Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tz 192/2001Rozsudek NS ze dne 29.08.2001

EcliECLI:CZ:NS:2001:7.TZ.192.2001.1

přidejte vlastní popisek

7 Tz 192/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 29. srpna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Sováka a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Petra Hrachovce stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněné D. R., proti usnesení vyšetřovatele Policie České republiky Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 2 ze dne 15. 3. 2001, ČVS OV2-40/99, a podle § 268 odst. 2 tr. řádu rozhodl takto:

Pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie České republiky Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 2 ze dne 15. 3. 2001, ČVS OV2-40/99, a v řízení, které jeho vydání předcházelo,

bylporušenzákon

v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu ve prospěch obviněné D. R.

Odůvodnění:

Usnesením vyšetřovatele Policie České republiky Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 2 ze dne 30. 11. 1999, ČVS OV2-40/99, bylo podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu zastaveno trestní stíhání obviněné D. R. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterého se měla dopustit podle záznamu o sdělení obvinění ze dne 23. 7. 1999 tím, že dne 24. 2. 1996 si vypůjčila na dobu určitou do 31. 1. 1997 od poškozené T. Z. částku ve výši 100.000,- Kč na zakoupení textilního zboží pro své podnikání, po prodeji uvedeného zboží však peníze použila pro svoji potřebu, aniž by tyto vrátila v termínu a ani po termínu splatnosti; v zimě roku 1997 prodala byt ve svém trvalém bydlišti, kdy nový majitel nemovitosti jí vyplatil částku ve výši 750.000,- Kč, z této částky také však D. R. nesplatila poškozené T. Z. půjčku a peníze použila opětovně pro vlastní potřebu na nákup rodinného domu. Dne 3. 4. 1998 byl vydán Obvodním soudem pro Prahu 3 platební rozkaz pod č. j. RO 154/98-5, který nabyl právní moci dnem 9. 6. 1998, a který určil D. R. zaplacení žalované částky ve výši 100.000,- Kč + 21.000,- Kč, na což také nereagovala žádným způsobem, dne 7. 9. 1998 však adresovala poškozené T. Z. dopis, kde mimo jiné uvedla, že se dostala do obtížné finanční situace a tudíž nemůže splatit uvedenou půjčku. A to i přesto, že D. R. měla předtím dostatečnou hotovost k úhradě celé půjčky včetně úroků, což však nikdy neučinila a peníze vždy použila pro vlastní potřebu.

Ke stížnosti pro porušení zákona, podané v neprospěch obviněné D. R. ministrem spravedlnosti, Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 5 Tz 146/2000, vyslovil, že shora citovaným usnesením vyšetřovatele i v řízení, které mu předcházelo, byl ve prospěch obviněné porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 a § 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu, toto usnesení včetně všech obsahově navazujících rozhodnutí zrušil a vyšetřovateli Policie České republiky Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 2 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Jako základní nedostatek dosavadního řízení označil Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí skutečnost, že ve věci až dosud provedené dokazování zůstalo neúplné a neposkytovalo dostatečný podklad k tomu, aby mohl vyšetřovatel učinit v přípravném řízení takové konečné meritorní rozhodnutí, které v trestní věci obviněné D. R. vydal. Podle názoru Nejvyššího soudu tak nebyla především náležitě všemi dostupnými důkazy objasněna finanční situace obviněné D. R. v době, kdy si půjčovala hotovost ve výši 100.000,- Kč od poškozené T. Z., ovšem nebylo také dostatečně prověřeno, jakým způsobem nakládala obviněná se svým majetkem poté, když se pohledávka poškozené T. Z. stala splatnou, a zda tyto majetkové dispozice nesměřovaly k tomu, aby bylo uspokojení uvedené pohledávky zmařeno, resp. zda si mohla být obviněná vědoma tohoto následku a pro případ jeho způsobení s tím byla srozuměna.

Nejvyšší soud České republiky kromě toho ve svém rozhodnutí vymezil potřebný a možný okruh důkazů k vyjasnění uvedených otázek, některé důkazy přímo konkretizoval a připomenul rovněž obecné závěry týkající se úmyslu u trestného činu podvodu spáchaného vylákáním půjčky či úvěru s naznačením i dalšího možného právního posouzení stíhaného skutku, aniž ovšem předjímal, jaká právní kvalifikace má být použita, nebyl-li zatím skutkový stav v potřebném rozsahu zjištěn.

Vyšetřovatel k věci opětovně vyslechl obviněnou D. R., poškozenou D. R. a svědky J. R. D. J. a doplnil do trestního spisu listinné důkazy, konkrétně smlouvu o pronájmu nebytových prostor v P., kopii daňového přiznání obviněné za rok 1996, kupní smlouvu na dům v B. u P., potvrzení o přijetí částky 820.000,- Kč, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí, korespondenci mezi právními zástupci obviněné a poškozené, kopii oddacího listu, kopii vkladového dokladu, vystaveného na částku 5.000,- Kč a úřední záznam Policie České republiky, potvrzující nahlášené zmizení pohřešovaného D. J.

Pravomocným usnesením ze dne 15. 3. 2001, ČVS OV2-40/99, poté vyšetřovatel Policie České republiky Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 2 znovu trestní stíhání obviněné D. R., vedené pro shora uvedený skutek kvaliifkovaný jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu zastavil.

Proti citovanému usnesení podal ministr spravedlnosti ve lhůtě uvedené v ustanovení § 272 odst. 1 tr. řádu u Nejvyššího soudu České republiky znovu v neprospěch obviněné D. R. stížnost pro porušení zákona, neboť tímto rozhodnutím byl podle jeho názoru porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu ve vztahu k ustanovení § 172 odst. 1 písm. b) řádu ve prospěch obviněné.

Podle názoru stěžovatele bylo napadené usnesení vyšetřovatele, jímž bylo zastaveno trestní stíhání obviněné D. R., znovu přinejmenším předčasné a bylo učiněno za situace, kdy ještě nebyly provedeny všechny dostupné důkazy, nutné pro zjištění skutkového stavu. Ministr spravedlnosti v této souvislosti zdůraznil, že bylo nutno především šetření doplnit podrobnějším prověřením účetnictví obviněné v době půjčky, které byla jako podnikatelka povinna vést, zejména zajištěním peněžního deníku a knih pohledávek a závazků, prověřit převod vlastnických práv k domu v B. u P., zastavení a splácení chaty, prověřit pohyb peněz na účtu obviněné, vedeném u Investiční a poštovní banky, event. ověřit, zda obviněná D. R. nedisponovala finančními prostředky na jiném účtu.

Další náměty na doplnění dokazování uplatnil ministr spravedlnosti pro případ podezření ze spáchání trestného činu poškozování věřitele podle § 256a tr. zák. a navíc podotkl, že vyšetřovatel Policie České republiky, činný v této trestní věci, v rozporu se shora citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu nejen, že neprovedl veškerá šetření, uložená mu tímto rozhodnutím, ale navíc ve výroku nově vydaného zastavujícího usnesení neupřesnil popis skutku v plném rozsahu tak, jak mu bylo přikázáno.

Ministr spravedlnosti České republiky proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti podle § 268 odst. 2 tr. řádu stížností namítané porušení zákona vyslovil, aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu napadené usnesení zrušil a dále aby Nejvyšší soud postupoval podle § 270 odst. 1 tr. řádu.

Obhájce obviněné D. R. naopak v zastoupení své klientky v rámci veřejného zasedání, konaného o podaném mimořádném opravném prostředku, označil rozhodnutí vyšetřovatele za správné a zákonné. Navíc se obhájce pozastavil nad časovým odstupem od spáchání údajného trestného činu a navrhl, aby podaná stížnost pro porušení zákona byla podle § 268 odst. 1 tr. řádu zamítnuta.

Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného usnesení a zabýval se rovněž správností postupu řízení, které jeho vydání předcházelo.

Námitky ministra spravedlnosti, obsažené v odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona a v zásadě shora reprodukované, shledal Nejvyšší soud opodstatněnými a přiléhavě formulovanými. Ani v doplněném řízení vyšetřovatel Policie České republiky Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 2 plně nedostál při zjišťování skutkového stavu věci zákonným náležitostem vymezeným ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, přičemž tento nedostatek důkazního řízení byl vskutku zčásti zapříčiněn i nerespektováním pokynů Nejvyššího soudu, vydaných na podkladě předchozího řízení o stížnosti pro porušení zákona (§ 270 odst. 4 tr. řádu). Těžiště pochybení vyšetřovatele však spočívalo právě v nedostatečném respektování ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu.

Pokud na podkladě tohoto vadného procesního postupu vyšetřovatel přinejmenším předčasně vydal rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněné D. R., porušil ve prospěch této obviněné zákon v tomto ustanovení současně platného a účinného trestního řádu.

Nejvyšší soud České republiky proto z podnětu stížnosti pro porušení zákona, podané v neprospěch obviněné D. R. ministrem spravedlnosti České republiky, vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. řádu porušení zákona v tomto ustanovení trestního řádu.

Zároveň však musel Nejvyšší soud zvažovat nutnost, resp. potřebnost a vhodnost případného dalšího procesního postupu, předpokládaného ustanovením § 269 odst. 2 a násl. tr. řádu, a to i s ohledem na reálnost podstatnější změny stávajícího důkazního stavu provedením reálně dostupných relevantních důkazů.

Stížnost pro porušení zákona přitom představuje velice významný průlom do právní moci rozhodnutí soudu, popřípadě státního zástupce nebo vyšetřovatele, zpravidla narušující stabilitu konečného a vykonatelného rozhodnutí těchto orgánů činných v trestním řízení. V konkrétním případě tak musí převážit zájem na plné zákonnosti rozhodnutí a plné zákonnosti postupu řízení, které takovému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti podobného pravomocného rozhodnutí. Taková situace však může nastat pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže stížností napadené rozhodnutí vůbec obstát a kdy na právní moci a nezměnitelnosti takového rozhodnutí nelze trvat, protože by tak došlo k ohrožení podstaty spravedlivého a správného rozhodování v trestním řízení.

Účelem stížnosti pro porušení zákona je tudíž náprava závažných právních vad pravomocných rozhodnutí soudu, státního zástupce nebo vyšetřovatele nebo náprava závažných vad postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí těchto orgánů činných v trestním řízení předcházelo. Právní úprava tohoto mimořádného opravného prostředku přitom kromě nápravy uvedených závažných vad například v novém řízení, popřípadě výjimečně i novým meritorním rozhodnutím orgánu o stížnosti pro porušení zákona rozhodujícího, sleduje také usměrnění soudní praxe při řešení důležitých právních otázek.

V případě přezkoumávané trestní věci obviněné D. R. bylo nutno zvážit časový odstup jak od doby, kdy měl být stíhaný delikt touto pachatelkou spáchán, tak od doby, kdy bylo zahájeno samotné trestní stíhání, vzít v úvahu povahu následku, který měl být činem způsobem a nelze nevidět ani to, že opatření dalších relevantních důkazů není reálné. Z hlediska očekávaného výsledku případného dalšího řízení by proto bylo možno jen ztěží očekávat jiné konečné rozhodnutí, než ke kterému dospěl vyšetřovatel Policie České republiky Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 2, zejména ovšem bylo nezbytné zohlednit nezadatelné právo každého obviněného, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů.

Podle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má totiž každý právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Uvedený požadavek představuje promítnutí zásady, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu, zakotvené v článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech, do české vnitrostátní úpravy.

Povinnost všech orgánů činných v trestním řízení projednávat všechny věci bez zbytečných průtahů, resp. co nejrychleji, ovšem při plném šetření občanských práv zaručených Ústavou, je přitom pro účely trestního řízení obsažena v ustanovení § 2 odst. 4 tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky za tohoto stavu věci z důvodů shora uvedených rozhodl tzv. akademickým výrokem, kterým zjištěné porušení zákona toliko vyslovil, aniž považoval za důvodné a potřebné stížností napadené rozhodnutí rušit, případně učinit další navazující procesní opatření.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není

podle § 266 odst. 7 tr. řádu stížnost pro porušení zákona

přípustná.

V Brně dne 29. srpna 2001

Předseda senátu

JUDr. Zdeněk Sovák

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru