Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tz 216/2001Usnesení NS ze dne 25.09.2001

EcliECLI:CZ:NS:2001:7.TZ.216.2001.1
Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 641/01


přidejte vlastní popisek

7 Tz 216/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2001 stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného Ing. P. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2000, sp. zn. 8 To 67/2000, a rozhodl takto:

Podle § 268 odst. 1 tr. řádu se stížnost pro porušení zákona zamítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. 2 T 4/98, byl obviněný Ing. P. H. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti let a tří měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Obviněnému byl zároveň podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věci - revolveru zn. Taurus, ráže 357, Magnum. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému Ing. P. H. uložena povinnost nahradit poškozenému L. O., invalidnímu důchodci, celkovou částku 611.331,- Kč na bolestném, ztížení společenského uplatnění a ušlém výdělku.

Trestná činnost obviněného Ing. P. H. spočívala podle zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem v tom, že dne 1. 6. 1994 kolem 18.50 hodin v M., v kanceláři účetních a v kanceláři majitele nákupního střediska K. firmy C., s. r. o., nejméně čtyřikrát vystřelil z revolveru značky Taurus, ráže 357, Magnum, na poškozeného L. O. tak, že mu způsobil střelné poranění hlavy s trvalou ztrátou zraku obou očí, střelné poranění levé poloviny hrudníku, střelné poranění břicha se zasažením jater, tlustého střeva a ledvin a střelné poranění levé paže, přičemž zranění hlavy a břicha bezprostředně ohrožovalo poškozeného na životě.

K odvolání obviněného Ing. P. H. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 6. 2000, sp. zn. 8 To 67/2000, napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněnému Ing. P. H. při nezměněném výroku o vině podle § 219 odst. 1, § 40 odst. 1, odst. 2 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon obviněného zařadil podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému Ing. P. H. uložena povinnost nahradit poškozenému L. O. způsobenou škodu, a to na bolestném a ztížení společenského uplatnění částkou ve výši 155.220,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal ministr spravedlnosti u Nejvyššího soudu České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného Ing. P. H. s tím, že tímto rozhodnutím byl v neprospěch tohoto obviněného porušen zákon v ustanovení § 254 odst. 1 tr. řádu, a v řízení, které jeho vydání předcházelo, též v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu.

V písemném odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti především vyslovil názor, že Krajský soud v Ústí nad Labem se jako soud nalézací nedostatečně vypořádal s obhajobou obviněného Ing. P. H., když s náležitou pečlivostí neobjasnil všechny okolnosti, svědčící v jeho prospěch, obhajobu obviněného neprávem hodnotil jako ryze účelovou a nesprávně vycházel především z výpovědi poškozeného L. O., kterou hodnotil jako neměnnou a korespondující s ostatními provedenými důkazy.

Řízením provedeným před soudem prvního stupně nebyl podle mínění stěžovatele dostatečným způsobem zjištěn správný skutkový stav, přičemž orgány činnými v trestním řízení nebyl kupř. opatřen tzv. „časový snímek události“, z něhož by bylo možno objektivně posoudit faktickou proveditelnost obou v úvahu přicházejících způsobů střelby obviněného na poškozeného, a to s přihlédnutím ke zjištěným časovým proporcím a k situaci v obou kancelářích, kde prokazatelně panoval značný nepořádek, zřejmě zabraňující obviněnému i poškozenému v rychlém přemísťování se z místa na místo.

K pochybení však podle ministra spravedlnosti došlo i při hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědí svědků M. B. a J. H., tvrzení poškozeného L. O. i znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Z. Š. Odpovídající pozornost navíc nebyla podle názoru ministra spravedlnosti věnována ani motivaci jednání obviněného Ing. P. H. ve vztahu k deliktu, jehož spácháním byl uznán vinným.

Vrchní soud v Praze se jako soud odvolací se skutkovými zjištěními, učiněnými Krajským soudem v Ústí nad Labem, ztotožnil, byť s výhradou v otázce trestu, aniž by se se shora namítanými skutečnostmi odpovídajícím způsobem vypořádal. Nedostál tak podle ministra spravedlnosti plně své přezkumné povinnosti, vyplývající pro něho z ustanovení § 254 odst. 1 tr. řádu a sám tak porušil rovněž v neprospěch obviněného Ing. P. H. zákon.

Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu porušení zákona v navrhované podobě vyslovil, aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil, aby současně zrušil také rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 6. 2000 (správně: ze dne 16. 2. 2000), jakož i všechna další rozhodnutí na oba tyto rozsudky obsahově navazující, pokud zrušením pozbyla podkladu a dále aby Nejvyšší soud České republiky postupoval podle § 270 odst. 1 tr. řádu a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ústí nad Labem.

Nejvyšší soud České republiky přezkoumal z podnětu řádně a včas podané stížnosti pro porušení zákona v souladu s § 267 odst. 1 tr. řádu správnost všech výroků napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, jakož i správnost řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo.

Shledal však, že stížnost pro porušení zákona, podaná ve prospěch obviněného Ing. P. H. ministrem spravedlnosti České republiky, není důvodná, neboť k porušení zákona nedošlo ani ve směrech stěžovatelem vytýkaných, ani v ohledu jiném. Zákon přitom nebyl porušen ani v neprospěch obviněného, ale ani v jeho prospěch.

Nejvyšší soud České republiky při rozhodování o podané stížnosti pro porušení zákona vzal především v úvahu, že procesní důsledky akceptované stížnosti zpravidla znamenají závažné a zásadní narušení zájmu na zachování stability a nezměnitelnosti pravomocných rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, a že účelem stížnosti pro porušení zákona je proto především dosažení souladu napadených rozhodnutí se zákonem, respektive zajištění toho, aby tato rozhodnutí byla vydána na podkladě zákonného postupu řízení.

V řízení o stížnosti pro porušení zákona, podané ve smyslu § 266 odst. 1 tr. řádu, musí být tudíž Nejvyšším soudem nade vší pochybnost zjištěno, že pravomocným rozhodnutím soudu, státního zástupce nebo vyšetřovatele byl porušen zákon nebo že toto rozhodnutí bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení.

V každém konkrétním posuzovaném případě přitom sice musí převážit zájem na plné zákonnosti rozhodnutí a plné zákonnosti postupu řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí, tento zájem ovšem může převážit pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže stížností pro porušení zákona napadené rozhodnutí obstát. Na právní moci a nezměnitelnosti takového rozhodnutí potom nelze trvat, protože by tak došlo k ohrožení samotné podstaty spravedlivého a správného rozhodování v trestním řízení.

Přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu České republiky, uloženou mu zákonem v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona § 267 odst. 1 tr. řádu, navíc není možno obsahově ani rozsahem zaměňovat s přezkumnou povinností, ale i oprávněním odvolacího soudu, vymezenými ustanovením § 254 odst. 1 tr. řádu.

Tuto přezkumnou povinnost, resp. oprávnění může Nejvyšší soud uplatňovat toliko za podmínek a v mezích ustanovením § 267 tr. řádu vymezených, a nejde tudíž o oprávnění, které by bylo možno svévolně aplikovat ve všech směrech, byť Nejvyšší soud není vázán konkrétními námitkami stěžovatele. Při presumpci správnosti a zákonnosti pravomocných rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je tak nutno bezvýjimečně v řízení o stížnosti pro porušení zákona nade vší pochybnost prokázat, že k porušení zákona ve smyslu § 266 odst. 1, event. § 266 odst. 2 tr. řádu skutečně došlo.

V přezkoumávané trestní věci obviněného Ing. P. H. podle názoru a zjištění Nejvyššího soudu České republiky Krajský soud v Ústí nad Labem dostál zákonným předpokladům, zakotveným v novelizovaném ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu, neboť v rámci dokazování v hlavním líčení plně zákonnou formou provedl všechny reálně dostupné, pro spravedlivé posouzení a rozhodnutí věci relevantní důkazy a důsledně postupoval tak, aby zjistil skutkový stav, nevyvolávající důvodné pochybnosti. Dokazování přitom prováděl v rozsahu, který považoval pro své rozhodnutí za nezbytný, resp. potřebný, o čemž zřetelně svědčí i ta skutečnost, že s jedinou výjimkou neuplatnily procesní strany jakýkoliv návrh na doplnění dokazování v hlavním líčení (srov. čísla listů 444 a 445 trestního spisu). V průběhu dokazování přitom nalézací soud nepochybně se značným úsilím objasňoval jak řadu okolností svědčících o vině obviněného Ing. P. H. stíhanou trestnou činností, tak okolností svědčících naopak ve prospěch jeho obhajoby a vinu obviněného v některém směru zpochybňující či minimalizující. Obviněný přitom skutkový děj samotný, resp. jeho škodlivý následek a účinek v podstatě doznal, a tomu korespondovala i závěrečná řeč jeho obhájce v závěru hlavního líčení (srov. číslo listu 446 spisu), i za této procesní situace však nalézací soud evidentně usiloval o přezkoumání i všech skutkových okolností případu.

Stěžejní otázkou samozřejmě zůstávala subjektivní stránka skutkové podstaty zažalovaného deliktu, se zvláštním zaměřením na složitou problematiku konkrétní a bezprostřední motivace počínání obviněného Ing. P. H. Také těmito skutečnostmi se však krajský soud zevrubně zabýval a podle názoru Nejvyššího soudu všechny relevantní důkazy bez výjimky hodnotil a zhodnotil sice výhradně na základě svého vnitřního přesvědčení, vycházejícího však z důkladné znalosti spisového materiálu a založeného na pečlivém uvážení všech okolností projednávaného případu jednotlivě, v jejich souhrnu i ve všech vzájemných souvislostech. Tento postup plně odpovídal podle zjištění Nejvyššího soudu požadavkům ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu.

Pokud pak Krajský soud v Ústí nad Labem na základě shora uvedeného procesního postupu dospěl k závěru, že obviněný Ing. P. H. prokázaným dolosním jednáním vybočil z mezí nutné obrany, uzákoněných ustanovením § 13 tr. zák., a to formou jak tzv. excesu intenzivního, kdy zcela nepřiměřeným způsobem odvracel útok poškozeného nikterak výrazné intenzity, tak tzv. excesu extenzivního, kdy ve střelbě na poškozeného pokračoval i za situace, kdy útok již fakticky skončil, neboť poškozený byl vážně zraněn a omezen v aktivním pohybu, nelze tomuto jeho závěru při respektování zásady volného hodnocení důkazů nalézacím soudem, cokoliv oprávněně vytýkat.

A nelze oprávněně vytýkat ani odvolacímu soudu, že se s takovým závěrem soudu prvního stupně ztotožnil. Nejvyšší soud v žádném směru nezjistil, že by odvolací soud nedostál své zákonné přezkumné povinnosti, uložené mu ustanovením § 254 odst. 1 tr. řádu. Vrchní soud v Praze ještě naopak dal hlubší vyjádření správným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně zejména ohledně toho, že šlo o neplánovaný, situační konflikt, na jehož vyhrocení se nemalou měrou podílel i sám poškozený a že obviněný mohl právem na počátku střetu chápat svoji pozici jako ohrožující, svým zčásti apelačním rozhodnutím. Aplikací ustanovení § 40 odst. 1, odst. 2 tr. zák., nevybočující z mezí daných ustanovením § 259 odst. 3 tr. řádu, odvolací soud ještě citlivěji zohlednil významné okolnosti svědčící ve prospěch obviněného Ing. P. H. a v souladu s platnou zákonnou úpravou je promítl do konkrétního rozhodnutí o trestu. Současně odvolací soud napravil dílčí nepřesnost napadeného rozsudku nalézacího soudu ve výroku o náhradě škody.

Výhrady ministra spravedlnosti, uplatněné v odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona, jsou především silně selektivní a subjektivně pojatou polemikou s konkrétním hodnocením důkazů, provedeným soudy obou stupňů, do kterého však nemůže bez závažných důvodů zasahovat ani ministr spravedlnosti, ani Nejvyšší soud v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona. Polemikou, zatíženou navíc značně zjednodušeným a jednostranným pohledem na věc, který stěžovatel neprávem naopak vytýká krajskému i vrchnímu soudu.

Nejvyšší soud České republiky však z důvodů shora rozvedených neshledal v přezkoumávané trestní věci jakékoliv porušení zákona a podanou stížnost proto podle ustanovení § 268 odst. 1 tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.

O podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 274 tr. řádu, věta za středníkem, v neveřejném zasedání. Tímto procesním postupem nebyl žádný z účastníků řízení zkrácen na svých procesních právech, přičemž obviněný Ing. P. H. si pro řízení o stížnosti pro porušení zákona sám zvolil na základě výzvy soudu obhájce na plnou moc a měl dostatečnou možnost se k podané stížnosti včas písemně vyjádřit jak sám, tak popřípadě prostřednictvím zvoleného obhájce, této možnosti však nevyužil.

Nejvyšší soud České republiky ve věci rozhodl, aniž považoval za potřebné řízení o mimořádném opravném prostředku jakkoliv doplňovat, takže nebylo důvodu k osobnímu slyšení či osobní účasti obviněného na jednání, neboť obviněný měl možnost plně realizovat svoje právo na řádný proces v předchozím řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 7 tr. řádu).

V Brně dne 25. září 2001

Předseda senátu

JUDr. Zdeněk Sovák

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru