Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1028/2019Usnesení NS ze dne 10.09.2019

HeslaHodnocení důkazů
Loupež
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1028.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 173 odst. 1 tr. zákoníku

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1028/2019-325

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 9. 2019 o dovolání, které podal obviněný T. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa označená pro účely doručování XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 3 To 98/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 116/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 1 T 116/2018, byl obviněný T. P. uznán vinným jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. P. a o nárocích poškozených na náhradu škody.

2. Proti označenému rozhodnutí podali obviněný T. P. a spoluobviněný J. P. odvolání směřující proti všem jeho výrokům, která byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 3 To 98/2019, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu spáchal obviněný T. P. ve spolupachatelství se spoluobviněným J. P. zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku tím, že společně dne 19. 10. 2018 v době kolem 01:00 hodin v Brně na XY, na ubytovně A., v přízemí na pokoji č. 6, užívaném obviněným T. P., fyzicky napadli poškozeného R. H., nar. XY, a za použití násilí ho obrali o finanční hotovost, a tak učinili poté, co se ve městě náhodně seznámil obviněný T. P. s poškozeným R. H., který se mu mimo jiné svěřil, že má u sebe finanční hotovost ve výši 18 300 Kč, a následně se domluvili, že pojedou na ubytovnu, kde si společně aplikují pervitin; na ubytovnu spolu přijeli vozidlem taxislužby, na pokoji obviněného T. P. si společně aplikovali dávku pervitinu a ve chvíli, kdy si poškozený schovával do peněženky „psaníčko“ s drogou, mu obviněný T. P. vytrhl z ruky peněženku, na což reagoval poškozený tak, že obviněného T. P. povalil na postel, dvakrát ho udeřil pěstí do hlavy a svoji peněženku mu vytrhl z ruky; obviněný T. P. vzal ze stolku u dveří nůž, kterým se ohnal proti poškozenému, a přitom řekl: „zabiju tě a budu mít všechno“, vyběhl z pokoje a poškozeného v pokoji uzamkl; poškozený se bez úspěchu snažil kopáním dveře vyrazit, následně do pokoje vstoupil obviněný J. P. se svým bratrem, obviněným T. P., který držel v ruce teleskopický obušek a chtěl jím poškozeného udeřit do hlavy, poškozený úder vykryl předloktím pravé ruky, poté obviněný T. P. opakovaně bil obuškem poškozeného do oblasti zad a obviněný J. P. jej bil pěstmi do oblasti hlavy, přitom oba křičeli: „pusť tu peněženku!!!“, poškozený se snažil peněženku udržet v ruce a nevydat, ale obvinění mu nakonec jeho pánskou peněženku černé barvy zn. Delaney v hodnotě 500 Kč, ve které byla finanční hotovost 18 000 Kč, občanský průkaz, řidičský průkaz, karta Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR a 1 g pervitinu, z ruky vytrhli, následně obviněný T. P. poškozeného několikrát obuškem udeřil do zad a poté společně poškozeného vystrčili z pokoje; poškozenému svým jednáním způsobili povrchovou řeznou ránu dlaně mezi prvním a druhým prstem pravé ruky, pohmoždění předloktí pravé ruky, pohmoždění zad a škodu ve výši 18 500 Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Benešova 10, Brno, způsobili obvinění škodu ve výši 3 751 Kč, vynaloženou na ošetření poškozeného, který je jejich pojištěncem.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 3 To 98/2019, podal obviněný T. P. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

5. S odkazem na konstantní judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu vytkl tzv. extrémní rozpor (v nadpisu obsaženém v mimořádném opravném prostředku užil rovněž pojem „opomenutý důkaz“, nicméně o opomenutých důkazech se v rámci své dovolací argumentace dále nikterak nezmiňoval). Měl za to, že se soudy nevypořádaly s ve věci učiněnými výpověďmi, v důsledku čehož zasáhly do jeho základních lidských práv a svobod. V rozporu s pravidlem in dubio pro reo nevyvodily správná skutková zjištění a v návaznosti na to neprovedly správnou právní kvalifikaci. Nezabývaly se tvrzeními svědkyně E. B. (kterou nepovažovaly za svědkyni nevěrohodnou), která se v podstatných bodech shoduje s jeho výpovědí a naopak se zcela rozchází s výpovědí poškozeného R. H. Dovolatel a svědkyně uvedli, že poškozený svědkyni coby družce obviněného nabízel drogy. Poškozený to popřel, naopak vypověděl, že se potkal toliko s obviněnými (obviněným T. P. a obviněným J. P.). Přesto následně Policii České republiky v souvislosti s příjezdem svědkyně na ubytovnu sdělil, že se jedná o družku dovolatele, což podle své předchozí výpovědi nemohl ani tušit. Při tak zásadním rozporu mezi výpověďmi dovolatele a svědkyně na straně jedné a poškozeného na straně druhé bylo na soudech, aby osvětlily, proč se přiklonily k verzi skutkového děje popsané v jejich rozhodnutích, resp. bylo na odvolacím soudu, aby se řádně zabýval odvolacími námitkami.

6. Další problematická část výpovědi poškozeného se týká údaje o finanční částce, za kterou zakoupil drogy. Nejprve uvedl, že pořídil 2 gramy za 2 000 Kč, posléze sdělil, že koupil 0,3 gramy za 300 Kč, přičemž zbylé množství obdržel zdarma. Podle dovolatele z žádného provedeného důkazu nevyplynulo, že se zmocnil peněženky či jakékoliv jiné věci náležící poškozenému; z žádného provedeného důkazu nevyplývá ani úmysl takového stavu dosáhnout. Skutkový a právní závěr, že se dopustil trestného činu loupeže, proto nemůže obstát. Z úředního záznamu o ohledání místa činu ze dne 19. 10. 2018 se mimo jiné podává, že na místě nebyla nalezena žádná peněženka ani nůž. Nalézací soud přesto uzavřel, že k útoku na poškozeného bylo nože užito a že peněženku poškozeného odcizili obvinění. Z kamerového záznamu je však zřejmé, že dovolatel při opuštění předmětného místa nedržel v ruce žádný předmět. Podle přesvědčení dovolatele je jen velmi obtížně představitelné, že by tento nůž odhodil v místnosti, kde se nacházel poškozený, a poskytl tak poškozenému možnost s touto zbraní disponovat, zatímco sám by se vybavil dřevěnou násadou od smetáku. Brojil proti způsobu, jímž nalézací soud hodnotil věrohodnost poškozeného. Poukázal na to, že poškozený byl v době spáchání skutku pod natolik silným vlivem drog, že si ani nepamatoval, jak dlouho nespal. V důsledku této skutečnosti musely být jeho schopnosti vnímání a zapamatování si situace zásadním způsobem ovlivněny. Osoby užívající pervitin mívají zvýšenou tendenci k nedůvěřivosti. Proto jestliže uvedl, že se mu obviněný zdál divný a neměl z něj dobrý pocit, je stěží pravděpodobné, aby mu ukazoval, že má v peněžence 18 000 Kč. Konečně namítl, že jeho obhajoba, že do výklenku na chodbě schovával před svou družkou „inzulky“, nebyla v řízení vyvrácena.

7. Uzavřel, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné a protiústavní. Podle jeho mínění rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním hodnocení věci. Jeho jednání nebylo správně právně kvalifikováno, když v řízení nebylo nad veškerou pochybnost prokázáno, že se za užití násilí zmocnil či pokusil zmocnit jakékoliv věci poškozeného R. H.

8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 3 To 98/2019, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 1 T 116/2018, zrušil a podle § 265l tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Brně, případně Krajskému soudu v Brně, k novému projednání a rozhodnutí.

9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání opět užil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Z trestné činnosti byl přitom usvědčen provedeným dokazováním, zejména výpovědí poškozeného R. H., která byla podporována dalšími důkazy, a to lékařskými zprávami, záznamem o telefonickém oznámení události na linku 158, úředním záznamem Policie České republiky i kamerovými záznamy z chodby ubytovny. Soudy obou stupňů se s věrohodností poškozeného, který je uživatelem drog a osobou v minulosti trestanou, vypořádaly, když již nalézací soud vysvětlil, proč v tomto konkrétním případě jeho výpovědi uvěřil. Poškozený událost ihned po incidentu telefonicky oznámil na linku 158 a poté ji popsal hlídce Policie České republiky, která přijela na místo. Na popisu události pak setrval i ve svých výpovědích v přípravném řízení i u hlavního líčení, kdy podrobně popsal jednání, kterého se vůči němu obvinění dopustili. Výpověď poškozeného zcela koresponduje i s lékařskými zprávami o jeho zranění a fotodokumentací. Pokud jde o rozpor v jeho výpovědích ohledně množství drogy, kterou měl v Ostravě koupit, tak tyto drobné rozpory se netýkají průběhu projednávané trestné činnosti a nemají podstatný význam pro věrohodnost jeho výpovědi. Poukázala na to, že o trestné činnosti obviněných nepřímo svědčí i kamerové záznamy z chodby ubytovny, kdy obviněný T. P. celkem třikrát odnášel nějaké věci do zadní části chodby, tzv. výklenku, přičemž je velmi pravděpodobné, že na uvedené místo ukryl jak odcizenou peněženku, tak i obušek či násadu, kterou fyzicky napadl poškozeného.

10. Upozornila, že řízení o dovolání nenabízí možnost přezkumu, který je vyhrazen řádnému opravnému prostředku, či dosažení posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v podaném dovolání se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Doplnila, že obviněný se v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Podle ní je ale naopak nutno konstatovat, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušným ustanoveními hmotného práva trestního.

11. Uzavřela, že obviněný se svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak, než soud, a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině, a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Protože výhrady uplatněné dovolatelem není možno mít za důvodné a napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání, navrhla, aby Nejvyšší soud předmětné dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného T. P. je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou dovolatel odkázal na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

14. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

16. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

17. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 6 až 8 rozsudku nalézacího soudu, str. 3 a 4 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

18. Nad rámec výše zmíněného lze přesto poznamenat, že obviněný je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu usvědčován výpovědí poškozeného R. H. (č. listu 208–211) ve spojení se záznamem o telefonickém oznámení incidentu na linku 158 (č. listu 139, 162), úředním záznamem Policie České republiky (č. listu 111–112), kamerovými záznamy z ubytovny (č. listu 116–118, 162), lékařskými zprávami (č. listu 125–126), fotodokumentací (č. listu 120–123) a výpovědí svědka J. P. (č. listu 89–90A). Podrobná, konzistentní a jako celek přesvědčivá výpověď poškozeného se v podstatných bodech shoduje s obsahem vyjádření učiněným poškozeným bezprostředně po předmětné události na linku 158. Autentické sdělení poškozeného, že byl právě na ubytovně fyzicky napaden dvěma muži, a to nožem a teleskopickým obuškem, a že mu byly z jejich strany odcizeny peníze, koresponduje s jeho pozdější výpovědí v hlavním líčení, a to přesto, že poškozený připustil, že byl v rozhodné době pod vlivem drog. Jím uváděný popis události operátorovi linky 158 je strukturovaný, logický a nepůsobí dojmem, že byl učiněn osobou mající problémy s koncentrací a vybavováním si prožitků. Poškozený hovořil vzhledem k okolnostem poměrně souvisle a kladené dotazy bez obtíží zodpovídal. Informace poskytnuté operátorovi linky 158 posléze uvedl i v souvislosti s vytěžením policejní hlídkou, přičemž nelze přehlédnout, že jím tvrzená skutečnost, že z pokoje obviněného T. P. utekl zraněn, konvenuje s prvotním sdělením svědka J. V., vrátného ubytovny, kde k incidentu došlo, že viděl, jak z pokoje obývaného obviněným T. P. vyběhl holohlavý muž, jenž se rukou, kterou měl od krve, držel za hlavu. O zranění, která poškozený v důsledku fyzického útoku utrpěl a o nichž se operátorovi linky 158 zmiňoval, svědčí lékařské zprávy ve spojení s fotodokumentací pořízenou při prohlídce jeho těla. Stran existence finanční částky poškozeným tvrzené nutno poukázat na výpověď svědka J. P., jenž potvrdil, že poškozenému skutečně půjčil 21 000 Kč. Pokud jde o otázku umístění odcizené peněženky a nástrojů užitých k útoku, dovolací soud sdílí argumentaci soudů nižších stupňů a státní zástupkyně, že vzhledem ke kamerovým záznamům jako nejpravděpodobnější úkryt dotčených věcí nejspíše sloužil tzv. výklenek na chodbě ubytovny, kam obviněný T. P. opakovaně chodil ukládat jisté předměty. Úvahu, že by se mohlo jednat o „inzulínky“, odvolací soud správně odmítl mimo jiné s poukazem na skutečnost, že z kamerového záznamu je zřejmé, že obviněný nesl do výklenku evidentně jiné věci než tvrzené „inzulínky“. Ostatně už nalézací soud relevantně upozornil, že jednou z přenášených věcí byl i malý tmavý předmět čtvercového či obdélníkového tvaru nápadně připomínající peněženku. Odvolací soud navíc příhodně konstatoval, že je zvláštní, aby obviněný, který údajně chtěl „inzulínky“ schovat před svou přítelkyní, chodil za tím účelem směrem k výklenku celkem třikrát. Nejvyšší soud uzavírá, že soudy nižších stupňů opodstatněně uvěřily výpovědi poškozeného, která obviněného T. P. ze spáchání trestného činu usvědčuje. Případná nejednoznačná tvrzení týkající se výše finanční částky, za kterou poškozený nakoupil drogy, nejsou podstatná a věrohodnost jeho výpovědi nedevalvují.

19. Protože dovolatel svoji domněnku o existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení založil na polemice se skutkovými zjištěními soudu, dovolací soud se posouzením skutku či jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva nezabýval.

20. Pro úplnost nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., platí totéž i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

21. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného T. P. bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 9. 2019

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru