Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tz 120/2001Usnesení NS ze dne 13.06.2001

EcliECLI:CZ:NS:2001:7.TZ.120.2001.1

přidejte vlastní popisek

7 Tz 120/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 13. 6. 2001 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněných I. S., M. F., L. Š., a J. Š., proti usnesení okresního státního zástupce Praha-západ ze dne 20. 1. 2001, sp. zn. 1 Zt 201/2000, v trestní věci vedené u Okresního úřadu vyšetřování Praha-západ pod OVPZ-198/2000, a rozhodl takto:

Podle § 268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá.

Odůvodnění:

Pravomocným usnesením okresního státního zástupce Praha-západ ze dne 20. 1. 2001, sp. zn. 1 Zt 201/2000, bylo podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněných I. S., M. F., L. Š. a J. Š. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, že „společným jednáním dne 19. 1. 2000 kolem 09.00 hod. v L.-V., na pozemku chaty proti vůli M. S., a po překonání jejího fyzického odporu zde vzali psa Waradov a při té příležitosti jí též odcizili elektrický paralyzér a při napadení způsobili M. S. mnohočetná zranění méně vážného charakteru\". Dále bylo týmž usnesením zastaveno trestní stíhání obviněného I. S. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se měl obviněný dopustit tím, že „se dne 28. 11. 1999 vloupal do garáže a odcizil zde 15 ks postrojů a 30 ks botiček pro psí spřežení v hodnotě 3 900,- Kč a troje psí saně v hodnotě 65 000,- Kč ke škodě M. S. a tažnou šňůru v hodnotě 3 000,- Kč ke škodě J. F.,\". Okresní státní zástupce dospěl k závěru, že nejde o trestné činy a není důvod k postoupení věci a proto rozhodl způsobem shora uvedeným.

Ve lhůtě stanovené v § 272 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněných I. S., M. F., L. Š. a J. Š. Porušení zákona spatřuje ministr spravedlnosti v tom, že okresní státní zástupce vydal své rozhodnutí o zastavení trestního stíhání shora uvedených obviněných, aniž by respektoval ustanovení trestního zákona a trestního řádu. Stěžovatel je přesvědčen, že nebyla státním zástupcem respektována zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a to ve vztahu k ustanovením § 234 odst. 1 tr. zák. a § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., neboť jednak nebyly provedeny veškeré důkazy nezbytné k prokázání skutkových podstat shora citovaných trestných činů, případně důkazy, které byly provedeny, hodnotil zcela jednostranně ve prospěch obviněných. Dále poukazuje také na tu skutečnost, že na jedné straně M. S. a J. F. popisují užité násilí ze strany obviněných zcela rozdílně od obviněných, a vzhledem k těmto rozporům měly být mezi aktéry konfliktu provedeny konfrontace a posléze i rekonstrukce případu. Ministr spravedlnosti rovněž vyslovil svůj nesouhlas s vyhodnocením důkazů státním zástupcem k napadení M. S. a s úvahou státního zástupce, že těžiště uvedené trestní věci spočívá v nevyřešených majetkových poměrech, kdy se obviněný I. S. nemohl dopustit vloupání do svého majetku, a odnesení vlastních věcí nemůže být kvalifikováno jako trestný čin krádeže. Stěžovatel vyslovil názor, že rozhodnutí státního zástupce bylo předčasné a provedené konfrontace, případně rekonstrukce by mohly posloužit k tomu, aby skutkový stav věci byl zjištěn v souladu se zněním § 2 odst. 5 tr. ř. Zcela závěrem vyslovil názor, že i v případě, že by pes Waradov byl součástí společného majetku rozvedených manželů, nelze v žádném případě připustit násilné jednání, směřující k odcizení věcí z ještě nevypořádaného BSM.

V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že usnesením okresního státního zástupce Praha-západ ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. 1 Zt 201/2000, byl ve prospěch obviněných I. S., M. F., L. Š. a J. Š. porušen zákon v ustanoveních § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř., § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 234 odst. 1 tr. zák. a § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a zrušil také všechna další rozhodnutí, na zrušené usnesení obsahově navazující a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud\") přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo, a poté shledal, že zákon porušen nebyl.

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní vloupáním a tímto činem způsobí škodu nikoli malou.

Státní zástupce odůvodnil své rozhodnutí tak, že „v případě trestného činu loupeže jde o mimořádně závažný trestný čin se složenou skutkovou podstatou útočící jak proti cizímu majetku, tak i proti tělesné integritě za účelem překonat přiměřenou obranu násilím a nebo pohrůžkou bezprostředního násilí. V daném případě je přinejmenším sporné, zda vůbec pes Waradov byl výlučným vlastníkem (správně ve výlučném vlastnictví) M. S. \". Státní zástupce dále poukázal na to, že v plemenné knize je sice M. S. uvedena jako majitelka tohoto psa, avšak nelze přehlédnout ani to, že tento pes pochází z chovné stanice S. a narodil se v roce 1993, tedy zcela nepochybně za trvání manželství obviněného I. S. a M. S., a proto údaj, který má svědčit o vlastnictví, je třeba posuzovat jako údaj o evidenci. Pro tento závěr svědčí podle státního zástupce také to, že ve všech ostatních případech je uváděn u dalších psů také jeden majitel, ač je jinak nepochybné, že se jedná o majetek nabytý za trvání manželství. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se nemůže podle státního zástupce jednat o trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Pokud jde o intenzitu násilí, které bylo použito vůči M. S., zde na základě hodnocení výpovědí svědků, obviněných a s přihlédnutím ke znaleckému posudku dospěl státní zástupce k závěru, že „se nejednalo ze strany obviněných o bezohledné a nekontrolované násilí, což plyne jednak z toho, jak se M. S. postavila na odpor třem mužům, stejně jako z charakteru zranění, které utrpěla, když objektivně byly zjištěny pouze četnější pohmožděniny, vzniklé přetlačováním, uvolňováním sevření apod\". Pokud jde o trestný čin krádeže, tak i zde dospěl státní zástupce k obdobnému závěru jako v případě trestného činu loupeže, neboť podle jeho názoru důkazy shromážděnými v přípravném řízení bylo prokázáno pouze to, že i toto jednání obviněného má odraz v nevyřešených majetkových poměrech a vloupání do svého majetku nemůže být trestným činem krádeže, a to ani za předpokladu, že by šlo o majetek manželů. Dále bylo poukázáno také na to, že v celém jednání obviněného I. S. a M. S. je možno vysledovat přítomnost aspektů schválnosti a toho, že obviněnému bylo zřejmé, že tímto jeho jednáním budou jejich vzájemné spory eskalovat.

V souvislosti s trestnou činností, pro kterou byli obvinění stíháni, je možno dále poukázat také na to, že v přípravném řízení byla vyslechnuta celá řada svědků a opatřeny listinné důkazy, které měly sloužit ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. K důkazům, které vyšetřovatel shromažďoval je možno uvést, že tento nepostupoval dostatečně koncepčně, o čemž svědčí mnohdy dublování některých důkazů.

V přípravném řízení byli vyslechnuti všichni obvinění, jejichž výpovědi jsou v rozporu s výpověďmi M. S. a J. F., jak uvádí stížnost pro porušení zákona. Vyslechnuti však byli také další svědci, a to osoby, které byly přítomny zejména jednání obviněných ze dne 19. 1. 2001. V souvislosti s výpověďmi svědků a obviněných poukazuje ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona na nutnost provedení konfrontací mezi jednotlivými obviněnými na jedné straně a M. S. a J. F. na straně druhé, případně provést rekonstrukci celého případu.

K uvedenému je předně třeba uvést, že tzv. konfrontace je upravena v § 94 tr. ř., podle kterého jestliže výpověď obviněného v závažných okolnostech nesouhlasí s výpovědí svědka nebo spoluobviněného a rozpor nelze vyjasnit jinak, může být obviněný postaven těmto osobám tváří v tvář. Konfrontace je neopakovatelný procesní úkon, který se použije výjimečně, pokud není možné závažné rozpory mezi výpověďmi odstranit jinak. Z rozhodnutí státního zástupce o zastavení trestního stíhání není sice již zřejmé, jakým způsobem se vypořádal s výpověďmi zejména osob, které se zúčastnily konfliktu dne 19. 1. 2001, nelze mu však vytknout věcnou správnost. Zde by bylo možno napadenému usnesení vytknout, že neodpovídá důsledně ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř., avšak z pohledu Nejvyššího soudu je nutno posuzovat toto usnesení z hledisek uvedených v § 267 odst. 1 tr. ř., tj. přezkoumat správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo a nikoli z pohledu odvolacího orgánu podle § 254 odst. 1 tr. ř., kde odvolací soud přezkoumá mj. zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání. Také z pohledu případné stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce by bylo nutno poukázat na hledisko přezkumu vymezené ustanovením § 147 odst. 1 tr. ř., podle kterého při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán ad a) správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost a ad b) řízení předcházející napadenému usnesení.

Již shora bylo k ustanovení § 94 odst. 1 tr. ř. uvedeno, že k tomuto úkonu může být přistoupeno, pokud rozpor nelze odstranit jinak. V souvislosti s podrobnými výpověďmi obviněných, M. S. a J. F. a jejich vzájemně vyhraněným osobním vztahům nelze předpokládat, že provedenou konfrontací (event. rekonstrukcí) by mohly být rozpory v jejich výpovědích odstraněny. Závažné rozpory lze podle názoru Nejvyššího soudu vzhledem k podané stížnosti pro porušení zákona spatřovat nejspíše v nedostatečně vyhodnocené situaci popsaného průběhu konfliktu dne 19. 1. 2001.

Podle názoru Nejvyššího soudu však rozpory ve výpovědích obviněných a M. S. a J. F. nemohou být provedením navrhovaných úkonů odstraněny, a v tomto směru lze vycházet ze správných závěrů, ke kterým dospěl znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a forenzní traumatologie, který ve znaleckém posudku uvedl, že zranění zjištěné u M. S. bylo lehké, když připustil, že mohlo vzniknout jak způsobem popsaným M. S., tak nelze ani vyloučit, že ke vzniku zranění u jmenované došlo způsobem, který popsali obvinění. Zůstanou-li po pečlivém provedení a přezkoumání všech dosažitelných důkazů pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí, je nutno aplikovat tzv. pravidlo „in dubio pro reo\", rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného, které vyplývá ze zásady presumpce neviny vyjádřené v § 2 odst. 2 tr. ř. Zde je však nezbytné znovu připomenout, že se jedná pouze o možnost zpochybnění jednoho z objektů trestného činu loupeže. V souvislosti s napadením M. S. obviněnými by v rámci navrhované konfrontace (event. rekonstrukce) a následného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. bylo nezbytné přihlédnout k výpovědím svědků Z. P. a J. K., osob, které byly celému konfliktu přítomny a jejichž výpovědi vyznívají ve prospěch obviněných. Výpovědi nejenom těchto svědků, ale i řadu dalších důkazů a závěry zmíněného znaleckého posudku podaná stížnost pro porušení zákona nezmiňuje, přestože právě tyto důkazy lze považovat za skutečnosti, které prokazují neopodstatněnost navrhované tzv. konfrontace.

V průběhu přípravného řízení byly také opatřeny důkazy, které prokazují, kdy obviněný I. S. a M. S. uzavřeli manželství a kdy toto jejich manželství bylo rozvedeno. Z dokladů založených ve spise rovněž vyplývá, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1999, které nabylo právní moci dne 6. 1. 2000, bylo změněno rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. 8. 1999, sp. zn. 5 C 213/99 tak, že se žalované – M. S. ukládá umožnit žalobci – obviněnému přístup k objektu bydlení – zastavěná plocha a zahrada v katastrálním území a obci L., okres P.-z. a umožnit mu řádné užívání těchto nemovitostí. V odůvodnění krajský soud uvedl, že „pokud bude mít obviněný přístup na pozemky, nic již nebude bránit tomu, aby se staral i o psy, kteří jsou na těchto pozemcích umístěni\".

Z řady dalších dokladů založených ve spise je nepochybné, že právě otázka vlastnictví psů je předmětem neustálých konfliktů a napadání mezi obviněným I. S. a M. S. Konfliktní řešení jakékoli situace mezi těmito osobami je dokladováno celou řadou různých trestních oznámení. Otázka doposud nevypořádaného společného jmění manželů (BSM) se stala předmětem také v předmětné trestní věci podaného trestního oznámení. Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu, zde je nutno jak u trestného činu krádeže, tak i trestného činu loupeže poukázat na úmysl obviněného zmocnit se cizí věci. Opětovně je nutno připomenout rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 26 Co 581/99, který konstatoval, že i když v daném případě společné jmění manželů rozvodem zaniklo a doposud nebylo vypořádáno, řídí se režim tohoto společného jmění analogicky ustanoveními o společenském jmění manželů a oba účastníci jsou oprávněni společné věci užívat. V souvislosti s předloženými kopiemi průkazů jednotlivých psů a vyjádřením např. Českomoravské kynologické unie je možno uvést, že se jedná o pouhé konstatování zápisu M. S. jako první majitelky např. psa jménem Waradov, který se narodil 1. 7. 1993, tj. za trvání manželství M. S. a obviněného I. S. v chovné stanici, jejíž název je „Z. S.\", když majitelem této chovatelské stanice je uváděn právě obviněný. Tyto skutečnosti nelze přehlédnout v rámci posuzování jednání obviněného a lze je vzít v úvahu také v souvislosti s návrhem, který na vypořádání BSM podal obviněný I. S. dne 1. 4. 1999, a kde pod položkou 54 uvádí psy, kteří se narodili v době jeho manželství s M. S. a patří mezi ně mj. také pes Waradov. V návrhu na vypořádání BSM uvádí obviněný, že tento pes by měl připadnout do jeho vlastnictví. V souvislosti s již zmíněnou zprávou Českomoravské kynologické unie je nutno k otázce vlastnictví poukázat na otázku nabývání vlastnického práva, kdy může dojít ke vzniku nových věcí z plodonosné věci – plody zvířat, přičemž v BSM mohlo být vše, co mohlo být předmětem osobního vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných darem nebo děděním, jakož i věci, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání, jen jednoho z manželů (shora již také bylo poukázáno na to, kdo měl být chovatelem i vlastníkem chovné stanice).

Dále považuje Nejvyšší soud za nutné k jednání obviněného, kterého se měl dopustit dne 28. 11. 1999 a v němž byl spatřován trestný čin krádeže, uvést, že i zde je třeba souhlasit se závěry, ke kterým dospěl státní zástupce v rozhodnutí, které je napadeno stížností pro porušení zákona, byť není podrobněji rozvedeno. Také zde poukázal státní zástupce na to, že obviněný se měl dopustit jednání, které směřovalo proti jeho majetku, resp. společnému majetku, a proto se nemohl dopustit trestného činu krádeže. Nad rámec odůvodnění napadeného usnesení je nutno uvést, že M. S. ve své výpovědi dne 26. 6. 2000, kde popisovala jednotlivé odcizené věci a prostor, kde se tyto věci nacházely, uvedla, že věci se nacházely v garáži, která byla na společném pozemku a odcizena byla „většina věcí, které patří do společného majetku\". Tato výpověď svědkyně má vztah k jednání obviněného ze dne 28. 11. 1999, které je popsáno ve sdělení obvinění ze dne 9. 3. 2000. Ve sdělení obvinění bylo obviněnému dále kladeno za vinu, že odcizil z rekreační chaty v obci L.-V. tři saně za psí spřežení, z nichž byly dvoje v bezpodílovém vlastnictví s M. S., čímž jí měl způsobit škodu ve výši 65 000,- Kč a odcizením třetích saní měl způsobit škodu ve výši 15 000,- Kč majiteli saní J. F. Z výpovědi svědkyně vyplynulo, že jak saně, které byly ve společném vlastnictví s obviněným I. S., tak saně J. F. byly v garáži na společném pozemku s obviněným. Zde je možno pouze upozornit na to, že jisté pochybnosti vzbuzuje tato výpověď svědkyně ohledně uložení saní třetí osoby na společném pozemku a ve společné garáži s obviněným, se kterým byla svědkyně M. S. neustále v konfliktní situaci. K této části jednání obviněného bylo také vyslechnuto několik svědků, avšak jejich výpověďmi nebylo prokázáno úmyslné jednání ze strany obviněného k odcizení cizí věci, když navíc sama podaná stížnost pro porušení zákona reagovala na již od počátku uváděný odkaz na společné jmění manželů a zaměřila se pouze na odcizení tažné šňůry J. F., přičemž byla přehlédnuta výpověď svědka, který nepřímo potvrzoval koupi celního lanka a jeho prodej obviněnému S.

Pokud jde o úmysl obviněného zmocnit se cizí věci, je možno odkázat na to, že věc, která je v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů není cizí věcí, která by byla způsobilým předmětem krádeže či loupeže, spáchané druhým manželem.

V souvislosti s jednáním obviněných ke skutku ze dne 19. 1. 2000, který byl kvalifikován jednak jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a u obviněných M. F., L. Š. a J. Š. také v jednočinném souběhu jako trestné činy omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. a trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustili jako spolupachatelé ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák., je třeba odkázat na znění příslušných zákonných ustanovení. Trestného činu omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody a trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. pak ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Ublížením na zdraví se pak rozumí způsobení takové poruchy normálních tělesných nebo duševních funkcí, které znesnadňuje poškozenému výkon obvyklé činnosti, má vliv na způsob jeho života a není zcela přechodného rázu. Pro charakteristiku uvedeného zranění byly ve spise k dispozici nejen výpovědi M. S. a J. F., ale také výpovědi obviněných a dalších svědků, kteří konfliktu přihlíželi a dále výslechy policistů, kteří se na místo konfliktu následně dostavili. Při hodnocení shora uvedených důkazů jednotlivě i v souhrnu byly vzaty v úvahu také závěry plynoucí ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a forenzní traumatologie, které objektivně zjištěné krevní podlitiny a kožní oděrky charakterizovaly jako lehké poranění, které se léčí klidem, přikládáním studených obkladů po dobu asi 3-4 dnů. Objektivně však také bylo prokázáno, že M. S. odcestovala do Španělska na závody dne 19. 1. 2000. Z výše uvedeného vyplývá, že shora popsaná újma na zdraví M. S. nedosahovala intenzity ublížení na zdraví. Pro trestný čin omezování osobní svobody by bylo charakteristické, že by obvinění bránili M. S. užívat osobní svobodu. Znaky tohoto trestného činu nemohou být naplněny, je-li bránění snadno překonatelné. Z výpovědí svědků a obviněných je zřejmé, že obviněný I. S. si najal spoluobviněné, aby jej tito chránili před možným napadením M. S. či dalších osob. Že by pro uvedený postup měl obviněný důvody je patrno z celé řady dokladů ve spise založených, majících vztah k různým trestním oznámením, a to např. napadení obviněného I. S. dne 4. 12. 1999 či I. S. V rámci hodnocení důkazů by opětovně bylo nutno poukázat na výpovědi zejména svědků J. K. a P. P. k průběhu konfliktu dne 19. 1. 2000, kteří konflikt sledovali z bezprostřední vzdálenosti. Z výpovědí těchto svědků nelze dovodit, že by jednání obviněných vůči M. S. bylo takové intenzity, že by jí omezovalo v užívání osobní svobody v takové míře, že by bylo nesnadno překonatelné, když z jejich výpovědi, stejně jako výpovědí obviněných je nepochybné, kdo a jakým způsobem se první podílel na předmětném konfliktu. Odhlédnout nebylo možno ani od znaleckého posudku z oboru psychologie k osobě M. S., znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie k osobě obviněného I. S., a je nutno se opětovně zmínit o usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 26 Co 581/99.

Pokud jde o řízení, které předcházelo napadenému usnesení, nezjistil v něm Nejvyšší soud pochybení, které by ovlivnilo věcnou správnost usnesení o zastavení trestního stíhání. Státní zástupce založil své rozhodnutí na řádně zjištěném skutkovém stavu v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí a právo obviněných na obhajobu bylo plně zachováno, a proto Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je patrno z výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. června 2001

Předseda senátu

JUDr. Jan Engelmann

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru