Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1003/2020Usnesení NS ze dne 22.10.2020

HeslaHodnocení důkazů
Ohrožování výchovy dítěte
Péče a výchova
rodičovská zodpovědnost
Subjektivní stránka
Týrání osoby žijící ve společném obydlí
Týrání svěřené osoby
Zahálčivý nebo nemravný život
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1003.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku

§ 199 odst. 1,2 písm. d) tr. zákoníku

§ 201 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku

§ 15, 16 tr. zákoníku

§ 2 odst. 5, 6 ...

více

přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1003/2020-578

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2020 o dovolání obviněné M. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 9 To 84/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 157/2019, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 9 To 84/2020, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 6 T 157/2019.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 6 T 157/2019, byla obviněná M. P. uznána vinnou 1) zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, 2) zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a 3) přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku, kterých se dopustila skutky popsanými tak, že

ad 1) v přesně nezjištěné době nejméně od 1. 3. 2014 do 13. 1. 2019, kdy byla věc oznámena Policii České republiky, v Brně na ulici XY, vždy pod vlivem alkoholu psychicky a fyzicky týrala svého syna nezletilého XXXXX (pseudonym), nar. XY tak, že jej s četností až několikrát do týdne slovně napadala vulgárními výrazy „čuráku, hajzle, kokote“, vyhrožovala mu umístěním do dětského domova, uhodila jej otevřenou dlaní přes ucho, ve kterém mu pak půl hodiny pískalo, klekla mu na břicho, které ho pak bolelo, zakazovala mu slavit Štědrý den a s tím spojené tradice, přičemž štědrovečerní večeři mu přinesla tajně do pokoje babička I. O., nar. XY, a dárky si sám vytáhl ze skříně, fyzicky ho napadala v prosinci 2018 a lednu 2019 až s denní četností údery rukou do hlavy, kopáním do nohou, štípáním do oblasti genitálií a třísel, taháním za šourek a vlasy, čímž mu v několika případech způsobila podlitiny a hematomy po těle,

ad 2) od blíže nezjištěné doby, nejméně však od 1. 3. 2014 do 12. 1. 2019 tamtéž psychicky a fyzicky týrala svoji matku I. O., nar. XY tak, že ji nepravidelně několikrát do týdne, vždy pod vlivem alkoholu, slovně napadala vulgárními výrazy „krávo, pičo, špíno, kurvo, chcípni“, plivala po ní, kopala ji, tahala za vlasy, strkala jí koště do obličeje, stříkala na ni čistící prostředky, čímž jí způsobovala hematomy a podlitiny, přičemž lékařské ošetření vyhledala poškozená pouze dne 29. 6. 2018 po napadení dosud nezjištěným způsobem, čímž jí způsobila rozsáhlý hematom na pravé paži, přičemž její jednání vyvrcholilo dne 12. 1. 2019, kdy ji bez příčiny kopla do oblasti hýždí, křičela na ni, požadovala po ní, aby zrušila věcné břemeno, které vázne na bytě z hypotéky její sestry, zamezovala přístup do společných prostor, vyhazovala ji z bytu, opakovaně ji udeřila otevřenou dlaní do obličeje, tahala za vlasy, dupala po nártech a plivala na ni, v důsledku čehož poškozená I. O. vykazuje příznaky syndromu týrané ženy,

ad 3) od blíže nezjištěné doby v roce 2017 do 14. 1. 2019, kdy byla vykázána podle § 44 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ze společného obydlí, porušovala opakovaně svoje povinnosti pečovat o svého nezletilého syna XXXXX, nar. XY, ve smyslu § 858 a 884 obč. zák. tím, že ho nevhodně fyzicky trestala, v rámci rodiny docházelo k vytváření zlostné atmosféry, byl přítomen psychického a fyzického týrání babičky, kterou bránil, na péči o něj se nepodílela, zejména pokud se jedná o přípravu stravy, přípravu do školy, syn XXXXX měl výchovné problémy ve škole, neohleduplně a agresivně se choval vůči spolužákům, hraničící až se šikanou, nedodržoval školní pravidla, nerespektoval učitele, přejímal její násilné chování a vůči své matce se choval obdobně, když mu vzala playstation, tak ji fyzicky napadl.

2. Za tyto trestné činy byla obviněná odsouzena podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků a vysloveného dohledu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto rovněž o náhradě škody.

3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 9 To 84/2020, odvolání obviněné podané proti shora citovanému rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II. Z dovolání obviněné

4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájkyně z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání pro vady spočívající na nesprávném právním posouzení skutku, jelikož se soudy nevypořádaly s tím, zda skutková zjištění v bodech 1) až 3) byla přiléhavě právně posouzena. Obviněná tak vytýkala nenaplnění znaků trestných činů, jimiž byla uznána vinou, protože skutky, jak byly zjištěny nalézacím soudem, neobsahují takové skutečnosti, aby mohl být u každého z nich učiněn závěr o subjektivní stránce, pro niž není možné vycházet toliko z výpovědi poškozené.

5. Vůči právnímu posouzení činů pod body 1) a 2) obviněná namítala, že soudy řádně nezjistily, od kdy se měla stíhaného jednání dopouštět, když časové vymezení učinily pouze na základě výpovědí poškozené, aniž by braly do úvahy další ve spisu obsažené důkazy. Žádným z důkazů totiž nebylo prokázáno, že by se stíhaného jednání měla dopouštět od roku 2014, neboť pro tento závěr žádný jiný důkaz nesvědčí, a takový počátek trestné činnosti nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování, když ve spisu jsou naopak obsaženy důkazy, které vylučují, že by již v této době uvedené činy páchala.

6. V souvislosti s touto námitkou obviněná vytýkala vadné posouzení znaku dlouhodobosti [viz § 198 odst. 2 písm. d) a § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku], který by při objektivně zjištěném trvání trestného jednání nebyl naplněn. Poukázala jednak na obsahy zpráv orgánu sociálně právní ochrany dětí (dále „OSPOD“), z nichž se o závadovém chování obviněné v průběhu let 2014 až 2017 nepodává nic, z čeho by bylo možné na trestnost jejího jednání v této době usuzovat, a jednak na výpověď poškozené, která o tom, že by obviněná od počátku po rozvodu požívala alkoholické nápoje, též nevypovídala, a teprve dne 16. 1. 2019 uvedla, že se tak děje „poslední dobou“. O tom, že by byla obviněnou týrána, se poškozená do roku 2019 nevyjádřila nikdy, ačkoli k tomu měla opakovaně příležitost, a až v rámci trestního řízení uvedla skutečnosti, které se měly odehrát v průběhu několika let. Uvedené jednání mělo být posouzeno nanejvýš jako přestupek, neboť k neshodám v domácnosti docházelo, nicméně soudem zjištěné skutečnosti nevykazují pro trestné jednání vyžadovanou závažnost a intenzitu.

7. Ke zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku popsaném v bodě 2) obviněná poukázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 5 As 84/2008, v němž bylo definováno, jaké jednání nelze považovat za domácí násilí, když tyto závěry mají dopad i na trestní řízení, tedy že o domácí násilí nejde, když oba aktéři jsou pachateli i oběťmi zároveň. V takovém případě chybí rozdělení rolí jako v posuzované věci, kde se i poškozená chovala vůči obviněné nevhodně, což sama připustila v rámci své svědecké výpovědi. Obviněná poškozené nikdy nechtěla úmyslně způsobit jakékoliv závadné následky a nebyla s nimi jakkoli srozuměna. Soud se však s otázkou vzájemných konfliktů opět nevypořádal, a nemohl tak dospět ke správnému právnímu závěru o naplnění znaku týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku, neboť objektivně není dán, a není možné ho založit jen na subjektivním hodnocení a prožitku poškozené. Obviněná se se soudy neztotožnila ani ohledně závěru o potřebné intenzitě posuzovaného činu, která nedosahuje ani minimální kvantitativní hranice pro uplatnění trestní odpovědnosti, jak je požadována zásadou subsidiarity trestní represe zakotvenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

8. Výhrady obviněná vznesla i proti právnímu posouzení činu v bodě 1), neboť se nejedná o zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, protože jí za vinu kladené jednání nepředstavuje fyzické ani psychické týrání syna, který nemá žádný z typických či soudy tvrzených následků. Jednání, jehož se vůči nezletilému dopouštěla, svou intenzitou nedosahuje hranice pro uplatnění trestní odpovědnosti podle zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Zdůraznila svoji roli matky s tím, že sám poškozený jakékoli negativní jednání vůči své osobě vyloučil, jak vyplývá ze zprávy OSPODu z února 2019.

9. Obviněná se neztotožnila ani s právní kvalifikací činu pod bodem 3) jako přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku, protože u nezletilého chybí znak umožnění vést zahálčivý a nemravný život a u ní porušení důležité povinnosti vyplývající z rodičovské péče. Má za to, že nebylo zjištěno, jak nezletilý v tomto směru strádal a o jak negativní dopad výchovných metod šlo, když cílem jejího jednání byla prokazatelně snaha výchovu syna pozitivně usměrnit. Bylo tudíž nutné zkoumat, zda fakticky s ohledem na jeho věk došlo k ohrožení jeho mravního a rozumového vývoje, a to i s ohledem na to, že žádné následky u něj nebyly prokázány. Poukázala na celý obsah spisového materiálu, zejména listiny v něm založené, z nichž plyne, že obratem řešila situaci, kdy nezletilý nechtěl docházet do školy, spolupracovala s OSPODem i psychologem, a situaci řešila s jeho otcem. Pokud zůstal nezletilý doma, protože jej bolelo břicho, bylo to na základě informace sdělené její matkou, když obviněná byla v zaměstnání. Z potvrzení předložených základní školou, kterou nezletilý navštěvoval, je patrné, že měl standardní počet zameškaných hodin, všechny omluvené. Jinak se ve škole choval řádně, a jeho případné nevhodné chování nevybočovalo ze standardu a bylo důsledkem puberty, známky odpovídaly jeho znalostem a intelektuálním schopnostem. Obviněná se školou spolupracovala a o nezletilého se zajímala. Život nezletilého nebyl zahálčivý, ani nemravný a nebyla ohrožena jeho výchova, a to jak po mravní, citové, tak ani rozumové stránce, prospíval, nestrádal. Výpomoc matky, která jí je nyní kladena k tíži, ačkoli se jednalo o dohodu mezi oběma ženami, považuje za běžnou záležitost i v jiných rodinách, zvláště když byla pracovně značně vytížena. Z těchto důvodů její jednání nemůže být posouzeno jako ohrožování jeho výchovy v trestněprávní rovině.

10. Obviněná zdůraznila, že se podle svých nejlepších schopností snažila zabezpečit vývoj syna, řešila jeho krátkodobou nechuť absolvovat povinnou školní docházku, radila se s odbornými pracovníky. V jejím jednání nelze spatřovat naplnění závažného porušování rodičovské odpovědnosti a s ohledem na to, že chování nezletilého nevybočilo z běžného rámce ve smyslu stávající judikatury, nemohla jím být naplněna ani skutková podstata přečinu podle § 201 odst. 1 písm. b) , d) tr. zákoníku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 223/2014, a ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 310/2014).

11. Ze všech uvedených důvodů obviněná v závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 9 To 84/2020, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 6 T 157/2019, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

12. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. označila námitky obviněné za částečně uplatněné v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť korespondují s tímto důvodem tam, kde obviněná namítala nesprávné hmotněprávní posouzení skutků. V další části však obviněná mimo jakýkoliv dovolací důvod jen polemizovala se skutkovými zjištěními soudů, v čemž spatřovala rozpor s pravidly spravedlivého procesu.

13. I přes tyto výhrady státní zástupkyně poukázala na pojem „týrání“, který zásadně vychází z toho, jak poškozený svůj stav subjektivně vnímá (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 82/2018), a zmínila, že v projednávané věci poškozená I. O. nejenže opakovaně subjektivně popsala, že dlouhodobé jednání obviněné vnímala jako příkoří, ale objektivně u ní byly prokázány následky v podobě psychických obtíží a rozvíjejícího se syndromu týrané osoby. Když námitka obviněné, že byla též poškozenou napadána, nemá oporu ve skutkových zjištěních, a proto znaky týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku byly v tomto případě naplněny. Použití právní kvalifikace podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku nebrání, že nezletilý XXXXX neuvedl ve své výpovědi zcela jasně a zřetelně, jak jednání obviněné vnímal, neboť trestné chování obviněné i jeho účinky na osobnost nezletilého vyplynuly z výsledků provedeného dokazování, zejména vyly potvrzeny znalcem a projevily se zjištěnými povahovými změnami, zkušeností a znalostí nepatřících do běžného okruhu u obdobně starých dětí, a to přesto, že se u něj aktuálně neprojevily obtíže spadající do syndromu týrané osoby. Není totiž vyloučeno, že se v budoucnu takové obtíže projeví, protože byl po dlouhou dobu vystaven hrubému chování matky vůči babičce, kterou i bez ohledu na svůj dětský věk opakovaně bránil, a když i on sám se stával terčem hrubých slovních i fyzických útoků obviněné. Jde proto o jednání podřaditelné pod zlé nakládání ve smyslu § 198, resp. § 199 tr. zákoníku.

14. Státní zástupkyně nepřisvědčila ani námitkám vůči přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku, protože obviněná synovi umožnila vést zahálčivý život a závažným způsobem porušila svoji povinnost o něj pečovat, nevhodně ho fyzicky trestala, takže nezletilý žil ve zlostné atmosféře, kterou svým chováním obviněná vytvářela. Důsledky jejího chování se u něj projevily i ve škole, kde měl výchovné problémy. Takové jednání bylo způsobilé ohrozit zdravý vývoj nezletilého dítěte, přičemž k naplnění znaků uvedeného trestného činu stačila již alternativa jediná, protože si nezletilý osvojoval škodlivé návyky a sklony. V rámci rodičovské odpovědnosti jsou rodiče povinni důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni jeho vývoje. Obviněná používala nepřiměřených výchovných prostředků a nezletilému všeobecně poskytovala špatný rodičovský vzor (časté požívání alkoholu a na to navazující běžné užívání vulgarismů, zahálka, neúcta k starším osobám, názorné příklady fyzických útoků na starší blízkou osobu a nepřiměřené výchovné prostředky), což bylo způsobilé ohrozit řádný vývoj nezletilého. Protože se jedná o ohrožovací delikt, k předpokládanému následku spočívajícím v narušení komplexního zdravého vývoje dítěte ani nemusí dojít.

15. Popsané skutkové okolnosti dávají potřebný podklad pro závěr o zavinění, v jakém subjektivním stavu obviněná u všech tří činů jednala, a podle učiněných zjištění není důvodu pochybovat o úmyslné formě jejího jednání.

16. Nedůvodnou shledala státní zástupkyně i námitku vadného posouzení společenské škodlivosti z hlediska trestní represe jako prostředku ultima ratio (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku ve smyslu stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012) s tím, že daná trestní věc dosahuje hranice obvyklé u běžně se vyskytujících trestných činů tohoto druhu. Protože dovolání obviněné jako celek shledala nedůvodným, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovila souhlas i s postupem podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

17. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájkyni obviněné, která na něj do neveřejného zasedání nereagovala.

IV. Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

V. Důvodnost dovolání

19. Obviněná dovolání podala na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,

podle kterého je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento důvod slouží k odstranění právních vad, jestliže skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).

20. Tomuto požadavku obviněná dostála, protože v obsahu dovolání vytýkala, že soudy nesprávně v jí za vinu kladeném činu shledaly dlouhodobé týrání syna v bodě 1), a tudíž považovala za vadnou právní kvalifikaci podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, nebo že se nejednalo pod bodem 2) o týrání matky trvající delší dobu, a tedy nemohla být uznán vinnou zločinem podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Vůči těmto trestným činům namítala, že soudy nedostatečně zjistily skutečnosti vztahující se k době, po níž měla činy páchat, a ač ve věci byly zajištěny potřebné důkazy o tom, že se nejednalo o vymezenou dobu, soudy tyto důkazy řádně nevyhodnotily a ve vztahu k nim se jejím trestným jednáním z hlediska okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odstavce 2 písm. d) § 198 a § 199 tr. zákoníku nezabývaly. Za vadné označila též posouzení činu pod bodem 3), protože s ohledem na konkrétní zjištění plynoucí z výsledků provedeného dokazování poukazovala na nenaplnění znaku „umožnit vést zahálčivý život“ a tvrdila, že neporušila ani povinnost o syna řádně pečovat.

21. Takto formulované námitky směřují primárně proti vadám v právním posouzení věci, což s označeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. koresponduje, a proto Nejvyšší soud, když zjistil, že dovolání netrpí vadami, pro které by je mohl podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, v souladu s § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodu uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.

VI. K nedostatkům v dokazování v bodech 1) a 2)

22. Přestože zásadní námitky obviněné směřovaly proti vadnému posouzení věci, a byť tvrdila, že se ztotožňuje s učiněnými skutkovými zjištěními, z hlediska nenaplnění znaku delší doby trvání činů pod body 1) a 2) poukazovala rovněž na nesprávně provedené dokazování, k němuž zdůrazňovala neprovedení všech důkazů a přehlížení důležitých okolností, které pro tento případ z výsledků provedeného dokazování vyplynuly. Ačkoli těmito námitkami mířila proti učiněným skutkovým zjištěním, která zásadně nemohou být předmětem přezkoumávaní v rámci dovolacího řízení, Nejvyšší soud je považoval za podstatné pro řádné objasnění všech skutečností rozhodných z hlediska správnosti právního posouzení, a proto u nich zkoumal dodržení procesních postupů. Činil tak na základě zásady, že je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem, a to v zájmu zjištění, zda nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování. Z tohoto důvodu se zabýval i důkazními nedostatky na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky, podle nichž je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda k takovému porušení skutečně došlo [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].

23. Nejvyšší soud proto posuzoval správnost a úplnost provedeného dokazování vztahujících se k době trvání trestného jednání popsaného v bodech 1) a 2), které soudy vymezily u každého z těchto činů dobou od 1. 3. 2014 do 13. 1. 2019, jakož i intenzitou zjištěného jednání. Námitky obviněné Nejvyšší soud zkoumal na podkladě spisového materiálu, z něhož zjistil, že soud prvního stupně vyslechl poškozené, a provedl další důkazy přečtením výpovědí svědků (otce nezletilého a bývalého manžela obviněné R. P., sestry obviněné M. O. a sestry poškozené D. V., J. B. kamarádky poškozené, přítele obviněné D. S.), vyslechl pracovnici OSPODu A. H. Provedl znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Evy Čermákové, z oboru školství a kultura, odvětví psychologie znalkyně Mgr. Petry Štarkové (č. l. 135-141 a 149-156, 164-179), a další listinné důkazy (protokol o ohledání místa činu, náčrtek a fotodokumentaci, lékařskou zprávu, zprávy OSPODu, výchovné zprávy, zprávy školy, a další), přehrál kamerové záznamy z mobilního telefonu nezletilého (č. l. 376, 380), jenž část napadání své babičky obviněnou nahrál (srov. body 3. až 12. rozsudku soudu prvního stupně). Takto provedené důkazy nalézací soud shrnul ke každému ze skutků v odůvodnění rozsudku v bodech 13. až 16., kde zdůraznil, že pro závěry o průběhu skutků vycházel z výpovědí poškozených, svědkyně M. O. a R. P., případně znaleckých posudků, posuzoval i nahrávku poškozeného pořízenou 13. 1. 2019 a úřední záznam o zajištění obviněné z téhož dne, jakož i rozhodnutí o předběžném opatření ze dne 2 24. 1. 2019, sp. zn. 72 Nc 52/2019 (viz body 13., 14.).

24. Skutečnosti rozhodné z hlediska časového vymezení činu v bodě 1) soud posuzoval na základě těchto důkazů. K průběhu činu uvedl jen obecné skutečnosti popisované nezletilým, které časově nezařadil do žádného období. Opíral se i o výpověď otce poškozeného R. P., který popsal, že na synovi viděl podlitiny zhruba jednou za měsíc, syn mu neřekl, od čeho jsou, následně popsal epizody z prosince 2018 a zdůraznil rozhodnutí z ledna 2019. Soud na základě toho uzavřel, že uvedený skutek probíhal od března 2014, tedy po celou dobu od rozvodu manželství. K počátku trestné činnosti v bodě 2) soud prvního stupně uvedl, že toto období vymezil na základě výpovědi poškozené a svědka XXXXX, jimž uvěřil. Protože poškozená se styděla a nesvěřovala se, ostatním svědkům, byť hovořili o kratší době, neuvěřil. Vycházel převážně z výpovědi poškozené I. O., podle níž problémy nastaly od počátku soužití v březnu 2014, kdy se k obviněné nastěhovala, avšak zpočátku bylo její jednání únosné. Velké problémy nastaly až po odstěhování staršího syna YYYYY (pseudonym). Poslední rok podle ní pak byla situace neúnosná, zpočátku o tom poškozená nechtěla mluvit, styděla se za to. Způsoby, jak se obviněná ke své matce chovala, popsal i nezletilý XXXXX, který však jednání obviněné časově nikterak neohraničil. Soud vycházel i z výpovědi svědkyně M. O., která uvedla, že prvopočátek byl asi v roce 2016, kdy obviněná poškozené až do ledna 2019 nadávala a fyzicky ji napadala, svědkyně popsala chování obviněné v prosinci 2018, hovořila o tom, že v roce 2017 se intervaly mezi napadáním zkrátily na 1x až 2x týdně, jednalo se o vulgární napadání, ponižování, později to bylo téměř denně. Soud poukázal na lékařskou zprávu ze dne 17. 1. 2019 (č. l. 189), podle které poškozená nahlásila napadení obviněnou ze dne 13. 1. 2019. Lékařka dne 29. 6. 2018, která poškozenou vyšetřovala, u ní zjistila rozsáhlý hematom na pravé paži po potyčce s obviněnou (viz bod 14. rozsudku).

25. Odvolací soud shledal nalézacím soudem učiněné skutkové i právní závěry ohledně činů v bodech 1) a 2) správnými a k obdobným výhradám obviněné, jaké vznesla i v dovolání, v bodě 8. přezkoumávaného usnesení zdůraznil, že soud prvního stupně bral v potaz i zprávy, na které poukazuje obhajoba, jakož i výhradu obviněné k časovému vymezení skutků, jež považoval za správné, a v hodnocení důkazů, zejména výpovědí poškozených jako věrohodných svědků, neshledal žádná pochybení (viz strany 2 a 3 napadeného usnesení).

26. Nejvyšší soud na základě soudy provedeného dokazování považuje za nutné k bodu 1) konstatovat, že je zřejmé, že výsledky dokazování bylo prokázáno jednání, jehož se obviněná dopouštěla vůči nezletilému poškozenému jako jeho matka. Obdobně je zřejmé, že výsledky provedeného dokazování bylo objasněno i to, jakým způsobem se obviněná chovala ke své matce, jak je popsáno v bodě 2) rozsudku soudu prvního stupně. V tomto směru, pokud jde o způsob a intenzitu jednání obviněné, je zřejmé, že soudy na základě výsledků provedeného dokazování objasnily uvedené skutečnosti a učiněné skutkové závěry, z nichž vycházely, vyplynuly z provedeného dokazování. Za vadu však Nejvyšší soud považuje, že soudy nehodnotily všechny ve věci provedené důkazy tak, aby mohly spolehlivě dojít k závěru, že o popsané jednání šlo po celou vymezenou dobu. Rovněž soudy nesplnily svou povinnost hodnotit provedené důkazy pečlivě a objektivně bez ohledu na to, zda jde o důkazy ve prospěch či v neprospěch obviněné, a tedy nepostupovaly v souladu s podmínkami § 2 odst. 6 tr. ř. s ohledem na všechny ve věci zajištěné důkazy. Vydaná rozhodnutí a řízení jim předcházející proto vykazují určité důkazní deficity, které způsobily, že o správnosti zjištění skutkového stavu vyvstávají důvodné pochybnosti. Pokud obecné soudy rozhodly o vině a trestu obviněné na základě rozporného a neúplného dokazování, porušily princip objektivní pravdy a princip presumpce neviny, čímž zasáhly do sféry jejích ústavně chráněných práv.

27. Nejvyšší soud s ohledem na celkový obsah spisu a všech důkazů, které byly před soudem prvního stupně provedeny k bodům 1) a 2), v souladu s námitkami obviněné uplatněnými v dovolání (i dříve v podaném odvolání) shledal, že soud bral v potaz důkazy další, resp. všechny, které byly ve věci provedeny, a zejména vypovídají o poměrech v rodině obviněné, jak obsahují zprávy jiných orgánů a osob v době od počátku roku 2014, kdy bylo manželství obviněné rozvedeno. Lze shledat, že v nich soudy učiněné závěry nemají plnou oporu, případně z nich vyplývá, že poměry mezi obviněnou a její matkou nebo synem zcela nesvědčí o soudem tvrzených okolnostech. Vzniká tak pochybnost o tom, zda trestné jednání obviněné lze časově vymezit již od března 2014, protože důkazy, o kterých se soudy ve svých úvahách nezmiňují, avšak byly provedeny, jimi uváděné okolnosti k tomuto datu neprokazují. Přitom je třeba poznamenat, že právě časové vymezení trestné činnosti se významně promítá do právního posouzení věci, neboť je podkladem pro správnost závěru o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 198, § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, vůči níž obviněná v podaném dovolání brojí a může mít případně i dopad na celkovou škodlivost popsaného jednání, což se může promítnout i do úvah podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jak se obviněná v dovolání domáhá.

28. V této souvislosti je proto třeba soudu prvního stupně vytknout, že obhajobě obviněné o časovém vymezení obou skutků a dokazování, které byť provedl, na ni nezaměřil, a proto zůstalo neobjasněno, zda k trestnému jednání docházelo po celou uvedenou dobu. Rovněž se z obsahu spisu i rozhodnutí podává, že soudy zcela paušálně počátek činů zasadily do období probíhajícího rozvodu manželství obviněné a R. P. (ten se ze společného bydliště odstěhoval ještě dříve, dne 29. 12. 2013) a tím soud prvního stupně rozhodnutí zatížil neobjektivním posouzením výsledků provedeného dokazování, když pro své závěry vycházel jen z některých důkazů, byť je podle protokolu o hlavním líčení ze dne 29. 11. 2019 (č. l. 461 až 465) zjevné, že provedl veškeré důkazy, které jsou obsahem spisu, z nichž ovšem trestná činnost obviněné zejména v letech 2014 až 2017 nevyplývá.

29. Předně soudy nebraly do úvahy, že poměry rodiny obviněné byly neutěšené ještě v době, než bylo manželství její a bývalého manžela R. P. rozvedeno, neboť oba se vzájemně napadali pro údajné týrání v průběhu let 2010 až 2013, přičemž vzájemná trestní oznámení a prošetřování věci byla odložena. Ve věci stíhání R. P. se tak stalo usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále „GIBS“) o odložení věci podle § 159a odst. 1 tr. ř. ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. GI-TC-191-125/2014 (č. l. 198 až 201), ve věci obviněné policejní orgán věc podle § 159a odst. 1 tr. ř. usnesením ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. KRPB-51569-100/TČ-2016-060274, (č. l. 202 až 209), protože jejich trestná činnost se neprokázala. Poměry rodiny byly zkoumány, což plyne z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 82 P 3/2014, podle něhož soud schválil dohodu rodičů, že nezletilí YYYYY a XXXXX byli svěřeni pro dobu před rozvodem manželství, počínaje dnem 9. 4. 2014 do střídavé péče obou rodičů. Tuto dohodu rodiče uzavřeli i přes vzájemné spory, když společnou domácnost ukončili ke dni 31. 12. 2013. Trestní soud měl k dispozici z obsahu spisu sp. zn. 82 P 3/2014 podklady mapující poměry v domácnosti obviněné zejména návštěvami pracovnice OSPOD, z nichž se k obviněné nepodávají žádná negativní zjištění, v uvedeném v období střídavé péče o syny se naopak prokazují nedostatky na straně otce, který si pro děti pravidelně nechodil, a jsou z uvedených zpráv patrné i stálé spory a rozpory mezi oběma rodiči, a to až do dubna roku 2015 (viz č. l. 251 až 263). Následoval rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 82 P 3/2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 16 Co 127/2017, jimiž byl nezletilý YYYYY svěřen do péče otce a XXXXX do péče matky s úpravou vzájemných poměrů, výživného a styku rodičů s dětmi (č. l. 269 až 271, 273 až 278). Podle odůvodnění tohoto rozsudku matka je schopna děti vychovávat s tím, že její nevýhodou byla její labilita, péče rodičů byla shledána jako řádná podle zpráv OSPOD, i když nebylo možné odhlédnout od toho, že matka měla problémy s požíváním alkoholu. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 82 P 3/2014, byl zamítnut návrh R. P. o vydání předběžného opatření o svěření nezletilého XXXXX do jeho péče, protože nebylo prokázáno ohrožení poměrů nezletilého, jak otec tvrdil. Rovněž je třeba poukázat na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 16 Co 124/2017, který rozhodoval o odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 82 P 3/2014, ohledně úpravy výživného nezletilých dětí, v němž odvolací soud konstatoval, že matka má problémy s alkoholem, nic to nezměnilo na výchovných problémech chlapců, a bylo zjištěno, že nezletilý XXXXX v rámci pohovoru uvedl, že končí třetí třídu, je se svými poměry spokojený, měnit je nechce (viz č. l. 269 až 278).

30. Soudy tyto skutečnosti vycházející ze soudních rozhodnutí a obsahu spisu vůbec nebraly v patrnost, nereagovaly na ně, ani je nehodnotily a s jejich obsahy se nevypořádaly, přestože z nich neplynou ty skutečnosti, které nalézací soud uvádí ve skutkových zjištěních, ani je nehodnotil v kontextu s těmi důkazy, o něž opřel své závěry. Soud proto nesplnil povinnost vyplývající z § 2 odst. 5, 6 tr. ř., protože se objektivně a uceleně nezabýval všemi důkazy. Kromě těch, které byly zmíněny, neposuzoval a nekonstatoval, tedy se nevypořádal s dalšími ve věci učiněnými důkazy, které rovněž nesvědčí o tom, že by trestná činnost obviněné popisovaná v bodech 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně byla mapována již v letech 2014 až 2017. Jedná se o Psychologickou zprávu o spolupráci nezletilého XXXXX a jeho zákonnými zástupci vypracovanou Střediskem výchovné péče v Brně ze dne 30. 6. 2017, podle jejíhož obsahu (č. l. 284) bylo komunikační prostředí a atmosféra vzhledem k dítěti harmonická a takto XXXXX oba rodiče i vnímal, uvádí se, že „Problematika diagnosticky spadá primárně do narušené schopnosti efektivní a konstruktivní komunikace dialogu mezi rodiči, což navíc při matčině hyperprotektivitě navyšuje napětí z řady emočních ambivalencí u XXXXX. Hyperprotektivní matka neostře a nedůsledně vymezující hranice, který využívá této situace a hranice se pokouší rozšiřovat. Je nutný aktivní vstup otce jako mužského identifikačního vzoru reprezentanta společenských norem“. Z této zprávy je zjevné, že se poměry mezi matkou a synem pracovníci výchovného střediska zabývali a k uvedenému datu skutečnosti, které zjistil soud, nikterak nepotvrdili. Soud se však ani tímto důkazem nezabýval. Lze poukázat na další zprávy OSPODu ze dne 9. 6. 2017 a 12. 6. 2017, nebo ze dne 6. 11. 2017 ze základní školy, které skutečnosti uváděné soudy v době od roku 2014 rovněž neprokazují (viz zprávy na č. l. 281, 282, 286, 287).

31. Nejvyšší soud podle těchto zjištění považuje za závažné pochybení, že soud prvního stupně zmíněné, ale i další neuvedené důkazy sice provedl, avšak všechny skutečnosti, které z dokazování vyplynuly, nebral do úvahy, uvedený nedostatek nenapravil ani odvolací soud, jenž na námitky obviněné v odvolání uplatněné nereagoval a dostatečně se v souladu se svými povinnostmi plynoucími z § 254 odst. 1 tr. ř. nevypořádal se všemi jejími výhradami přesto, že měly podstatný význam pro rozhodnutí o její vině.

32. Ve vztahu k činům pod bodem 1) a 2) Nejvyšší soud proto shledal provedené dokazování jako celek vadným, nedostatečným a neobjektivním, protože pro závěr, že popsané trestné jednání obviněné probíhalo od roku 2014, soudy nevycházely ze všech ve věci provedených důkazů, ale jen z některých, které svědčily v její neprospěch, což je plně v rozporu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., vyvolává to pochybnosti o objektivitě soudního rozhodnutí, a svědčí tak rovněž o porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy.

33. Jestliže soudy obou stupňů pro své závěry vybraly jen některé důkazy a jiné opomenuly, nevynaložily dostatečné úsilí směřující k řádnému objasnění věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. podle kterého jsou povinny objasnit i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného, a proto se musí všemi eventualitami zabývat ex offo, tím spíše pak k návrhům a výhradám obviněné, které vznášela (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08, či ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/02, aj.). Je též třeba připomenout, že obecným soudům není umožněna libovůle, neboť jejich vnitřní přesvědčení musí být v každém jednotlivém případě výsledkem logické úvahy a přezkoumatelného myšlenkového postupu, tedy racionálně obhajitelné a zejména dostatečně přesvědčivě odůvodněné. O takovou akceptovatelnou a též ústavně konformní situaci však nejde v případě, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 180/03, ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 418/97, aj.). Obecné soudy musí vycházet z objektivně a nepředpojatě zjištěných konkrétních skutkových okolností. Veřejný zájem stíhat a trestat jednání společnosti škodící musí soudy realizovat při zachování zásady presumpce neviny [(článek 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], jejímž projevem je i pravidlo in dubio pro reo. Důkazní břemeno leží na státu (orgánech činných v trestním řízení), který má povinnost, existují-li důvodné pochybnosti, rozhodnout ve prospěch stíhané osoby. Výrok o vině proto vyžaduje maximální možnou jistotu, tedy vyloučení jakékoliv rozumné pochybnosti, protože ani vysoký stupeň podezření sám o sobě nezakládá zákonný podklad pro odsuzující výrok. Lze-li pochybnosti odstranit provedením dalšího důkazu, není namístě takový důkaz odmítnout odkazem na neúměrné zatížení trestního řízení s nejistým výsledkem. Orgány činné v trestním řízení musí postupovat nestranně a stejně pečlivě objasňovat okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného (§ 2 odst. 5, § 164 odst. 3 tr. ř.), musí se objektivně vypořádat s obhajobou a jí navrženými důkazy, protože důkaz provedený v trestním řízení je jediným prostředkem, jímž stát prokazuje spáchání trestného činu obviněným a odůvodňuje uložení trestu, přičemž tam, kde existují jakékoliv pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05, ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 698/19, či ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 362/19, aj.).

34. Jestliže soudy nižších stupňů uvedené principy při provádění dokazování ve vztahu ke skutkům pod body 1) a 2) nerespektovaly, a i přes pochybnosti plynoucí z důkazů, jež Nejvyšší soud shora z obsahu spisu zdůraznil, k nim nepřihlížely, a dospěly k závěru, že obviněná se trestného jednání dopouštěla v období od března 2014, ač tato skutečnost je shora zmíněnými důkazy zpochybněna, pochybily. Tato nedůslednost soudů, která se projevila v pochybnostech o správnosti učiněných skutkových zjištění ve vztahu k činům pod body 1) a 2), má ve svém důsledku i podstatný význam pro závěr o naplnění kvalifikačního znaku podle § 198, § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, který spočívá v tom, že čin byl páchán po delší dobu. Pro to, aby mohla být tato přitěžující okolnost v rámci právní kvalifikace použita, musí však být ve výsledcích provedeného dokazování jasný a nezpochybnitelný podklad, který však s ohledem na výše uvedené nedostatky v projednávané věci z rozvedených důvodů absentuje.

VII. K vadám v posouzení činu podle § 201 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku

35. Ke skutku pod bodem 3) obviněná v dovolání popírala, že by výchovu svého syna zanedbávala, nebo že by nedbala o jeho školní docházku, či ohrozila jeho mravní a rozumový vývoj. Rovněž tvrdila, že soudy se dostatečně nezabývaly tím, že nejednala úmyslně, a to zejména s ohledem na výchovné problémy, které se u syna projevovaly ze zcela jiných důvodů. Pokud by soudy zjištěné skutečnosti posuzovaly objektivně, dospěly by k závěru, že nebyl naplněn znak umožnění zahálčivého způsobu života.

36. Vzhledem k tomu, že tyto výhrady míří proti právnímu posouzení jí za vinu kladeného jednání jako přečinu ohrožení výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b), d), jímž byla v bodě 3) uznána vinnou, je třeba nejprve uvést, že tohoto přečinu se dopustí ten, kdo, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že umožní mu vést zahálčivý nebo nemravný život [b)], a závažným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti [d)]. Podle tzv. právní věty výroku o vině byla obviněná uznána vinnou v alternativě, že „úmyslně ohrozila citový a mravní vývoj dítěte tím, že mu umožnila vést zahálčivý život a závažným způsobem porušila svoji povinnost o ně pečovat“.

37. Nejvyšší soud nejprve z hlediska výsledků provedeného dokazování a dodržení pravidel pro objasnění všech rozhodných skutkových okolností potřebných pro závěr o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu, jenž je obviněné kladen za vinu, považuje za nutné uvést, že v hodnocení důkazů i u tohoto přečinu podle zajištěných důkazů shledal nedostatky obdobné těm, jež rozvedl u bodů 1) a 2), protože i zde soudy pro své závěry vycházely jen z některých vlastním úsudkem vybraných důkazů, aniž by vysvětlily, proč jiné skutečnosti plynoucí z dalších důkazů neposuzovaly.

38. Z obsahu spisu a přezkoumávaných rozhodnutí se podává, že soud prvního stupně své závěry o vině obviněné v bodě 3) opřel o výpovědi nezletilého XXXXX, I. O., M. O., R. P., A. H. „ve spojení s listinnými důkazy“. Z tohoto výčtu je zřejmé, že jde převážně o osoby, které stojí svými postoji proti obviněné, což dokladují i jimi uváděné okolnosti, jakož i závěry soudů. Listinné důkazy soud nekonkretizoval, zmínil jen kamerové záznamy. Vycházel ze zprávy Střediska výchovné péče, psychologa E. K. a ze znaleckého posudku na osobnost nezletilého. Z těchto důkazů dospěl k závěru, že vztahy v rodině byly silně negativně ovlivněny chováním obviněné, nezletilý prožil dlouhé období života v domácnosti s matkou a babičkou a byl svědkem jednání obviněné vymezené vůči babičce v bodě 2) i jejího negativního chování popsaného v bodě 1) vůči němu samotnému. Považoval za prokázané, že o nezletilého pečovala babička, na jeho péči se nepodílela matka, přestože měla zaměstnání, které by jí časovou náročností péči o syna neznemožňovalo. Nepřipravovala se s ním do školy, nezajišťovala mu stravu, neprala mu. Tyto činnosti v domácnosti prováděla babička I. O. Obviněná nadměrně požívala alkohol. V důsledku toho, že nezletilý XXXXX byl přítomen tomu, jak obviněná napadala babičku, měl ve škole problémy a zhoršil se jeho prospěch (viz bod 15., str. 15, 16 rozsudku). Na základě těchto skutečností soud prvního stupně dospěl k závěru, že tímto jednáním obviněná ohrozila citový a mravní vývoj dítěte, neboť mu umožnila vést zahálčivý život a závažným způsobem porušila povinnost o něj pečovat, čímž naplnila všechny znaky skutkové podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku (viz bod 17., str. 17 rozsudku).

39. K těmto závěrům soudu prvního stupně, s nimiž se s odkazem na správnost jeho závěrů ztotožnil i odvolací soud, aniž by ke skutkovým zjištěním nebo právním závěrům uvedl jakékoliv konkrétní vlastní poznatky, je třeba uvést, že skutková zjištění jsou neúplná, a tudíž i nejasná a nesprávná, jelikož soud pominul rozhodné okolnosti plynoucí z jiných důkazů než těch, jež zmiňuje a o něž své závěry o vině opírá. K právním úvahám chybí úplný a ucelený podklad ve skutkových zjištěních, jejich nezbytný právní rozbor posuzující naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty přečinu, jímž byla obviněná uznaná vinnou, a to včetně vysvětlení subjektivní stránky, která je v přezkoumávaném rozsudku soudu prvního stupně shrnuta velmi lakonicky ke všem třem trestným činům tak, že „obviněná jednala v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť chtěla způsobem popsaným v trestním zákoně ohrozit nebo porušit zájem takovým zákonem chráněný“ (viz bod 17., str. 17 rozsudku). Odvolací soud nejenom na posouzení správnosti subjektivní stránky, ale i správnosti použité právní kvalifikace vůbec nereagoval a zcela ji ignoroval (viz body 9., 10. usnesení odvolacího soudu).

40. Nejvyšší soud považuje uvedené závěry obou soudů o zavinění obviněné a naplnění znaků přečinu podle § 201 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku za předčasné, protože vyšly z nedostatečně objasnění skutkových okolností a pro právní úvahy chybí jakékoliv zdůvodnění.

41. Nejprve je třeba předeslat, že Nejvyšší soud s ohledem na obsah spisového materiálu nad rámec toho, co již bylo výše vytknuto, považuje za nutné v souladu s dovolatelkou zdůraznit neúplnost podkladů, k nimž soudy přihlížely při posuzování poměrů nezletilého, neboť zcela pominuly obsah zpráv OSPODu, Základní školy Vedlejší a Střediska výchovné péče na ulici XY v Brně z období května a června 2017 (č. l. 279 až 286), v nichž jsou popisovány situace svědčící o problematickém chování nezletilého. Ze zprávy OSPODu (č. l. 279) ze dne 24. 5. 2017 se podává, že otec se o nezletilého nezajímá, bere si ho sporadicky, matka s ním výchovné problémy nemá. XXXXX odmítá chodit na jedno doučování v rámci školy z důvodů diagnostikované poruchy učení, což matka řešila s psycholožkou, XXXXX uvedl, že je doma spokojený, cítí se tam dobře a měnit nic nechce. Z úředního záznamu OSPODu ze dne 9. 6. 2017 vyplývá, že obviněná kontaktovala bývalého manžela, XXXXX otce s tím, že XXXXX odmítá jít do školy, zabarikádoval se v pokojíčku a matka žádá o pomoc, protože si s ním neví rady. Bylo provedeno šetření, z něhož vyplynulo, že matka, když zjistila, že nechtěl jít do školy i předchozí den, kontaktovala Středisko výchovné péče, kde ji objednali na pohovor s nezletilým na den 14. 6. 2017. OSPOD nezletilému domluvil (viz č. l. 280). Obdobná situace se odvíjela i dne 12. 6. 2017, kdy se obviněná obrátila na OSPOD o pomoc s nezletilým, který odmítal jít na smluvenou schůzku, matce bylo uloženo, aby synovi tuto povinnost přikázala, což se podařilo, a oba se na schůzku dostavili (viz č. l. 281). Dne 19. 6. 2017 se obrátil na OSPOD otec nezletilého, který uvedl, že XXXXX matku fyzicky napadá, protože odmítá jít do školy, a matka žádala o poskytnutí pomoci (č. l. 282). Dne 21. 6. 2017 byla řešena otázka, zda nemá být nezletilý předán do výchovy otce z důvodu pravděpodobnosti většího výchovného vlivu.

42. Z obsahu těchto informací nic nesvědčí o tom, že by matka svou péči vůči nezletilému XXXXX zanedbávala, naopak lze dovodit, že jeho problém řešila. Tuto okolnost však soudy nebraly do úvahy, a bez ohledu na tato zjištění z jeho závěru plynou odlišná zjištění. Jde o skutečnosti, které vzbuzují pochybnosti o správnosti závěrů učiněných soudy nižších stupňů, pokud do svých úvah nezahrnuly všechny okolnosti, které z výsledků provedeného dokazování podávají.

43. Rovněž je třeba zmínit, že obviněná vzdor nezletilého XXXXX a neochotu chodit do školy zásadně projednávala. Středisko výchovné péče potvrzovalo, že matka, stejně jako otec vždy vzorně a ochotně spolupracovali, pouze matka nebyla vždy zcela důsledná ve výchově. K těmto jednáním a krizovým situacím docházelo v době od začátku června 2017 do listopadu 2017, na což OSPOD opakovaně reagoval i osobními návštěvami v rodině obviněné, kde žádné závady neshledal. Rovněž podle výchovné zprávy základní školy ze dne 6. 11. 2107 (č. l. 286 verte) lze zjistit, že oba chlapci (XXXXX i YYYYY) chodili do školy upravení a čistí, připravení, rodiče se účastnili třídních schůzek, žádný z chlapců neměl neomluvené či nadměrné absence. XXXXX měl za první pololetí třetí třídy průměr 1,54 a zameškal 10 hodin, které má omluvené, navštěvoval v té době (podzim 2016 a zima 2016/2017 individuální i skupinové reedukační hodiny, matka spolupracovala i se školní psycholožkou (č. l. 302). První náznak zhoršení v prospěchu i chování u něj škola zaznamenala na přelomu roku 2018/2019 (č. l. 303). Ani tyto skutečnosti soudy do svých závěrů o skutkových zjištěních nezahrnuly a v rámci právních úvah o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podle § 201 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku je nezvažovaly.

44. Soudy svému hodnocení a posouzení ve vztahu k činu pod bodem 3) nepodrobily ani další okolnosti, podle kterých bylo nutné usuzovat na poměry v rodině, motivaci a chování obviněné, případně postoje a proměny v chování nezletilého, a to nejen v daném krátkém časovém úseku, ale z hlediska celého posuzovaného období, protože teprve všechny zjištěné okolnosti ve svém souhrnu mohou dát jednoznačnou odpověď na to, zda a do jaké míry, případně v jaké intenzitě obviněná naplnila znaky přečinu podle § 201 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku. Proto je třeba upozornit na již výše zmíněná rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, jimiž byla upravena péče o oba syny na dobu před a po rozvodu manželství M. a R. P., kdy synové byli nejprve svěřeni do střídavé péče obou rodičů, posléze došlo ke změně výchovy. Věnovat pozornost bylo třeba zprávám Základní školy V., kterou oba bratři XXXXX i YYYYY navštěvovali, z nichž se podávají informace o zhoršeném prospěchu a chování obou chlapců v době probíhajícího rozvodu rodičů od počátku roku 2014 (viz rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 82 P 3/2014 na č. l. 251 až 254). Navazující listinou v obsahu spisu je znalecký posudek z oboru kultury a školství, odvětví dětské a dospělé psychologie, a oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který vypracovala PhDr. Marta Skulová na oba nezletilé i jejich rodiče dne 11. 8. 2015, v němž se tato znalkyně k žádosti Městského soudu v Brně vyjadřuje k výchovným předpokladům obou rodičů, jejich výchovné způsobilosti, vztahu dětí k rodičům i k tomu, zda rodiče či některý z nich negativně ovlivňuje děti vůči druhému rodiči (č. l. 255 až 263) tak, že matka je schopna děti vychovávat, její nevýhodou je psychická labilita v zátěži, kdy reaguje afektem, impulsivně a křičí i fyzicky trestá, avšak v klidném, stabilizovaném prostředí je schopna se o děti postarat a poskytnout jim dobré citové zázemí. Otec R. P. je naproti tomu přísný, někdy až tvrdší. Vede k pořádku a dokáže se dětem i věnovat. Nezletilý XXXXX je závislý na matce a přeje si být s ní. Nezletilý YYYYY nezvládl zátěž z rozchodu a ovlivňování ze strany rodičů (navádění jednoho proti druhému), na něž reagoval agresivním chováním vždy vůči jednomu z nich. Jeho výchovu je proto schopen zvládnout lépe otec (č. l. 262 verte, 263).

45. Takto zjištěné skutečnosti však soudy rovněž nezvažovaly. Nezabývaly se ani přístupy obviněné ke školní docházce nezletilého, a proto je opět z obsahu, jejž soud nebral na zřetel, třeba upozornit na sdělení OSPODu datované 18. 12. 2018 (č. l. 292, 293), z něhož vyplývá, že nezletilý XXXXX se prospěchově i chováním zhoršil, je drzý, avšak ve vyučování pracuje, veškeré absence má omluvené, rodiče se o jeho prospěch i problémy ve škole zajímají. Následně na č. l. 295 se nachází zpráva OSPODu o šetření v místě bydliště obviněné ze dne 16. 1. 2019, ve které se konstatují problémy obviněné s alkoholem a agresivitou, jež se na základě sdělení I. O. měly projevovat přibližně posledního půl roku, tj. ve druhé polovině roku 2018. S tím částečně koresponduje i sdělení poškozeného nezletilého XXXXX, který při setkání s pracovnicí OSPODu dne 7. 2. 2019 uvedl, že maminka má problém od prosince 2018, ale na něho nikdy zlá nebyla (č. l. 296). Rovněž základní škola V. potvrdila k datu 18. 2. 2019, že „o školu se donedávna pravidelně zajímali oba rodiče“, XXXXX však i nadále chodí připravený a vybavený všemi potřebnými pomůckami, vždy je řádně a včas omluven, kázeňské prohřešky přičítá nastupující pubertě. Podle zpráv OSPODu z téže doby matka M. P. nikdy nebyla shledána či zastižena pod vlivem alkoholu, péče o syna byla řádná, ani babička žijící s nimi ve společné domácnosti se nikdy, až do data 16. 1. 2019 o problémech své dcery s alkoholem či agresivitou nezmiňovala (č. l. 300 až 303).

46. Ze všech takto rozvedených skutečností je zřejmé, že soudy si pro své závěry o vině obviněné v bodě 3) neučinily potřebná a dostatečná zjištění, přestože důkazní prostředky, z nichž rozvedené informace plynou, soud prvního stupně měl úplný podklad pro rozhodnutí a provedl, leč se o jejich obsah nezajímal a nepodrobil je potřebnému posouzení, tak aby dostatečně objektivně uvážil naplnění znaků skutkové podstaty přečinu, jímž obviněnou v tomto bodě rozsudku uznal vinnou.

47. S ohledem na tyto nedostatky se soudy nezabývaly v potřebné míře právní stránkou zvažovaného přečinu, a jeho závěry považuje Nejvyšší soud za nedostačující a ve své podstatě i za nepřezkoumatelné, neboť chybí potřebný výklad jednotlivých znaků skutkové podstaty posuzovaného přečinu.

48. K němu je vhodné doplnit, že přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku lze spáchat úmyslně nebo z nedbalosti tím, že pachatel ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte, čímž se rozumí taková jednání, jimiž si dítě osvojuje v důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy, popř. sklony a zájmy, které zpravidla vedou k jeho morálnímu úpadku a k neschopnosti usměrňovat způsob svého života v souladu s obecnými morálními zásadami občanské společnosti. Není třeba, aby fakticky došlo k poruše v rozumovém, citovém či mravním vývoji dítěte spočívající v tom, že např. zneužívá drogy, alkohol, provozuje prostituci apod. (srov. rozhodnutí č. 50/2019 Sb. rozh. tr.). Proto, aby bylo možné učinit závěr o takovém ohrožení, je třeba vždy zkoumat jednání pachatele z hlediska jeho zavinění, a to velmi důsledně, aby byla jeho forma odlišena s ohledem na konkrétní okolnosti zjištěné v každé projednávané věci.

49. Takové závěry však v nyní zkoumané věci chybí, protože je zcela nedostačující jen povšechný závěr o naplnění přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku bez vysvětlení všech výše uvedených zjištění, z nichž by bylo možno na formu zavinění usuzovat, zejména bez zhodnocení chování obviněné v rámci její výchovné role, jak se z uvedených zpráv, případně ze svědectví, z nichž vyšel soud, podává, a to ve vzájemné spojitosti a ve vazbě na veškerá zjištění z provedených důkazů plynoucí. Na tuto povinnost však soud zjevně rezignoval (srov. rozhodnutí č. 26/1981 Sb. rozh. tr.).

50. Vzhledem k uvedenému v této věci soudy nezkoumaly, o jak závažné nebo intenzivní ohrožení vycházející ze zjištěného jednání obviněné mohlo jít, neboť dostatečně nevyjádřily, zda zhoršení chování nezletilého bylo pouze důsledkem jejího alkoholismu, nebo se na něm podílela diagnostikovaná porucha chování nezletilého, obecně poměry, ve kterých žil, nedostatek výchovné role otce v jeho životě, případně i další okolnosti. Odpovědi na tyto otázky však v přezkoumávaném rozhodnutí nelze najít. Rovněž soudy nezkoumaly ani intenzitu ohrožení poškozeného v důsledku jednání obviněné, ani výslovně nestanovily, v čem měly vadné návyky spočívat [srov. materiál č. 11/1984 Sb. rozh. tr.)]. Lze jen z obecného hlediska zmínit, že trestní odpovědnost pachatele je nutná tam, kde v důsledku pachatelova působení vzniklo reálně nebezpečí, že by došlo k ohrožení rozumového citového nebo mravního vývoje dětí, což je skutečnost, která v této věci z ničeho nevyplynula, a proto je třeba o něm při absenci jakýchkoliv úvah soudů za současného stavu vážně pochybovat.

51. Obdobně pochybným a nedostatečně objasněným se jeví závěr soudů o naplnění znaku zahálčivého života ve smyslu § 201 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jenž je chápán jako parazitní způsob života, kdy osoba přesto, že nemá legální a dostatečný zdroj své obživy, nepracuje nebo pracuje jen občas a snaží se zdroj obživy zcela nebo z podstatné části nalézt buď přímo v trestné činnosti (např. páchání majetkové delikvence), nebo v jiné činnosti, která je z hlediska zájmů společnosti hodnocena jako nežádoucí (žebrota, různé skryté formy tzv. sexuálních služeb, hazardní hry apod.). Sem je řazeno též déletrvající záškoláctví závažnější povahy. Zpravidla zahálčivý život úzce souvisí s nemravným životem, který je širším pojmem. O umožnění vést zahálčivý nebo nemravný život půjde v případě jednání, kterým pachatel pro dítě, ať už přímo nebo nepřímo, vytváří podmínky pro vznik nežádoucích návyků a sklonů (např. jde o poskytování nedostatečné péče dítěti, které se stává tzv. dítětem ulice, ponechaným bez dozoru a tím vystaveným i negativním vlivům takového prostředí), neboť děti obecně tendují k napodobování dospělých, jež vnímají jako vzor (srov. ŠÁMAL, P. Trestní zákoník II. § 140-421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1955).

52. Posoudí-li se však okolnosti, které v této věci soudy zjistily, se zřetelem na ty, které zcela opomenuly zahrnout do svých úvah, není patrné, v čem uvedený znak shledaly naplněným, neboť pro něj nic nesvědčí, když naopak z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že obviněná o syna jevila zájem, snažila se jeho prohřešky řešit a hledala podporu jak u jeho otce, tak i u OSPODu, na něž se obracela, a též se školou spolupracovala. Nutno podotknout, že nezletilý neměl ani neomluvené absence, a pokud do školy jít nechtěl, obviněná se mu v tom snažila zabránit. Měl omluvených 52 absencí ve školním roce 2018/2019, v roce 2016/2017 měl 10 omluvených hodin, což jsou zcela běžné počty, z nichž nelze na zahálčivý život usuzovat. Žádné jiné známky zahálčivého či nemravného života z výsledků provedeného dokazování nebyly zjištěny, a proto je zřejmé, že se za daných okolností v této věci o uvedený znak jednat nemůže. Soudy však takové úvahy zcela pominuly, a proto i z tohoto důvodu nemohla napadená rozhodnutí obstát, neboť bylo třeba plně přisvědčit výhradám obviněné, jimž v průběhu řízení před soudy obou stupňů nebyla věnována ze strany soudů potřebná pozornost.

53. Nejasným je i závěr o existenci znaku uvedeného pod písmenem d) odstavce 1 § 201 tr. zákoníku spočívajícího v porušení povinnosti pečovat o děti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti stanovené v § 855 obč. zák. Rodičovská povinnost ve smyslu tohoto ustanovení představuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Podle § 855 odst. 2 obč. zák. účelem povinností a práv k dítěti je zajištění morálního a hmotného prospěchu dítěte. Podle § 855 odst. 1 obč. zák. rodičovská zodpovědnost náleží stejně oběma rodičům, má ji každý rodič, ledaže by jí byl zbaven. Takto vymezená péče je tedy chápána široce tak, aby zahrnovala zajištění všech nejen základních, ale i se zřetelem na harmonický vývoj dítěte, dalších významných potřeb. Kromě zdraví dítěte zahrnuje péči o jeho všestranný vývoj, jak tělesný, tak i citový, rozumový a mravní. Pojem rodičovské zodpovědnosti je zastřešující výraz pro souhrn všech práv a povinností mezi rodiči a dětmi osobní povahy. Zajištěním mravního a citového vývoje se rozumí mimo jiné právo, ale zejména povinnost rodiče zajistit, aby si dítě osvojilo řádné sociální vztahy k ostatním členům své rodiny, ale i jiným osobám. Podstatou této povinnosti je u dětí vytvořit normy chování odpovídající společenským normám a zajistit jejich dodržování i v rámci rodiny. Za zneužívání rodičovské zodpovědnosti je především považováno ohrožení tělesného a duševního vývoje dětí, umožnění jim páchat trestnou činnost, svádění k nemorálnímu způsobu života, týrání dětí apod. Za závažné zanedbávání rodičovské zodpovědnosti se považuje zejména dlouhodobé neplnění rodičovských práv a povinností k nezletilému, absolutní nezájem o nezletilého, zejména o jeho výchovu a výživu, trvalé ponechání dítěte ve výchovném zařízení spojené s nezájmem o toto dítě a s neprojevením snahy převzít je do rodinné výchovy, nemorální způsob života rodičů, soustavné neplnění vyživovací povinnosti k dítěti, trestní postih pro zanedbávání povinné výživy apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2873/2005). Jde zejména o případy, kdy děti byly vystaveny násilí nebo špatnému zacházení, kdy byl zjištěn nedostatek citového zázemí nebo znepokojivý zdravotní stav u rodičů (srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Wallová a Walla proti České republice ze dne 26. 10. 2006, Havelka a ostatní proti České republice ze dne 21. 6. 2007).

54. Nejvyšší soud v této trestní věci soudům obou stupňů vytýká, že se okolnostmi, za nichž mělo k naplnění uvedeného znaku dojít, nezabývaly a nezkoumaly je ze všech potřebných hledisek, mimo jiné u subjektivní stránky, přestože právě otázka zavinění je rozhodná i pro posouzení toho, zda se o tento znak v daném případě jedná. V této věci totiž není zřejmé, jak se soudy vypořádaly s tím, co je již jevem kriminálním, a co je možností, s níž zákon počítá, a to s ohledem na to, že když obviněná žila ve společné domácnosti se svou matkou, ta její povinnost převzala a o svého vnuka pečovala. Nelze totiž přehlédnout ustanovení § 881 obč. zák., podle kterého není porušením rodičovské zodpovědnosti a povinnosti pečovat o dítě, jestliže péči o něj a jeho ochranu, výkon jeho výchovy, popřípadě některých jejích stránek, nebo dohled nad dítětem rodiče svěří rodič jiné osobě; dohoda rodičů s ní se nemusí dotknout trvání ani rozsahu rodičovské odpovědnosti. Jestliže tento institut umožňuje, aby to byl vedle soudu i rodič, který může rozhodnout o tom, že jiná osoba bude o dítě osobně pečovat a chránit je, popřípadě bude vykonávat to, co představuje povinnost a právo dítě vychovávat, apod., je třeba jej brát do úvahy i v této věci, samozřejmě s tím, že takové rozhodnutí zásadně nemá vliv na existenci žádné z dílčích povinností a práv rodičů (srov. HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z., WESTPHALOVÁ, L. a kol.: Občanský zákoník II. Rodinné právo. § 655−975. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 917).

55. Jestliže za obviněnou s jejím svolením o nezletilého pečovala jeho babička, která zajišťovala jeho potřeby včetně povinností plynoucí ze školní docházky, bylo třeba posuzovat, jak a v jakém smyslu došlo k tomu, že obviněná ohrozila rozumový, citový nebo mravní vývoj nezletilého, tím, že o nezletilého svou péči na babičku přesouvala, a jakým jejím konkrétním jednáním k takovému ohrožení došlo. V tomto směru úvahy soudů chybí a z přezkoumávaných rozhodnutí neplynou, a proto i z tohoto důvodu jsou nepřezkoumatelná, protože nedávají žádné odpovědi na to, v čem spočívalo naplnění jednotlivých znaků uvedené skutkové podstaty přečinu, jenž je obviněné kladen za vinu, zejména, v tom, že „porušovala opakovaně svoje povinnosti pečovat o svého nezletilého syna XXXXX, ve smyslu § 858 a 884 obč. zák. tím, že … se na péči o něj nepodílela, zejména pokud se jedná o přípravu stravy, přípravu do školy, …“. Takové skutkové okolnosti právě ve vztahu k § 881 obč. zák. vzbuzují pochybnosti, a bylo třeba, aby je soudy s ohledem na uvedené zásady vysvětlily, což se nestalo.

56. Jak již bylo výše naznačeno, další část skutkového zjištění že „syn XXXXX měl výchovné problémy ve škole, neohleduplně a agresivně se choval vůči spolužákům, přičemž toto chování hraničilo až se šikanou, nedodržoval školní pravidla, nerespektoval učitele, přejímal násilné chování obviněné, a vůči své matce se choval obdobně, kdy ji neváhal v rámci své obrany i fyzicky napadnout“, soud z hlediska naplnění znaků uvedené skutkové podstaty nevysvětlil. Nekonfrontoval je se všemi ve věci se podávajícími zjištěními, ani nereagoval na nabízející se možnost přisuzovat tyto důsledky i jiným skutečnostem než pouze a jedině zaviněnému jednání obviněné, a nevyloučil, že se na nich nepodílely i další faktory, jak se o nich Nejvyšší soud již výše zmínil. V daných souvislostech zůstalo zcela nevysvětleno, zda i tyto důsledky byly pokryty úmyslným jednáním obviněné podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy, že chtěla tento následek způsobit, tzn., že chtěla, aby se nezletilý choval k žákům agresivně, neohleduplně, aby nerespektoval učitele atd., a věděla, že tím ohrožuje jeho rozumový a mravní vývoj a vede jej k zahálčivému a nemravnému životu. Na přímý úmysl totiž nelze s pohledu těchto výhrad usuzovat pouze z toho, že obviněná nezletilého „nevhodně fyzicky trestala, v rámci rodiny docházelo k vytváření zlostné atmosféry, nezletilý byl přítomen psychického a fyzického týrání babičky, přičemž i on sám byl objektem agresivních výlevů obviněné“, ale bylo třeba tyto skutečnosti dát do souladu se vším, co je výše rozvedeno, zejména pak uvážit naplnění každého ze znaků uvedené skutkové podstaty, včetně zavinění.

57. Vzhledem k tomu, že soudy neobjasnily popsané okolnosti, nevypořádaly se s nimi, nestanovily, čím byly naplněny jednotlivé znaky objektivní stránky základní skutkové podstaty přečinu ohrožení výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku, a nerespektovaly povinnost objasnit a prokázat formu zavinění obviněné, nebylo možné ztotožnit se s jejich závěrem, že činem uvedeným v bodě 3) se uvedeného přečinu dopustila.

VIII. Závěr

58. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným (srov. rozhodnutí č. 40/1972/I., č. 62/1973 a č. 55/1986 Sb. rozh. tr.) a dospěl k závěru, že přezkoumávaná rozhodnutí nemohou obstát. Proto rozhodl tak, že zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 9 To 84/2020, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 6 T 157/2019, jakož i další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

59. Věc se vrací soudu prvního stupně, jenž bude povinen při respektu ke všem výše uvedeným výtkám tyto vady napravit, zejména doplnit dokazování ohledně skutků pod body 1) a 2) o výslechy obviněné a poškozených k tomu, od kdy a v jaké intenzitě k popsanému chování poškozené vůči nim docházelo. Hodnotit bude třeba všechny ve věci provedené důkazy. Podle výsledků takto provedeného doplněného dokazování po zhodnocení všech provedených důkazů bude nezbytné znovu vymezit časový interval trvání uvedených činů, a to u každého zvlášť se zřetelem na všechny zjištěné okolnosti posuzované v návaznosti na obsah shora uvedených listinných důkazů. Až budou časově zařazeny, bude nutné znovu posoudit útoky a chování, o kterých poškození ve svých dosavadních výpovědích hovořili. Uvedené skutečnosti soud musí pečlivě hodnotit v souladu se všemi ve věci zajištěnými a provedenými důkazy ve smyslu, který Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí (viz bod V. shora) naznačil, a to i s ohledem na další skutečnosti, které vyplývají z důkazů, k nimž soudy dosud nepřihlížely a jsou v důkazních prostředcích v obsahu spisu zahrnuty. Přitom bude nutné dodržet pravidla stanovená v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., i jak vyžadují § 120 odst. 1, 3 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 1, 2 tr. ř. Po provedení uvedeného doplnění dokazování soud zváží s ohledem na učiněná skutková zjištění v bodech 1) a 2) naplnění všech znaků, včetně okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby u trestných činů podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 20/1984-I Sb. rozh. tr.). Věnovat se bude muset zavinění obviněné u těchto trestných činů, k čemuž je třeba uvést, že u trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i u trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje úmysl, přičemž zásadně postačí úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Bude třeba mít na paměti, že přímý úmysl je projevem aktivního volního vztahu pachatele k způsobení následku relevantnímu pro trestní právo, čímž je míněna jeho vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení následku je jeho přímým cílem a jedná s vědomím všech rozhodných skutkových okolností. Je navíc třeba dodat, že k naplnění kvalifikované skutkové podstaty vymezené v obou citovaných ustanoveních v odstavci 2 písm. d) tr. zákoníku zásadně postačí zavinění z nedbalosti podle § 16 odst. 1 ve spojení s § 17 písm. a) tr. zákoníku. Nezbytným je, aby se soudy se zaviněním obviněné zabývaly a na subjektivní stránku usuzovaly ze všech ve věci objasněných skutečností, a to jak z chování obviněné, tak i z jednání a poznatků ostatních osob, které o situaci v rodině a jejím vlivu na poškozené měly potřebné informace. Závěr o úmyslu obviněné totiž musí být podložen výsledky dokazování a logicky z nich vyplynout, a to z objektivních skutečností, a podle zásad logického myšlení usuzovaly na vnitřní vztah obviněné k okolnostem činu a jí způsobenému následku [srov. například stanoviska č. 62/1973 Sb. rozh. tr., nebo č. 41/1976 Sb. rozh. tr., obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03].

60. U přečinu ohrožení výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku soud na podkladě názorů a pokynů Nejvyššího soudu uvedených v bodě VI. shora bude povinen podle výsledků provedeného dokazování pečlivě zkoumat jednotlivé znaky objektivní stránky z hledisek výše naznačených tak, že své úvahy rozvede a vyjádří je ke každému znaku uvedeného skutkové podstaty způsobem nevyvolávajícím pochyby. Posoudí-li a rozhodne-li, že byly všechny znaky objektivní stránky naplněny, což v současném stadiu řízení vyvolává obzvláště u znaku podle § 201 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku vážné pochybnosti, neboť pro jeho naplnění není v ničem dostatečný podklad, bude nucen zabývat se znovu subjektivní stránkou, neboť o jde přečin, který může být spáchán úmyslně i z nedbalosti (srov. dikci „byť i z nedbalosti“). Zavinění se musí vztahovat na všechny znaky tohoto trestného činu, včetně věku ohrožené osoby i skutečností, které jsou způsobilé ovlivnit způsob života takové osoby (zahálčivý nebo nemravný život), a konečně i na hrozící důsledky pro její další život. Podle stávajících zjištění nejsou dostatečné podklady o tom, že obviněná jednala v úmyslu přímém. Z hledisek § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se v současném stadiu nejeví opodstatněným, že by obviněná měla záměr ohrožovat výchovu nezletilého ve smyslu § 201 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku.

61. Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory vyslovenými v tomto rozhodnutí a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání obviněné, podaného v její prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch (zákaz reformationis in peius; srov. § 265s odst. 2 tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 10. 2020

JUDr. Milada Šámalová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru