Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 10/2005Usnesení NS ze dne 26.01.2005

EcliECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.10.2005.1

přidejte vlastní popisek

8 Tdo 10/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud v Brně projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. ledna 2005 dovolání obviněného T. V. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 5 To 310/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 18/2004, a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 5 To 310/2004, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. 9 T 18/2004, zrušují.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Karviné přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. 9 T 18/2004, byl obviněný T. V. uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák., trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. (bod 1.), trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. (bod 2.) a odsouzen podle § 222 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvě léta, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený A. U. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný jednočinného souběhu pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák. a trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. pod bodem 1./ výroku o vině dopustil tím, že

- dne 17.10. 2003 kolem 17.45 hodin v Č. T. – S., na veřejném prostranství mezi panelovou zástavbou, po předchozí slovní rozepři bezdůvodně fyzicky napadl A. U., a to tak, že k tomuto přistoupil a rychlým pohybem ruky, ve které svíral nůž tzv. „motýlek“ o délce čepele cca 12 cm, učinil špičkou ostří nože výpad proti krku poškozeného, kterého zasáhl tak, že došlo k proříznutí zimní látkové bundy v oblasti límce, který měl dopnutý až ke krku, v délce asi 2 cm, přičemž jen díky této skutečnosti nedošlo k zasažení krku a následnému vzniku velmi závažných zranění, tedy bodnému poranění průdušnice, hrtanu, krční žíly a krční tepny.

Trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. pod bodem 2./ výroku o vině měl obviněný spáchat tím, že

- dne 17. 10. 2003 kolem 17.45 hodin tamtéž, krátce poté, co se dopustil jednání popsaného v bodě 1./, využil překvapení A. U. a tomuto vyhrožoval usmrcením podřezáním, což umocňoval přiložením nože tzv. „motýlek“ ke krku přes límec bundy a dále poté, co tohoto jednání zanechal a z místa odjel svým vozidlem, mu opětovně vyhrožoval zabitím z okna domu na ulici S. v době, kdy A. U. stál u jeho vozidla, přičemž v obou případech vzbudil u A. U. důvodnou obavu, že výhrůžky uskuteční.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, jež směřovalo proti celému výroku o vině. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 5 To 310/2004, bylo podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítnuto.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, který ve věci samé rozhodl ve druhém stupni, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Odkázal v něm na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutků, neboť se v daném případě nejedná o trestné činy.

Popřel, že by se pokusil úmyslně jinému způsobit těžkou újmu na zdraví. Soudy obou stupňů se při právním hodnocení pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. podle něj nezabývaly povahou a způsobem provedení útoku. Zdůraznil, že mělo-li být jeho jednání posouzeno jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 222 odst. 1 tr. zák., nestačilo pouze zjištění, že jeho jednání bylo úmyslné; muselo být spolehlivě zjištěno i to, že úmysl směřoval ke způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví. Z ničeho nelze podle jeho názoru dovozovat, že by v takovém úmyslu jednal, vznik způsobeného následku nemohl předpokládat ani jako možný, když k žádnému útoku vůči poškozenému nedošlo. Brojil tak proti naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 tr. zák., a to ať už ve formě úmyslu přímého, či nepřímého. Poukázal též na skutečnost, že nůž tzv.„motýlek“ u něho nebyl nalezen a nikdy jej nevlastnil. Dodal, že popsaný mechanismus provedení útoku zcela neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu ohledně defektu tkaniny a právní závěr je postaven pouze na základě obecného vyjádření eventuálního mechanismu útoku bez nutných návazností.

Vytkl též, že první část jednání uvedeného v bodě 2./ měla být součástí skutku popsaného v bodě 1./ a v rámci takto upraveného jednání nebyly naplněny znaky trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., neboť toto jednání nebylo takové intenzity, aby mohlo objektivně u poškozeného vzbudit důvodnou obavu z vyplnění pronesených výhrůžek.

Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě i rozsudek Okresního soudu v Karviné zrušil a aby přikázal Okresnímu soudu v Karviné věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že většina dovolatelových argumentů má povahu námitek skutkových, a neodpovídá proto požadavku na kvalifikovaný způsob odůvodnění použitého dovolacího důvodu. Jednání obviněného je podle ní ve skutkovém výroku popsáno jako jednání úmyslné, včetně okolností stojících mimo vůli obviněného, díky kterým nedošlo k vážnému zranění poškozeného. Poznamenala též, že zejména z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je patrno, jakými úvahami byl soud veden při zjišťování formy zavinění obviněného ve vztahu k těžkému ublížení na zdraví jako úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák. Vyslovila přesvědčení, že s námitkami obsaženými v dovolání, jež byly opakováním výhrad uplatňovaných před soudem prvního stupně a potom i v odvolacím řízení, se soudy obou stupňů dostatečně vypořádaly a že mezi skutkovými zjištěními a následným hodnocením (právní kvalifikací) neexistuje extrémní nesoulad. Navrhla, aby zjevně neopodstatněné dovolání obviněného bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Ačkoli obviněný v dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit a k nimž proto nebylo možno přihlížet. Tento závěr se týká výhrad, které směřovaly vůči způsobu hodnocení důkazů a správnosti skutkových zjištění soudů obou stupňů. Obviněný ve shodě s již uplatněnou obhajobou opakoval, že se útoku vůči poškozenému nedopustil, neboť nůž ani žádný jiný nástroj, jímž měl na poškozeného zaútočit, u něj nebyl nalezen a nikdy nůž (tzv. motýlek) nevlastnil. Je zřejmé, že takto vytýkané vady, jejichž prostřednictvím obviněný primárně polemizoval se správností skutkových zjištění, která učinil okresní soud a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i krajský soud, mají povahu vad skutkových. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku uvedeného v bodě 1./ jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 222 odst. 1 tr. zák. především pro absenci subjektivní stránky, a dále je z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání významná otázka, zda první část skutku pod bodem 2./ tvoří součást skutku pod bodem 1./ a zda zbývající část jednání obviněného byla takovým jednáním, které svou intenzitou bylo způsobilé vyvolat u poškozeného důvodnou obavu z vyplnění pronesených výhrůžek a zda tak byly naplněny znaky trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák.

Ke skutku pod bodem 1./

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.

Pokusem trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů.

Z tzv. právní věty výroku o vině v napadeném rozsudku vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, že jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, přičemž jednal v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo, a ty znaky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný se dopustil na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky především pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 222 odst. 1 tr. zák. neobsahují. Soud prvního stupně a ani odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě nevyložily, proč byl skutek obviněného pod bodem 1./ právně kvalifikován právě jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 222 odst. 1 tr. zák.; jejich závěry jsou nepřesvědčivé zejména v úvahách o naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu, jak důvodně vytkl obviněný.

Objektem trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. je lidské zdraví. Pokus tohoto trestného činu, jak vyplývá z již citované právní věty, je charakterizován nedostatkem účinku (následku) v podobě těžké újmy na zdraví a může být spáchán nejen za situace, kdy v důsledku útoku pachatele došlo k takovému ublížení na zdraví poškozeného, které ještě nedosahuje závažnosti těžké újmy na zdraví (§ 89 odst. 7 tr. zák.), tak i za situace, kdy útok pachatele nezpůsobil žádnou újmu na zdraví. Pro obě tyto alternativy je však rozhodující, zda úmysl pachatele (ať už přímý nebo nepřímý) směřoval ke způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví.

Na úmysl tohoto charakteru je však možné usuzovat jen na podkladě všech v úvahu přicházejících důkazů a s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem, za nichž k útoku na zdraví došlo.

Cílený útok pachatele s nožem délky čepele cca 12 cm, vedený s větší intenzitou do oblasti krku napadené osoby, bude možné v obvyklých případech zpravidla hodnotit jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 a § 222 odst. 1 tr. zák., nedošlo-li z určitých důvodů ke způsobení těžké újmy na zdraví, popřípadě za určitých okolností by mohl být takový útok posouzen ještě přísněji.

Nejvyšší soud se však ztotožňuje s argumentací obviněného, že v daných souvislostech byly tyto skutečnosti posuzovány necitlivě, izolovaně, bez vzájemných souvislostí. Existují tu významné poznatky, které nedovolují spolehlivě a beze všech pochybností dospět k závěru, že v konkrétním posuzovaném případě byl prokázán úmysl obviněného způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 a § 222 odst. 1 tr. zák.

Podstata jednání obviněného je popsána tak, že přistoupil k poškozenému a rychlým pohybem ruky, ve které v té době svíral nůž tzv. „motýlek“ o délce čepele cca 12 cm, učinil špičkou ostří nože výpad proti krku poškozeného, kterého zasáhl tak, že došlo k proříznutí zimní látkové bundy v oblasti límce, který měl dopnutý až ke krku v délce asi 2 cm, přičemž jen díky této skutečnosti nedošlo k zasažení krku a následnému vzniku vyjmenovaných velmi závažných zranění.

O pokus ve smyslu § 8 odst. 1 tr. zák. může jít jen ve vztahu k úmyslnému trestnému činu (§ 4 tr. zák.), přičemž i samotné jednání tvořící pokus má úmyslný charakter. Pachatel si totiž musí zcela záměrně a cílevědomě počínat tak, aby způsobil zamýšlený následek, nebo jeho vznik musí předpokládat alespoň jako možný. Úmysl u pokusu trestného činu tedy musí zahrnovat především pachatelovu skutečnou vůli dokonat určitý trestný čin.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že - jak je zřejmé z provedených důkazů - obviněný popřel úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, resp. vůbec jakékoli ublížení na zdraví. Úmysl způsobit uvedený těžší následek je tedy třeba v takových případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů. Na úmysl způsobit újmu na zdraví (nedošlo-li k ní vůbec) nebo závažnější újmu na zdraví, než k jaké ve skutečnosti došlo, a tedy na spáchání pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. nebo podle § 222 odst. 1 tr. zák. pak lze usuzovat zejména z povahy použitého útočného nástroje, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, a z pohnutky činu (viz zejména rozhodnutí pléna bývalého Nejvyššího soudu publikované pod č. II/1965 Sb. rozh. tr., s. 230 a 231). Pro posouzení jednání jako pokusu má význam rovněž zhodnocení toho, jaké okolnosti a důvody pachateli zabránily v dokonání určitého trestného činu [§ 31 odst. 2 písm. c) tr. zák.]. Všechny uvedené rozhodné skutečnosti přitom musí ve svém souhrnu vyjadřovat spolehlivý závěr, že úmyslné jednání pachatele bezprostředně směřovalo ke způsobení následku určitého trestného činu, který zůstal ve stadiu pokusu, tj. že mezi jednáním pachatele a hrozícím následkem již není žádný zprostředkující článek, který by mohl zabránit vzniku následku.

Těchto skutečností si byly soudy obou stupňů vědomy, avšak závěry, k nimž dospěly, nejsou přesvědčivé. Použité nepřímé důkazy, mají-li posloužit k jednoznačnému závěru o vině, musí tvořit systém, jehož jednotlivé články musí být v souladu jak mezi sebou, tak i s dokazovanou skutečností, tj. v daném případě s existencí přímého úmyslu. V tomto případě nejsou tyto požadavky ohledně souladnosti nepřímých důkazů a jejich vztahu k dokazované skutečnosti splněny. Ve shromážděném důkazním materiálu, aniž by vyznění dosud provedených důkazů v této věci dovolací soud jakkoliv bagatelizoval, nelze nalézt spolehlivou oporu pro závěr, že obviněný vědomě mířil razantní ránu nožem na životně důležité tělesné partie v úmyslu přivodit velmi závažná poranění, o nichž soudy obou stupňů hovoří (k tomu přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 433/02).

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (strana 4) uvedl, že „úmysl obviněného způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví je zřejmý nejen z toho, že použil nástroj a útok vedl způsobem, který obvykle k takové závažné újmě vede, ale rovněž je i zřejmé, že pokud obviněný při vystupování z vozidla vzal do ruky předmětný nůž, po vystoupení tímto nožem razantně zaútočil proti krku poškozeného a navíc mu ještě vzápětí poté přiložil nůž ke krku a pohrozil mu, že ho zabije, je zřejmé, že skutečně měl v té chvíli v úmyslu závažnou újmu na zdraví poškozeného způsobit. Odvolací soud označil toto právní posouzení skutku jako přiléhavé a zdůraznil, že nůž poškozeného zasáhl tak, že mu prořízl bundu a pouze shodou šťastných okolností nedošlo u poškozeného ke zranění daleko závažnějšímu (strana 2).

Úmysl pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví nelze dovozovat jen z povahy předmětu, kterým byl veden útok. Je třeba zvážit i další okolnosti případu, jako jsou způsob použití tohoto předmětu, intenzita vedeného úderu apod. (viz rozhodnutí č. 35/1991 Sb. rozh. tr.). K naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák. nestačí, že pachatel jednal úmyslně, tj. úmyslně vykonal něco, co mohlo způsobit ublížení na zdraví, nýbrž musí být spolehlivě prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení těžšího následku uvedeného v tomto ustanovení, tj. ke způsobení těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 19/1963 a č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr.).

Z pohledu těchto východisek soudy obou stupňů dostatečnou pozornost objasnění intenzity útoku a jeho směřování do oblasti krku poškozeného nevěnovaly. Hovoří-li soudy o razantnosti útoku, nevypořádaly se spolehlivě se zjištěním, že špička použitého nože nepronikla ani všemi vrstvami tkaniny, z níž byla zimní bunda poškozeného zhotovena, nebylo objasněno, z jakého materiálu byla bunda zhotovena, a dokazování nebylo zaměřeno tím směrem, jak velkou intenzitu útoku bylo třeba ke zjištěnému poškození bundy minimálně vynaložit. V této souvislosti nelze nechat stranou ani lokalizaci, směr a délku zjištěného poškození bundy - poškození bundy v celkové délce cca 2,5 cm bylo způsobeno vertikálním řezem v místech, která se jen stěží dají lokalizovat jako ta místa na krku poškozeného, kde lze předpokládat umístění průdušnice, krční žíly, krční tepny apod., byl-li poškozený do bundy oblečen způsobem zaznamenaným na fotodokumentaci založené ve spise na č. l. 59 a 59 p. v., o čemž svědčí i jeho výpovědi.

Nelze vyloučit, že ke spolehlivému objasnění razantnosti útoku bude třeba odborných znalostí v oboru textilií a v důsledku toho i vypracování odborného vyjádření, popř. znaleckého posudku z oboru mechanoskopie, jak o něm hovoří obviněný.

K tomu Nejvyšší soud dodává, že nelze přehlédnout podstatný význam situace, za které k předmětnému skutku došlo. Je zjevné, že šlo primárně o problém vzájemných mezilidských vztahů, přičemž úmysl obviněného způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví z tohoto hlediska zpochybňuje především okolnost, že ač k tomu měl vytvořeny všechny předpoklady, poškozenému ve skutečnosti žádnou újmu na zdraví nezpůsobil. Závěr soudu prvního stupně, že o úmyslu způsobit poškozenému závažnou újmu na zdraví svědčí i to, že po útoku nožem mu nůž přiložil ke krku a pohrozil mu, že ho zabije, přesvědčivý není. Pokud by obviněný takový úmysl skutečně měl, nic mu v jeho realizaci nebránilo (poškozeného držel jednou rukou za bundu, druhou rukou mu přitiskl nůž na límec bundy). Vše svědčí spíše pro závěr, že útok obviněného byl výsledkem jeho momentálního selhání při řešení konkrétního konfliktu s poškozeným, projevem jeho nezdrženlivosti. Spolehlivou odpověď na tuto otázku a objasnění schopnosti obviněného adekvátně reagovat na podobné životní situace by bylo možno získat znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jehož vypracování se k posouzení duševního stavu obviněného rovněž nabízí.

Po řádném objasnění intenzity a zaměřenosti útoku, v závislosti na zhodnocení všech dostupných důkazů a zejména po pečlivém posouzení otázky úmyslu směřujícího ke způsobení újmy na zdraví předvídané v ustanovení § 89 odst. 7 tr. zák., bude na soudu prvního stupně, aby event. zvážil, zda přichází v úvahu právní posouzení skutku jako pokusu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 221 odst. 1 tr. zák. a případně též jako násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák. Objektem trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák. je zájem na ochraně jednotlivců proti některým závažnějším vyhrůžkám; pro závěr, zda v daném případě šlo toliko o jednání hrubě narušující občanské soužití, nebo o vážný útok proti tělesné integritě a zdraví, je relevantní zjištěný úmysl obviněného, jak bylo opakovaně zdůrazněno.

Ke skutku pod bodem 2./

Trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu.

Podstatou skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel i odvolací soud, je jednání obviněného spočívající v tom, že krátce poté, co se dne 17. 10. 2003 kolem 17.45 hodin dopustil vůči poškozenému A. U. jednání popsaného pod bodem 1./, přistoupil k poškozenému, uchopil ho za bundu a vyhrožoval mu podřezáním, což umocňoval přiložením nože tzv. „motýlek“ ke krku přes límec bundy a poté co tohoto jednání zanechal a z místa odjel, z okna domu na ulici S. v Č. T. – S. opětovně vyhrožoval poškozenému zabitím v době, kdy poškozený stál u jeho vozidla, přičemž v obou případech vzbudil u poškozeného důvodnou obavu, že výhrůžky uskuteční.

Z těchto skutkových zjištění je zjevné, že skutek tvoří dvě dílčí jednání; první z nich následovalo ihned po výpadu nožem proti, druhé se odehrávalo až s jistým časovým odstupem a bylo příčinami i průběhem zcela odlišné.

Výtka obviněného, že první část jednání popsaná pod bodem 2./ výroku o vině je součástí skutku popsaného pod bodem 1./ výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, je opodstatněná.

Pro závěr, zda jde o skutek jediný či skutků několik, je rozhodující, že za jeden skutek se považují všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty zaviněním (k tomu č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Při vícečinném souběhu musí jít o činy zcela samostatné, jejich skutkový základ nesmí být – na rozdíl od jednočinného souběhu – ani zčásti společný (k tomu Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Nakladatelství Orac 2003, s. 403).

V posuzovaném případě obviněný vyhrožoval podřezáním, což umocňoval přiložením nože ke krku poškozeného přes límec jeho bundy, bezprostředně po útoku nožem proti poškozenému a toto jeho chování bylo reakcí na to jednání poškozeného, s nímž obviněný nesouhlasil a cítil se jím omezen (otevřené dveře spolujezdce automobilu) a jež bylo též příčinou předcházejícího výpadu s nožem. Takové skutkové okolnosti dávají spolehlivý podklad pro závěr, že tyto činy obviněného mají společný skutkový základ a jde o jeden skutek.

Každý skutek má být zásadně posouzen podle všech zákonných ustanovení, které na něj dopadají. Tato zásada se však neuplatní u tzv. zdánlivého souběhu, jímž se rozumí případ, kdy je jednočinný souběh vyloučen, ač skutek formálně vykazuje znaky dvou či více skutkových podstat trestných činů. Jednočinný souběh je vyloučen v případech, kdy trestné činy jsou navzájem v poměru speciality, subsidiarity, tzv. faktické konzumpce a dále když jde o pokračování v trestném činu, trestný čin trvající a trestný čin hromadný. V konkrétním případě přichází v úvahu vyloučení jednočinného souběhu pouze z důvodu subsidiarity.

V poměru subsidiarity jsou ustanovení určená k ochraně týchž zájmů, je-li účelem subsidiárního ustanovení pouze doplnit v témže směru ochranu, kterou poskytuje druhé, tzv. primární ustanovení. U primární skutkové podstaty, která má více znaků než subsidiární ustanovení, je obsah pojmu širší, avšak okruh konkrétních případů, na které dopadá, je menší. Subsidiárního ustanovení se užije tehdy, není-li čin trestný podle ustanovení primárního, kterým je jinak lépe vystižena povaha i stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 27, též Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Nakladatelství Orac 2003, s. 406, 407).

V poměru subsidiarity jsou vzdálenější vývojová stadia ke stadiu bližšímu dokonání činu, méně závažné formy trestné součinnosti v poměru k závažnějším a též ustanovení o trestném činu ohrožovacím v poměru k ustanovení o trestném činu poruchovém.

Se zřetelem k takto vymezeným kritériím je zjevné, že trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. jako delikt ohrožovací je ve vztahu subsidiarity k trestnému činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. (a rovněž k pokusu tohoto trestného činu) coby deliktu poruchovému. Jednočinný souběh označených trestných činů není možný; skutek je třeba v tomto ohledu posoudit pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., event. jako jeho pokus. Nad rámec řečeného je třeba dodat, že tento závěr se netýká trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 tr. zák., neboť trestné činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák. nejsou v poměru subsidiarity a jejich jednočinný souběh je možný.

Znamená to, že kvalifikovaly-li soudy skutek obviněného jako pokus ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., nelze první fázi útoku popsaného pod bodem 2./, jež spočívala ve vyhrožování usmrcením a přiložení nože ke krku přes límec bundy a jež tvoří součást skutku pod bodem 1./, právně posoudit jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák. V tomto směru též spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku.

Jako samostatný skutek by mohlo být posouzeno jednání obviněného záležející ve výhrůžkách zabitím pronesených z okna domu směrem k poškozenému, který stál u jeho vozidla. Jak však přiléhavě poznamenává obviněný, bude na soudu prvního stupně, aby pečlivě zvážil, nakolik byla takto pronesená výhrůžka objektivně způsobilá vzbudit důvodnou obavu z jejího uskutečnění a zda byly tímto jednáním obviněného naplněny formální i materiální znaky trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g), tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a jako vadnou část předcházejícího řízení zrušil i rozsudek Okresního soudu v Karviné (§ 265k odst. 1 tr. ř.). Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§ 265k odst. 2 tr. ř.). Okresnímu soudu v Karviné přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§ 265l odst. 1 tr. ř.). Při novém rozhodování je Okresní soud v Karviné vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

Vady napadeného rozhodnutí nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, a proto Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o odložení výkonu rozhodnutí, kterou učinil v závěru svého dovolání, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu. Předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. ledna 2005

Předsedkyně senátu

JUDr. Věra Kůrková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru