Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1064/2020Usnesení NS ze dne 25.11.2020

HeslaZnásilnění
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1064.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1064/2020-1107

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 2020 o dovolání, které podal obviněný J. E. M., nar. XY, státní příslušník Libanonské republiky, v České republice naposledy bytem XY, t. č. neznámého místa pobytu, stíhán jako uprchlý, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 10 To 28/2020, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 26/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. E. M. odmítá.

Odůvodnění:

1. Obviněný J. E. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2019, sp. zn. 2 T 26/2019, uznán vinným, že

dne 13. 7. 2018 v době od 9:46 hodin do 11:56 hodin ve svém bydlišti, v bytové jednotce č. XY na ulici XY, okres Praha – západ, kam za ním přišla poškozená S. F. F., narozená XY, aby s ním ukončila vztah, v ložnici nejprve uchopil poškozenou oběma rukama za paže, strhl ji zády na postel, začal poškozené i přes její protesty svlékat oblečení, držel ji oběma rukama u krku, zatímco se ho poškozená snažila odstrčit pažemi, poté sundal jednu ruku z jejího krku a vnikl svým penisem do vagíny poškozené, tomuto se snažila poškozená zabránit tím, že okolo sebe mlátila rukama a odstrkávala ho, ale on poškozenou chytil oběma rukama za zápěstí a držel je nad ní, přičemž na konci soulože ejakuloval poškozené na břicho a poškozenou pustil, načež se poškozená odešla do koupelny umýt a oznámila mu, že odchází, ale on jí řekl, že pouze on bude rozhodovat, kdy poškozená odejde a poškozenou opětovně strhl zády na postel, kousal ji do břicha a do paže pravé ruky, lámal jí palec a ruce v zápěstí, přičemž se poškozená snažila dostat pryč posouváním po posteli, ale on ji chytl levou rukou pod krkem a silně jí zatlačil na hrdlo, následně přestal a donutil poškozenou, aby mu poděkovala za to, že jí dává život, přičemž poškozená prosila, aby mohla odejít, avšak on jí odpověděl, že „toto místo opustí pouze v pytli na mrtvoly“, následně jí obviněný ještě silněji zmáčkl hrdlo a znovu mu poškozená musela poděkovat za život, poté jí stáhl kalhoty do půli stehen, šel nad ní a strčil jí penis do vagíny, jelikož se poškozená během soulože bránila kopy a strkáním, zmáčkl jí silou levé ňadro, chytil ji za krk a pokračoval v souloži, přičemž se ho poškozená snažila sundat, ale on ji silou třikrát udeřil otevřenou dlaní do obličeje a lámal jí palec, načež vložil penis poškozené do úst a ejakuloval, poté, co se poškozená šla umýt, se jí podařilo v nestřeženém okamžiku utéci z bytu, tímto jednáním poškozené S. F. F. způsobil hematom vlevo na krku, hematom vpravo pod uchem, hematomy na krku vpravo, otisk zubů na pravé paži, plošný hematom na levém rameni, hematom na vnitřní i vnější straně levého prsu a otisk zubů v podžeberní krajině, přičemž u poškozené S. F. F. v důsledku tohoto jednání došlo ke vzniku a rozvoji posttraumatické stresové poruchy, která se u ní projevuje výraznými poruchami spánku, poruchami sexuální apetence, úzkostí, sociální izolací, ztrátou potěšení, flashbacky, plačtivostí, což si vyžádalo její hospitalizaci v P. n. B. od 16. 7. do 20. 7. 2018 s následným ambulantním psychiatrickým léčením a nasazením medikace s nejistou prognózou dalšího průběhu s možností chronicity stavu.

2. Takto popsané jednání obviněného soud právně posoudil jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a uložil mu podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost na náhradě nemajetkové újmy zaplatit poškozené S. F. F., narozené XY (dále jen „poškozená“), bytem XY, částku 300 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z této částky od 17. 4. 2019 do zaplacení. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak poškozenou odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 10 To 28/2020, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Obviněný se ani s tímto rozhodnutím odvolacího soudu nespokojil a podal proti němu prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Barbory Karetové, Ph.D. dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., přičemž z prvně jmenovaného dovolacího důvodu napadl i rozsudek soudu prvního stupně.

5. V další části svého podání se dovolatel zaměřil nejprve na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Jeho naplnění spatřoval v tom, že usnesením soudu druhého stupně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, neboť odvolací řízení bylo ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zatíženo závažnou procesní vadou, a to porušením práva na spravedlivý proces spočívajícím v porušení jeho práva na obhajobu tím, že nebylo vyhověno žádosti jeho obhájkyně o odročení veřejného zasedání.

6. V tomto směru obviněný poukázal konkrétně předně na to, že odvolací řízení běželo až nezvykle promptně, když u odvolacího soudu se spis nacházel nejvíce deset pracovních dní přede dnem konání veřejného zasedání, a dále na to, že ačkoli v té době probíhala koronavirová pandemie a Ministerstvo spravedlnosti doporučilo soudům postupně obnovovat činnost až ode dne 20. 4. 2020, veřejné zasedání bylo nařízeno o dva týdny dříve před tím, než to bylo zmíněným ministerstvem vůbec doporučováno. Zdůraznil i to, že koronavirová pandemie znemožnila některé nezbytné kroky a došlo též k prodlevě se zasláním plné moci udělené nově zvolené obhájkyni; bylo totiž nutno zajistit tisk tohoto dokumentu, jeho následný podpis a scan, pro což neměl dostatečné technické vybavení, takže byl nucen zajistit tyto úkony prostřednictvím komerčního zařízení, které však mělo velmi omezenou provozní dobu, a tudíž fakticky byl jeho obhájkyni scan plné moci doručen až dne 27. 4. 2020, přičemž ještě tentýž den tato začala podnikat vůči soudu veškeré kroky (absence dokumentu plné moci jí totiž fakticky znemožňovala ve vztahu k soudu konat dříve, včetně nahlédnutí do spisového materiálu). Dále upozornil, že žádost o odročení veřejného zasedání z důvodů na straně obhajoby byla soudu za celou dobu trvání řízení odeslána poprvé, a vyjádřil přesvědčení, že konání veřejného zasedání o několik dní později by nikterak neohrozilo trestní řízení a nevedlo by k žádným neúměrným průtahům, avšak umožnilo by mu využít jeho práva na obhajobu v plném rozsahu. Připomněl i to, že zvláště za situace, kdy dané řízení bylo vedeno jako řízení proti uprchlému, byla úloha obhajoby o to významnější, přičemž navíc zvolený obhájce, který zpravidla má určité možnosti kontaktu s obviněným, je schopen, na rozdíl od obhájce ustanoveného, vést obhajobu dle požadavků a představ obviněného (když navíc trestní řád volbu obhájce obviněným preferuje). K tomu vyslovil názor, že tak došlo přímo k zneužití institutu řízení proti uprchlému, a tento byl využit zejména pro urychlení řízení a komfort soudu druhého stupně. Konečně měl za to, že odvolací soud si byl vědom zásahu do jeho práva na obhajobu, neboť přistoupil k určitému kvazi řešení, kdy zvolené obhájkyni poskytl čas k prostudování trestního spisu v jednací síni po dobu dvaceti minut. Argumentaci tohoto soudu, že přítomnost ustanovené obhájkyně mu byla ku prospěchu, považoval za nemístnou, neboť tato od něj neměla kompletní informace a samozřejmě ani nemohla prokonzultovat se zvolenou obhájkyní taktiku obhajoby (obdobně za nepřípadný označil odkaz odvolacího soudu v odůvodnění jeho usnesení na nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, a naopak poukázal na rozhodnutí tohoto soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08, a z něho vyplývající závěr, že je namístě zásadně vyhovět žádosti obviněného o odročení hlavního líčení z objektivních důvodů na straně obhájce, nejedná-li se o zjevnou obstrukci).

7. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel dále namítl, že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde.

8. V podrobnostech pak obviněný rozvedl, že veškeré dokazování bylo vedeno a všechny důkazy byly oběma soudy interpretovány selektivně pouze pro podporu líbivého příběhu o zlém arabském muži a vzorné židovské studentce medicíny, aniž by oba soudy přihlédly k celé řadě důkazního materiálu, který by podobné předsudky vyvracel, a pracovaly s variantou příběhu odlišného, který taktéž zcela logicky vyplývá z provedených důkazů, pokud tyto jsou posouzeny uceleně. K tomuto uvedl, že poškozená si mu stěžovala na své obtíže ve vztahu se svým tehdejším partnerem, žádala po něm peníze na nájem, současně však navázala vztah s ním, psala mu desítky zpráv denně, neustále vyvíjela nátlak na další osobní kontakt, a on jí přesto její tehdejší soužití s partnerem toleroval (tyto skutečnosti tedy nekorespondují s jeho extrémními majetnickými sklony a žárlivostí, o nichž vypovídala poškozená); dovodil tudíž, že pokud obviněná trpěla (a trpí) posttraumatickou stresovou poruchou, mohl být jejím spouštěčem stejně tak očividně velmi problematický vztah s jejím předchozím (podle jejích slov agresivním) přítelem. V této souvislosti rovněž doplnil, že pokud soudy své skutkové zjištění ohledně jeho majetnických sklonů opřely o výpověď svědkyně R. L., je s podivem, že tuto svědkyni jako očividně blízkou přítelkyni poškozené nikterak neznepokojovalo, že poškozená žila pod tlakem svého agresivního bývalého partnera. Vyslovil názor, že soudy obou stupňů byly natolik přesvědčeny o archetypálním modelu zlého muže a hodné dívky, že žádné další důkazy než ty, které připouštěly jejich hypotézu, neprováděly nebo jim nepřikládaly důraz, a ty, které připustily, pak hodnotily výlučně ve prospěch poškozené. Dále zdůraznil, že nikdy nepopřel, ba potvrdil, že mezi ním a poškozenou došlo k sexuálnímu styku v jeho bydlišti předmětného dne v ranních hodinách. Stejně tak nepopřel, ba potvrdil, že tento styk byl, tak jako jiné sexuální aktivity mezi nimi, tzv. divoký, kdy vykazoval zpravidla na žádost poškozené užívání drobného násilí, které však nebylo nikterak ohrožující na životě ani zdraví a bylo užito jen do míry oběma partnerům příjemné (nejednalo se nikdy o násilí extrémní); pozůstatkem byly drobné oděrky od nehtů na tělech obou partnerů, případně stopy po kousnutí a tzv. cucfleky. V návaznosti na to vytkl soudům obou stupňů, že z pro něj naprosto nepochopitelných důvodů neprovedly k důkazu (nesouhlasil s tím, jestliže tak učinily s odůvodněním, že nezachycují sexuální styk daného dne) videonahrávky sexuálních styků mezi ním a poškozenou, jež by prokázaly jejich drsnější sexuální praktiky v obecné rovině, a tím se dopustily závažného pochybení, které mělo vliv na jejich rozhodování. Tvrdil konečně i to, že mírně agresivní pohlavní styk s poškozenou byl toho dne jediný, a to již čistě s ohledem na časovou souslednost a jeho biologické možnosti, pro které se ani druhý styk odehrát nemohl.

9. Dovolatel měl rovněž za to, že soud prvního stupně se nezabýval skutečnou osobností obviněné a její věrohodností, když ani znalec z oboru psychiatrie při svém výslechu nedokázal jednoznačně vyloučit, že spouštěčem posttraumatické stresové poruchy u poškozené mohla být i jiná událost než skutek, který je mu dáván za vinu.

10. V závěru svého dovolání obviněný vyslovil názor, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu se zásadou materiální pravdy ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., když nebyl zjištěn skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, neboť důkazy byly prováděny selektivně a interpretovány v kontextu výše nastíněného archetypálního příběhu; na základě takového postupu došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku, když skutek vůbec neměl být shledán trestným činem, protože k sexuálnímu styku nedošlo proti vůli poškozené, tato k němu nebyla donucena násilím ani pohrůžkou násilí, ale došlo k němu zcela dobrovolně. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 265k odst. 1, 2 tr. ř. a ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2019, sp. zn. 2 T 26/2019, a veškeré výroky na něj navazující včetně usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 10 To 28/2020, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pro případ, že Nejvyšší soud dospěje k závěru, že bylo stiženo vadou řízení před Vrchním soudem v Praze, navrhl, aby ve smyslu ustanovení § 265k odst. 1, 2 tr. ř. a ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 10 To 28/2020, a vrátil věc soudu druhého stupně k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil příkaz k zatčení vydaný Krajským soudem v Praze dne 3. 5. 2019, č. j. 2 T 26/2019-669, a též příkaz k dodání do výkonu trestu vydaný Krajským soudem v Praze dne 17. 6. 2020.

11. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k němu předně upozornila, že dovolatel všechny své námitky přiřadil k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., avšak v části zpochybňující plné uplatnění práva na obhajobu jeho námitky odpovídají spíše dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. K těmto výhradám pak poukázala na to, že obviněný po celou dobu řízení musel mít obhájce, a to již od přípravného řízení, neboť bylo konáno řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, současně proto, že byl po určitou dobu ve vazbě, a po podání obžaloby rovněž proto, že proti němu bylo vedeno řízení jako proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř. Dále uvedla, že písemné odvolání podal zvolený obhájce JUDr. Petr Šaštinský, jenž však obviněnému vypověděl plnou moc, a obviněnému byla následně ustanovena obhájkyně JUDr. Mária Gazdová, LL.M., která byla vyrozuměna o konání veřejného zasedání dne 28. 4. 2020. Den před jeho konáním zaslala soudu plnou moc JUDr. Barbora Karetová, Ph.D., s datací plné moci dne 26. 4. 2020, resp. s datací podpisu zmocnitele dne 27. 4. 2020. Připomněla, že Vrchní soud v Praze nevyhověl žádosti posledně jmenované obhájkyně o odročení veřejného zasedání pro účel nastudování spisu a veřejné zasedání konal za přítomnosti jak ustanovené obhájkyně, tak zvolené obhájkyně, které ještě před konáním veřejného zasedání umožnil krátké prostudování spisu v délce dvaceti minut. Státní zástupkyně vyjádřila přesvědčení, že postupem odvolacího soudu nedošlo k žádnému neoprávněnému zásahu do práva obhajoby obviněného. Jestliže totiž obviněný volbu nového obhájce odvolacímu soudu neoznámil natolik včas, aby tento mohl být o nařízeném veřejném zasedání vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, pak přestože zmocnění původního obhájce zaniklo zvolením nového obhájce, byl obhájce původně ustanovený podle § 37 odst. 2 tr. ř. povinen ještě pokračovat ve výkonu obhajoby a provádět ve prospěch obviněného potřebné úkony. Pouze v případě, pokud by si obviněný zvolil jiného obhájce a oznámil změnu včas tak, aby obhájce mohl být vyrozuměn o úkonu v zákonem stanovené lhůtě, pak by odvolací soud mohl vzít uvedenou změnu na vědomí a od tohoto okamžiku vyrozumět nově zvoleného obhájce, který by již nadále vykonával obhajobu. Upozornila rovněž na to, že změna v osobě obhájce v zásadě není důvodem pro neprovedení již nařízeného úkonu trestního řízení, což vyplývá z obviněným zpochybňovaného nálezu ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, který byl uveřejněn pod č. 293/1996 Sb. Dokonce i v případě, pokud by o nařízeném hlavním líčení nebo veřejném zasedání byli vyrozuměni obviněný a jeho dosavadní obhájce a nově zvolený obhájce by se k tomuto úkonu nedostavil, pak pouze nepřítomnost nově zvoleného obhájce by nebyla na překážku provedení veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 305/2014). Zdůraznila, že v posuzované věci však odvolací soud účast zvolené obhájkyni u veřejného zasedání umožnil a na tom nemění nic ani situace, že řízení proti obviněnému bylo vedeno jako řízení proti uprchlému, protože se skrývá (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 11 Tdo 970/2007), ani to, že veřejné zasedání proběhlo v době, kdy probíhala koronavirová krize.

12. Ve vztahu k dalším námitkám obviněného státní zástupkyně uvedla, že těmito napadl skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně otázky, zda intimní styk mezi ním a poškozenou byl či nebyl dobrovolný. Taková jeho argumentace (navíc uplatněná opakovaně, neboť tuto prezentoval jak v průběhu své obhajoby již před soudem prvního stupně, tak i ve svém odvolání v řízení odvolacím) však deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá, stejně jako neodpovídá ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Vyslovila nadto názor, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud při rekonstrukci skutkového děje vyšly z výpovědi poškozené, u níž nebyl prokázán obviněným deklarovaný motiv ublížit mu, resp. jej křivě nařknout z trestného činu znásilnění, jejíž obsah koresponduje nejenom s výpovědí svědkyně R. L., ale i s výpovědí svědkyně D. U., přičemž věrohodnost výpovědi poškozené byla konstatována i prostřednictvím znaleckého zkoumání, jímž u ní byla též detekována závažná posttraumatická stresová porucha. Současně považovala za vyloučené, že by poškozená tuto poruchu předstírala, nebo že by vznikla z jiné příčiny, než bylo jednání obviněného; psychika poškozené naznala dramatický propad právě po znásilnění obviněným, přičemž v důsledku tohoto zážitku musela absolvovat léčbu a změnit radikálně své plány o budoucím studiu a životě (navíc sama prohlídka těla poškozené a lékařský nález jí uvedená zranění potvrdil). Uzavřela proto, že skutek, jak byl popsán, neodporuje informacím o osobnostním nastavení obviněného, které rovněž vyplynulo ze znaleckého zkoumání. Jestliže uvedené důkazy byly soudy posouzeny zejména ve svém kontextu, není možné jim vytýkat, že tyto je hodnotily v rozporu s metodou uvedenou v § 2 odst. 6 tr. ř., a v posuzované věci není možné zaznamenat žádný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, natož pak rozpor extrémní.

13. Státní zástupkyně konstatovala, že nelze přijmout ani verzi obviněného o existenci opomenutých důkazů, za které označil videonahrávky jeho předchozích intimních styků s poškozenou. Soudy vysvětlily, že jde o důkaz, který nemá vzhledem ke dni, kdy došlo k posuzovanému skutku, žádnou vypovídací hodnotu. Ani sama obhajoba si nevytvořila jasný náhled na předmětný důkaz, neboť nedokázala adekvátně a konzistentně vysvětlit, co by mělo být tímto důkazem potvrzeno nebo vyvráceno.

14. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání odmítl, a to s ohledem na tu část dovolání obviněného, která byla přiřazena k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

15. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 19. 11. 2020). Případnou repliku obviněného k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.

16. K dovolání obviněného se vyjádřila i poškozená, a to prostřednictvím svého zmocněnce V. J. K argumentaci obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. stran porušení jeho práva na obhajobu v odvolacím řízení uvedla, že je účelová, přičemž zdůraznila, že odvolací soud ve skutečnosti obviněnému poskytl více práv, než podle trestního řádu musel; umožnil totiž zvolené obhájkyni JUDr. Barboře Karetové, Ph.D. účast na veřejném zasedání spolu se zástupcem ustanovené obhájkyně, kterou také aktivně využila. Navíc připomněla, že před odvolacím soudem byly až na výjimky zopakovány tytéž argumenty, s nimiž se již vypořádal soud prvního stupně, takže ke zkrácení práva obviněného na obhajobu mohlo dojít jen stěží. K poukazu obviněného na koronavirovou krizi zdůraznila, že soudní jednání v uvedeném období zakázána nebyla, a jestliže obviněný po podání obžaloby uprchl do Libanonu, aby se vyhnul trestnímu řízení, došlo k tomu dávno před vypuknutím pandemie covid-19, a jím tvrzené (ovšem nijak nedoložené) administrativní těžkosti tak jdou k jeho tíži. Ve vztahu k námitkám obviněného přiřazeným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poškozená vyjádřila přesvědčení, že jde o výhrady toliko proti způsobu hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, kdy na základě své skutkové verze obviněný buduje odlišné právní závěry. Vyslovila názor, že obviněný tak neuplatnil žádné námitky vztahující se k právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení, a jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se primárně snaží dosáhnout změny v hodnocení provedených důkazů a v konečném výsledku i změny soudy zjištěného skutkového stavu. Měla za to, že dovolání v této části tudíž bylo podáno z jiného, než zákonem stanoveného důvodu. Domnívala se, že dovolání obviněného je tedy zjevně neopodstatněné, resp. podané z jiného, než zákonem stanoveného důvodu, a navrhla, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) a e) tr. ř.

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

18. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

19. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

20. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa).

21. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

22. Obviněný v dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

23. V tomto ohledu je zřejmé, že ta část námitek, jež obviněný ve svém dovolání uplatnil výslovně s poukazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak konstatovala rovněž státní zástupkyně ve svém přiléhavém vyjádření, nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. Jednalo se jednak o jeho výhrady proti úplnosti dokazování (vytkl, že soudy obou stupňů provedly důkazy selektivně, neboť neprovedly žádné další důkazy než ty, které podpořily jejich verzi daného skutkového děje vycházející z jimi konstruovaného příběhu o zlém arabském muži a vzorné židovské studentce medicíny, přičemž zejména brojil proti tomu, že neprovedly k důkazu videonahrávky předchozích sexuálních styků mezi ním a poškozenou, jež měly prokazovat skutečnost, že s poškozenou provozovali na její přání drsnější sexuální praktiky, a tudíž i to, že takového charakteru byl i pohlavní styk, k němuž mezi nimi došlo předmětného dne), dále proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy (namítl, že oba soudy byly natolik přesvědčeny o archetypálním modelu zlého muže a hodné dívky, že nepřihlédly k celé řadě důkazního materiálu, který by podobné předsudky vyvracel, a naopak veškeré provedené důkazy interpretovaly v souladu s tímto modelem, tj. výlučně ve prospěch poškozené; nezabývaly se však přitom skutečnou osobností poškozené a její věrohodností a nehodnotily správně ani výpověď svědkyně R. L.) a rovněž vůči správnosti skutkových zjištění, jež po tomto hodnocení učinily (měl za to, že nalézací soud nepostupoval v souladu se zásadou materiální pravdy ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., když nebyl zjištěn skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a oba soudy nepracovaly s variantou odlišného příběhu a průběhu skutkového děje, který by taktéž zcela logicky vyplýval z provedených důkazů, pokud by tyto byly hodnoceny uceleně). Současně předkládal vlastní verzi skutkového děje spočívající na setrvalém tvrzení, že jednak (toliko) jediný pohlavní styk mezi ním a poškozenou předmětného dne byl na žádost poškozené sice tzv. divoký, ovšem ničím se nevymykal jejich obvyklým sexuálním aktivitám, jež doprovázelo užívání drobného násilí do míry jim oběma příjemné (nikoli extrémní), jehož pozůstatkem byly drobné oděrky, stopy po kousnutí či tzv. cucfleky, a dále, že zejména k němu nedošlo proti vůli poškozené, tato k němu nebyla donucena násilím ani pohrůžkou násilí, nýbrž k němu došlo zcela dobrovolně. Měl rovněž za to, že spouštěčem pro zjištěnou posttraumatickou stresovou poruchu, která se u poškozené měla rozvinout v důsledku jeho protiprávního jednání, mohl být velmi problematický vztah s jejím předchozím agresivním přítelem.

24. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do rozsahu dokazování, způsobu hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný v této části svého podání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení (což ostatně i sám výslovně uvedl, když namítl, že „na základě taktového postupu došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku, když skutek vůbec neměl být shledán trestným činem…“). Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).

25. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).

26. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také podrobně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, dostatečně se zabýval i obhajobou obviněného, přičemž vysvětlil, z jakých důvodů ji hodnotil jako bezpečně vyvrácenou, a též řádně odůvodnil, proč považoval za zcela nadbytečné doplňovat na návrh obhajoby dokazování videozáznamy, které měly zachycovat sexuální aktivity obviněného s poškozenou a jimiž měl být prokazován charakter a intenzita jejich sexu (srov. zejména strany 11 až 16 odůvodnění jeho rozsudku, k neprovedeným důkazům videozáznamy bod 48. odůvodnění rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami, skutkovými a právními závěry se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení, přičemž věnoval náležitou pozornost jak odvolacím námitkám obviněného, tak i jeho dalšímu návrhu na doplnění dokazování uplatněnému zvolenou obhájkyní obviněného u veřejného zasedání, přesvědčivě vyložil, proč je neakceptoval, z jakého důvodu považoval skutkové závěry nalézacího soudu za správné a důkazně podložené, a proč přisvědčil též právní kvalifikaci daného skutku (srov. jeho strany 10 až 14).

27. Nad rámec tohoto konstatování z důvodu ještě větší přesvědčivosti výše uvedených závěrů obou soudů nižších instancí považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že ze skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování, která soud druhého stupně shledal správnými, formulovaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a z obsahu spisu je zřejmé, že v posuzovaném případě obviněný poškozenou násilím dvakrát donutil k pohlavnímu styku, neboť stopy (resp. poranění) na těle poškozené byly výsledkem násilí jako prostředku k donucení k sexuálnímu styku proti její vůli, nikoliv pozůstatkem po jí (a obviněného) chtěných „drsnějších“ sexuálních aktivitách (jak uváděl obviněný), když je zcela zjevné, že poškozená předmětného dne nechtěla s obviněným provozovat jakékoliv sexuální praktiky, natož „drsnější“. V této souvislosti nelze nezdůraznit, že i kdyby jiné jejich sexuální styky byly tzv. divoké, jak tvrdil obviněný, nepotvrzuje tato skutečnost, že daný pohlavní styk (resp. styky) byl stejného charakteru, tj. oboustranně dobrovolně „divoký“ či „drsnější“; v tomto směru je třeba přisvědčit soudům obou stupňů jednak v tom, pokud nevyhověly obhajobě a nedoplnily dokazování přehráním videozáznamů, jež měly dokumentovat sexuální praktiky obviněného a poškozené v jiných dnech než dne 13. 7. 2018, stejně jako jimi uvedeným důvodům, proč tak neučinily.

28. Z dovolací argumentace obviněného je relevantním dovolacím důvodem pouze výhrada, jejímž prostřednictvím namítl, že v odvolacím řízení bylo porušeno jeho právo na obhajobu (a tedy i jeho právo na spravedlivý proces) tím, že soud druhého stupně nevyhověl žádosti jeho zvolené obhájkyně JUDr. Barbory Karetové, Ph.D. o odročení veřejného zasedání. Jak uvedla též státní zástupkyně ve svém výstižném vyjádření, takovou námitku zpochybňující plnohodnotné uplatnění práva obviněného na obhajobu by bylo možné podřadit spíše pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.

29. K uvedené výhradě je zapotřebí předně připomenout, že u obviněného byly po celou dobu trestního řízení dány důvody nutné obhajoby, a to už od přípravného řízení, neboť bylo konáno řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let (v dané věci činí horní hranice dvanáct let). Obviněný byl rovněž po určitou dobu (od 14. 7. 2018 do 20. 8 2018) ve vazbě a dále po podání obžaloby (dne 29. 3. 2019) bylo předmětné řízení ode dne 13. 9. 2019 vedeno jako řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř. (obviněný blíže nezjištěného dne po 24. 1. 2019, tj. v době korespondující s koncem přípravného řízení, vycestoval z území České republiky, po podání obžaloby rovněž přerušil kontakty se svým tehdejším obhájcem JUDr. Petrem Šaštinským, jenž mu mimo jiné v důsledku toho vypověděl plnou moc, a vyhýbal se trestnímu řízení tím, že se skrýval, což trvá dosud).

30. Obviněnému byl dne 3. 5. 2019 ustanoven obhájce Mgr. Jan Dajbych, ovšem následně obviněný udělil plnou moc opět obhájci JUDr. Petru Šaštinskému, jenž v zastoupení obviněného zpracoval a dne 19. 3. 2020 podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Téhož dne později však tento obhájce informoval soud prvního stupně prostřednictvím datové schránky o tom, že opět vypověděl obviněnému plnou moc (nutno podotknout, že i v tomto druhém případě tak učinil podle § 20 odst. 2, 3 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, tj. mimo jiné z důvodu narušení nezbytné důvěry mezi ním a obviněným a pro neposkytování potřebné součinnosti ze strany obviněného). Dne 25. 3. 2020 byla obviněnému ustanovena obhájkyně JUDr. Mária Gazdová, LL.M. a tato byla vyrozuměna (prostřednictvím datové schránky dne 15. 4. 2020) o konání veřejného zasedání dne 28. 4. 2020 (ode dne svého ustanovení tak měla zcela dostatečný časový prostor pro seznámení se se spisovým materiálem a pro přípravu obhajoby obviněného). Den přede dnem nařízeného veřejného zasedání, tj. dne 27. 4. 2020 (v 14:18 hodin) zaslala odvolacímu soudu oznámení o převzetí právního zastoupení a žádost o odročení veřejného zasedání včetně plné moci JUDr. Barbora Karetová, Ph.D. (na č. l. 905 až 907 spisu). Soudu přitom sdělila, že právní zastoupení převzala téhož dne a za účelem dostatečného seznámení se spisovým materiálem požádala o odročení jednání nejméně o dva týdny.

31. Z referátu založeného na č. l. 908 spisu a přípisu vyhotoveného dle něho a adresovaného jak ustanovené obhájkyni, tak nově zvolené obhájkyni obviněného (na č. l. 909 spisu) je zřejmé, že odvolací soud nevyhověl žádosti nově zvolené obhájkyně a vyrozuměl obě obhájkyně o tom, že trvá na jejich účasti u veřejného zasedání. Jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání (založeného na č. l. 911 až 917 spisu), byla mu přítomna skutečně jak zvolená obhájkyně obviněného, tak za ustanovenou obhájkyni v substituci Mgr. Vít Klimpl (v protokolu na první straně je uvedeno nepřesně jeho příjmení jako „Kliml“). Předseda senátu odvolacího soudu se po zahájení veřejného zasedání předně zaměřil na procesní situaci v dané věci s tím, že poukázal jednak na ustanovení § 37 odst. 2 tr. ř. a dále na judikaturu Ústavního soudu [konkrétně citoval z rozhodnutí (nálezu) Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 83/96, publikovaného pod č. N 87/6 SbNU 123 Sbírky nálezů a usnesení, jak je uvedeno níže], a shledal, že žádný důvod pro odročení veřejného zasedání není, neboť „z odpovědnosti obhajovaného za (včasnou) volbu obhájce však nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obhájce (obviněného), byť by obžalobu převzal obhájce v sebekratší době; běh času potřebného k přípravě obhajoby (včetně využití práva na volbu obhájce) je totiž třeba zaměřit od soudu k obhájci a nikoli naopak, takže je věcí (profesní odpovědností) obhájce, převezme-li zastoupení „na poslední chvíli“, jak se se svými zákonnými a etickými povinnostmi vypořádá; změnou v osobě zvoleného obhájce není proto obecný soud v průběhu řízení co do jeho režimu nikterak vázán.“ Přesto však následně poskytl zvolené obhájkyni dobu dvaceti minut na seznámení se se spisovým materiálem i konzultaci s obhájcem zastupujícím ustanovenou obhájkyni. Poté, co zvolená obhájkyně přednesla důkazní návrhy (trvala jednak na přehrání videozáznamů zachycujících sexuální aktivity obviněného a poškozené, jak byly mezi nimi běžné, a dále nově navrhla doplnit dokazování o „podání“ nebo „protokol o podání trestního oznámení“ či „podobný úkon“ učiněný poškozenou, jehož obsahem měly být jiné údaje, než jaké dosud byly prezentovány v České republice), jež však byly soudem zamítnuty, přednesla (stejně jako zástupce ustanovené obhájkyně, jenž zejména odkázal na písemné vyhotovení odvolání) odvolání (učinila tak přitom velmi podrobně) a rovněž závěrečný návrh, a opětovně se k věci vyjádřila ještě i k dotazu předsedy senátu v závěru veřejného zasedání, vznesenému vůči obhájcům obviněného proto, že v situaci řízení proti uprchlému právě oni vstupují do jeho práv.

32. Nejvyšší soud (ve shodě s vyjádřením státní zástupkyně) shledal, že výše uvedeným postupem odvolacího soudu nedošlo k nezákonnému zásahu do práva obviněného na obhajobu, tento je mohl prostřednictvím obou obhájců před soudem druhého stupně plně uplatnit a nebyl v něm jakkoli zkrácen.

33. Podle § 37 odst. 2 tr. ř. totiž platí, že obviněný si může místo obhájce, který mu byl ustanoven nebo osobou k tomu oprávněnou zvolen, zvolit obhájce jiného. Oznámí-li změnu obhájce tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, orgán činný v trestním řízení ode dne doručení takového oznámení vyrozumívá nově zvoleného obhájce. V opačném případě je obhájce předtím ustanovený nebo zvolený, pokud není z obhajování vyloučen, povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce.

34. V posuzovaném případě je zjevné, že pokud obviněný prostřednictvím své nově zvolené obhájkyně JUDr. Barbory Karetové, Ph.D. oznámil danou změnu obhájce pouhý den před konáním veřejného zasedání, neoznámil ji natolik včas, aby tato obhájkyně mohla být o veřejném zasedání vyrozuměna v zákonem stanovené (alespoň pětidenní) lhůtě (§ 233 odst. 2 tr. ř.). Současně je však zřejmé (z jejího oznámení o převzetí právního zastoupení a žádosti o odročení veřejného zasedání) i to, že tato obhájkyně o konání veřejného zasedání v předmětný den věděla. Avizováno jí bylo též to, že nebude vyhověno její žádosti o odročení veřejného zasedání. Veřejnému zasedání pak byla přítomna, stejně jako obhájce Mgr. Vít Klimpl v substituci za ustanovenou obhájkyni JUDr. Máriu Gazdovou, LL.M., která za této situace (když současně nebyla z obhajování vyloučena) byla povinna vykonávat obhajobu (až do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce). Obviněný tudíž nejenže obhájce měl, ale obhajobu vykonávaly obhájkyně dvě (resp. obhájkyně a obhájce v substituci za ustanovenou obhájkyni). Jak na to správně poukázala státní zástupkyně ve svém vyjádření dokonce i v případě, pokud by o nařízeném hlavním líčení nebo veřejném zasedání byli vyrozuměni obviněný a jeho dosavadní obhájce a nově zvolený obhájce by se k tomuto úkonu nedostavil, pak pouze nepřítomnost nově zvoleného obhájce by nebyla na překážku provedení veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 305/2014).

35. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu (a v tomto směru i s jeho odkazem na shora citový nález Ústavního soudu), že takové zastoupení dvěma obhájkyněmi (resp. obhájkyní a obhájcem) nebylo v žádném případě k tíži práva obviněného na obhajobu, naopak tento ji mohl plnohodnotně uplatnit. Vzhledem k této skutečnosti (a k výše rozvedeným okolnostem a konstantní judikatuře) pak nebyl dán důvod pro odročení veřejného zasedání na základě žádosti zvolené obhájkyně, a pokud soud druhého stupně konal veřejné zasedání, do práva na obhajobu obviněného tím nezasáhl. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani to, že dané řízení bylo vedeno jako řízení proti uprchlému, neboť k žádnému zneužití tohoto typu řízení v posuzovaném případě zjevně nedošlo, a ani to, že veřejné zasedání se konalo v době probíhající kroronavirové krize, jak namítal obviněný. Bylo na obviněném, aby tento (právě i s ohledem na danou situaci) jevil odpovídající zájem o předmětné trestní řízení, tj. poté, co mu opětovně vypověděl plnou moc obhájce JUDr. Petr Šaštinský (dne 19. 3. 2020; nutno zopakovat, že mimo jiné pro neposkytování potřebné součinnosti ze strany obviněného) si dostatečně včas zvolil obhájce nového (pokud nebyl spokojen s ustanovenou obhájkyní, o jejímž ustanovení, jak vyplývá z e-mailu založeného na č. l. 886 spisu, byl dosavadním obhájcem JUDr. Petrem Šaštinským ještě tentýž den, kdy mu byla ustanovena, informován). Pokud jde o převzetí obhajoby obviněného JUDr. Barborou Karetovou, Ph.D., nelze na toto pohlížet jinak, než že se jednalo o převzetí právního zastoupení „na poslední chvíli“ (bylo jí totiž známo, že veřejné zasedání je nařízeno na následující den), a jestliže jmenovaná obhájkyně přesto obhajobu obviněného převzala, měla si být vědoma, jaké povinnosti (zákonné i etické) z toho pro ni vyplývají tak, aby mohla obhajobu řádně (a to již následujícího dne) vykonávat. Za své rozhodnutí tak nesla plnou odpovědnost, přičemž nelze považovat za s ní zcela souladné, pokud se spoléhala na to, že její žádosti o odročení veřejného zasedání bude vyhověno (a když se tak nestalo, učinit tuto skutečnost předmětem námitky porušení práva obviněného na obhajobu).

36. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného v části, v níž zpochybnil způsob hodnocení důkazů soudy a správnost skutkových zjištění, jež po tomto hodnocení učinily, je opakováním jeho obhajoby uplatněné v odvolání a již i před nalézacím soudem, a soudy obou stupňů se jí řádně zabývaly a dostatečně a přesvědčivě se s ní vypořádaly.

37. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

38. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný ve svém podání současně navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil příkaz k zatčení a příkaz k dodání do výkonu trestu. Předseda senátu soudu prvního stupně však návrh na odložení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí při předložení věci a spisu neučinil, a proto o něm Nejvyšší soud nerozhodoval. Jen pro úplnost lze dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu by však zákonné podmínky pro takové rozhodnutí – už s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání – ani neshledal.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 11. 2020

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru