Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tz 234/2000Rozsudek NS ze dne 23.11.2000

EcliECLI:CZ:NS:2000:7.TZ.234.2000.1

přidejte vlastní popisek

7 Tz 234/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 23. listopadu 2000 ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedy JUDr. Stanislava Rizmana a soudců JUDr. Karla Hasche a JUDr. Antonína Draštíka stížnost pro porušení zákona, kterou v neprospěch obviněného R. B., podal ministr spravedlnosti proti usnesení vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Chrudimi, sp. zn. ČVS:OVCR-112/12-2000, ze dne 15. 3. 2000 a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. za splnění podmínek § 272 tr. ř. rozhodl takto:

Usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Chrudimi ze dne 15. 3. 2000, sp. zn. ČVS:OVCR-112/12-2000 byl porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve prospěch obviněného.

Toto usnesení se zrušuje. Zrušují se rovněž všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Vyšetřovateli Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Chrudimi se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Obviněnému R. B. bylo dne 18. 2. 2000 sděleno obvinění pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., jehož se měl dopustit tak, že výměnou zámku u vchodových dveří u bytu v domě č. p. 650 v Ch., ul. U. P. v době od 14. 12. 1999 do 18. 2. 2000 neoprávněně zabránil v užívání bytu J. B., která je jeho majitelkou a užívala jej na základě smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena ze dne 11. 11. 1998. Po provedeném dokazování vydal dne 15. 3. 2000 vyšetřovatel usnesení, sp. zn. ČVS:OVCR-112/12-2000, kterým podle § 171 odst. 1 tr. ř. věc postoupil Městskému úřadu v Chrasti, neboť výsledky přípravného řízení ukazují, že nejde o trestný čin, avšak jde o skutek, který by mohl být jiným příslušným orgánem posouzen jako přestupek.

Usnesení nabylo právní moci dne 1. 4. 2000.

Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného.

Poukazuje v ní na to, že již samotné sdělení obvinění vykazuje zásadní nepřesnost, když podle názoru ministra spravedlnosti k výměně zámku u bytu došlo nikoliv 14. 12. 1999, ale pravděpodobně již v prosinci 1997.

Dále stížnost pro porušení zákona rekapituluje obsah vykonaných důkazů s tím, že dosud provedené dokazování považuje za neúplné, v důsledku čehož, nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Za této situace nebyl dán zákonný podklad pro postoupení věci Městskému úřadu v Chrasti podle ustanovení § 171 odst. 1 tr. ř.

Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudkem, vydaným ve lhůtě předpokládané § 272 tr. ř. podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování Chrudim, sp. zn. OVS:OVCR-112/12-2000, ze dne 15. 3. 2000 a řízením, které jeho vydání předcházelo byl ve prospěch obviněného R. B. porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., § 164 odst. 2, odst. 3 tr. ř., § 171 odst. 1 tr. ř. a § 249a odst. 2 tr. zák., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. ve lhůtě dané § 272 tr. ř. toto usnesení zrušil a podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal vyšetřovateli Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Chrudimi, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud podle § 267 odst. 1 tr. ř. přezkoumal na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo a dospěl k závěru, že zákon porušen byl. Lze se ztotožnit s názorem uvedeným ve stížnosti pro porušení zákona, podle něhož dosud provedené dokazování neposkytuje dostatečný podklad pro meritorní rozhodnutí ve věci. V dosavadním řízení byl vyslechnut obviněný, z jehož výslechu plyne, že po rozvodu manželství zůstal společně s manželkou a dvěmi dcerami bydlet v bytě v Ch., ul. U. P. č. p. 650. Jednalo se o družstevní byt, který ještě za trvání manželství získal spolu s poškozenou výměnou za byt, který byl obviněnému poskytnut jeho původním zaměstnavatelem. Po rozvodu manželství nebylo sice vypořádáno společné jmění manželů, ve vztahu k bytu však bylo rozsudkem okresního soudu rozhodnuto tak, že společný nájem tohoto bytu byl zrušen, nájemcem bytu zůstala pouze bývalá manželka obviněného, která současně zůstala členem družstva a obviněnému byla stanovena povinnost vyklidit tento byt do 15 dnů po zajištění náhradního bytu (R OS Chrudim 3 C 22/97). Dále obviněný uváděl, že před Vánocemi roku 1998 jeho bývalá manželka odvezla z bytu větší část zařízení a vybavení, aniž by mu před tímto aktem něco řekla. Ve stejné době začal v bytě přespávat i jeho tchán. Před Vánocemi roku 1998 se manželka i s dětmi odstěhovala do domu svých rodičů, kteří k němu přistavěli další část. Protože měl strach z toho, že bývalá manželka odveze i zbytek věcí z bytu, asi 14. 12. 1999 vyměnil zámek, aby bez jeho vědomí nemohla do bytu vstupovat a odvážet věci. I když ho manželka žádala o nový klíč, odmítl jí ho dát z výše uvedených důvodů. Nevěděl, že se tímto způsobem dopouští něčeho protizákonného.

Dlouho rovněž nevěděl o tom, že bývala manželka získala byt do vlastnictví a dověděl se o tom až někdy v roce 1999 náhodně od některého z členů představenstva družstva.

Dále byla vyslechnuta poškozená, která kromě jiného uvedla, že po rozvodu v roce 1996 bydlela s dětmi a bývalým manželem společně v původním bytě asi rok a půl a protože docházelo k různým rozepřím a hádkám, takže věci byly řešeny Policií a městským úřadem, musela se s dětmi odstěhovat k rodičům, kde bydlela i v době výslechu a kde má i trvalé bydliště. Dále uvedla, že věci pro osobní potřebu svojí i dětí postupně odstěhovala do nového bydliště. V roce 1998 byt v ul. U. P. odkoupila od SBD Chrudim a byt přešel plně do jejího vlastnictví. Podle smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena došlo k převodu tohoto bytu za sumu 7 932,28 Kč. Smlouva byla uzavřena 11. 11. 1998. Dále uvádí, že někdy v prosinci 1997 nebo v lednu 1998 manžel vyměnil zámek ve vchodových dveřích uvedeného bytu a tím ji znemožnil přístup dovnitř. Klíče jí odmítl vydat. Bývalý manžel jí neplatí žádný nájem za užívání bytu a neplatí ani za služby, kde neuhrazená částka činí asi 4 000,- Kč.

Bývalému manželovi se pokoušela sehnat nějaké náhradní ubytování, ale to se jí nepodařilo. Ani v současnosti nemá přístup do bytu a byt potřebuje uvolnit.

Ve spise je dále založen již výše citovaný rozsudek Okresního soudu v Chrudimi, dále smlouva o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena, oznámení SBD Chrudim, z něhož plyne, že poškozená je vlastníkem výše uvedeného bytu a že SBD tuto skutečnost obviněnému neoznamovalo a že platby spojené se správou bytu a podílem na společných částech domu jsou poukazovány měsíčně ze sporožirového účtu, družstvu však není známo, kdo je vlastníkem účtu. Ze sdělení České spořitelny plyne, že se jedná o účet obviněného, který od ledna 1997 až do prosince 1999 s výjimkou dvou měsíců roku 1999 (duben, květen) platbu družstvu řádně poukazoval. Ze sdělení Městského úřadu v Chrasti lze zjistit, že obviněný je hlášen na Úřadu práce jako nezaměstnaný, pobírá sociální příspěvek do životního minima a příspěvek na bydlení. To jsou v podstatě všechny důkazy, které měl vyšetřovatel pro své rozhodnutí k dispozici.

Již z výše uvedeného je zřejmé, že dokazováním nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, provedené důkazy nebyly řádně vyhodnoceny a nebyly odstraněny rozpory v důkazech. Především nebyla jednoznačně zjištěna doba, kdy došlo k výměně zámku. Výpověď obviněného a výpověď poškozené, pokud jde o tento údaj se diametrálně rozcházejí. Nebylo zjišťováno, jaké kroky poškozená a zda vůbec nějaké, činila v průběhu těch dvou let, po které jí mělo být bráněno ve vstupu do bytu. Nebylo rovněž zjištěno, kdy se vlastně poškozená s dcerami z bytu odstěhovala. Podle toho, co je zatím ze spisu zřejmé, stěhovala se do přístavby rodinného domu rodičů. Nebylo zjišťováno, kdy byla tato přístavba dokončena a způsobilá k obydlení. Nebyli vyslechnuti další svědci, jejichž výslech se nabízí. Především otec poškozené, který měl dokonce po jistou dobu setrvávat v inkriminovaném bytě, nebyli vyslechnuty děti poškozené a obviněného a v tomto směru nebyl učiněn ani pokus uskutečnit jejich výslech, i když vzhledem k věku nepochybně byli s to celou situaci vnímat a určitě by byli schopny popsat k čemu vlastně došlo. Koneckonců ani výslechy obviněného a poškozené nebyly dotaženy důsledně do všech potřebných podrobností. Zejména nebyl zjišťován důvod proč se poškozená s dětmi stěhovala. O příčině tohoto kroku není ve výslechu obviněného ani zmínka, poškozená se o tom zmiňuje pouze okrajově a z toho co uvádí, se jako vysvětlení nabízí, že šlo o obvyklé rozpory mezi bývalými manžely, kteří nadále setrvávají v jednom bytě. Dále vůbec nebylo zjišťováno, jaké věci a odkud, poškozená z bytu odstěhovala. Zda odnesla věci i z pokoje, který obýval její bývalý manžel. Rovněž nebylo objasněno, zda po rozvodu a rozhodnutí soudu, se poškozená a obviněný nějak domluvili na užívání bytu s tím, kdo a jakou část bytu bude do doby než obviněný získá náhradní byt užívat.

Podle názoru Nejvyššího soudu až po objasnění těchto okolností lze ve věci meritorně v souladu se zákonem rozhodnout.

Je nepochybné, že vlastník bytu má právo svůj byt užívat. Je tedy osobou oprávněnou k užívání tohoto bytu ve smyslu § 249a odst. 2 tr. zák. Na druhé straně nepochybně je jeho oprávnění užívat tento byt limitováno, v této konkrétní specifické situaci, oprávněním druhé strany byt resp. jeho část užívat do doby než získá náhradní byt. Za této situace i obviněný má nepochybně právo na jistou ochranu svého soukromí proti svévolným zásahům kohokoliv, byť by se jednalo o majitele bytu.

Vycházeje z těchto okolností, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným usnesením vyšetřovatele byl porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř., protože v dosavadním řízení vyšetřovatel nepostupoval tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Provedené důkazy nevyhodnotil dostatečně pečlivě a proto předčasně dospěl k závěru, že nejde o trestný čin, ale může se jednat o přestupek. Na základě této úvahy Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a zrušil rovněž všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vyšetřovateli Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Chrudimi přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V tomto řízení je vyšetřovatel vázán právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu a je povinen doplnit dokazování v tom směru a rozsahu, který plyne z tohoto rozsudku, případně provést další důkazy, jejichž potřeba v průběhu řízení vyvstane. Až po provedení úplného dokazování a řádném vyhodnocení provedených důkazů v intencích § 2 odst. 6 tr. ř. bude možno dospět k závěru, zda byla nebo nebyla naplněna skutková podstata stíhaného trestného činu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná.

V Brně dne 23. listopadu 2000

Předseda senátu

JUDr. Stanislav Rizman

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru