Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 988/2020Usnesení NS ze dne 14.10.2020

HeslaPoškození cizí věci
Subsidiarita trestní represe
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.988.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. f) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265k odst. 1,2 tr. ř.

§ 265l odst. 1 tr. ř.

§ 228 odst. 1 tr. zákoníku

§ 12 odst. 2 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 988/2020-391

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 10. 2020 o dovolání nejvyššího státního zástupce, podaného v neprospěch obviněných D. P., nar. XY ve XY, státního příslušníka Slovenské republiky, trvale bytem XY, a M. S., nar. XY v XY, státního příslušníka Slovenské republiky, v České republice bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 44 To 119/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 58 T 73/2019, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 44 To 119/2020.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušené unesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 12. 2019, č. j. 58 T 73/2019-339, byli obvinění D. P. a M. S. shledáni vinnými přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a byli za to odsouzeni každý podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon jim byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo dále obviněným uloženo přiměřené omezení, aby ve zkušební době podle svých sil uhradili společně a nerozdílně způsobenou škodu. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené společnosti SIMMAX, s. r. o., na náhradu škody.

2. Zmíněného přečinu se měli obvinění dopustit tím, že dne 8. 1. 2019 v přesně nezjištěné době kolem 14:44 hod. poté, co vešli společně s dalším dosud neztotožněným mužem hlavním vchodem do budovy Koleje Univerzity Karlovy na adrese XY, pomocí neoprávněně drženého čipu, který obdrželi v rámci předchozího provádění prací pro společnost SIMMAX, s. r. o., spočívajícího ve výmalbě společných prostor v uvedené budově, který měli po ukončení svých prací a nejpozději dne 31. 12. 2018 vrátit, což však neučinili, společně v budově UK kolejí bloku č. 2, E, C v přízemí, prvním a druhém patře budovy poškodili stěny chodeb kladívkem a špachtlemi, které si s sebou za tímto účelem přinesli, a poté následně společně z objektu v cca 15:23 hod. odešli, čímž způsobili poškozené společnosti SIMMAX, s. r. o., IČ: 06009611, se sídlem Nademlejnská 600/1, Praha 9, jakožto hlavnímu dodavateli díla, odpovídajícímu i za následnou opravu poškozených zdí, škodu ve výši 18 000 Kč.

3. Toto rozhodnutí napadl obviněný D. P. odvoláním, z jehož podnětu Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 5. 2020, č. j. 44 To 119/2020-368, rozsudek obvodního soudu podle § 257 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. s přihlédnutím k § 261 tr. ř. v celém rozsahu, tedy i stran obviněného M. S., zrušil a za užití § 222 odst. 2 tr. ř. věc obou obviněných, stíhaných pro výše citovaný skutek (jenž byl doslovně reprodukován), právně kvalifikovaný jako přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, postoupil Úřadu městské části Praha 6, neboť žalovaný skutek není trestným činem, ale mohl by být tímto orgánem posouzen jako přestupek.

4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal nejvyšší státní zástupce dovolání, směřující v neprospěch obou obviněných a opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. Uvedl, že odvolací soud vycházel ze stěžejních skutkových zjištění soudu prvního stupně, s výjimkou závěrů týkajících se hodnocení odborného vyjádření stran výše způsobené škody. Přesto odvolací soud následně aplikoval zásadu ultima ratio ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku s tím, že se ve věci jedná o občanskoprávní spor týkající se kvality odvedené práce a nevyplacené odměny za ni. Nejvyšší státní zástupce namítl, že obvinění však v rámci svého jednání bezohledně a významně pro svůj spor s obchodním partnerem poškodili majetek třetí osoby, která se tohoto problému nijak neúčastnila. Svůj záměr realizovali s další osobou, tedy ve třech, v nemalém rozsahu, organizovaně a lstivě, za vloupání se pomocí zneužitého technického prostředku (čipu). Proti popsaným skutečnostem nestaví odvolací soud žádnou relevantní argumentaci, a to kromě zmíněného odkazu na občanskoprávní charakter věci, který je nutné odmítnout, neboť obvinění nerealizovali žádnou, byť pofidérní, svémoc v podobě např. přisvojení si svěřeného materiálu, tedy si nenahrazovali údajnou chybějící odměnu (aniž by navíc bylo prokázáno, že spravedlivě), ale provedli prostou a neomluvitelnou mstu. Pokud jde o zpochybněné odborné vyjádření týkající se výše způsobené škody, odvolací soud neučinil žádné vlastní zjištění. Závěry tohoto soudu proto, zejména při porovnání s přesvědčivou argumentací soudu prvního stupně, neobstojí. Vedle toho nejvyšší státní zástupce připomněl závěry, publikované pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr., podle nichž pokud soud při postupu podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř., resp. § 222 odst. 2 tr. ř., po provedeném dokazování zjistí jiné skutkové okolnosti, než na základě kterých byla podána obžaloba, nestačí nová skutková zjištění uvést jen v odůvodnění rozhodnutí. Orgán, jemuž se věc postupuje, bude totiž rozhodovat o tom skutku, který vzešel z výsledků dokazování před soudem, a nikoli o tom, pro který byla podána obžaloba. Z výroku usnesení proto musí být zřejmé, o jaký skutek se jedná a jaký skutek bude předmětem rozhodování jiného příslušného orgánu. Městský soud v Praze však do výroku svého rozhodnutí pojal skutek tak, jak byl popsán v obžalobě, jenž zjevně představuje trestnou činnost podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a nemůže být předmětem správního projednání.

5. Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil, a to včetně případných dalších rozhodnutí na zrušené usnesení navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a jmenovanému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

6. Obvinění ve svém společném vyjádření k tomuto dovolání uvedli, že jsou nevinni a celá záležitost na ně byla nastražena svědkem M. G. Chtějí živit své rodiny a doufají ve správné rozhodnutí.

7. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

8. Pokud jde o dovolací důvody, nejvyšší státní zástupce odkázal na § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. První ze zde uvedených důvodů je naplněn, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je potom dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

9. Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání předložil argumentaci, podle níž městský soud nesprávně posoudil jednání obviněných nikoli jako trestný čin, a v návaznosti na to bylo chybně rozhodnuto o postoupení věci k projednání (pouze) přestupkovým orgánem. Takové námitky jsou podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že je namístě jim i přisvědčit.

10. Nejvyšší soud především konstatuje, že závěry odvolacího soudu nejsou zcela jednoznačné. Jednak totiž zpochybnil výši způsobené škody (nikoli další momenty útoku obviněných) s tím, že z odborného vyjádření, vypracovaného v této souvislosti, není zřejmé, jaký byl rozsah poškození, jaký materiál a v jakém množství byl na opravu potřebný a jaký časový rozsah oprava vyžadovala, tedy je nepřezkoumatelné, navíc obvinění strávili v objektu kolejí jen 39 minut a za takovou dobu údajně nemohli způsobit poškození, jež by mělo být opravováno déle než jeden pracovní den. Současně odvolací soud uvedl, že ve věci jde o občanskoprávní spor, resp. o dětinskou pomstu, jejíž společenská škodlivost je nízká, proto údajně nedošlo k naplnění skutkové podstaty zmíněného přečinu po objektivní stránce.

11. Naznačená argumentace neposkytuje zcela zřetelný podklad pro zjištění, zda odvolací soud zvolil postup podle § 257 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. [správně jen podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř.] za užití § 222 odst. 2 tr. ř. z důvodu nenaplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, anebo z důvodu aplikace zásady subsidiarity trestní represe, proti čemuž zejména brojil nejvyšší státní zástupce.

12. Je však namístě uvést, že i podle odvolacího soudu obvinění (spolu s další osobou) vnikli do budovy kolejí a cíleně poškodily stěny, jak je zřejmé především z pořízené fotodokumentace, přičemž došlo nejen k seškrábání malby, ale případně i svrchních vrstev omítky nebo dokonce k vysekání otvorů hlubokých několik centimetrů. Pokud jde o odborné vyjádření, stanovující výši způsobené škody, lze souhlasit s odvolacím soudem, že je poměrně stručné, ovšem s ohledem na pouhé vyslovení pochybností v daném smyslu není v konečném důsledku zřejmé, jakou výši obviněnými způsobené škody tedy odvolací soud zohlednil a podrobil právní kvalifikaci. Případná stručnost odborného vyjádření přitom nijak nevylučuje, že vzniklá škoda skutečně činila zmíněných 18 000 Kč, a to s přihlédnutím k počtu obviněnými zasažených (poškozených) míst (92), intenzitu poškození (až vysekání otvorů), a také k tomu, že se jednalo o stěny nově natřené, tedy u kterých je uvedení do původního stavu jistě náročnější než u stěn opotřebovaných či dokonce poškozených již v předchozí době. Podpůrně není možné přehlédnout ani nárok poškozené společnosti SIMMAX, s. r. o., na náhradu škody (tj. nákladů na opravu poškození) ve výši 112 924 Kč, byť nebyl ani soudem prvního stupně shledán v plném rozsahu oprávněným. Větší relevanci pak nemá odkaz odvolacího soudu na délku útoku (39 minut), údajně příliš krátkou pro způsobení zásadnějšího následku, neboť za takto vymezený čas je jistě možné, v závislosti na počtu útočníků a razanci jejich jednání, způsobit i výše naznačeným způsobem poměrně širokou škálu škod, od bagatelních po velmi závažné, tedy i např. v hodnotě 18 000 Kč (tzn. v částce bezprostředně neblížící se hranici škody nepatrné, a to ani ve smyslu trestního zákoníku ve znění od 1. 10. 2020).

13. Souhrnně řečeno, odvolací soud v daném smyslu bez akceptovatelné a jednoznačné argumentace zpochybnil skutkový závěr soudu prvního stupně, a aniž by jej nahradil jiným zřetelným postojem, který by umožňoval přezkum následného hmotněprávního posouzení, obecně vyslovil nenaplnění všech zákonných znaků objektivní stránky obvodním soudem aplikované skutkové podstaty.

14. Opíral-li se potom odvolací soud v části své argumentace o nízkou společenskou škodlivost jednání obviněných, ani zde se nelze s jeho rozhodnutím plně ztotožnit, resp. Nejvyšší soud akceptuje námitky nejvyššího státního zástupce, uvedené v jeho dovolání. K zásadě subsidiarity trestní represe, k níž zjevně Městský soud v Praze směřoval, je namístě uvést, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

15. S ohledem na popsané závěry je přitom třeba dovodit, že v posuzované věci k aplikaci předmětné zásady prozatím žádné podklady zjištěny nebyly. Obvinění totiž jednali v zásadě standardním způsobem, který je obecně podřazován pod skutkovou podstatu přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, tedy aniž by byly dány nějaké specifické okolnosti, které by takový náhled vylučovaly. Zmíněnou okolností není v dané věci ani soukromoprávní rozměr celé kauzy, tedy zejména souvislost s občanskoprávním sporem ohledně kvality realizovaného díla a výše odměny za něj, neboť tato skutečnost nijak bez dalšího nepodkládá závěr v tom smyslu, že by stran jednání obviněných postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jak totiž správně namítl nejvyšší státní zástupce, útok obviněných nesměřoval, byť třeba způsobem nevhodným či neakceptovatelným, ke smyslu tohoto vztahu či k jeho naplnění (tedy např. k zajištění si požadované výplaty peněz), ale jednalo se o mstu, kterou obvinění poškodili majetek třetí osoby, a to i v částech, kterých se jimi vykonávané dílo netýkalo (omítka, plochy natřené jinými malíři apod.). K realizaci útoku přistoupili zjevně po předchozím plánu, neboť se do budovy kolejí dostavili, za zneužití nevráceného čipu, pouze pro tento útok, vybaveni nářadím k jeho provedení, navíc za sjednání další osoby, která jim pomáhala. Takový mstiví útok, byť odvíjející se od domněle či reálně nespravedlivě vypořádaného občanskoprávního vztahu, je, samozřejmě za splnění dalších zákonných podmínek ve smyslu trestního zákoníku, obvykle trestněprávně relevantní a jeho postihu zásada subsidiarity trestní represe nebrání.

16. Nejvyšší soud proto konstatuje, že tvrzení Městského soudu v Praze, podle kterého není namístě uznat obviněné vinnými ze spáchání trestného činu, ale skutek může být pouze přestupek, nelze akceptovat. Dovolání nejvyššího státního zástupce tak bylo shledáno důvodným, a to jak pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože skutek byl nesprávně posouzen nikoli jako trestný čin, a v návaznosti na to i pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť věc byla nesprávně postoupena k projednání správnímu orgánu pro případné dovození (pouze) přestupkové odpovědnosti obviněných.

17. Na okraj Nejvyšší soud doplňuje, že přisvědčil i tvrzení uvedenému v dovolání, byť nepodřaditelnému pod uplatněné dovolací důvody, podle kterého pokud soud při postupu podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř., resp. podle § 222 odst. 2 tr. ř., po provedeném dokazování zjistí jiné skutkové okolnosti, než na základě kterých byla podána obžaloba, nestačí nová skutková zjištění uvést jen v odůvodnění rozhodnutí. Orgán, jemuž se věc postupuje, bude totiž rozhodovat o tom skutku, který vzešel z výsledků dokazování před soudem, a nikoli o tom, pro který byla podána obžaloba. Z výroku usnesení proto musí být zřejmé, o jaký skutek se jedná a jaký skutek bude předmětem rozhodování jiného příslušného orgánu. Městský soud v Praze však ve věci obviněných D. P. a M. S. do výroku svého rozhodnutí pojal skutek tak, jak byl popsán v obžalobě, jenž zjevně představuje trestnou činnost podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, která by tak neměla být předmětem správního projednání, resp. popis tohoto skutku do jisté míry dokládá nejednoznačnost závěrů jmenovaného soudu.

18. Proto bylo nutné napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušit, stejně jako všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Městskému soudu v Praze pak Nejvyšší soud přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

19. Věc se nyní vrací Městskému soudu v Praze, jehož úkolem bude, za případného provedení potřebných důkazů (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a po jejich řádném zhodnocení (§ 2 odst. 6 tr. ř.) učinit zřetelná skutková zjištění, a ta následně v souladu se zákonem za vázanosti vysloveným právním názorem Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 2 tr. ř.) právně posoudit, tedy zejména vyhodnotit, zda byly naplněny všechny znaky žalovaného trestného činu. Teprve bude-li učiněn takový (pozitivní) závěr, může být namístě zvážit případnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a v návaznosti na to ve věci rozhodnout buď o vině obviněných nebo jiným způsobem (např. za užití § 222 odst. 2 tr. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 10. 2020

JUDr. Michal Mikláš

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Radek Doležel

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru