Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1028/2017Usnesení NS ze dne 20.09.2017

HeslaJiná těžká újma
Ohrožování výchovy dítěte
Pohlavní zneužití (zneužívání)
Zmenšená příčetnost
Znásilnění
KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1028.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 40 odst. 2 tr. zákoníku

§ 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku

§ 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku

§ 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoník...

více

přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1028/2017-32

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2017 o dovolání obviněného P. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 10 To 9/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 7/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 49 T 7/2016, byl obviněný P. M. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným, že

1)

v místě svého trvalého bydliště v přesněji nezjištěné době nejméně od 1. 7. 2015 do 23. 8. 2015, kdy jej navštěvovali nezl. „XXXXX“ *) a nezl. „YYYYY“ *) v místnosti dětského pokoje a ložnice spojené s obývacím pokojem se dotýkal penisu nezl. poškozeného „XXXXX“, a to tak, že nezletilému nejméně v pěti případech penis hladil a dále svlékal nezl. poškozeného „YYYYY“, prováděl masturbaci penisu nezletilého rukou, a to v jednom případě v místnosti ložnice spojené s obývacím pokojem, a ve třech případech v místnosti kuchyně, přičemž požadoval, aby nezletilý sahal i na jeho penis a s tímto manipuloval, což nezletilý odmítl,

a takto jednal přesto, že si byl vědom věku obou nezletilých, tj. té skutečnosti, že nedovršili věku 15 let,

2)

v přesněji nezjištěné době od 1. 6. 2015 do 23. 8. 2015 v nočních hodinách, v době, kdy u něho nezl. „WWWWW“ *), žil se svou matkou L. J., která v té době byla družkou obžalovaného, využil svého postavení coby přítele matky jmenovaného, a nejméně ve čtyřech případech v místnosti ložnice spojené s obývacím pokojem osahával penis nezletilého, přestože věděl, že nezletilý nedovršil věku 15 let,

3)

v době od 1. 7. 2015 do 23. 8. 2015, v nočních hodinách v místnosti ložnice spojené s obývacím pokojem, nejméně v jednom případě osahával penis nezl. „QQQQQ“ *), bratra své tehdejší přítelkyně L. J., který u něho v předmětné době přespal, a ve stejné době a na stejném místě umožnil nezletilému shlédnout audiovizuální snímky s pornografickou tématikou, kterou sledovali na stránkách „Red Tube“,

a takto jednal přesto, že znal věk nezletilého, který nedovršil věku 15 let,

4)

v přesněji nezjištěné době letních prázdnin roku 2015 do 7. 9. 2015 v odpoledních hodinách, pravidelně o pracovních dnech, pod pohrůžkou výpovědi nezl. „ZZZZZ“ *) a jeho matky M. T., z nájemního bytu, který obývali, a jehož byl obžalovaný vlastníkem, když k němu nezletilý chodil na návštěvy, v místnosti ložnice spojené s obývacím pokojem, nutil nezletilého k vysvlékání do naha a strpění sexuálních praktik, které spočívaly v lízání penisu nezletilého a jeho následné masturbaci rukou,

přičemž takto jednal přesto, že si byl vědom skutečného věku nezletilého, tj. že „ZZZZZ“ nedovršil věkové hranice 15 let.

2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodech 1), 2) a 3) jako zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, dílem podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, v bodě 3) též jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a v bodě 4) jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedené skutky mu soud podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Dále mu podle § 99 odst. 1, 4 tr. ř. (správně mělo být „tr. zákoníku“) uložil ústavní ochranné sexuologické léčení.

3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 10 To 9/2017, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Císaře proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť měl za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože v řízení, které mu předcházelo, byl dán dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozsudek soudu nalézacího spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Za nesprávné právní posouzení považoval dovolatel především to, že soudy neaplikovaly § 40 odst. 2 tr. zákoníku za situace, kdy mu bylo podle § 99 odst. 1, 4 tr. ř. uloženo ústavní ochranné sexuologické léčení. V této souvislosti upozornil i na pochybení nalézacího soudu, který zmíněné ochranné opatření uložil na základě nesprávného právního předpisu, a to trestního řádu namísto trestního zákoníku. Poté se navrátil ke své ústřední námitce, když citoval znění § 40 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého soudy při ukládání trestu odnětí svobody nepostupovaly, stejně jako nepřihlédly k navazujícímu ustanovení § 58 odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný připomněl závěr znaleckého zkoumání, podle něhož byly jeho ovládací schopnosti v době páchání trestné činnosti podstatně sníženy. Přitom zákonodárce pro takové případy upravil v § 40 odst. 2 tr. zákoníku možnost snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby bez omezení uvedeného v § 58 odst. 3 tr. zákoníku za současného uložení ochranného léčení, čímž chtěl vyjádřit situaci, kdy se trestného činu dopouští pachatel se zmenšenou příčetností, kterou si nepřivodil ani z nedbalosti, a kdy je třeba preferovat nikoliv výkon trestu odnětí svobody, nýbrž jeho ochranné léčení. Trest odnětí svobody pachatele s duševní poruchou vyléčit nemůže, navíc v podmínkách vězeňství v České republice neexistují zákonem předvídané možnosti výkonu ochranného léčení. V praxi to znamená, že obviněný bude šest let bez léčení ve výkonu trestu odnětí svobody, čímž bude jeho duševní porucha nabývat na progresi, jeho léčba bude poté obtížnější, ne-li přímo nemožná, a nezajistí se tak ani ochrana společnosti.

6. Dále dovolatel spatřoval nesprávné právní posouzení u skutku popsaného v bodě 4) výroku o vině. Zde uvedené pohrůžce výpovědi z nájemního bytu totiž jednak neodpovídají skutková zjištění a rovněž ji nelze chápat jako pohrůžku jiné těžké újmy ve smyslu § 185 odst. 1 tr. zákoníku. Předmětné jednání mělo být proto posouzeno nikoliv jako zvlášť závažný zločin znásilnění, ale maximálně jako zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku.

7. Poslední dovolací námitka obviněného směřovala do způsobu provádění výslechu nezletilých, který měl být zcela evidentně v rozporu s trestním řádem. Zejména nebyla umožněna přítomnost jeho tehdejšího obhájce, nezletilí byli poučováni v rozporu s trestním řádem, přepisy protokolů o jejich výpovědích nejsou nikým podepsány, není tedy zřejmé, kdo je učinil, není dále zřejmé, z jakého důvodu nebyl těmto výslechům přítomen znalec z oboru dětské psychologie, z jakého důvodu byl policejní komisařkou opakován výslech nezl. „ZZZZZ“, z jakého důvodu audiozáznamy z těchto výslechů nezabírají celý prostor vyslýchané místnosti, a dokonce není ani zachycen počátek výslechů nezletilých, nadto je zřejmé, že policejní komisařka musela nezl. „ZZZZZ“ sdělit něco, co není zachyceno ani v audiozáznamu ani v jeho přepisu. Tímto podle názoru dovolatele došlo k extrémnímu porušení pravidel obhajoby, která nemohla po celou dobu řízení položit nezletilým jedinou otázku, a veškeré důkazní návrhy obhajoby, jako např. výslech policejní komisařky či jiné osoby přítomné u výslechu nezletilých, byly zamítnuty.

8. S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný (bez odkazu na příslušná zákonná ustanovení) navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a zrušil jak usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 10 To 9/2017, tak rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 49 T 7/2016, a přikázal odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl.

9. V souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem se zabýval zákonným rozsahem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil v návaznosti na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Následně poukázal na námitky, které podle jeho mínění do kategorie „nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ nespadají.

10. V prvé řadě státní zástupce poukázal na výhradu údajného procesního pochybení při výsleších nezletilých poškozených prováděných v průběhu přípravného řízení. Obviněný tímto pouze zpochybnil průběh dokazování a hodnocení důkazů soudem, navíc takto formulovaná argumentace nemá žádné opodstatnění. Státní zástupce připustil, že nezletilé děti byly, jakožto zvlášť zranitelné oběti ve smyslu § 2 odst. 4 písm. d) zákona o obětech trestných činů (zákon č. 45/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů), vyslýchány pouze v průběhu přípravného řízení a jejich výpovědi byly posléze u hlavního líčení čteny, resp. byly přehrány kamerové záznamy zachycující jejich průběh. V této souvislosti však připomněl ustanovení § 102 odst. 2 tr. ř., které je výjimkou ze zásady ústnosti vymezené v § 2 odst. 11 tr. ř. Výslech osoby mladší 18 let je zpravidla prováděn již v přípravném řízení (viz § 164 odst. 1 věta třetí tr. ř.). Provádět opětovný výslech takového svědka o okolnostech uvedených v § 102 odst. 1 tr. ř. v pozdějším řízení, zejména v řízení před soudem, je pak možné jen v nutných případech. Právo obviněného na spravedlivý proces totiž není nadřazeno jinému základnímu lidskému právu, a to právu na zvláštní ochranu dětí zaručenému jak v čl. 32 odst. 1 větě druhé Listiny základních práv a svobod, tak i v Úmluvě o právech dítěte. Je tedy zjevné, že právě v ustanovení § 102 tr. ř. se tato zvýšená ochrana dětí realizuje.

11. Státní zástupce dále vyjádřil přesvědčení, že výslechy nezletilých svědků byly provedeny řádně, za splnění zákonných podmínek, přičemž i poučení, kterých se jim dostalo, odpovídala jejich nízkému věku a rozumovým schopnostem. To, že děti byly vyslýchány v jiné místnosti odděleně od ostatních osob, rozhodně není ničím neobvyklým, a už vůbec to nezakládá nezákonnost prováděného úkonu. Pokud byly děti vyslýchány po zahájení trestního stíhání, dělo se tak za účasti obhájce, který měl přirozeně možnost posléze položit dotazy. Pokud byl proveden výslech před zahájením trestního stíhání, stalo se tak postupem podle § 158a tr. ř. za účasti soudce, který byl garantem zákonnosti takového úkonu (k tomu považoval státní zástupce za vhodné připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1241/2013). Státní zástupce proto zopakoval, že k žádnému pochybení v tomto ohledu nedošlo, a připomněl, že podkladem pro výrok o vině byly i další důkazy (nejen výpovědi poškozených), a shrnul, že k porušení práva na obhajobu ani zásad spravedlivého procesu, které by mohly odůvodňovat zásah Nejvyššího soudu do učiněných skutkových zjištění a do procesu dokazování, nedošlo.

12. Za irelevantní označil státní zástupce výtku obviněného, že soudy bezdůvodně zamítly jeho důkazní návrhy. K tomu stručně uvedl, že není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Neprovedení navrhovaného důkazu však musí být přesvědčivě odůvodněno, čemuž v této trestní věci oba soudy dostály. Mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu je podle státního zástupce také výhrada vztahující se ke skutku pod bodem 4) rozsudku v té části, v níž obviněný namítl, že pohrůžka výpovědí z bytu prokázána nebyla. Takovou výhradou však obviněný pouze zpochybnil skutková zjištění nalézacího soudu, jejichž správnost potvrdil soud odvolací. Stejně tak pod zvolený dovolací důvod nelze podle státního zástupce podřadit ani námitku obviněného, že ochranné léčení bylo ukládáno nesprávně podle trestního řádu, a nikoli podle trestního zákoníku. Jak zmínil také odvolací soud, šlo pouze o zjevnou formální nesprávnost v označení příslušného právního předpisu.

13. Následně státní zástupce zaměřil svou pozornost na dovolatelovy námitky, které již považoval za podřaditelné pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ani jednu však za opodstatněnou nepovažoval. K pohrůžce jiné těžké újmy ve smyslu § 185 odst. 1 tr. zákoníku v obecné rovině poznamenal, že je v daném ohledu nutno přihlížet k osobním poměrům napadeného, k jeho vyspělosti, zkušenostem, psychickému stavu apod. V posuzovaném případě byl poškozeným nezletilý, teprve dvanáctiletý chlapec. Ten, s přihlédnutím k jeho věku a malým životním zkušenostem, bezesporu chápal hrozbu možné ztráty bydlení pro jeho rodinu jako pohrůžku jinou těžkou újmou.

14. Největší pozornost věnoval státní zástupce námitce obviněného, že soudy nepostupovaly podle § 40 odst. 2 tr. zákoníku, kterou považoval za relevantně uplatněnou, neboť se vztahuje i k posouzení správnosti zákonem stanovených podmínek zmenšené příčetnosti. Vzápětí konstatoval, že dovolatel v tomto směru dostatečně nerozlišil § 40 odst. 1 a § 40 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž znění obou zmíněných ustanovení doslovně citoval. Poté uzavřel, že § 40 odst. 1 tr. zákoníku představuje obecný a obligatorní důsledek spáchání trestného činu ve stavu zmenšené příčetnosti, kterou si pachatel nepřivodil, a to ani z nedbalosti, vlivem návykové látky. K této okolnosti je tudíž soud povinen při ukládání trestu přihlédnout. Naopak ze smyslu § 40 odst. 2 tr. zákoníku taková obligatorní povinnost neplyne. Soudu je dáno pouze k úvaze, zda tuto okolnost při současném ukládání ochranného léčení do ukládání trestu promítne. Jde tedy o jeden z fakultativních důsledků spáchání trestného činu ve stavu zmenšené příčetnosti, která nebyla zaviněna pachatelem vlivem návykové látky. Zmenšenou příčetnost ovšem nelze považovat za polehčující okolnost, neboť nemusí nutně snižovat škodlivost činu nebo jeho závažnost, a tím odůvodňovat mírnější trest, jako je tomu u polehčujících okolností.

15. Státní zástupce poté připomněl výsledky znaleckého zkoumání dovolatele, na jejichž základě dospěl k názoru, že soudy nepochybily v závěru o tom, že tento jednal zmenšené příčetnosti za splnění podmínek § 27 tr. zákoníku. Byly proto povinny tuto okolnost promítnout ve smyslu § 40 odst. 1 tr. zákoníku a přihlédnout k ní při ukládání trestu. To nepochybně učinily zejména vzhledem k poměrně nízké výměře trestu odnětí svobody. Státní zástupce připustil, že odůvodnění rozsudku nalézacího soudu by si v této části zasloužilo podrobnější argumentaci, avšak soud odvolací k otázce zmenšené příčetnosti při ukládání trestu přihlédl, k čemuž se ve svém rozhodnutí také vyjádřil. K námitce, že soudy současně neaplikovaly ustanovení § 40 odst. 2 tr. zákoníku, státní zástupce zdůraznil, že na takovýto postup neexistuje právní nárok. Závisí tedy zcela na uvážení soudu, zda tak učiní či nikoli. Podmínky potřebné pro takovou možnost soudy v posuzované věci zcela důvodně neshledaly – a to zejména s přihlédnutím k okolnostem, za nichž byly skutky spáchány, a s ohledem na osobu obviněného. Správně naopak dospěly k závěru o vysoké nebezpečnosti činu. I přesto, že si obviněný vzhledem k plně zachovaným rozpoznávacím schopnostem musel být vědom skutečnosti, že jeho jednání je přinejmenším nestandardní, neučinil žádné kroky potřebné k zahájení léčby deviace, aby byl svému okolí co nejméně nebezpečný. V návaznosti na to se pak dopouštěl sexuálně motivované trestné činnosti na nezletilých chlapcích, své jednání přitom bagatelizoval, a neměl na něj ani na deviaci, kterou trpí, žádný náhled. Pokud tedy soudy neshledaly podmínky pro postup podle § 40 odst. 2 tr. zákoníku, nelze jim v tomto směru ničeho vytknout.

16. Nad rámec svého vyjádření upozornil státní zástupce na pochybení soudu, který obviněnému uložil ochranné léčení podle § 99 odst. 1, 4 tr. ř. (správně tr. zákoníku), ačkoliv měl postupovat podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. ř. (správně tr. zákoníku). Zmíněný nedostatek však dovolatel ve svém podání nenamítal; především to nic nemění na tom, že ochranné léčení sexuologické v ústavní formě bylo jinak uloženo důvodně.

17. Státní zástupce proto v závěru svého podání navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

18. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 17. 8. 2017). Případnou repliku již Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.

20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

21. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Z obsahu dovolatelova podání je zřejmé, že se rozhodl pro druhou z uvedených variant, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

22. Dále obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). Zásah do zjištěného skutkového stavu lze připustit pouze výjimečně, a to z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod, zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).

23. Z uvedeného je zřejmé, že převážná část obviněným uplatněných dovolacích námitek není pod citované zákonné ustanovení podřaditelná. To platí především pro jeho výhrady k průběhu výslechu nezletilých poškozených, které směřují pouze proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení. Již bylo shora uvedeno, že otázkami tohoto typu se Nejvyšší soud může v dovolacím řízení věcně zabývat (a na tomto základě zasáhnout do skutkových zjištění) jedině v případě porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Toho se dovolatel zjevně i domáhal, neboť v tomto směru hovořil o extrémním porušení práv obhajoby. Nejvyšší soud se však s jeho argumentací neztotožnil.

24. Nelze přehlédnout, že obviněný uplatňoval tuto obhajobu v již v předchozích fázích tohoto trestního řízení. Proto se zákonností výslechů všech poškozených jako svědků dostatečně zabývaly již oba soudy nižších instancí. Ani jeden z nich přitom pochybení policejního orgánu zcela důvodně neshledal. Výslechy nezletilých svědků o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat jejich duševní a mravní vývoj, upravuje § 102 tr. ř. V předmětné trestní věci byly požadavky tohoto ustanovení plně respektovány, výslechy byly prováděny zvlášť šetrným způsobem, pouze za přítomnosti policejní komisařky a sociálního pracovníka (přítomnost znalce trestní řád nevyžaduje). Také poučení bylo přiměřené věku vyslýchaných a jejich rozumovým schopnostem. Vše snímaly kamery a mikrofon, jejichž prostřednictvím mohly tyto procesní úkony sledovat další osoby nacházející se v oddělené místnosti, a to obhájce obviněného, a v případě výslechu nezletilých „XXXXX“ a „YYYYY“, před zahájením trestního stíhání obviněného, soudce Okresního soudu v Chomutově, podle § 158a tr. ř. Obhájce, případně i soudce měli možnost klást poškozeným po ukončení jejich výslechu otázky, čehož obhajoba také využila při výsleších nezl. „QQQQQ“ a nezl. „ZZZZZ“. Z tohoto důvodu nelze hovořit o jakémkoliv porušení (natož o extrémním porušení) práv obhajoby. V podrobnostech lze dále poukázat i na vyjádření státního zástupce (srov. shora odstavce 10. a 11.), který se této otázce velice podrobně věnoval a s jehož názory a postřehy se Nejvyšší soud plně ztotožnil.

25. Shodně se státním zástupcem Nejvyšší soud považoval za irelevantní výhradu obviněného, že soudy bezdůvodně zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování. Povinností obecných soudů totiž není akceptovat jakýkoli důkazní návrh (ať už obviněného, jeho obhájce, nebo státního zástupce). Neprovedení navrhovaného důkazu však musí být přesvědčivě odůvodněno, čemuž oba soudy nižších instancí v posuzované věci dostály. Mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu je rovněž námitka vztahující se ke skutku pod bodem 4) rozsudku v té části, v níž obviněný namítl, že pohrůžka výpovědí z bytu prokázána nebyla, neboť takovou námitkou pouze zpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně, jejichž správnost potvrdil soud odvolací. Stejně tak pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani dovolatelovu výhradu, že ochranné léčení mu bylo uloženo nesprávně podle trestního řádu, a nikoli podle trestního zákoníku. Jak již uvedl v odůvodnění svého usnesení odvolací soud, šlo pouze o zjevnou formální nesprávnost v označení příslušného právního předpisu. Takovou zřejmou nesprávnost lze kdykoli opravit postupem podle § 131 tr. ř.

26. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadá ani výhrada obviněného týkající se (ne)aplikace ustanovení § 40 odst. 2 tr. zákoníku. V daném směru má Nejvyšší soud opačný názor než státní zástupce, podle něhož se tato problematika dotýká posouzení správnosti zákonem stanovených podmínek zmenšené příčetnosti ve smyslu § 27 tr. zákoníku, a proto jde o námitku právní povahy. Nejvyšší soud je přesvědčen, že zvážení, zda pachatel jednal ve stavu zmenšené příčetnosti či nikoliv je samostatnou otázkou, která musí být také samostatně zhodnocena, a teprve po přijetí (konečného) závěru, lze výsledek promítnout i do úvah o trestu a případné aplikace § 40 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Jinými slovy – naposled uvedené zákonné ustanovení se nijak netýká právního posouzení podmínek zmenšené příčetnosti, nýbrž pouze stanovení druhu trestu a jeho výměry.

27. Je ovšem nutno připomenout, že druh trestu a jeho výměru lze napadat výhradně prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to jedině za situace pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Taková situace ale v posuzovaném případě nenastala. Soud dovolateli uložil trest v rozmezí zákonné sazby § 185 odst. 3 tr. zákoníku, která činí 5 – 12 let. Zcela nepochybně přitom zohlednil požadavky uvedené v § 40 odst. 1 tr. zákoníku, když obviněnému za jeho velmi závažnou trestnou činnost vyměřil trest při dolní hranici uvedené trestní sazby. Soud tedy splnil všechny obligatorní požadavky, které trestní zákoník stanoví pro ukládání trestu pachateli se zmenšenou příčetností.

28. Naopak postup podle § 40 odst. 2 tr. zákoníku je (na rozdíl od odstavce 1) pouze fakultativní, takže závisí na volné úvaze soudu, zda shledá podmínky pro jeho využití či nikoliv. Námitka, že soud toto ustanovení neaplikoval, je tedy ve své podstatě námitkou nepřiměřenosti uloženého trestu, která žádný dovolací důvod nezakládá, a to ani v případě, že soud nesprávně vyhodnotí kritéria uvedená v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uloží nepřiměřeně přísný nebo naopak nepřiměřeně mírný trest (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Především je ale potřeba připomenout konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, která výhradu nepoužití § 40 odst. 2 tr. zákoníku (obdobně též § 58 odst. 3 tr. zákoníku) pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. nepodřazuje. Na druhou stranu nesprávná aplikace daných zákonných ustanovení, tedy snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, aniž by byly dodrženy podmínky stanovené pro takový postup, naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ve svazku 17/2002, pod č. T 416, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ve svazku 26/2002, pod č. T 617).

29. Již nad rámec tohoto rozhodnutí je možno uvést, že odvolací soud se s touto námitkou obviněného ve svém rozhodnutí vypořádal. Naprosto důvodně neshledal podmínky pro aplikaci § 40 odst. 2 tr. zákoníku, čímž potvrdil správnost rozhodnutí nalézacího soudu, a to zejména s ohledem na plánovitost, cílenost a vysokou společenskou škodlivost předmětného jednání, delší dobu jeho páchání, množství jednotlivých útoků, počet poškozených i absenci jakéhokoliv náhledu dovolatele na toto své konání i svou duševní poruchu. Ve zbytku lze opět odkázat na (s výjimkou otázky podřaditelnosti pod uplatněný dovolací důvod) věcně správnou argumentaci státního zástupce (srov. shora odstavce 14. až 16.), a to včetně úvah vztahujících se k použitým ustanovením při ukládání ochranného léčení (kteréžto dílčí pochybení však nebylo obviněným namítáno).

30. Na tomto místě je vhodné shrnout, že doposud zmíněné výhrady obviněného nenaplnily dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani nevedly k odhalení nějakého porušení základních práv a svobod obviněného ze strany nižších soudů). Nezaložily tudíž povinnost, resp. oprávnění Nejvyššího soudu věcně se jimi zabývat. Naproti tomu polemika dovolatele stran naplnění znaku jiné těžké újmy ve smyslu § 185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku směřuje do právního posouzení skutku a je tak jedinou relevantně uplatněnou námitkou v celém podaném dovolání. Zároveň je však nutné dodat, že ji Nejvyšší soud nepovažoval za opodstatněnou.

31. Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti, může směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod., musí se však jako těžká újma objektivně jevit a napadený ji jako těžkou újmu musí také objektivně pociťovat (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 7. 1978, sp. zn. 7 Tz 33/78, uveřejněný pod č. 10/1979 Sb. rozh. tr.). Při posuzování, zda jde o jinou těžkou újmu, je nutno přihlížet k osobním poměrům napadeného, k jeho vyspělosti, zkušenostem, psychickému stavu apod. V této trestní věci hrozil dovolatel nezletilému „ZZZZZ“ tím, že jej vyhodí spolu s jeho rodinou z bytu, pokud se poškozený nepodvolí sexuálním praktikám, které od něj vyžadoval. V prvé řadě musí být uvedeno, že dovolatel je vlastníkem bytu, který rodina poškozeného v kritické době obývala. Navíc z provedeného dokazování vyplynulo, že mezi oběma stranami nebyla uzavřena písemná nájemní smlouva. Už z toho je zřejmé, že obviněný měl možnost rodinu poškozeného z nájemního bytu skutečně vypovědět, a to fakticky kdykoliv a z jakéhokoliv důvodu.

32. Bydlení jako takové je jednou ze základních potřeb většiny lidí a jeho náhlá ztráta je nepochybně výrazným a negativním zásahem do osobního i rodinného života všech dotčených osob, spojená i s nutností věnovat nemalé množství času, fyzické i psychické energie a koneckonců také finančních prostředků do hledání a zařizování bydlení nového. Z objektivního hlediska lze tedy výpověď z bytu za jinou těžkou újmu zcela samozřejmě považovat. To vše si musel uvědomovat i poškozený, který byl ve svých dvanácti letech již dostatečně rozumově vyspělý na to, aby znal nejen konkrétní bytovou situaci své rodiny, ale i neblahé následky případné výpovědi z bytu, který se svou matkou a nevlastním otcem obýval. Možnost, že „skončí na ulici“, jak sám vyjádřil, tedy musel objektivně pociťovat jako (jinou) těžkou újmu. Je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že zmiňovaný zákonný znak byl jednáním obviněného popsaným v bodě 4) rozsudečného výroku o vině naplněn. Za správnou je proto třeba považovat i právní kvalifikaci tohoto jednání jako zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

33. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. 9. 2017

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru