vůbec v kontaktu, je s ní v kontaktu pouze prostřednictvím své právní zástupkyně, a to jenom proto, že prodávají společný byt, a za to, co mu ona provedla, by jí nepodal ani ruku, ani by ji nepozdravil, má z ní strach, bojí se jí; z jejich manželství se děti nenarodily.

9. Dovolatel vyslovil názor, že na základě výše uvedených skutečností a zejména vyjádření obviněného a poškozené k jejich současným vzájemným vztahům soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že k zpětvzetí souhlasu poškozené není namístě přihlédnout, když v důsledku rozvodu jejich manželství ze dne 14. 11. 2017 nejsou navzájem ani v poměru příbuzenském, ani v poměru obdobném tomuto vztahu, neboť je zcela zřejmé, že oba bývalí manželé se natolik odcizili a jejich vztahy jsou natolik rozjitřené, že újmu, kterou utrpí jeden z nich, druhý nemůže důvodně považovat za újmu vlastní; v době zpětvzetí souhlasu poškozené ze dne 9. 4. 2019 tak již mezi obviněným a poškozenou neexistoval vztah, který by zakládal použitelnost ustanovení § 163 tr. ř. a nutnost takového souhlasu poškozené ke stíhání obviněného, a v důsledku toho poškozená nebyla ani osobou, která by mohla souhlas k trestnímu stíhání ve smyslu § 163 odst. 1, 2 tr. ř. vzít zpět. Zdůraznil, že odvolací soud naopak vycházel ze zkreslené citace ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř., a to konkrétně z předpokladu, že trestní stíhání je nepřípustné pro zpětvzetí souhlasu poškozené proti tomu, kdo je „nebo v době spáchání činu byl“ ve vztahu k poškozenému manželem, partnerem nebo druhem, ačkoliv tato alternativa se uplatní pouze ve vztahu ke zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 tr. zákoníku (a trestnému činu opilství podle § 360 tr. zákoníku, pokud jinak vykazuje znaky skutkové podstaty některého z trestných činů vyjmenovaných v § 163 odst. 1 tr. ř.); o takovou situaci se však v posuzované věci zjevně nejedná.

10. Nejvyšší státní zástupce tudíž vyjádřil přesvědčení, že to byl Městský soud v Praze, kdo nesprávně posoudil relevanci zpětvzetí souhlasu poškozené s trestním stíháním obviněného, a pokud na základě tohoto nesprávného právního závěru dovodil nepřípustnost trestního stíhání obviněného a z tohoto důvodu jeho trestní stíhání zastavil, rozhodl o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí; tím své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2019, sp. zn. 44 To 436/2019, a současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu.

11. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise obhájkyni obviněného JUDr. Daně Musalové (dne 13. 12. 2019) a obviněnému (dne 19. 12. 2019). Obviněný se ve svém vyjádření ze dne 19. 12. 2019 ztotožnil se závěry a argumentací Městského soudu v Praze a s jeho rozhodnutím o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a o zastavení trestního stíhání. Vyjádřil naopak svůj nesouhlas s tím, jestliže nejvyšší státní zástupce dovodil, že mezi ním a poškozenou v době vedení trestního stíhání nebyl dán takový poměr, který by umožňoval poškozené právo odepřít souhlas s jeho trestním stíháním. Vyslovil názor, že silné citové vazby (tj. takové, kdy újmu jedné osoby pociťuje druhá osoba jako újmu vlastní) mezi ním a poškozenou samozřejmě lze z faktu, že byli manželé, dovozovat; pokud jejich vzájemný vztah procházel výkyvy, nejedná se o nic mimořádného, a to i vzhledem k temperamentu jich obou a zejména s ohledem na to, že v daném období se jednalo o rozvodovou situaci. Zdůraznil, že v současné době jsou vztahy mezi nimi znovu velmi blízké a mají spolu úzký citový vztah, a proto poškozená sama a zcela dobrovolně a opakovaně odepřela svůj souhlas s jeho trestním stíháním; z toho je naprosto zřejmé, že poškozená cítila jeho újmu jako svou vlastní.

12. V závěru svého vyjádření obviněný vyslovil přesvědčení, že dovolání nejvyššího státního zástupce je nedůvodné, a navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265j zamítl. Současně vyslovil souhlas s projednáním podaného dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda nejvyšším státním zástupcem uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

15. Jak již bylo uvedeno, nejvyšší státní zástupce své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Naplnění citovaného dovolacího důvodu spatřoval dovolatel přitom v nesprávném rozhodnutí soudu druhého stupně o zastavení trestního stíhání obviněného v důsledku chybného právního závěru tohoto soudu o nepřípustnosti trestního stíhání obviněného podle § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř., tj. proto, že dané trestní stíhání je podmíněno souhlasem poškozené a souhlas byl vzat zpět.

16. Nejvyšší soud, jelikož neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

17. Po tomto přezkoumání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné a argumentace v něm obsažená je správná a výstižná. A právě proto, že se s touto argumentací v celém jejím rozsahu i provázanosti zcela ztotožnil, postačuje na ni (již vzhledem k zásadě procesní ekonomie) plně odkázat a pouze ji v některých ohledech doplnit či vybrané skutečnosti zdůraznit.

18. Nejvyšší soud považuje k posuzované trestní věci za potřebné předně připomenout, že podmínky udělení a zpětvzetí souhlasu poškozeného s trestním stíháním obviněného upravují ustanovení § 163 a § 163a tr. ř. Ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř. mimo jiné stanoví, že trestní stíhání pro trestné činy tam vyjmenované – včetně trestného činu (přečinu) ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný ve vztahu k poškozené uznán vinným – lze proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§ 100 odst. 2 tr. ř.), zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Podle téhož zákonného ustanovení dále platí, že v případě trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jakož i trestného činu opilství podle § 360 tr. zákoníku, pokud jinak vykazuje znaky skutkové podstaty některého z trestných činů v předmětném ustanovení vyjmenovaných, lze proti tomu, kdo je nebo v době spáchání činu byl ve vztahu k poškozenému manželem, partnerem nebo druhem, zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného.

19. Za osoby podle § 100 odst. 2 tr. ř. se považují příbuzní v pokolení přímém, sourozenci, osvojitelé, osvojenci, manželé, partneři, druh a družka nebo jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by svědek právem pociťoval jako újmu vlastní. Poměr poškozeného a toho, vůči němuž má právo udělit nebo odepřít souhlas s trestním stíháním, musí být u trestných činů taxativně uvedených v § 163 tr. ř. dán v době, kdy se vede trestní stíhání nebo se má vést.

20. V praxi se za poměr rodinný nebo obdobný v tomto smyslu může považovat zejména vztah mezi osobami sešvagřenými, snoubenci, bratranci, mezi strýcem a synovcem, mezi osobami vychovanými ve společné domácnosti apod. Existenci poměru těchto jiných osob (konkrétní příbuzenský nebo jiný vztah mezi nimi) i důvodnost pociťované újmy (jako újmy vlastní) je třeba opřít o objektivní skutečnosti; zpravidla nebude postačovat pouhé prohlášení takových osob (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až § 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1477).

21. Také podle soudní judikatury se za poměr obdobný rodinnému v tomto smyslu podle okolností může považovat vztah, kdy osoby spolu dříve žily jako druh a družka a mají spolu děti (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 8. 1985, sp. zn. 4 To 52/85, publikované pod č. 52/1986 Sb. rozh. tr.). V každém případě musí jít o silný vztah, který, pokud není založen na pokrevním příbuzenství nebo odvozen od manželství pokrevních příbuzných (švagrovství), vzniká zpravidla dlouhodobě (osoby vychované ve společné domácnosti), případně jsou zde jiné okolnosti dodávající takovému vztahu na významu, jako očekávání budoucího uzavření manželství nebo společné děti. Vztah osob v poměru obdobném rodinnému, které by újmu druhého pociťovaly jako svou vlastní, by tak měl vykazovat podobné charakteristiky, jako vykazují ostatní vztahy vyjmenované v ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř. Proto také nelze do této kategorie zpravidla zařadit vztah milenců, kteří spolu vedli příležitostný intimní život (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 6 Tdo 21/2011), běžný kamarádský vztah (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 785/2002), resp. přátelský vztah nebo vztah „dobrého sousedství“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 7 Tdo 444/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 280/2016).

22. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a z obsahu spisu, poškozená – tehdy ještě manželka obviněného – oznámila danou trestnou činnost dne 21. 7. 2017 (viz úřední záznam o podání vysvětlení na č. l. 233 a 234 spisu). Posléze dne 12. 3. 2018 – v té době již jako bývalá manželka obviněného – (jejich manželství bylo rozvedeno dne 14. 11. 2017) po řádném poučení o právu odepřít výpověď podle § 158 odst. 8 tr. ř. ve spojení s § 100 odst. 2 tr. ř., tohoto práva nevyužila a ve věci vypovídala, přičemž dala i výslovný souhlas s trestním stíháním obviněného (viz úřední záznam o podaném vysvětlení na č. l. 228 až 232 spisu). Trestní stíhání obviněného pak bylo zahájeno dne 26. 10. 2018 doručením usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 11. 9. 2018 obviněnému. Jak je zřejmé z protokolu o výslechu svědka ze dne 26. 11. 2018 (na č. l. 144 až 149 spisu), poškozená opětovně po příslušném poučení nevyužila svého práva odepřít výpověď, ve věci vypovídala, a i tehdy výslovně dala souhlas s trestním stíháním obviněného.

23. Teprve před konáním hlavního líčení (nařízeného na den 29. 4. 2019) byl dne 10. 4. 2019 doručen soudu návrh obviněného na zastavení jeho trestního stíhání, k němuž doložil prohlášení poškozené o zpětvzetí souhlasu s jeho trestním stíháním datované dnem 9. 4. 2019. V rámci hlavního líčení po poučení podle § 100 a § 101 tr. ř. poškozená uvedla, že nebude vypovídat z toho důvodu, že u hlavního líčení není přítomen její právní zástupce. Po opětovném předestření zákonných důvodů k odmítnutí výpovědi pak uvedla, že nemá zákonný důvod k odepření výpovědi a vypovídat bude. Následně se vyjádřila tak, že s obviněným jsou ode dne 14. 11. 2017 rozvedeni, komunikují pouze přes právního zástupce, nejsou ani kamarádi, ani přátelé; po předestření zákonných důvodů k zpětvzetí souhlasu s trestním stíhání obviněného uvedla, že nemá zákonné důvody k takovému postupu, když újmu, kterou by mohl utrpět obviněný v tomto řízení, nepovažuje za újmu sobě vlastní. K zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním obviněného, jež učinila dne 9. 4. 2019, vysvětlila, že toto učinila s tím, aby celou záležitost, tj. rozvod, rozdělení společného jmění manželů včetně bytu a také dané trestní řízení bylo možné vyřešit nějak domluvou.

24. Sám obviněný se v rámci hlavního líčení vyjádřil ke vztahu s poškozenou tak, že s ní v současné době není vůbec v kontaktu, to, co mu provedla je neodpustitelné, nepodá jí ruku, nepozdraví ji, je s ní v kontaktu přes svou právní zástupkyni, protože prodávají byt, má z ní strach; z jejich manželství se děti nenarodily.

25. S ohledem na shora uvedenou zákonnou úpravu a ustálenou judikaturu dopadající na posuzovaný případ je zřejmé, že v teoretické rovině by obviněný ve vztahu k poškozené mohl být pouze „jinou osobou v poměru rodinném nebo obdobném, jehož újmu by poškozená právem pociťovala jako újmu vlastní“ (když v žádném ze vztahů výslovně vyjmenovaných v ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř. k poškozené v době zahájení trestního stíhání, a dále po dobu, kdy bylo vedeno, již nebyl manželem poškozené, neboť jejich manželství bylo dne 14. 11. 2017 rozvedeno), vůči níž by měla poškozená jako svědek právo odepřít výpověď. Za této situace je pak třeba posoudit, zda mezi obviněným a poškozenou byl v době zpětvzetí souhlasu poškozené s trestním stíháním obviněného skutečně natolik blízký vztah, obdobný příbuzenskému a rodinnému, a zda by poškozená újmu obviněného pociťovala jako újmu vlastní. Jestliže poškozená a též sám obviněný v tomto směru za necelé tři týdny u hlavního líčení takový vztah svými výše uvedenými tvrzeními kategoricky vyloučili (srov. jejich shodná vyjádření shora), nebyl obviněný ve vztahu k poškozené osobou, vůči níž by poškozená jako svědek měla právo odepřít výpověď ve smyslu ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř.

26. Za těchto okolností trestní stíhání obviněného nebylo souhlasem poškozené podle § 163 odst. 1 tr. ř. podmíněno; soud prvního stupně správně posoudil zpětvzetí souhlasu poškozené s trestním stíháním obviněného jako neúčinné, a tudíž mu nic nebránilo v tom, aby v trestním stíhání obviněného pokračoval. V důsledku toho nepřicházela v úvahu aplikace ustanovení § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř. jako důvod nepřípustnosti trestního stíhání obviněného, z čehož plyne, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro zastavení jeho trestního stíhání z tohoto důvodu.

27. Pokud soud druhého stupně odůvodnil své rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněného z důvodu jeho nepřípustnosti pro zpětzvetí souhlasu poškozené s poukazem na zákonnou úpravu v ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř. tím, že v případě (mimo jiné) trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku proti tomu, kdo je nebo v době spáchání činu byl ve vztahu k poškozenému manželem, partnerem nebo druhem, lze trestní stíhání zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného, nelze takové jeho argumentaci přisvědčit. Uvedená úprava trestního stíhání obviněného se souhlasem poškozeného se totiž uplatní pouze v případě trestního stíhání pro trestné činy znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 tr. zákoníku a opilství podle § 360 tr. zákoníku, pokud jinak vykazuje znaky skutkové podstaty některého z trestných činů v ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř. vyjmenovaných. V dané věci se o žádný z těchto trestných činů nejednalo, a tudíž skutečnost, že obviněný byl manželem poškozené v době spáchání činu, nebyla důvodem pro nutnost souhlasu poškozené k tomu, aby dané trestní stíhání bylo možné zahájit a dále v něm pokračovat. Je zapotřebí zopakovat, že v posuzovaném případě by trestní stíhání obviněného bylo podmíněno souhlasem poškozené jen tehdy, pokud by obviněný ve vztahu k poškozené byl osobou, vůči níž by měla poškozená jako svědek právo odepřít výpověď, resp. konkrétně za daných okolností byl jinou osobou v poměru rodinném nebo obdobném, jehož újmu by poškozená právem pociťovala jako újmu vlastní, v době, kdy je vedeno trestní stíhání.

28. V návaznosti na výše uvedené považuje Nejvyšší soud za potřebné poukázat rovněž na následující skutečnosti. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je (jak na to upozornil i nejvyšší státní zástupce) zřejmé, že tento při svém rozhodování zohlednil jednak zpětvzetí souhlasu poškozené učiněné dne 9. 4. 2019, a jednak jí učiněné podání označené jako odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jež považoval rovněž za (již druhé) zpětvzetí souhlasu poškozené s trestním stíháním obviněného, přičemž se zaměřil toliko na to, že zmíněné právní úkony byly učiněny řádně, byly jako projevy vůle poškozené naprosto nesporné, a tudíž o nich nebylo žádných pochyb. Nezabýval se však přitom vůbec tím, že z těchto nevyplývá ničeho o charakteru vztahů mezi obviněným a poškozenou, přestože právě tyto skutečnosti by byly v daném směru významné; poškozená přitom ve svém zpětvzetí ze dne 9. 4. 2019 neuvedla k jejich vzájemným vztahům ničeho a v hlavním líčení vysvětlila, že souhlas s trestním stíháním obviněného vzala zpět nikoliv pro svůj silný citový vztah k obviněnému, kdy by újmu obviněného pociťovala jako újmu vlastní (to výslovně vyloučila), nýbrž proto, že chtěla vyřešit veškeré záležitosti mezi nimi vyplývající zejména z rozvodu jejich manželství domluvou. Obdobně poškozená ve svém tzv. odvolání souhlasu toliko konstatovala, že jejich vztah byl rodinný v době spáchání činu, a vyjádřila přesvědčení, že pro soud prvního stupně tak nemělo být podstatné dokazování ve věci aktuálních citových vazeb mezi nimi a poněkud nejasně (s ohledem na konkrétní situaci, kdy k datu podání jejího odvolání bylo jejich manželství již rok a půl rozvedeno) uvedla, že orgány v činném trestním řízení považují zpravidla partnery za osobu blízkou, kdy žijí ve vztahu, jehož intenzita je v manželském vztahu maximální (čímž snad mířila k tomu, že blízkost jejich vztahu lze dovodit z faktu, že byli manželé).

29. K tomu lze dodat, že aktuální tvrzení obviněného, obsažené v jeho vyjádření k podanému dovolání, že „v současné době jsou vztahy mezi nimi znovu velmi blízké a mají spolu úzký citový vztah“ vyznívá ve světle jeho předchozího vyjádření, že „s poškozenou v současné době není vůbec v kontaktu, to, co mu provedla je neodpustitelné, nepodá jí ruku, nepozdraví ji, je s ní v kontaktu přes svou právní zástupkyni, protože prodávají byt, má z ní strach“, vysloveně účelově.

30. Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že soud druhého stupně posoudil situaci ohledně souhlasu poškozené s trestním stíháním obviněného, který poškozená dala a následně (opakovaně) vzala zpět, nesprávně, a pokud pak z tohoto důvodu dovodil nepřípustnost trestního stíhání obviněného a toto zastavil, rozhodl o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Nejvyšší soud současně dospěl naopak k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže s ohledem na vyjádření poškozené a navíc i samotného obviněného ohledně jejich vzájemného vztahu považoval zpětvzetí souhlasu poškozené s trestním stíháním obviněného za neúčinné, nepřihlédl k němu a v trestním stíhání obviněného pokračoval.

31. Nejvyšší soud na základě shora rozvedených skutečností dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je plně opodstatněné. Proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2019, sp. zn. 44 To 436/2019, zrušil. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

32. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem druhého stupně, na němž bude, aby se zabýval nejen důvody podaného odvolání obviněného, ale také všemi okolnostmi uvedenými v předchozí části odůvodnění tohoto usnesení.

33. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.).

34. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním obviněného a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.Poučení:

V Brně dne 19. 2. 2020

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru