Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tvo 60/2001Usnesení NS ze dne 03.05.2001

EcliECLI:CZ:NS:2001:7.TVO.60.2001.1

přidejte vlastní popisek

7 Tvo 60/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3. 5. 2001 stížnosti obžalovaných, V. I. R., M. O. P., O. I. V., M. M. S., a V. V. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 10 Ntv 8/01, a rozhodl takto:

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnosti obžalovaných V. I. R., M. O. P., O. I. V., M. M. S. a V. V. H. zamítají.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením byla vazba shora uvedených obžalovaných a dále obžalovaných O. I. V. a M. M. S. v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 11/2000 prodloužena podle § 71 odst. 3 tr. ř. do 12. 12. 2001.

Proti usnesení o prodloužení vazby podali obžalovaní V. I. R., M. O. P., O. I. V., M. M. S. a V. V. H. ve lhůtě stanovené v § 143 odst. 1 tr. ř. stížnosti.

Obžalovaný V. I. R. ve své stížnosti namítl nesprávnost závěru Vrchního soudu v Praze, že by u něho byly dány důvody vazby podle § 67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. Poukázal zejména na průtahy v řízení, které provázely nejen přípravné řízení, ale také řízení před soudem prvního stupně, kdy se až po několika měsících zjistilo, že věc byla přidělena soudci, který předtím rozhodoval o vazbě obžalovaných. Podle názoru obžalovaného se orgány činné v trestním řízení nesnažily zajistit u hlavního líčení přítomnost utajených svědků. Závěrem podané stížnosti obžalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení vrchního soudu zrušil.

Obžalovaní M. O. P., O. I. V. a M. M. S. se ve svých stížnostech shodli na tom, že projednávaná trestní věc je sice věcí nepochybně složitou a obtížnou, ale není možno přehlédnout, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly od samého počátku trestního stíhání obžalovaných dostatečně koncepčně a plně v souladu se zněním § 71 odst. 1 tr. ř. Dále poukázali na to, že vazba je pro ně závažným zásahem do jejich osobní svobody a vyjádřili dále v podané stížnosti přesvědčení, že v daném případě jsou k jejich tíži posuzovány nedostatky, které souvisí s organizací a výkonem soudnictví, tj. takové okolnosti, které sami nemohou ovlivnit. V této souvislosti mj. odkázali na nesprávné úvahy uvedené v návrhu na prodloužení vazby předsedou senátu krajského soudu, že průtahy v řízení byly zapříčiněny neúměrným nápadem či přidělením věci vyloučenému soudci, jak již konstatoval ve své stížnosti spoluobžalovaný V. I. R.

Obžalovaný V. V. H. v podané stížnosti poukázal zejména na svůj doposud bezúhonný život a okolnosti, které jej vedly k pobytu na území České republiky. Dále vyslovil své přesvědčení, že pokud se krajskému soudu nepodařilo za dobu delší jednoho roku trestní stíhání v předmětné trestní věci skončit, a odkazuje na technické problémy spojené s účastí svědků u hlavních líčení apod., lze ztěží akceptovat názor vyslovený Vrchním soudem v Praze v usnesení ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 10 Ntv 8/01, že lze do 12. 12. 2001 reálně očekávat pravomocné skončení věci.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a shledal, že stížnosti obžalovaných jsou nedůvodné.

Vrchní soud v Praze rozhodl v souladu se zákonem, pokud vazbu obžalovaných prodloužil do 12. 12. 2001.

V projednávané trestní věci jsou obžalovaní O. I. V. a, V. I. R., O. I. V., V. V. H., M. M. Sh., M. O. P., M. M. S. a S. J. P. stíháni pro pokračující trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c), odst. 3 tr. zák., obžalovaný I. V. B. pro pokračující trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. spáchaný formou účastenství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Obviněný O. I. V. a, M. M. S. a S. J. P. jsou dále stíháni pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. c), písm. d) tr. zák., obžalovaný O. I. V. pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a obžalovaný O. I. V. a dále pro trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. a trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2 tr. zák. Trestní stíhání je ve stadiu řízení před soudem prvního stupně, kdy hlavní líčení v předmětné trestní věci probíhají od ledna 2001 a nařízena jsou dále na 5. - 7. 6. a 19. - 21. 6. 2001.

Obžalovaní V. I. R., V. V. H., M. M. S., M. O. P. a O. I. V. byli vzati do vazby usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 14. 5. 1999, sp. zn. 5 Nt 117/99 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 34 To 318/99, z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. s tím, že se vazba počítá od 12. 5. 1999. Doba dvou roků, na kterou je trvání vazby omezeno podle § 71 odst. 3 tr. ř. uplyne u shora uvedených obžalovaných dne 12. 5. 2001.

Ve lhůtě stanovené v § 71 odst. 6 tr. ř. podal předseda senátu Krajského soudu v Plzni (§ 71 odst. 5 tr. ř.) návrh na prodloužení vazby obžalovaných, kdy Vrchnímu soudu v Praze navrhl, aby vazba obžalovaných (a spoluobžalovaného O. I. V. a M. M. Sh.) byla prodloužena na dobu nejméně sedmi měsíců, tj. do 12. 12. 2001.

Vrchní soud v Praze dospěl k opodstatněnému závěru, že na straně všech shora uvedených obžalovaných i nadále trvají vazební důvody tak, jak bylo podrobně rozvedeno v napadeném usnesení Vrchního soudu v Praze. V souvislosti s výše uvedeným je možno poukázat na to, že jak soud prvního stupně, tak i Vrchní soud v Praze po celou dobu trestního stíhání se velmi podrobně již několikráte zabývaly vazebními důvody jednotlivých obžalovaných.

Nad rámec napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze je možno poukázat na další skutečnosti plynoucí ze spisu. Obžalovaní jsou občany Ukrajinské republiky a lze souhlasit s názorem vysloveným předsedou senátu Krajského soudu v Plzni, že jim nic nebrání v tom, kdykoli opustit území České republiky, kde jsou v rámci trestního stíhání ohroženi trestem odnětí svobody v trvání až dvanácti roků. V této souvislosti nemůže být obava vyjádřená v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. eliminována tím, že na území České republiky měli podnikat až do svého vzetí do vazby či jsou ženati (obž. R. ). Nelze rovněž přehlédnout charakter trestné činnosti, pro kterou jsou obžalovaní stíháni a dobu, po kterou se měli trestné činnosti dopouštět. Všechny shora uvedené skutečnosti plně opodstatňují trvání vazebních důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm. a) i c) tr. ř. Správný je rovněž závěr vrchního soudu o existenci důvodu vazby uvedeného v § 67 odst. 1 písm. b) tr. ř., kde je nutno poukázat na to, že obžalovaní byli vzati do vazby z toho důvodu, že od počátku roku 1998 do 12. 5. 1999 měli požadovat od několika poškozených, aby jim platili za ochranu proti mafii s tím, že pokud platit nebudou, zlikvidují jim rodinné příslušníky a jejich firmy a nakonec také je samotné, přičemž poškození měli ze strachu platit a tímto způsobem měli obžalovaní celkem získat nemalé finanční prostředky, které jim sloužily k uspokojování jejich potřeb. V návaznosti na uplatněnou obhajobu nelze rovněž vyloučit výslechy dalších doposud nevyslechnutých osob, na které by v případě, že budou obžalovaní z vazby propuštěni mohli působit. Možnost či s ohledem na průběh dokazování potřeba výslechu svědků doposud nevyslechnutých, vyplývá z některých dokladů založených ve spise.

Vrchní soud v Praze zhodnotil dosavadní průběh trestního stíhání a na tomto základě učinil správný závěr, že stav, kdy trestní stíhání obžalovaných nebylo skončeno ve lhůtě dvou roků trvání vazby, je důsledkem obtížnosti projednávané věci a jiných závažných důvodů ve smyslu § 71 odst. 3 tr. ř. Shora uvedené skutečnosti, požadované ustanovením § 71 odst. 3 tr. ř. vyplývají mj. ze skutečnosti, že jde o trestní věc celkem devíti obžalovaných, kdy charakter trestné činnosti, pro kterou jsou obžalovaní stíháni, vyžaduje projednání věci všech obžalovaných ve společném řízení. Dále je třeba vzít v úvahu, že všichni obžalovaní jsou cizími státními občany a řada svědků, které je třeba vyslechnout má bydliště či se zdržuje mimo území České republiky. Vedle shora uvedených skutečností nelze přehlédnout ani rozsah projednávané trestné činnosti a rozsah vlastního spisového materiálu. Argumentace obžalovaných k otázce případných průtahů je zcela neadekvátní ve vztahu k charakteru, rozsahu a způsobu páchané trestné činnosti, kterou bylo nutno v přípravném řízení zadokumentovat, přičemž nelze přehlédnout nejen nutnost výslechu obžalovaných a svědků, ale zajištění také dalších důkazů, které je nutno provést u hlavního líčení. Nejvyšší soud rovněž souhlasí s argumentací vrchního soudu k otázce dosavadního průběhu trestního stíhání obžalovaných, kdy se ztotožnil s jeho názorem, že nelze jako důvody, pro které doposud nebylo trestní stíhání skončeno považovat to, že původně byla věc přidělena soudci, který byl z projednávání předmětné věci ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. vyloučen a že předseda senátu se potýká s přehlceností nápadu dalších trestních věcí, či že věc nemohla být nařízena dříve z důvodu malé kapacity jednacích síní. Zde je správný závěr vrchního soudu, že uvedené okolnosti nemohou být vykládány k tíži obžalovaných a jimi odůvodňovat další setrvání obžalovaných ve vazbě, tyto okolnosti spadají čistě do sféry organizace výkonu soudnictví. S ohledem na shora uvedené skutečnosti lze konstatovat, že dosavadní průběh trestního stíhání nebyl poznamenán průtahy, které by byly zapříčiněny nečinností orgánů činných v trestním řízení.

Podle § 71 odst. 3 tr. ř. je možno prodloužit vazbu nad dobu dvou roků pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obžalovaných na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení.

Lze souhlasit se závěrem Vrchního soudu v Praze, že propuštěním obžalovaných z vazby na svobodu by hrozilo zmaření nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního řízení.

Doba, na kterou Vrchní soud v Praze prodloužil vazbu obžalovaných, se jeví jako nezbytně nutná jak vzhledem k projednávané věci, tak i vzhledem ke stadiu, v němž se trestní stíhání obžalovaných nachází. Vzhledem k pochybení, které mělo za následek postup příslušného předsedy senátu podle § 30 odst. 1 tr. ř., se jeví nezbytným postupovat v dané trestní věci důsledně podle § 71 odst. 1 tr. ř., k nařizování hlavních líčení přistupovat tím způsobem, aby ani po stránce koncepčnosti vedení řízení nebylo možno orgánům činným v trestním řízení nic vytknout. V souvislosti s přípravou dalších hlavních líčení se jeví vhodným zjistit stanovisko obhajoby i státního zástupce k provádění dalších důkazů, a tímto způsobem již předem zajišťovat potřebné důkazy, nikoli až od jednoho hlavního líčení k druhému hlavnímu líčení, a pak v důsledku nedostavení se svědků či nepředložení vyžádaných písemností hlavní líčení odročovat, takovýto způsob vedení a přípravy hlavních líčení by svědčil o nekoncepčnosti řízení ze strany soudu. V souvislosti s tímto závěrem Nejvyššího soudu je třeba poukázat na úvahu předsedy senátu krajského soudu, vyjádřenou na č. l. 6 návrhu na prodloužení vazby, kdy uvedl, že se soud bude muset rovněž zabývat možností předvolání svědků, bude muset předvolat nově navržené svědky z Ukrajinské republiky, což si vyžádá, jak sám uvádí časovou prodlevu. V tomto stadiu řízení je třeba plně respektovat znění § 71 odst. 1 tr. ř. V souvislosti se všemi shora uvedenými skutečnostmi se doba do 12. 12. 2001 jeví jako reálná pro ev. meritorní skončení věci. Ani v průběhu doby prodloužení vazby do 12. 12. 2001 není omezeno právo obžalovaných ve smyslu § 72 odst. 2 tr. ř. či povinnost orgánů činných v trestním řízení podle § 72 odst. 1 tr. ř. V případě, že do 12. 12. 2001 nebude věc obžalovaných pravomocně skončena, bude nutno zvážit důvodnost ev. dalšího setrvání obžalovaných ve vazbě, a to s ohledem na všechny rozhodné skutečnosti ve vztahu k ustanovení § 71 odst. 1 tr. ř. a vzít rovněž v úvahu okolnosti, které se podílely (od doby prodloužení vazby) na tom, že věc nebyla ve lhůtě prodloužení vazby skončena.

Nejvyšší soud nepřihlížel k námitkám, které byly uplatněny k otázce viny, neboť posouzení otázky viny je věcí hlavního líčení, ev. odvolacího řízení. Pro řízení o prodloužení vazby postačí, že je tu důvodné podezření ze spáchání trestného činu, jak vyžaduje čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (č. 209/1992 Sb.).

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud zamítl stížnosti obžalovaných jako nedůvodné.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 3. května 2001

Předseda senátu

JUDr. Jan Engelmann

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru