Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tz 302/2000Rozsudek NS ze dne 24.01.2001

EcliECLI:CZ:NS:2001:7.TZ.302.2000.1

přidejte vlastní popisek

7 Tz 302/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Zdeňka Sováka a JUDr. Jana Engelmanna projednal ve veřejném zasedání dne 24. 1. 2001 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněných Ing. J. M., I. K., a M. H., v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 2 T 441/99 proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 14 To 121/2000, a podle § 268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:

Rozsudkem Krajského soudu v Českách Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 14 To 121/2000,

bylporušenzákon

v ustanoveních § 7 odst. 1 tr. zák., § 250a odst. 2 tr. zák. ve prospěch obviněných Ing. J. M., I. K. a M. H.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. 2 T 441/99, byli obvinění Ing. J. M., I. K. a M. H. uznáni vinnými pokusem trestného činu pojistného podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 250a odst. 2, 4 písm. b) tr. zák. a odsouzeni podle § 250a odst. 4 tr. zák., § 40 odst. 2 tr. zák. každý k trestu odnětí svobody na 16 měsíců s tím, že výkon tohoto trestu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. každému z nich podmíněně odložen na zkušební dobu, která byla podle § 59 odst. 1 tr. zák. stanovena na 42 měsíců. Obviněným Ing. J. M. a I. K. byly uloženy podle § 53 odst. 1 tr. zák. také peněžité tresty, a to obviněnému Ing. J. M. ve výměře 40 000 Kč a obviněnému I. K. ve výměře 20 000 Kč, přičemž každému z nich byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody na 10 týdnů pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán.

Podkladem odsuzujícího výroku se stalo zjištění, že dne 14. 7. 1999 kolem 21.30 hodin v T., S. ul., před domem č. 2062 po předchozí společné domluvě všech tří obviněných odcizili obvinění I. K. a M. H. automobil zn. Renault Espace státní poznávací značky v hodnotě 355 000 Kč ke škodě obchodní společnosti N. V., spol. s r. o., jejímž jednatelem byl obviněný Ing. J. M., který užíval uvedený automobil a který ho krátce před odcizením nechal záměrně odemčený, přičemž obvinění se tohoto jednání dopustili v úmyslu nejprve prodat uvedený automobil, pak nahlásit u tehdejší České Kooperativy, pojišťovny, a. s., krádež vozidla jako pojistnou událost a nakonec získat pojistné plnění ve výši 495 000 Kč, k čemuž však nedošlo, protože obvinění byli krátce po odcizení vozidla zajištěni policií.

Proti rozsudku Okresního soudu v Táboře podali odvolání jednak státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Táboře v neprospěch všech tří obviněných, jednak obviněný Ing. J. M. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 14 To 121/2000, tak, že podle § 258 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Táboře v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu uznal obviněné Ing. J. M., I. K. a M. H. vinnými týmž skutkem jako Okresní soud v Táboře, avšak posoudil tento skutek u všech tří obviněných jako přípravu k trestnému činu pojistného podvodu podle § 7 odst. 1 tr. zák., § 250a odst. 2, 4 písm. b) tr. zák., a uložil obviněným stejné tresty jako Okresní soud v Táboře.

Ministr spravedlnosti podal dne 29. 12. 2000 v neprospěch obviněných Ing. J. M., I. K. a M. H. stížnost pro porušení zákona proti rozsudku Krajského soudu v Českách Budějovicích - pobočka v Táboře s tím, že tento soud nesprávně posoudil skutek jen jako přípravu k trestnému činu. Ministr spravedlnosti namítl, že pokud jde o skutkovou podstatu trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 2 tr. zák., byl tento trestný čin dokonán jednáním všech tří obviněných. Podle ministra spravedlnosti byla jednáním obviněných skutečně způsobena škoda obchodní společnosti N. V., spol. s r. o., jako vlastníku vozidla ve výši rovnající se časové hodnotě vozidla. Ministr spravedlnosti poukázal na to, že jednání obviněných zůstalo nedokonaným jen v tom smyslu, že nedošlo ke způsobení škody pojišťovně. Výhrady ministra spravedlnosti tedy směřovaly k tomu, že ze strany obviněných šlo o dokonaný trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 2, 4 písm. b) tr. zák., avšak v rozporu s obsahem a smyslem předcházejících námitek ministr spravedlnosti na str. 5 stížnosti pro porušení zákona uvedl, že jednání obviněných dospělo do stadia pokusu. V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil vytýkané porušení zákona, ke kterému došlo ve prospěch obviněných, aby zrušil napadený rozsudek a aby dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., tj. aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci, nebo podle § 271 odst. 1 tr. ř., tj. aby sám ve věci rozhodl.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen.

Rozsudek Okresního soudu v Táboře vzešel z řízení, v němž bylo postupováno v souladu s trestním řádem a v němž nedošlo k žádným podstatným vadám, zejména pokud by mohly ovlivnit náležité objasnění věci nebo možnost uplatnění práva obhajoby. V rámci tohoto řízení byly provedeny všechny dostupné důkazy, které byly potřebné pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Okresní soud v Táboře zhodnotil důkazy logickým a přesvědčivě zdůvodněným způsobem, jemuž z hlediska zásad uvedených v § 2 odst. 6 tr. ř. nelze nic vytknout. Na tomto podkladě vyvodil z důkazů skutková zjištění, se kterými je třeba ve všech směrech souhlasit. V rámci hodnocení důkazů Okresní soud v Táboře zaznamenal také rozpory, které se mezi jednotlivými důkazy či jejich skupinami objevily, zejména pokud jde o vzájemný vztah výpovědí jednotlivých obviněných, a tyto rozpory překlenul logickými a náležitě vysvětlenými úvahami. Za tohoto stavu by jakýkoli zásah do skutkových zjištění, ke kterým došel Okresní soud v Táboře, byl v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Žádného pochybení se proto nedopustil ani Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, pokud tato zjištění považoval za správná a pokud na jejich podkladě ve věci rozhodl.

Okresní soud v Táboře pochybil při právním posouzení zjištěného skutku, pokud jeho nedokonanou část kvalifikoval jako pokus trestného činu. Pokusem trestného činu je podle § 8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. V posuzovaném případě by byl trestný čin pojistného podvodu kvalifikovaný podle § 250a odst. 4 písm. b) tr. zák. dokonán tím, že by obvinění dosáhli toho, aby pojišťovna na podkladě záměrně vyvolané pojistné události poskytla pojistné plnění ve výši 495 000 Kč. Do tohoto stadia jednání obviněných nedospělo. Jejich jednání ovšem ve skutečnosti nedospělo ani do stadia, v kterém by bylo možné toto jednání označit za jednání bezprostředně směřující k dokonání. O takové jednání by šlo typicky tehdy, pokud by obvinění neoprávněný nárok na pojistné plnění u pojišťovny alespoň uplatnili. K tomu však nedošlo. Jednání obviněných nepřekročilo stadium, v němž pouze uměle vyvolali pojistnou událost. Tím si pouze úmyslně vytvořili p o d m í n k y pro budoucí spáchání trestného činu. Samotné vyvolání pojistné události ještě nestačilo k tomu, aby pojišťovna poskytla pojistné plnění, a nebylo dostatečné k tomu, aby pojišťovna sama cokoli činila ve směru případného budoucího poskytnutí pojistného plnění. Proto nelze dojít k přesvědčivému závěru, že samotné vyvolání pojistné události by bylo jednáním, které již bezprostředně směřovalo k neoprávněnému získání pojistného plnění. Vyvoláním pojistné události si obvinění úmyslně vytvořili podmínky pro další vývojová stadia své trestné činnosti, zejména pro budoucí uplatnění nároku na pojistné plnění a následně pro neoprávněné získání tohoto plnění ke škodě pojišťovny. Jednání pro společnost nebezpečné, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání trestného činu, je přípravou k trestnému činu (§ 7 odst. 1 tr. zák.). Jako přípravu lze posoudit jen jednání, které za uvedených podmínek směřuje k spáchání zvlášť závažného trestného činu, jímž ve smyslu § 41 odst. 2 tr. zák. je i trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 4 tr. zák. Okresní soud v Táboře tedy měl správně posoudit nedokonanou část jednání obviněných jako přípravu k trestnému činu.

Okresní soud v Táboře správně kvalifikoval jednání obviněných jako trestný čin, který byl dílem dokonán. Dokonaná část trestného činu naplňovala znaky trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 2 tr. zák., neboť obvinění úmyslně vyvolali pojistnou událost tím, že odstranili motorové vozidlo způsobem, který měl podobu jeho odcizení, se záměrem získat z tohoto titulu pojistné plnění od pojišťovny. Z hlediska dokonání trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 2 tr. zák. není podstatné, že obvinění od pojišťovny nezískali žádné pojistné plnění a že nárok na takové plnění ještě ani neuplatnili. Uvedený trestný čin je totiž dokonán samotným úmyslným vyvoláním pojistné události.

Z uvedeného je zřejmé, že Okresní soud v Táboře měl skutek posoudit jako trestný čin pojistného podvodu dílem dokonaný podle § 250a odst. 2 tr. zák. a dílem nedokonaný ve formě přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák., § 250a odst. 4 písm. b) tr. zák.

Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře správně zrušil rozsudek Okresního soudu v Táboře z důvodu uvedeného v § 258 odst. 1 písm. d) tr. zák., tj. proto, že tímto rozsudkem bylo porušeno ustanovení trestního zákona. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v táboře mohl znovu sám ve věci rozhodnout podle § 259 odst. 3 tr. ř., protože rozhodoval na podkladě skutkového stavu, který byl v rozsudku Okresního soudu v Táboře správně zjištěn. Měl však skutek posoudit jako trestný čin pojistného podvodu dílem dokonaný podle § 250a odst. 2 tr.zák. a dílem nedokonaný ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák., § 250 odst. 4 písm. b) tr. zák. Místo toho Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře nesprávně kvalifikoval skutek v celém rozsahu jen jako přípravu k trestnému činu pojistného podvodu podle § 7 odst. 1 tr. zák., § 250a odst. 2, 4 písm. b) tr. zák.

Nesprávnost tohoto právního posouzení věci spočívá v tom, že nevyjadřuje skutečnost, že v rozsahu, který záleží v úmyslném vyvolání pojistné události a který odpovídá zákonným znakům trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 2 tr. zák., byl trestný čin již dokonán. Okolnost, že těžší následek, který z dokonaného trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 2 tr. zák. hrozil, měl formu značné škody podle § 250a odst. 4 písm. b) tr. zák. a byl obviněnými zamýšlen, aniž nastal, nemohla být důvodem k tomu, aby celý trestný čin byl pokládán za nedokonaný, ale jen k tomu, aby za nedokonanou byl pokládána pouze jeho č á s t týkající se právě jen způsobení těžšího následku.

Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné poukázat na to, že Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře zrušil rozsudek Okresního soudu v Táboře za použití ustanovení § 258 odst. 2 tr. ř., což je nesprávné, protože podle tohoto ustanovení odvolací soud zrušuje jen část rozsudku soudu prvního stupně. V posuzovaném případě však Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře nezrušil pouze část rozsudku, ale zrušil celý rozsudek Okresního soudu v Táboře. Nešlo tedy o postup podle § 258 odst. 2 tr. ř., ale podle § 258 odst. 1 tr. ř. Toto pochybení však nemělo vliv na meritorní správnost výroku, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře zrušil rozsudek Okresního soudu v Táboře.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře byl porušen zákon v ustanoveních § 7 odst. 1 tr. zák., § 250a odst. 2 tr. zák. ve prospěch všech tří obviněných. Podstatou porušení zákona je to, že Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jako přípravu k trestnému činu nesprávně posoudil tu část jednání obviněných, která již dospěla do stadia dokonání trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 2 tr. zák. Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. toto porušení zákona ve výroku svého rozsudku vyslovil.

Nejvyšší soud neshledal, že by trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 2, 4 písm. b) tr. zák. byl v celém rozsahu dokonán tím, že by vlastníku vozidla, tj. obchodní společnosti N. V., spol. s r. o., byla způsobena škoda ve výši odpovídající časové hodnotě vozidla jeho odcizením, jak bylo namítáno ve stížnosti pro porušení zákona. Vozidlo bylo sice jednáním obviněných odstraněno způsobem, který navenek měl formu odcizení, ale o skutečné odcizení vozidla nešlo. Obviněný Ing. J. M. byl jedním ze dvou společníků obchodní společnosti N. V., spol. s r. o., a zároveň byl i jedním ze dvou jednatelů s tím, že jménem obchodní společnosti byl oprávněn jednat samostatně. Pokud ve vztahu k motorovému vozidlu obchodní společnosti jednal tak, že dal ostatním obviněným souhlas k tomu, aby se ho zmocnili a aby ho odvezli, resp. aby ho prodali, šlo o případ tzv. svolení poškozeného. Souhlasí-li poškozený s tím, aby mu byla odňata jeho věc, je vyloučeno posuzovat toto odnětí jako způsobení škody (volenti non fit iniuria). Proto nebylo možné posoudit jednání obviněných jako dokonaný trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 4 písm. b) tr. zák. Ze stejného důvodu nepřicházelo v úvahu kvalifikovat jednání obviněných I. K. a M. H. jako trestný čin krádeže (§ 247 tr. zák.) a jednání Ing. J. M. jako trestný čin zpronevěry (§ 248 tr. zák.).

Obviněný Ing. J. M. ve vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona namítl, že splnil zákonné podmínky zániku trestnosti přípravy podle § 7 odst. 3 písm. b) tr. zák., resp. zákonné podmínky zániku pokusu podle § 8 odst. 3 písm. b) tr. zák., protože odcizení vozidla oznámil policii. Tím ovšem nemohla zaniknout trestnost činu kvalifikovaného jako trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 2 tr. zák., protože v tomto ohledu byl trestný čin již dokonán. O nedokonanou část trestného činu šlo jen ve vztahu k tzv. těžšímu následku podle § 250a odst. 4 písm. b) tr. zák. Oznámení krádeže vozidla policii bylo naopak jednou z podmínek budoucího uskutečnění záměru neoprávněně získat pojistné plnění od pojišťovny. Bylo tedy součástí přípravného jednání. Proto nepřichází v úvahu, aby toto oznámení mohlo být zároveň považováno za důvod zániku trestnosti nedokonané části činu.

Tresty, které byly obviněným oběma soudy uloženy, považuje Nejvyšší soud za nepřiměřeně mírné, zvláště pokud jde o použití ustanovení § 40 odst. 2 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Obviněným byly uloženy tresty odnětí svobody ve výměře 16 měsíců, ačkoli dolní hranice sazby tohoto trestu činí podle § 250a odst. 4 tr. zák. 2 roky. Soudy odkázaly v tomto ohledu jen na "konkrétní míru společenské nebezpečnosti, danou též dosavadní naprostou bezúhonností pachatelů". Evidentně tak přihlížely jednostranně jen k tomu, že každý z obviněných až dosud vedl řádný život. To ovšem pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici sazby nestačí. Podle § 40 odst. 2 tr. zák. soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu k trestnému činu nebo za pokus trestného činu a má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu za to, že by použití trestní sazby stanovené trestním zákonem bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání. Soudy nijak nehodnotily povahu a závažnost nedokonané formy trestného činu a nijak nevysvětlily, proč by bylo uložení testu odnětí svobody v rámci sazby stanovené v § 250a odst. 4 tr. zák. pro obviněné nepřiměřeně přísné. Pokud jde o povahu a závažnost nedokonané formy trestného činu, šlo ze strany obviněných o rafinované a promyšlené jednání, které bylo pečlivě a po delší dobu připravováno a směřovalo ke způsobení výrazné škody k tíži pojišťovny, přičemž součinnost obviněných a návaznost dílčích jednání každého z nich se již blížila zřetelným rysům organizovanosti. Nic na tom nemění okolnost, že přípravné jednání obviněných dospělo jen do méně rozvinutého stadia. Závažné je i to, že důvodem, pro který jednání obviněných nepřekročilo ve vztahu k tzv. kvalifikované skutkové podstatě (§ 250a odst. 4 tr. zák.). rámec přípravy, byl včasný zásah policie. Pokud jde o případnou nepřiměřenou přísnost trestu odnětí svobody uloženého v rámci zákonné trestní sazby, nelze pro takovou úvahu najít v posuzovaném případě žádné přesvědčivé důvody, zvláště když i trest odnětí svobody na 2 roky, tj. na dolní hranici sazby, bylo možné uložit jako podmíněný podle § 58 odst. 1 písm. a) tr. zák. Nepřiměřenost uložených trestů odnětí svobody však ještě nedosáhla takové míry, aby šlo o tresty, které by byly ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo které by co do druhu byly ve zřejmém rozporu s účelem trestu (§ 266 odst. 2 tr. ř.), zejména pokud v rámci uložení podmíněných trestů odnětí svobody byla každému z obviněných stanovena delší zkušební doba nad polovinou rozpětí upraveného v § 59 odst. 1 tr. zák. a pokud obviněným Ing. J. M. a I. K. byly podle § 53 odst. 1 tr. zák. uloženy ještě přiměřené peněžité tresty s náhradními tresty odnětí svobody (§ 54 odst. 3 tr. zák.). Neuložení peněžitého trestu obviněnému M. H. bylo správně odůvodněno jeho poměry, které ukazovaly na nedobytnost takového trestu (§ 54 odst. 1 tr. zák.). Nejvyšší soud proto nevyslovil porušení zákona, ke kterému by ve prospěch obviněných došlo v ustanoveních § 23 odst. 1 tr. zák., § 31 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., tj. v ustanoveních upravujících účel trestu a hlediska pro stanovení jeho druhu a výměry.

V návaznosti na výrok, jímž bylo podle § 268 odst. 2 tr. ř. vysloveno porušení zákona, ke kterému došlo v ustanoveních § 7 odst. 1 tr. zák., § 250a odst. 2 tr. zák. ve prospěch obviněných, Nejvyšší soud nezrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (§ 269 odst. 2 tr. ř.) a nepřikázal nové projednání a rozhodnutí věci (§ 270 odst. 1 tr. ř.) ani sám nově ve věci nerozhodoval (§ 271 odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud i přes vyslovené porušení zákona ponechal napadený rozsudek v právní moci. Vycházel přitom z úvahy, že šlo o méně podstatné porušení zákona pouze v tom, že jako nedokonaný trestný čin bylo posouzeno jednání, jímž byl trestný čin ve skutečnosti zčásti již dokonán, a že odstranění této vady by v dalším řízení zjevně nevedlo k rozhodnutí, které by bylo nějak podstatně odlišné od rozhodnutí, k němuž došlo napadeným rozsudkem. Za tohoto stavu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že zájem na zachování stability pravomocného soudního rozhodnutí převažuje nad zájmem na tom, aby zjištěné porušení zákona bylo napraveno dalším vedením trestného stíhání obviněných.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. ledna 2001

Předseda senátu

JUDr. Petr Hrachovec

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru