Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tz 59/2017Rozsudek NS ze dne 20.09.2017

KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2017:7.TZ.59.2017.1
Dotčené předpisy
§ 1 odst. 1,2 předpisu č. 119/1990Sb.|§ 14 odst. 1 předpisu č. 119/1990Sb.

přidejte vlastní popisek

7 Tz 59/2017-24

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Petra Angyalossy, Ph.D., projednal ve veřejném zasedání dne 20. 9. 2017 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného L. K., proti pravomocnému usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 10. 1991, sp. zn. 2 Rtv 42/91, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř., § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:

Pravomocným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 10. 1991, sp. zn. 2 Rtv 42/91,

byl porušen zákon

v ustanoveních § 1 odst. 1, 2, § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., v neprospěch obviněného L. K.

Toto usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích se zrušuje. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména též rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtv 42/91.

Podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 11. 1972, sp. zn. 4 T 326/72, v celém rozsahu. Podle § 14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zrušují také další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

Odůvodnění:

Rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 11. 1972, sp. zn. 4 T 326/72, byl obviněný L. K. uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl zařazen do první nápravně výchovné skupiny. Jako trestný čin posoudil býv. Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněný jako vojín základní služby dne 3. 10. 1972 kolem 7,00 hodin u vojenského útvaru 9409 B. odmítl převzít vojenský stejnokroj a zbraň, aby mohl řádně plnit všechny povinnosti vyplývající ze základní vojenské služby, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení, které mu to zakazuje. Z odůvodnění rozsudku vyplývá zjištění, že obviněný se hlásil k církvi Svědků Jehovových. Rozsudek nabyl právní moci dne 13. 12. 1972.

Z podnětu návrhu na soudní rehabilitaci, který podal obviněný, rozhodl býv. Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 24. 10. 1991, sp. zn. 2 Rtv 42/91, tak, že podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušil v odsuzujícím rozsudku výrok o trestu a zároveň zrušil všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený výrok. Usnesení nabylo právní moci dne 5. 11. 1991.

V řízení, které následovalo, bylo rozhodnuto rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtv 42/91, jímž bylo podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. z roku 1961 upuštěno od potrestání obviněného. Rozsudek nabyl právní moci dne 28. 2. 1992.

Ministr spravedlnosti podal dne 1. 9. 2017 u Nejvyššího soudu ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 10. 1991, sp. zn. 2 Rtv 42/91. Namítl, že rozsah rehabilitace byl nesprávně omezen jen na výrok o trestu, a vyjádřil názor, že s ohledem na ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., měl být zrušen také výrok o vině. Poukázal na to, že posuzovaným jednáním obviněný uplatňoval právo na svobodu vyznání zaručené tehdejší ústavou. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, 2, § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení § 280 odst. 1 tr. zák. z roku 1961, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení i všechna další obsahově navazující rozhodnutí a aby podle § 271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.

Základním pochybením býv. Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích bylo to, že si neujasnil účel rehabilitace a z toho vyplývající rozsah, v němž bylo třeba zrušit rozsudek ze dne 29. 11. 1972, sp. zn. 4 T 326/72. V důsledku toho býv. Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích chybně omezil rehabilitaci v dané věci jen na otázku trestu, přičemž v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval správnost výroku o vině. Závěr, že výrok o vině obviněného je správný, rozhodně nemůže obstát v konfrontaci s ustanoveními § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb.

Podle § 1 odst. 1 cit. zákona je účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.

Podle § 1 odst. 2 cit. zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.

Pokud by býv. Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích v rehabilitačním řízení náležitě uvážil obsah a význam citovaných ustanovení ve vztahu k posuzované věci, musel by dojít k závěru, že obviněný L. K. byl odsouzen za čin, jímž jen uplatňoval své právo na svobodu svědomí, které vyplývalo z ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, resp. právo na svobodu náboženského vyznání, které bylo ve vnitrostátním zákonodárství zakotveno v čl. 32 odst. 1 Ústavy Československé socialistické republiky (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.). Ústava ovšem tomuto právu neposkytovala žádné reálné garance a naopak sama toto právo nepřípustně omezovala, konkrétně ustanovením čl. 32 odst. 2, v němž bylo stanoveno, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem. V ustanovení čl. 37 odst. 1 pak bylo stanoveno, že vrcholnou povinností a věcí cti je obrana vlasti a jejího socialistického zřízení. V návaznosti na to bylo v čl. 37 odst. 2 stanoveno, že občané jsou povinni vykonávat službu v ozbrojených silách podle zákona. Faktické popření svobody svědomí, resp. svobody náboženského vyznání, spočívalo v tom, že ústava nestanovila žádnou alternativu vojenské služby pro osoby, kterým náboženské přesvědčení bránilo v jejím výkonu, a ani nezmocnila zákonodárce k tomu, aby takovou alternativu stanovil zákonem. Tehdejší československé zákonodárství nepřipouštělo žádnou alternativu vojenské služby, např. v podobě pozdější civilní služby podle zákona č. 73/1990 Sb. a zákona č. 18/1992 Sb., a výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe.

Z uvedeného je zřejmé, že výrok o vině obviněného trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 tr. zák. z roku 1961 byl v rozporu s ustanoveními čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 32 odst. 1 Ústavy z roku 1960, že na tento výrok se vztahovala ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a že v rehabilitačním řízení měl být tento výrok zrušen podle § 14 odst. 1 písm. d) cit. zákona. Tento výklad je v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, který byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 106/2003 Sb. a na který odkázal ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, a koresponduje i s dalšími nálezy Ústavního soudu, např. s nálezem ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01.

Býv. Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích měl správně zrušit rozsudek ze dne 29. 11. 1972, sp. zn. 4 T 326/72, v celém rozsahu. Pokud tak neučinil a omezil se v napadeném usnesení jen na zrušení výroku o trestu, porušil zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, 2, § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., v neprospěch obviněného.

Nejvyšší soud proto vyslovil zjištěné porušení zákona, zrušil napadené usnesení, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením napadeného usnesení ztratila podklad, mezi nimi zejména též rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 1. 1992, jímž bylo při nedotčeném výroku o vině upuštěno od potrestání obviněného, a sám o návrhu obviněného na soudní rehabilitaci meritorně rozhodl tak, že podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, zrušil rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 11. 1972, sp. zn. 4 T 326/72, v celém rozsahu a podle § 14 odst. 3 cit. zákona zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením tohoto rozsudku pozbyla podkladu.

Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby v rámci postupu podle § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl zprošťujícím výrokem o podané obžalobě, jak navrhl ministr spravedlnosti. Stížnost pro porušení zákona byla podána proti rozhodnutí, které učinil býv. Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích v rehabilitačním řízení z podnětu návrhu obviněného na zrušení odsuzujícího rozsudku v přezkumném řízení podle § 4 a násl. zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. Po zrušení napadeného usnesení mohl Nejvyšší soud v rámci postupu podle § 271 odst. 1 tr. ř. nově rozhodnout opět jen o uvedeném návrhu obviněného. Meritorní rozhodnutí o podané obžalobě, které navrhl ministr spravedlnosti, překračuje rámec rehabilitačního řízení v tom smyslu, že přichází v úvahu až jako výsledek řízení konaného na podkladě původní obžaloby. To ostatně Nejvyšší soud vyložil již v dřívějších rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 7 Tz 37/2016, v němž také upozornil na nepřiléhavost argumentace rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 11 Tz 28/2001 (tj. argumentace opět pojaté do stížnosti pro porušení zákona podané ve věci obviněného L. K.).

Další řízení podle § 15 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, na podkladě původní obžaloby provede a meritorně o podané obžalobě rozhodne Okresní soud v Českých Budějovicích.

Poučení: : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. září 2017

JUDr. Petr Hrachovec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru