Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tz 36/2019Rozsudek NS ze dne 09.04.2019

HeslaNutná obrana
stížnost pro porušení zákona
Ublížení na zdraví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:7.TZ.36.2019.1
Dotčené předpisy

§ 266 odst. 1 tr. ř.

§ 268 odst. 2 tr. ř.

§ 269 odst. 2 tr. ř.

§ 270 odst. 1 tr. ř.

§ 256 tr. ř.

§ 29 tr. zákoníku

§ 146 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tz 36/2019-208

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Angyalossy, Ph. D., a soudců JUDr. Josefa Mazáka a JUDr. Michala Mikláše projednal ve veřejném zasedání dne 9. 4. 2019 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněné Š. M., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2018, č. j. 4 To 113/2018-183, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř., § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:

Pravomocným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2018, č. j. 4 To 113/2018-183,

byl porušen zákon

v ustanovení § 256 tr. ř. ve vztahu k § 29 tr. zákoníku v neprospěch obviněné Š. M.

Toto usnesení Krajského soudu v Brně se zrušuje. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Krajskému soudu v Brně se přikazuje, aby věc obviněné Š. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2018, č. j. 3 T 128/2017-160, byla obviněná uznána vinnou přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzena podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně spočívá projednávaný skutek v tom, že dne 26. 3. 2017 v době kolem 20:50 hod. v XY, ul. XY v bytě č. 18 ve třetím podlaží domu č. XY, kam nejprve poškozená E. M. bez svolení obviněné vešla do chodby bytu, ji obviněná při následné šarvátce strhla brýle a kabelku, které vyhodila na chodbu, bila ji rukama do obličeje, chytila za vlasy, kdy jí vytrhla chomáč vlasů, opakovaně jí udeřila hlavou o zeď a kopala kolenem do břicha, čímž poškozené způsobila poranění s omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně osmi dnů v důsledku nezbytnosti dodržování klidového režimu, omezení v domácích pracích a potížích pohyblivosti hlavy, a způsobila Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR škodu ve výši 6 852 Kč na vynaložených nákladech na zdravotní péči o poškozenou.

Rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 4. 2018, č. j. 4 To 113/2018-183, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Ministr spravedlnosti podal dne 7. 3. 2019 u Nejvyššího soudu ve prospěch obviněné stížnost pro porušení zákona proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně. Skutkové a právní závěry soudů nemají oporu v provedených důkazech a jsou v rozporu s konstantní judikaturou. Soud prvního stupně se náležitě nevypořádal s důkazní situací. Verzi obviněné o průběhu skutkového děje podporují i další důkazy, zejména fotodokumentace, lékařské zprávy a usnesení Městského soudu v Brně o podmíněném zastavení trestního stíhání poškozené, ze kterého vyplývá, že poškozená obviněnou slovně i fyzicky napadla. Soud prvního stupně tyto okolnosti vyložil v neprospěch obviněné. Rovněž tak další důkazy hodnotily soudy v neprospěch obviněné, nevyslechly žádného z nezaujatých svědků a náležitě se nevypořádaly ani s lékařskou zprávou o ošetření obviněné. Závěry soudu prvního stupně ohledně nenaplnění podmínek nutné obrany nejsou právně relevantní, když nutná obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, ale musí být zároveň efektivní. Obviněná poté, co poškozená neoprávněně vnikla do jejího bytu, ji nejprve z bytu vykazovala a poté se jí snažila zabránit jít dál do bytu. K fyzickému kontaktu mezi nimi došlo v rámci ochrany domovní svobody zakotvené v čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když bránila poškozené, která byla iniciátorkou střetu, ve vstupu do jí obývaného bytu. Není relevantní argumentace soudu prvního stupně, že obviněná mohla situaci vyřešit jinak. Poškozená byla tou, kdo konflikt vyvolal, přičemž reakce obviněné byla obranná, kdy bránila útoku na domovní svobodu a sebe, a soudy tyto okolnosti zcela nedůvodně hodnotily k její tíži.

Odvolací soud na uvedené nedostatky náležitě nereagoval a nesplnil tak řádně svoji přezkumnou povinnost podle § 254 odst. 1 tr. ř. Ani závěry odvolacího soudu neodpovídají provedenému dokazování a nejsou v souladu s judikaturou, podle které k překročení mezí nutné obrany dochází v případě hrubého nepoměru obrany a útoku. Podle lékařských zpráv a fotodokumentace byla po incidentu s poškozenou zraněná i obviněná. Přiměřenost nutné obrany je potřeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která útok odvracela, což však soudy obou stupňů neučinily. Měly přitom posoudit, zda tvrzená obrana obviněné, kterou užila k odvrácení útoku poškozené, byla zjevně nepřiměřená způsobu útoku, zvláště s ohledem na skutečnost, že u nutné obrany není vyžadována přiměřenost ve smyslu proporcionality. Závěr o nutné obraně nelze vyloučit ani na základě lehkých zranění poškozené, zvláště když zákon připouští možnost, že obránce použije i podstatně důraznější prostředek než útočník a také, že takto způsobí citelně závažnější následek, než jaký hrozil z útoku. Soud prvního stupně se nevypořádal náležitě s obhajobou obviněné, nereagoval přesvědčivě na její námitky a nesprávně posoudil otázku naplnění podmínek nutné obrany. Pochybení soudu druhého stupně pak spočívá v tom, že v rozporu s § 254 odst. 1 tr. ř. nedůsledně přezkoumal postup soudu prvního stupně, tento shledal správným a zjištěný skutkový stav vzal za dostačující k rozhodnutí o vině. Pokud za těchto podmínek soud druhého stupně zamítl odvolání obviněné, jednal v rozporu s § 256 tr. ř.

Závěrem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v neprospěch obviněné, a to v ustanoveních § 254 odst. 1, § 256 a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení i další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněná se k podané stížnosti pro porušení zákona do doby konání veřejného zasedání nevyjádřila.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i jemu předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen, a to v neprospěch obviněné Š. M.

Podle § 254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.

Podle § 256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.

Podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle § 29 odst. 2 tr. zákoníku pak nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Nejvyšší soud zjistil, že soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel primárně z výpovědi poškozené E. M., kterou shledal věrohodnou. Z této výpovědi soud vzal za prokázané, že obviněná poškozenou fyzicky napadla poté, co poškozená vstoupila do jejího bytu, přičemž obhajobu obviněné, že se toliko bránila útoku poškozené, soud označil za nevěrohodnou. Na základě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně uznal obviněnou vinnou přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. K možnému naplnění podmínek nutné obrany soud prvního stupně zdůraznil, že obviněná měla jiné možnosti jak konflikt s poškozenou vyřešit, např. umožnit svému synovi, aby s poškozenou odešel, či případně zavolat policii. K tomuto lze poukázat na poněkud rozporuplnou argumentaci soudu prvního stupně, který na druhé straně jako jednu z přitěžujících okolností přičetl obviněné skutečnost, že na poškozenou v rámci jiného konfliktu policii zavolala (viz str. 5, odst. 17 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud potvrdil závěry soudu prvního stupně a konstatoval, že obviněná měla jiné možnosti obrany, např. vytlačit poškozenou z bytu a odvolání obviněné jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. Soudy obou stupňů však ve své argumentaci zcela opomenuly skutečnost, že předpokladem jednání v nutné obraně není subsidiarita, a proto tomu, kdo se dovolává nutné obrany, nelze její přiznání odmítnout toliko s poukazem na skutečnost, že se přímo hrozícímu nebo trvajícímu útoku jiné osoby nevyhnul jiným způsobem, např. zavoláním policie, útěkem z místa činu apod. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 189/2001).

Stěžejní pochybení soudů obou stupňů lze spatřovat v tom, že nehodnotily důkazy v souvislostech a dostatečně nereflektovaly závěry usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2017, č. j. 2 T 99/2017-94 (usnesení založeno na č. l. 101), kterým bylo podle § 223a odst. 1, § 307 odst. 1 tr. ř. podmíněně zastaveno trestní stíhání poškozené E. M. pro přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Jednání poškozené mělo spočívat ve stručnosti v tom, že E. M. dne 26. 3. 2017 v době kolem 20:50 v bydlišti Š. M. zabouchala na dveře bytu Š. M., představila se „tady policie“, následně po pootevření dveří tyto rozrazila, vešla do bytu, nereagovala na opakované výzvy Š. M., aby byt opustila a následně E. M. Š. M., slovně i fyzicky napadla. Soudy obou stupňů uvedené usnesení a jeho závěry nezohlednily v rámci svých úvah o tom, zda by v nyní posuzovaném jednání obviněné mohly být shledány znaky nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku.

K argumentaci odvolacího soudu stran přiměřenosti a intenzity jednání obviněné je pak namístě zdůraznit, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 411). Obrana je přitom zcela zjevně nepřiměřená útoku, není-li podle poznatků a úsudku bránícího se, k jehož psychickému stavu vyvolanému útokem třeba přihlížet, k odvrácení útoku potřebná, a kromě toho též, je-li zcela neúměrná jeho intenzitě i významu. Samotný pojem „zcela zjevně“ je proto namístě posuzovat podle toho, jak se podmínky jevily zejména bránící se osobě, poněvadž zcela zjevné je to, co je jasné, očividné a nepochybné, a proto musí jít o vzájemný výrazně hrubý nepoměr (tamtéž, s. 406). Z hlediska splnění podmínek nutné obrany je proto potřeba rovněž hodnotit subjektivní stav obránce, jak vnímal útok a jaká obrana obránci subjektivně připadala v daný moment adekvátní vůči útoku, na což soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí zcela rezignovaly. V tomto případě přitom obviněná bránila své obydlí i své zdraví, které bylo útokem poškozené ohroženo. Obranu obviněné, kterou odvracela útok poškozené proti výše uvedeným zájmům nelze bez dalšího shledat ani nepřiměřenou, natož zcela zjevně nepřiměřenou útoku poškozené. Je rovněž namístě zdůraznit, že zranění poškozené byla toliko lehčího rázu a její omezení v obvyklém způsobu života trvalo osm dní. Ani ze zranění poškozené tak nelze usuzovat na jakkoli excesivní vybočení obviněné z mezí nutné obrany.

Z provedených důkazů vyplývá, že obviněná poškozenou z bytu nejprve slovně vykazovala a až v reakci na fyzický nátlak poškozené přistoupila též k fyzickému jednání, aby zabránila poškozené v pokračování útoku, když ji při fyzické potyčce nejprve vyhodila z bytu na chodbu před bytem dioptrické brýle a kabelku. Její jednání tedy bylo až obrannou reakcí na útok poškozené, a to jak na nedotknutelnost obydlí obviněné, tak i na její zdraví (zde je vhodné připomenout, že poškozená obviněné při tomto konfliktu způsobila lehká zranění, jak vyplývá např. ze zdravotního záznamu na č. l. 16 spisu Městského soudu v Brně vedeného pod sp. zn. 2 T 99/2017) a iniciátorkou celého konfliktu byla poškozená. Nutná obrana, při které dojde k ublížení na zdraví, je přitom podle soudní judikatury přípustná proti útoku přímo ohrožujícímu jakýkoli zájem chráněný trestním zákonem, tedy i zájem na ochraně majetku a nedotknutelnosti obydlí, a není možné apriorně usoudit na vybočení z mezí nutné obrany pouze z toho, že ten, kdo odvracel útok na majetek a na nedotknutelnost obydlí, svým jednáním ublížil jinému na zdraví (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 317/01). Obviněná tak svým jednáním toliko odvracela útok poškozené na trestním zákonem chráněné zájmy. Pokud soud prvního stupně dospěl k jiným skutkovým závěrům, a to na základě provedeného dokazování, a pokud měl pochybnosti o věrohodnosti obviněné, mohl si ji ještě prověřit i výslechy navrhovaných nestranných svědků, je namístě jeho postup shledat v rozporu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Na základě nesprávných skutkových zjištění a především nedostatečného hodnocení provedených důkazů v jejich vzájemných souvislostech pak soud prvního stupně v rozporu s ustanovením § 29 tr. zákoníku a konstantní judikaturou shledal obviněnou vinnou přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, přestože její jednání podmínky nutné obrany naplňovalo. Pochybení soudu druhého stupně je pak namístě shledat v tom, že v rozporu s ustanovením § 254 odst. 1 tr. ř. nedostál své přezkumné povinnosti a vadné rozhodnutí soudu prvního stupně v rámci odvolacího řízení nenapravil, ale odvolání obviněné zamítl podle § 256 tr. ř.

Další porušená ustanovení, která jsou uvedena ve stížnosti pro porušení zákona, tedy § 254 odst. 1 tr. ř. a § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. jen procesně souvisí s primárním porušením ustanovení § 256 tr. ř. a § 29 tr. zákoníku, a nejsou tudíž relevantní pro vyslovení porušení zákona v neprospěch obviněné.

Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že odvolací soud nepostupoval v souladu se zákonem, neboť zamítl odvolání obviněné podle § 256 tr. ř., jako nedůvodné, ačkoli k takovému rozhodnutí nebyly dány podmínky.

Nejvyšší soud na základě výše uvedeného shledal, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2018, č. j. 4 To 113/2018-183, byl porušen zákon v ustanovení § 256 tr. ř., ve vztahu k § 29 tr. zákoníku, a to v neprospěch obviněné Š. M. Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil zjištěné porušení zákona a podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením napadeného usnesení pozbyla podkladu, a podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Bude na odvolacím soudu, aby opětovně projednal odvolání obviněné, a bude-li považovat za potřebné ještě více prověřit věrohodnost obviněné, pak za případného doplnění dokazování o výslechy nezaujatých svědků, které navrhovala obhajoba, znovu posoudí a řádně odůvodní v intencích tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu, zda s ohledem na naplnění znaků nutné obrany podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku, lze jednání obviněné posoudit jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, či nikoli. Při komplexním hodnocení důkazů ve všech souvislostech odvolací soud přihlédne také k usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2017, č. j. 2 T 99/2017-94, jakož i obsahu celého tohoto spisu a ke zdravotnímu záznamu o poranění a ošetření obviněné.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 4. 2019

JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru