Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1022/2020Usnesení NS ze dne 14.10.2020

HeslaPodvod
Subsidiarita trestní represe
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1022.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1,4 písm. d) tr. zákoníku

§ 12 odst. 2 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1022/2020-576

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 10. 2020 o dovolání, které podal obviněný C. N. M., rozený K. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres Břeclav, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. 4. 2020, sp. zn. 31 To 75/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 33 T 86/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného C. N. M. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 33 T 86/2018, byl obviněný C. N. M. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za to byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozenému F. H. škodu ve výši 674 200 Kč.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 17. 4. 2020, sp. zn. 31 To 75/2020, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného C. N. M. podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku tím, že v období od počátku listopadu 2015 do 6. 6. 2016 na různých místech České republiky pod záminkou zprostředkování úvěru na částku 13,5 milionu Kč za účelem rozšíření podnikatelské činnosti poškozeného F. H., nar. XY, vylákal od poškozeného finanční prostředky jako provizi za vyřízení úvěru a náklady spojené se zajištěním úvěru, ačkoli si byl vědom, že úvěr pro poškozeného nezprostředkuje, přičemž od poškozeného postupně vylákal částku v celkové výši 674 200 Kč, které mu poškozený předal v následujících případech a na následujících místech: dne 25. 11. 2015 v XY v OC N. v hotovosti částku 200 000 Kč, dne 4. 12. 2015 v XY v hotovosti částku 85 000 Kč, dne 8. 12. 2015 v XY v hotovosti částku 28 000 Kč, dne 9. 12. 2015 vkladem na účet č. XY vedený u Fio banky, a. s., v hotovosti částku 33 000 Kč, dne 11. 12. 2015 vkladem na tentýž účet v hotovosti částku 11 000 Kč, dne 14. 12. 2015 v XY v hotovosti částku 6 500 Kč, dne 17. 12. 2015 odeslána poštovní poukázkou částka 50 000 Kč, dne 18. 12. 2015 odeslána poštovní poukázkou částka 17 000 Kč, dne 18. 12. 2015 v XY v hotovosti částku 167 000 XY v hotovosti částku 16 000 Kč, dne 28. 12. 2015 odeslána poštovní poukázkou částka 25 000 Kč, dne 5. 3. 2016 odeslána poštovní poukázkou částka 5 000 Kč, dne 30. 5. 2016 ve XY v hotovosti částku 3 000 Kč, dne 2. 6. 2016 vkladem na účet č. XY vedený u Komerční banky, a. s., v hotovosti částku 5 000 Kč, dne 4. 6. 2016 odeslána poštovní poukázkou částka 3 000 Kč, dne 6. 6. 2016 vkladem na účet č. XY vedený u Komerční banky, a. s., v hotovosti částku 3 700 Kč, avšak úvěr nezajistil, finanční prostředky nevyúčtoval, ani nevrátil a ponechal si je pro vlastní potřebu, čímž poškozenému F. H. způsobil škodu ve výši 674 200 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. 4. 2020, sp. zn. 31 To 75/2020, podal obviněný C. N. M. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že ponecháním zbývající části odvoláním napadeného rozsudku o vině v nezměněné podobě bylo fakticky rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vytkl také, že nebyl v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí respektován princip presumpce neviny a že ve věci existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a jejich následným právním posouzením.

5. Konkrétně dovolatel tvrdil, že jednání, jímž byl uznán vinným, nelze právně kvalifikovat jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jelikož nebyly naplněny všechny obligatorní znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, zejména objektivní a subjektivní stránka. Zdůraznil, že od počátku popíral, že by jednal vůči poškozenému s úmyslem jej uvést v omyl. Poškozený věděl o způsobu získání finančních prostředků prostřednictvím koupě nemovitostí a o financování jejich kupní ceny, stejně tak věděl o zainteresování pana R. G. na získání úvěru. Pokud přesto soud dospěl k opačnému závěru, pak důkazy nevyhodnotil důsledně způsobem souladným s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a své rozhodnutí zatížil vadou spočívající v existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a posléze i jejich právním hodnocením. Měl za to, že nalézací soud rozpory mezi provedenými důkazy vypořádal způsobem, který koliduje s ústavní zásadou presumpce neviny a z ní vyplývajícím principem in dubio pro reo, když nereflektoval, že výpověď poškozeného F. H. je kusá, vnitřně rozporná ais ohledem na nekoherentnost vyjádření ji nelze považovat za natolik přesvědčivý a věrohodný důkaz, aby o něj bylo možno opřít závěry o jeho vině. Nalézací ani odvolací soud se podle názoru obviněného nevypořádaly s nesrovnalostmi ve výpovědi poškozeného, na které poukázal již ve svém odvolání a které zevrubně zopakoval i v dovolání. Uzavřel, že poškozený odpovídal na dotazy ze strany obhajoby vyhýbavě, protiřečil si a jeho vysvětlení byla nezřídka nelogická, přičemž tuto skutečnost měl nalézací soud zohlednit při hodnocení věrohodnosti tohoto poškozeného. Zdůraznil, že výpověď poškozeného koliduje s výpovědí obviněného i svědka J. P., který mu předal návrh kupní smlouvy a znalecké posudky. Svědkyně N. N. potvrdila svou dispozici se směnkou vystavenou ve prospěch poškozeného, ačkoliv obviněný o této kauze nic nevěděl a N. N. poškozený nezná. Naopak svědek J. P. potvrdil, že obviněný s ním jednal o možnosti financování úvěru na koupi nemovitostí poškozeným a že připravil podklady ve formě vypracování podnikatelského záměru pro poškozeného, kterému nakonec na jeho žádost vrátil veškeré listiny vztahující se k jeho finanční způsobilosti, včetně dvou znaleckých posudků. Obviněnému nelze klást k tíži, že si svědci na některé události nepamatují. K osobě poškozeného dále zdůraznil, že je zkušeným stavebním podnikatelem a nelze na něj pohlížet jako na laika v podnikání.

6. Dále obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že při posuzování otázky, zda pachatel naplnil znaky příslušného trestného činu (typicky majetkové povahy), je nutné vzít v úvahu i případnou existenci soukromoprávního vztahu, ve kterém jako účastníci vystupovali pachatel a poškozený. Pokud jde o soukromoprávní vztah, je třeba trvat na tom, aby na ochranu svých majetkových zájmů dbali především samotní účastníci, od kterých je nutno požadovat, aby postupovali obezřetně a dodržovali alespoň elementární zásady opatrnosti, zvláště pokud jsou pro to snadno dosažitelné prostředky, jelikož trestním postihem není možné nahrazovat instituty jiných právních odvětví. V této souvislosti odkázal i na výklad zákonného znaku předmětné skutkové podstaty, a to uvedení v omyl, obsažený v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01. Závěrem poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 4 Tz 5/2009, z něhož vyplývá, že je povinností všech orgánů činných v trestním řízení využít veškerých se nabízejících důkazních prostředků k tomu, aby stupeň jistoty o průběhu skutkového děje byl co nejvyšší a takto byl také v odůvodnění každého rozhodnutí co nejpřesněji popsán a vyložen.

7. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. 4. 2020, sp. zn. 31 To 75/2020, a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 33 T 86/2018, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l tr. ř. Okresnímu soudu v České Lípě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně poukázala na to, že obviněný na podporu uplatněného dovolacího důvodu uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Poznamenala, že obviněný je z trestné činnosti usvědčen především výpověďmi poškozeného F. H., ale i výpověďmi svědků B. V., D. S., R. G., K. Č., A. R. a listinnými důkazy, které obhajobu obviněného zcela vyvracejí. Poškozený od počátku uváděl, že chtěl žádat o úvěr z důvodu rozšíření svého podnikání ve stavebnictví a při předjednávání úvěru mu bylo bankou sděleno, že již obdržel překlenovací úvěr a další úvěr by musel být zajištěn zástavou nemovitosti. Od obviněného, se kterým ho seznámil E. L., pak dostal nabídku spočívající v tom, že je schopen zajistit nemovitost pro ručení na úvěr a získání úvěru zařídit. Poškozený od počátku popíral, že by měl v úmyslu nějakou nemovitost koupit a naopak uváděl, že obviněný tvrdil, že má známého vlastníka nemovitosti, který mu je zavázán a nemovitost poskytne. Jak je podle státní zástupkyně patrné z výpovědi svědka B. V., obviněný nebyl jeho známým a B. V. mu nebyl za nic zavázán a obviněný s ním jednal v tom smyslu, že chce koupit nemovitost sám. Jemu pak obviněný tvrdil, že je z bohaté rodiny a má dost peněz. Zdůraznila, že již tyto skutečnosti svědčí o tom, že obviněný od počátku jak poškozeného, tak i další osoby uváděl v omyl. Tento omyl pak vysvětluje i obviněným namítanou skutečnost, proč se poškozený domníval, že by mu obviněný mohl zajistit ručení nemovitosti, která není v jeho vlastnictví. Tvrzení poškozeného, že nechtěl žádnou nemovitost koupit, koresponduje i s dalšími skutečnostmi zjištěnými v průběhu dokazování. Státní zástupkyně připomněla, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání nenabízí možnost přezkum vyhrazený řádnému opravnému prostředku či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Nadto uvedla, že obviněný se v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabýval pouze otázkami skutkovými, přičemž konstatovala, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, na jehož argumentaci státní zástupkyně v podrobnostech odkázala. Uzavřela, že výhrady dovolatele nesměřovaly proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.

9. Navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

11. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V této souvislosti je vhodné předeslat, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174 až 3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

12. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, evidentně nevztahuje. Odvolání obviněného ale nebylo ani zamítnuto jako nedůvodné poté, co odvolací soud meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, byť jeho námitky směřující proti výroku o vině byly skutečně shledány neopodstatněnými. Za takové situace je zcela postačující a též výstižný odkaz na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což ostatně dovolatel také učinil.

13. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

15. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

16. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména body 15. až 22. na str. 10 až 13 rozsudku nalézacího soudu, body 10. až 13. na str. 5 až 7 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou jen opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozího řízení, s níž se postupně nalézací i odvolací soud v odůvodněních svých rozhodnutí pečlivě vypořádaly.

17. Obviněný byl z jednání popsaného v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně usvědčen především výpověďmi poškozeného F. H., svědků B. V., D. S., R. G., K. Č., A. R., M. Z., N. N., jakož i důkazy listinnými, např. kupní smlouvou (č. l. 65 až 70), výpisy z účtů poškozeného (č. l. 348 až 350, 356 až 384) aj. Všechny tyto důkazy spolu korespondují a obhajobu obviněného spolehlivě vyvracejí. Rozhodně nelze souhlasit s výtkou obviněného, že soudy nesprávně posoudily výpověď poškozeného, vyhodnotily-li ji jako věrohodnou. Předně je nutno zdůraznit, že i hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka podléhá zásadě volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž soudy důkazy hodnotí nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu. Takové hodnocení pak musí odpovídat zásadám logiky v rámci uvážení všech okolností případu. Nalézacímu soudu nelze ničeho vytknout, pokud výpověď poškozeného hodnotil jako věrohodnou, jelikož tato nebyla kusá ani vnitřně rozporná, jak tvrdil obviněný, ale naopak odpovídala i ostatním ve věci provedeným důkazům, a to jak výpovědím dalších svědků, tak i důkazům listinným. S výhradami, týkajícími se výpovědi poškozeného, které v dovolání obviněný zopakoval, se již vypořádaly soudy nižších stupňů, nebo byly natolik irelevantní, že nebyly schopny vyvrátit skutková zjištění vyplývající z ostatních důkazů. Tak například tvrzení obviněného, že se poškozený pokoušel získat úvěr na částku ve výši v řádu desítek milionů, ačkoliv původně měl zájem sjednat si úvěr na šest až sedm milionů, neodpovídá provedeným důkazům a rozhodně se nemůže jednat o nesrovnalost ve výpovědi poškozeného, neboť ten od počátku uváděl, že jeho záměrem bylo sjednání úvěru na částku šest až sedm milionů. Ani tvrzenému rozporu, že poškozený ve své výpovědi před soudem popřel, že by se setkal a jednal s R. G., ačkoliv dne 12. 2. 2017 na úřední záznam v přípravném řízení potvrdil, že jej viděl při jednání v nějakém penzionu, nelze přiznat relevanci. Z předmětného úředního záznamu a doplnění vysvětlení podaného poškozeným (č. l. 21 až 22) se podává, že poškozený uvedl, že R. G. viděl jednou v nějakém penzionu, byl mu představen jako muž, který má pracovat v Raiffeisenbance, avšak vůbec s ním nejednal. Tvrzení poškozeného učiněné v přípravném řízení tedy odpovídá i následně procesně použitelné výpovědi poškozeného z hlavního líčení a nelze v nich shledat žádné nesrovnalosti. Nic zvláštního nelze spatřovat ani ve skutečnosti, že si poškozený měl od J. P. převzít dokumentaci vztahující se k úvěru, který mu měl být poskytnut. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný poškozenému tvrdil, že mu může jako zástavu zajistit nemovitost svého známého. Touto osobou měl být B. V., ačkoliv známými nebyli. Obviněný B. V. oslovil s tím, že má sám zájem o koupi jeho nemovitosti, což však poškozený nevěděl. Jak přiléhavě poznamenala i státní zástupkyně, obviněný od počátku poškozeného i ostatní osoby uváděl v omyl a předstírání neexistujících skutečností vysvětluje i důvody, pro které se poškozený mohl domnívat, že by mu obviněný mohl zajistit ručení nemovitostí, která není v jeho vlastnictví. Ani dalším tvrzením o rozporech ve výpovědi poškozeného nelze přisvědčit, neboť se ve své podstatě nejedná o vnitřní rozpornost výpovědi poškozeného, nýbrž o rozpor mezi jeho výpovědí a obhajobou obviněného, která však byla prokazatelně účelová a vyvrácená i ostatními důkazy.

18. Z uvedeného je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Dovolací soud respektuje, že presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř., § 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo jsou pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11 aj.). Existence rozporů mezi důkazy však sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn nepřímých důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označeného zločinu a usvědčují z jeho spáchání obviněného, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru, tj. že by pachatelem mohla být i jiná osoba (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).

19. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

20. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu obviněný zdánlivě relevantně vytkl, že jeho jednání popsané ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu nenaplňuje znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, zejména objektivní a subjektivní stránku. Následně však svou argumentaci zaměřil pouze proti správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, aniž uvedl jakoukoliv konkrétní výhradu proti právní kvalifikaci jeho jednání jako označeného zločinu. Pouze ve stručnosti dovolací soud tedy poznamenává, že zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu, kterou se ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 9. 2020) rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.

21. Objektivní stránka označeného trestného činu spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku značná škoda a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2052). Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. U trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se po subjektivní stránce vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Pokud jde o zavinění u následku ve formě značné škody podle § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, postačí ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost.

22. Obviněný byl podle tzv. právní věty odsuzujícího rozsudku shledán vinným označeným zločinem v alternativě, že „sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu“.

23. Rozhodný pro posouzení správnosti takto použité kvalifikace je popis skutku, jak je vymezen ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jenž je shora uveden, spolu s příslušnou částí odůvodnění rozsudku. Pro úplnost lze na základě jeho obsahu shrnout, že obviněný pod záminkou zprostředkování úvěru za účelem rozšíření podnikatelské činnosti poškozeného vylákal od poškozeného finanční prostředky jako provizi za vyřízení úvěru a náklady spojené se zajištěním úvěru, ačkoliv si byl vědom, že úvěr pro poškozeného nezprostředkuje, přičemž od poškozeného postupně vylákal částku ve výši 674 200 Kč.

24. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně je evidentní naplnění všech znaků zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný poškozeného uvedl v omyl tím, že ho ujistil o své schopnosti zajistit mu za provizi úvěr, jakož i nemovitost svého známého, která bude zárukou, aby k poskytnutí úvěru došlo, ačkoliv takového známého neměl, naopak se jednalo o cizí osobu, s níž obviněný počal jednat o vlastní koupi nemovitosti, přičemž pod smyšlenými záminkami ohledně nákladů k vyřízení tohoto úvěru od poškozeného požadoval finanční prostředky, které mu poškozený předal, a tak obviněný činil, ačkoliv si byl vědom toho, že úvěr nesjedná a finanční prostředky si ponechá pro vlastní potřebu, čímž poškozenému způsobil škodu v celkové výši 674 200 Kč. Naplněna byla tedy nejen objektivní stránka, když obviněný poškozeného uvedl v omyl, v důsledku čehož došlo ke vzniku škody na majetku poškozeného a naopak k obohacení na straně obviněného, ale rovněž subjektivní stránka, neboť z výše uvedeného vyplývá, že obviněný jednal záměrně, již dopředu věděl, že svému závazku nedostojí, že nemá známého, který by svou nemovitostí ručil za úvěr, přesto poškozenému zajištění úvěru za úplatu slíbil. Věděl, že pokud mu poškozený finanční prostředky předá, on sám svůj závazek nesplní, a dojde tak ke škodě na majetku poškozeného a k obohacení obviněného. Z uvedeného jasně vyplývá, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jelikož následek svého jednání v podobě způsobení škody na majetku poškozeného a svého obohacení chtěl způsobit. S ohledem na skutečnost, že obviněný po poškozeném vyžadoval konkrétní výše částek, které měl v úmyslu si ponechat, nelze pochybovat ani o jeho úmyslném zavinění ve vztahu ke způsobení značné škody na majetku poškozeného, ačkoliv ve vztahu ke zvlášť přitěžující okolnosti, tj. způsobení značné škody podle § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, postačí zavinění z nedbalosti.

25. S ohledem na uplatněný dovolací důvod je sice relevantní odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, avšak závěry v něm obsažené nelze na projednávaný případ aplikovat. Nejvyšší soud v obviněným odkazovaném rozhodnutí konstatoval, že pokud jde o soukromoprávní vztah, je třeba trvat na tom, aby na ochranu svých majetkových zájmů dbali především samotní účastníci takového vztahu. Od těchto účastníků lze pak požadovat, aby postupovali obezřetně a aby dodržovali alespoň elementární zásady opatrnosti, zvláště když pro to jsou snadno dosažitelné prostředky (např. v podobě výpisu z katastru nemovitostí, který představuje lehce dostupný autentický zdroj informací o stavu určité nemovitosti). Současně se přihlédne zejména k tomu, zda uvedené prostředky nepřesahují reálné možnosti poškozeného z hlediska jeho věku, vzdělání, životních zkušeností apod. Skutkově šlo o věc, kdy poškození zaplatili vysokou zálohu na koupi nemovitostí, aniž by si opatřili snadno dostupné informace o zatížení nemovitostí právy třetích osob. Judikatura Nejvyššího soudu však posléze upozornila též na určitá omezení v možnosti použití právních názorů vyslovených v tomto rozhodnutí. Ochrana vlastních majetkových zájmů poškozených je totiž limitována jejich schopnostmi a možnostmi je uchránit před jednáním osob, které páchají trestnou činnost, obzvláště když se jedná o soukromé osoby. Možnost podvedené osoby, aby si sama zjistila skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby její jednání bylo ovlivněno jednáním pachatele trestného činu podvodu, který podvedeného uvede v omyl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1625/2018, ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, aj.).

26. V konkrétní věci tvrzení obviněného o tom, že se poškozený dostatečně nestaral o svůj majetek a nepostupoval dostatečně obezřetně, pokud s obviněným vstupoval do soukromoprávního vztahu, neobstojí. Poškozený neměl objektivní možnost ověřit si tvrzení obviněného, že je schopen mu zajistit úvěr u banky, ani skutečnost, že obviněný nemá známého, který by měl nemovitost k ručení za tento úvěr, na rozdíl od stavu zápisů práv váznoucích na nemovitostech v katastru nemovitostí, jako tomu bylo ve věci sp. zn. 7 Tdo 486/2010. Poškozený nebyl osobou, která by měla s poskytováním úvěrů zkušenosti, a tak obviněnému, vydávajícímu se za informovanou a znalou osobu, důvěřoval a poskytoval mu součinnost pro údajné zajištění dokumentů a podkladů pro získání úvěru. V posuzovaném případě byly splněny všechny předpoklady pro vyvození trestní odpovědnosti a trestněprávních důsledků s ní spojených; u obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní represe vůči němu. Naopak lze konstatovat, že jeho čin zjevně vybočil z rámce běžných soukromoprávních vztahů a správně byl právně posouzen jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 9. 2020). Jinak řečeno, s ohledem na okolnosti shora popsané se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek byl důvodně posouzen jako trestný čin.

27. Nejvyšší soud proto uzavírá, že soudy nižších stupňů dospěly ke správnému závěru, že jednáním popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně byly naplněny všechny znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 9. 2020).

28. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo částečně podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a částečně bylo zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud ho proto jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.Poučení:

V Brně dne 14. 10. 2020

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru