Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tz 291/2001Rozsudek NS ze dne 06.12.2001

EcliECLI:CZ:NS:2001:7.TZ.291.2001.1

přidejte vlastní popisek

7 Tz 291/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 6. prosince 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Sováka a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Petra Hrachovce stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. B. proti usnesení bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T 60/54, a rozhodl takto:

Pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T 60/54,

bylporušenzákon

v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. (trestní zákon), a v řízení, které jeho vydání předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb. (trestní řád) v neprospěch obviněného J. B.

Tento rozsudek se ve výroku o vině obviněného J. B. zrušuje. Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, zejména též rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 31. 3. 1992, sp. zn. 3 Rtv 93/91.

Podle § 226 písm. b) tr. řádu se obviněný J. B. zprošťuje obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zák. č. 86/1950 Sb.), spočívající v tom, že dne 30. 10. 1954 po nástupu vojenské služby u svého útvaru ve F. odmítl obléci si vojenský stejnokroj a plnit povinnosti s touto službou související, a odvolával se přitom na to, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědkem Jehovovým,

tedy úmyslně se vyhýbal plnění služebních povinností tím, že se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení.

Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T 60/54, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu tři a půl roku a ke ztrátě čestných práv občanských uvedených v § 44 odst. 2 cit. tr. zák. na dobu tří let. Uvedeného deliktu se obviněný J. B. dopustil podle rozsudečného výroku tím, že dne 30. 10. 1954 po nástupu vojenské služby u svého útvaru ve F. odmítl obléci si vojenský stejnokroj a plnit povinnosti s touto službou související, a odvolával se přitom na to, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědkem Jehovovým.

Tímtéž rozsudkem byl za stejný delikt odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a ke ztrátě čestných práv občanských obviněný J. K.

Odsuzující rozsudek nabyl ohledně obou obviněných právní moci dnem vyhlášení, tedy dne 7. 12. 1954.

Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 23. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 93/91, byl shora citovaný rozsudek podle § 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb. ohledně obviněného J. B. zrušen ve výroku o trestu a zároveň byla zrušena všechna další rozhodnutí na tuto zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 23. 1. 1992.

Usnesením téhož soudu ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 3 Rtv 93/91, bylo rozhodnuto, že obviněný J. B. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a trestní stíhání obviněného pro shora uvedený skutek bylo podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu zastaveno. Obviněný J. B. však v rámci zákonné patnáctidenní lhůty prohlásil, že trvá na projednání věci, trestní řízení pokračovalo a dne 31. 3. 1992 rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud v Brně rozsudkem pod sp. zn. 3 Rtv 93/91 tak, že obviněnému J. B. při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T 60/54, podle § 227 tr. řádu neuložil trest. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 14. 4. 1992.

Ministr spravedlnosti České republiky podal proti pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T 60/54, u Nejvyššího soudu České republiky stížnost pro porušení zákona s tím, že citovaným rozhodnutím byl porušen zákon v § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, ustanoveních § 6 písm. e) a § 2 odst. 3 tr. řádu č. 87/1950 Sb. v neprospěch obviněného J. B.

V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti především připomenul, že již rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 1952, sp. zn. Vt 29/52, byl obviněný J. B. rovněž uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., protože od 31. srpna 1952, kdy nastoupil vojenskou základní službu u svého útvaru v M., odmítal vykonávat jakoukoliv službu v armádě, odvolávaje se na to, že se její výkon příčí jeho náboženskému přesvědčení.

Obviněnému J. B. byl za tento delikt uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na dva a čtvrt roku a ztráta čestných práv občanských na tři roky, odsuzující rozsudek nabyl dne 30. 10. 1952 právní moci a dne 11. 12. 1953 obviněný J. B. uložený trest odnětí svobody vykonal.

Z existence odsouzení obviněného J. B. již v roce 1952 je proto podle ministra spravedlnosti zřejmé, že obviněný J. B. byl již od počátku rozhodnut trvale se vyhnout vojenské službě vzhledem ke svému náboženskému přesvědčení. Tento jednotící úmysl byl patrný také z jeho přístupu k trestnímu stíhání bývalým Nižším vojenským soudem v Brně ve věci sp. zn. T 60/54, proto mělo být jednání obviněného ze dne 30. 10. 1954 posouzeno jako součást jednoho celku, pro který již byl citovaným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni odsouzen.

Další odsouzení bylo podle názoru ministra spravedlnosti porušením zásady “ne bis in idem”, formulované v ustanovení § 6 písm. e) tr. řádu č. 87/1950 Sb. Navíc pokud bývalý Nižší vojenský soud v Brně rozhodl ve věci sp. zn. T 60/54 v rozporu s touto zásadou, porušil svou povinnost spravedlivě rozhodovat o trestných činech.

Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil, že stížností pro porušení zákona napadeným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T 60/54, byl v neprospěch obviněného J. B. porušen zákon ve shora citovaných ustanoveních, aby Nejvyšší soud tento rozsudek včetně všech obsahově navazujících rozhodnutí zrušil a dále aby postupoval podle ustanovení § 271 odst. 1 tr. řádu.

Intervenující státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, přítomný veřejnému zasedání, konaném Nejvyšším soudem o podaném mimořádném opravném prostředku, se s argumentací, obsaženou v písemném odůvodnění stížnosti pro porušení zákona, v zásadě ztotožnil a učinil v podstatě shodný konečný návrh. Poukázal však na to, že obviněný Jan B. byl v mezidobí obžaloby podané ve věci bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni v plném rozsahu pravomocně zproštěn a ponechal proto na úvaze Nejvyššího soudu, zda v rámci postupu podle § 271 odst. 1 tr. řádu trestní stíhání obviněného J. B. v nyní přezkoumávané trestní věci jako nepřípustné podle § 223 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. f) tr. řádu zastaví nebo zda obviněného podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostí obžaloby.

Obhájce obviněného J. B. JUDr. L. M. se sice ztotožnil s podanou stížností pro porušení zákona v přístupu k procesní problematice aplikace zásady “ne bis in idem”, byť podotkl, že ustanovení § 6 písm. e) tr. řádu se stalo součástí právního řádu až na základě novely trestního řádu, provedené zákonem č. 64/1956 Sb., zásadní porušení zákona však shledal v oblasti dodržování lidských práv, zejména z pohledu článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Navíc vyjádřil pochybnost, zda obviněný J. B. vůbec naplnil svým jednáním vlastnosti tzv. speciálního subjektu, obligatorně vyžadované ustanovením § 269 tr. zák. č. 86/1950 Sb., když prakticky ihned odepřel plnit povinnosti s vojenskou službou spojené.

Obhájce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky obviněného J. B. podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby a současně požádal Nejvyšší soud o uvážení, zda by bylo možno v souladu s ustanovením § 269 odst. 2 poslední věta tr. řádu, resp. § 261 tr. řádu shodně vyslovit porušení zákona a po zrušení odpovídajících rozhodnutí či jejich částí zprostit obžaloby též spoluobviněného J. K., který v roce 1993 při autonehodě zemřel.

Nejvyšší soud České republiky přezkoumal na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona podle § 267 odst. 1, odst. 2 tr. řádu správnost a odůvodněnost výroku napadeného pravomocného rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně v části týkající se obviněného J. B., jakož i správnost postupu řízení, jež tomuto rozhodnutí předcházelo. Shledal, že stížnost pro porušení zákona, podaná ve prospěch obviněného J. B. ministrem spravedlnosti České republiky, je důvodná potud, že k porušení zákona v přezkoumávaném řízení skutečně došlo a že zákon byl porušen v neprospěch uvedeného obviněného. Po obsahové stránce se však Nejvyšší soud přiklonil k argumentům obhajoby.

Pokud jde o pravomocný odsuzující rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 1952, sp. zn. Vt 29/52, přiléhavě intervenující státní zástupce připomenul, že toto rozhodnutí již neexistuje a že obviněný J. B. byl obžaloby v této trestní věci pravomocně zproštěn.

Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. Rtv 90/91, bylo totiž rozhodnuto, že citovaný rozsudek se podle § 14 odst. 1 písm. f), odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve všech výrocích zrušuje a že se zrušují i všechna další rozhodnutí na původní rozsudek obsahově navazující, a to k datu, kdy byla vydána. Toto usnesení nabylo právní moci dnem vyhlášení, tedy dne 30. 10. 1992.

Rozsudkem téhož soudu, z téhož dne a pod stejnou spisovou značkou bylo vzápětí rozhodnuto, že obviněný J. B. se obžaloby ze dne 17. 10. 1952, která na něho byla v předmětné trestní věci bývalým Nižším vojenským prokurátorem v Plzni podána, podle § 226 písm. b) tr. řádu zprošťuje, neboť skutek v ní uvedený není trestným činem. A také toto rozhodnutí nabylo právní moci dnem vyhlášení, tedy dne 30. 10. 1992.

Při trestně procesním posuzování uvedené problematiky z pohledu procesního stavu ex nunc tudíž uvedené, v pořadí prvé odsouzení obviněného J. B. za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., nemůže podle názoru Nejvyššího soudu zakládat formální překážku dalšího odsouzení za týž skutek již z toho důvodu, že odsuzující rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni byl v mezidobí zrušen.

Při posuzování uvedené otázky z pohledu ex tunc pak nemohlo dojít k porušení procesního ustanovení, které v době rozhodování bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně nebylo součástí právního řádu.

Podle názoru Nejvyššího soudu České republiky ovšem nelze především pochybovat o tom, že na jednání, pro které byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., se vztahuje ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.

Toto ustanovení vymezuje účel samotného zákona o soudní rehabilitaci a současně deklaruje, že činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů, zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních dokumentech o občanských a politických právech, byly československými zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo rovněž trestní stíhání pro tyto trestné činy.

Na čin obviněného J. B. bylo proto nutno nahlížet jako na čin, který směřoval k uplatnění základního práva občana, zaručeného výše uvedenými normami, a proto také bylo jeho odsouzení v zásadním rozporu s principy demokratické společnosti. Právě tyto skutečnosti a postuláty se měly stát podkladem pro rozhodování bývalých vojenských soudů v přezkoumávané trestní věci obviněného J. B.

Obviněný J. B. shora uvedeným jednáním toliko uplatňoval své právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení, konkrétní zákonná úprava, na základě které by mohl občan toto právo realizovat, však tehdy ještě přijata nebyla a obviněný tudíž neměl žádnou faktickou možnost, jak svým zákonným povinnostem dostát, aniž by se dostal do rozporu se svým náboženským přesvědčením.

Z tohoto zřetele bylo nutno především hodnotit, zda lze na jednání obviněného vzhledem k výše uvedeným ustanovením vůbec pohlížet jako na úmyslný trestný čin. Trestní právo totiž sice v uvedené době formálně proklamativně chránilo jak společnost, tak i jednotlivce, právní ochrana jednotlivce a jeho základních práv však byla ve zjevném nepoměru k ochraně a uplatňování práv tehdejší společnosti, což je ostatně patrno i z odsuzujícího rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T 60/54.

Zákon o soudní rehabilitaci neváže ochranu lidských práv a svobod výlučně na Českou republikou vyhlášené a ratifikované mezinárodní smlouvy, nýbrž se dovolává principů demokratické společnosti a poukazuje na občanská a politická práva a svobody, vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách všeobecně, v mezích článku 10 Ústavy České republiky. Souběžně s článkem 18 Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 je tak nutno vzít v úvahu článek 9 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého svoboda projevovat náboženství a přesvědčení může podléhat výhradně omezením stanoveným zákony, nezbytným v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

V konkrétním případě obviněného J. B. bylo tudíž nutno rovněž uvážit, zda se u něho jednalo o omezení tohoto základního práva, či jeho popření, neboť obviněný neměl faktickou možnost beztrestně odmítnout výkon vojenské služby a zvolit kupř. alternativní službu beze zbraně, protože zákon umožňující využití této či podobné eventuality v uvedené době neexistoval.

Nejvyšší soud proto při svém rozhodování přihlížel v prvé řadě k již citovanému ustanovení § 1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, jehož stěžejním účelem bylo zrušení odsuzujících rozsudků za činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících paktech o občanských a politických právech, pokud souzené skutky směřovaly k prosazení takových práv nenásilnou cestou, přičemž tyto činy byly československými zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a potrestání obviněných.

Pokud by bývalý Vojenský obvodový soud v Brně vycházel při svém rozhodování v rehabilitačním řízení důsledně vycházel právě z ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nemohl by ponechat nedotčen a tím v právní moci výrok o vině obviněného J. B. v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T 60/54, a dosáhl by nápravy procesním postupem podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 cit. zákona. Místo toho vadně aplikoval toliko ustanovení § 14 odst. 1 písm. f), odst. 3 rehabilitačního zákona a vadné odsuzující rozhodnutí zrušil pouze ve výroku o trestu.

V ustanovení § 267 odst. 1 tr. řádu je kromě jiného zakotveno, že Nejvyšší soud přezkoumá stížností pro porušení zákona napadené rozhodnutí a řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, přičemž byla-li stížnost pro porušení zákona omezena podle § 266 odst. 3 tr. řádu, přezkoumá ve smyslu § 267 odst. 2 tr. řádu správnost jen těch výroků, které se týkají osoby, jíž se stížnost pro porušení zákona týká, jakož i řízení, jež této části rozhodnutí předcházelo.

Nejvyšší soud zjistil, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně rozhodl svým rozsudkem ze dne 31. 3. 1992, sp. zn. 3 Rtv 93/91, o tom, že se obviněnému J. B. za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. neukládá s odkazem na ustanovení § 227 tr. řádu trest za následujícího stavu trestního řízení:

a) obviněný J. B. byl shora citovaným trestným činem pravomocně uznán vinným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T 60/54,

b) tento rozsudek byl v rehabilitačním řízení, které proběhlo podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, podle § 14 odst. 1 písm. f) cit. zák. zrušen pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 23. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 93/91, toliko ve výroku o trestu,

c) trestní stíhání obviněného J. B. bylo usnesením téhož soudu ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 3 Rtv 93/91, podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu zastaveno s ohledem na rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1960,

d) obviněný J. B. výslovně prohlásil, že na projednání věci trvá.

Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně tudíž rozhodoval rozsudkem ze dne 31. 3. 1992, sp. zn. 3 Rtv 93/91, za situace, kdy o vině obviněného J. B. trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. bylo pravomocně rozhodnuto, neboť ve výroku o vině tímto trestným činem nebyl v rehabilitačním řízení zrušen původní odsuzující rozsudek, konkrétně rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T 60/54.

Tento rozsudek byl zrušen výhradně ve výroku o trestu, což mělo kromě jiného za následek, že výrok o vině zůstal citovaným rehabilitačním rozhodnutím nedotčen.

Další trestní stíhání obviněného J. B., které pokračovalo po právní moci rehabilitačního usnesení, bylo vedeno pouze jako řízení o uložení trestu, a pokud bylo toto trestní řízení zastaveno z důvodu účasti obviněného J. B. na amnestii prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960, nedotklo se toto zastavení řízení nijak výroku o vině. Tím, že obviněný J. B. prohlásil, že na projednání věci trvá, vznikl procesní stav, kdy se v trestním stíhání obviněného dále pokračovalo, ale pouze jako v řízení o uložení trestu, protože pravomocný výrok o vině nadále existoval a konečným výsledkem tohoto řízení byl výrok, že se obviněnému J. B. trest neukládá, učiněný s odkazem na ustanovení § 227 tr. řádu.

Ministr spravedlnosti tudíž právem podal stížnost pro porušení zákona proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T 60/54, resp. proti té jeho části, která dosavadními kasačními rozhodnutími nebyla dotčena a zůstala tak až dosud v právní moci.

Nejvyšší soud České republiky přitom zjistil a také vyslovil porušení zákona ve shora uvedených ohledech a vadný rozsudek, napadený stížností pro porušení zákona, včetně všech rozhodnutí obsahově navazujících, která za tohoto procesního stavu pozbyla svého zákonného podkladu, zrušil. Zrušil takto zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 31. 3. 1992, sp. zn. 3 Rtv 93/91, kterým bylo pravomocně rozhodnuto o trestu, resp. o neuložení trestu obviněnému J. B., naproti tomu však Nejvyšší soud ponechal nedotčeno pravomocné usnesení téhož soudu ze dne 23. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 93/91, kterým byl mimo jiné zrušen výrok o trestu z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T 60/54.

Poté Nejvyšší soud České republiky podle § 271 odst. 1 tr. řádu sám ve věci znovu rozhodl, neboť měl k takovému rozhodnutí ve spisovém materiálu dostatečné podklady, a z důvodů shora uvedených obviněného J. B. podle § 226 písm. b) tr. řádu v celém rozsahu zprostil obžaloby.

Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že se velmi vážně a zevrubně zabýval otázkou, zda by bylo možno v přezkoumávané trestní věci v souladu s ustanovením § 269 odst. 2 věta poslední tr. řádu užít přiměřeně ustanovení § 261 tr. řádu též ohledně původně spoluobviněného J. K.

V ustanovení § 261 tr. řádu je zakotvena zásada tzv. beneficia cohaesionis, podle které platí, že prospívá-li důvod, z něhož (odvolací) soud rozhodl ve prospěch některého obviněného, také dalšímu spoluobviněnému nebo zúčastněné osobě, rozhodne (odvolací) soud vždy též v jejich prospěch. Předpokladem ovšem je, že bylo rozhodnuto v témže řízení tímtéž rozsudkem, že jde o důvod společný a že se nejedná o důvod takové povahy, který je nutno u každého obviněného, spoluobviněného nebo zúčastněné osoby zkoumat individuálně, jako je kupř. otázka formy zavinění nebo otázka trestní odpovědnosti.

Bývalí spoluobvinění J. B. a J. K. byli sice pravomocně odsouzeni v témže řízení tímtéž rozsudkem, závěr o jejich vině však byl učiněn na podkladě zjištění nalézacího soudu, že tvrzeným důvodem a příčinou jejich úmyslného vyhýbání se plnění služebních povinností bylo jejich náboženské přesvědčení. Jednalo se tedy o otázku individuální motivace každého z nich a tu zkoumal nalézací soud u obviněných samostatně.

A samostatně musel a jedině mohl zkoumat tuto problematiku také Nejvyšší soud České republiky v rámci řízení o podané stížnosti pro porušení zákona, která byla ministrem spravedlnosti České republiky ve smyslu § 266 odst. 3 tr. řádu omezena toliko a výhradně na obviněného J. B.

Ohledně obviněného J. K. tudíž Nejvyšší soud v tomto řízení rozhodovat nemohl.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není podle § 266 odst. 7 tr. řádu stížnost pro porušení zákona přípustná.

V Brně dne 6. prosince 2001

Předseda senátu

JUDr. Zdeněk Sovák

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru