Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 954/2020Usnesení NS ze dne 14.10.2020

HeslaDovolací důvody
Podvod
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.954.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 209 odst. 1,4 písm. d) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 954/2020-1075

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 10. 2020 o dovolání obviněného T. G., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 2020, sp. zn. 3 To 392/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 1/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. G. odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2019, č. j. 3 T 1/2014-911, byl obviněný T. G. shledán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 42 měsíců. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných P. T., K. B. a N. Č. a podle § 228 odst. 1 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody, a to tím způsobem, že soud shledal obviněného a spoluobviněného P. T. povinnými zaplatit společně a nerozdílně České republice, zastoupené Okresní správou sociálního zabezpečení Ostrava, částku 195 972 Kč, dále obviněného a K. B. povinnými zaplatit společně a nerozdílně téže poškozené částku 230 202 Kč a obviněného a N. Č. potom shledal povinnými zaplatit společně a nerozdílně rovněž téže poškozené částku 216 422 Kč a České republice, zastoupené Úřadem práce České republiky, Krajskou pobočkou v Ostravě, částku 61 707 Kč.

2. Podle učiněných skutkových zjištění se obviněný dopustil uvedeného přečinu jednáním spočívajícím v tom, že

obviněný jako osoba provozující podnikatelskou činnost na základě živnostenského oprávnění pod IČ: XY s místem podnikání XY, v postavení zaměstnavatele, společně se spoluobviněnými P. T., K. B. a N. Č. v postavení zaměstnanců, po předchozí vzájemné dohodě, se záměrem získat takto neoprávněný majetkový prospěch prostřednictvím uzavření pracovních smluv zakládajících formální pracovní poměr jmenovaných jako prostředku pro vylákání neoprávněné výplaty dávek nemocenského pojištění a dávek podpory v nezaměstnanosti, a při vědomí, že faktická délka pracovní neschopnosti spoluobviněných P. T., K. B. a N. Č. není biologicky odůvodněna a je pouze cíleně prodlužována bez opory ve zdravotním stavu jmenovaných,

1) obviněný a spoluobviněný P. T. dne 12. 8. 2011 v XY podepsali pracovní smlouvu, jejímž výsledkem byl vznik formálního pracovního poměru spoluobviněného P. T. u obviněného, s druhem práce obchodní zástupce se základní měsíční mzdou ve výši 32 000 Kč + prémie, načež spoluobviněný P. T. dne 19. 8. 2011 vstoupil do stavu dočasné pracovní neschopnosti, v důsledku čehož mu byla za období od 19. 8. 2011 do 31. 8. 2012 vyplacena dávka nemocenského pojištění v celkové výši 195 972 Kč, čímž společně způsobili České republice, zastoupené Okresní správou sociálního zabezpečení, se sídlem Zelená 3158/34a, Ostrava škodu ve výši 195 972 Kč,

2) obviněný a spoluobviněná K. B. dne 17. 10. 2011 v XY, podepsali pracovní smlouvu, jejímž výsledkem byl vznik formálního pracovního poměru spoluobviněné K. B. u obviněného, s druhem práce obchodní zástupce, se základní měsíční mzdou ve výši 32 000 Kč + prémie, načež spoluobviněná K. B. dne 19. 10. 2011 vstoupila do stavu dočasné pracovní neschopnosti, v důsledku čehož jí byla za období od 19. 10. 2011 do 12. 10. 2012 vyplacena dávka nemocenského pojištění v celkové výši 230 202 Kč, čímž společně způsobili České republice, zastoupené Okresní správou sociálního zabezpečení, se sídlem Zelená 3158/34a, Ostrava škodu ve výši 230 202 Kč,

3) obviněný a spoluobviněná N. Č. dne 7. 11. 2011 v XY, podepsali pracovní smlouvu, jejímž výsledkem byl vznik formálního pracovního poměru spoluobviněné N. Č. u obviněného, s druhem práce obchodní zástupce, se základní měsíční mzdou ve výši 32 000 Kč + prémie, načež spoluobviněná N. Č. dne 24. 11. 2011 vstoupila do stavu dočasné pracovní neschopnosti, v důsledku čehož jí byla za období od 24. 11. 2011 do 17. 10. 2012 vyplacena dávka nemocenského pojištění v celkové výši 216 422 Kč, následně dávky podpory v nezaměstnanosti za období prosinec 2012 až duben 2013 v celkové výši 61 707 Kč, čímž společně způsobili České republice, zastoupené Okresní správou sociálního zabezpečení, se sídlem Zelená 3158/34a, Ostrava a Úřadem práce České republiky, Krajskou pobočkou v Ostravě, IČ: 72496991, se sídlem 30. dubna 3130/2c, Ostrava škodu ve výši 278 129 Kč.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný i spoluobvinění P. T., K. B. a N. Č. odvolání. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 3. 2020, č. j. 3 To 392/2019-1016, podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek stran obviněného ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody vůči České republice, zastoupené Okresní správou sociálního zabezpečení Ostrava. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. potom nově obviněného za výše popsanou a za sbíhající se trestnou činnost odsoudil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 roků a 6 měsíců, za současného zrušení výroku o trestu, jenž se týkal sbíhající se trestné činnosti. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. následně shledal obviněného a N. Č. (a to i z podnětu jejího odvolání) povinnými zaplatit České republice, zastoupené Okresní správou sociálního zabezpečení Ostrava, částku 216 402 Kč, přičemž jmenovanou poškozenou podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Z podnětu odvolání spoluobviněných P. T. a K. B. potom krajský soud učinil změny ve výrocích o jim uložených trestech, což se však věci obviněného a jím podaného dovolání nijak netýká.

4. Rozhodnutí soudu druhého stupně napadl v celém rozsahu obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že mezi jeho jednáním a předpokládaným následkem není příčinná souvislost. Nebyla totiž zjištěna vzájemná dohoda se spoluobviněnými, resp. že by znal jejich zdravotní stav, ani že by v době uzavření pracovních smluv věděl, že u spoluobviněných nastane dočasná pracovní neschopnost, která by měla být nedůvodně prodlužována. V daný okamžik byli spoluobvinění schopni pracovat, vznik dočasné pracovní neschopnosti byl důvodný a její následné posouzení se odvíjelo od závěrů lékařů. Dále měl za to, že ve věci nastal stav extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a právním posouzením, neboť soudy uzavřely, že spoluobvinění mohli délku pracovní neschopnosti ukončit, pokud by na ní netrvali, avšak v předchozích závěrech, popsaných v rozsudku soudu prvního stupně ze dne 14. 11. 2017, č. j. 3 T 1/2014-736, jenž byl posléze zrušen, bylo konstatováno, že rozhodnutí o pracovní neschopnosti bylo záležitostí lékařů. Pokud jde o fiktivnost pracovních smluv, nebyla prokázána. Obviněný měl podnikatelský záměr, disponoval vlastními finančními prostředky a svědci T. G. a D. K. jako zástupci společnosti Europe Energy, s. r. o., spolupráci s ním potvrdili a v zaměstnaneckém poměru měl vždy pouze jednoho zaměstnance. Na výkon práce se připravoval, na čemž ničeho nemění, že se spoluobviněným nepodařilo sjednat žádné smlouvy. Navíc spoluobvinění P. T. a N. Č. měli nárok na dávky nemocenského pojištění z důvodu dalšího pracovního poměru. Nemůže obstát ani výrok o náhradě škody, neboť příslušné orgány neučinily žádná opatření k nápravě postupy stanovenými předpisy, upravujícími oblast sociálního zabezpečení [§ 124 až 172 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“) a podle § 55 a násl. zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“)]. Své výroky o náhradě škody soudy obou stupňů dostatečně neodůvodnily a rovněž nezohlednily, že spoluobvinění P. T. a N. Č. čerpali dávky i z důvodu dalšího pracovního poměru. Ze sdělení Okresní správy sociálního zabezpečení Ostrava sice vyplynulo, že vyčíslila škodu jen stran obviněného jako zaměstnavatele, avšak sdělení neobsahuje žádný přehled, jak byl souběh zaměstnání zohledněn. Jednalo se o celou částku, která byla spoluobviněnému P. T. vyplacena, aniž by došlo k potřebnému zkrácení.

5. S ohledem na popsané skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě podle § 265k tr. ř. zrušil, přičemž další postup po případné kasaci se již z dovolání nepodává.

6. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedla, že dovolací argumentace obviněného, směřující proti výroku o vině, napadá právní kvalifikaci pouze formálně. Její podstatou je totiž ve zpochybnění rozhodných skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy činné dříve ve věci, přičemž teprve v návaznosti na to obviněný dovozoval zejména absenci vztahu příčinné souvislosti mezi společným jednáním jeho a spoluobviněných a škodlivým následkem. Domáhal se tak změn ve skutkových zjištěních, což s odkazem na uplatněný, ale ani jiný dovolací důvod činit nelze. Jinak by tomu mohlo být pouze za stavu extrémního rozporu mezi skutkovými a právními závěry soudů, což se však v dané věci nestalo. Připomenula, že podstatou jednání obviněného bylo sjednání pracovních poměrů za situace jeho chybějících pracovních možností a nedostatku kapitálu k vyplácení mezd osobám, které nevykázaly žádný pracovní výstup a po krátké době nastoupily dlouhodobou pracovní neschopnost. Pokud jde o výrok o náhradě škody, jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin, proto právním titulem k náhradě škody nebyl nárok v smyslu předpisů sociálního zabezpečení. Výše způsobené škody potom vyplynula především ze sdělení Okresní správy sociálního zabezpečení Ostrava a Úřadu práce, Krajské pobočky v Ostravě, podle nichž se podkladem pro výpočet dávek nemocenského pojištění, resp. pro podporu v nezaměstnanosti u spoluobviněné N. Č., staly výdělkové poměry u obviněného.

7. Státní zástupkyně navrhla dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.

8. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, v jejímž rámci uvedl, že státní zástupkyně pominula podstatu jeho námitek. Skutková podstata trestného činu měla být podle soudů nižších stupňů naplněna nikoli vznikem pracovní neschopnosti, ale jejím nedůvodným prodlužováním. Absentuje zde tudíž návaznost na jeho jednání, resp. příčinná souvislost. V době uzavření pracovních smluv byli spoluobvinění schopni práce a jejich zdravotní stav nepředpokládal dlouhodobou pracovní neschopnost, smlouvy proto nesjednával s vědomím takového vývoje. Pokud jde o výrok o náhradě škody, soudy své závěry neodůvodnily, přičemž měly odlišit, jaký nárok by spoluobviněným vznikl, i kdyby k uzavření smluv s ním nedošlo.

9. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

10. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

11. Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumné činnosti, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v souvisejícím odůvodnění.

12. K tomu je potřeba uvést, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. § 265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.

13. V části podaného mimořádného opravného prostředku, směřující proti výroku o vině, obviněný nicméně primárně namítl pochybení v hodnocení důkazů, z nichž mělo podle jeho mínění vyplynout, že pracovní poměry jím byly se spoluobviněnými sjednány řádně a důvodně (a v návaznosti na to proto k případnému následku neváže jeho jednání příčinná souvislost), tedy nikoli nesprávné právní hodnocení skutkových zjištění, tak jak je učinily soudy obou stupňů. Taková argumentace pod zmíněný dovolací důvod podřaditelná není.

14. Výjimkou z výše popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).

15. Nejvyšší soud konstatuje, že takové pochybení v posuzované věci shledat nelze. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. a poté i soud druhého stupně v souladu s § 254 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. přehledně vyložily, jaké závěry v návaznosti na provedené důkazy učinily. Zejména tak zmínily, že v posuzovanou dobu obviněný podle sdělení bankovních ústavů nedisponoval prostředky, z nichž by mohl spoluobviněným platit mzdy, jeho příjmy byly nulové. Z vyjádření společnosti X Energie, s. r. o., vyplynulo, že obviněný ani spoluobvinění nejsou vedeni v žádné evidenci externích či interních obchodních zástupců. Svědek T. G. takovou činnost obviněného sice potvrdil, avšak pouze v jinou dobu a v rozsahu 3 měsíců, svědek D. K. podle učiněných zjištění měl ve společnosti X Energie, s. r. o., (popř. Europe Energie, s. r. o.) jiné pracovní zařazení (informační technologie), než komunikaci s obchodními zástupci. Spoluobvinění nesjednali ani jednu smlouvu ve prospěch obviněného či společnosti X Energie, s. r. o. P. T. nastoupil pracovní neschopnost po čtyřech dnech práce, po dvou měsících obviněný sjednal další pracovní smlouvu se spoluobviněnou K. B., která byla práce neschopná po dvou dnech, další měsíc obviněný uzavřel smlouvu se spoluobviněnou N. Č., pracující tři týdny, aniž by i sám jakýkoli smluvní vztah zprostředkoval. Stran posouzení pracovních neschopností spoluobviněných soudy vycházely ze znaleckého posudku MUDr. Marty Kotasové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví posudkové lékařství, která zjistila sice určité zdravotní obtíže spoluobviněných, které mohly (tzn. nemusely) vést ke zdravotní neschopnosti (údajná teplota apod.), a konstatovala na to navazující neúměrné prodlužování pracovních neschopností bez objektivních důvodů.

16. Pokud soudy činné dříve ve věci na základě zejména naznačených skutečností dovodily, že podstatou skutkového děje bylo plánované jednání se záměrem získat neoprávněný prospěch pro jednotlivé zaměstnance, kteří po fiktivním uzavření pracovního poměru nezačali vykonávat práci, ale obratem na podkladě možných a do jisté míry zveličených obtíží vstoupili do stavu pracovní neschopnosti (viz odst. 29 rozsudku krajského soudu), v němž pak dlouhodobě a neúměrně za přijímání dávek setrvali, nelze jim vytknout jakýkoli rozpor, tím méně extrémní, neboť naznačené závěry na provedené důkazy logicky navazují. Jednání obviněného, který v průběhu tří měsíců postupně uzavře smlouvy s údajnými zaměstnanci, kteří žádnou činnost nevykonají, stejně jako ji nevykonává obviněný, jenž je navíc neschopen hradit mzdu z jiných prostředků, je s přihlédnutím ke všem okolnostem namístě shledat záměrně fiktivním, a s ohledem na další kroky (dlouhodobé nedůvodné pracovní neschopnosti) jako provedené výlučně s cílem neoprávněného obohacení, které také nastalo. Ostatně u takového děje (fiktivní sjednání pracovních smluv, stran kterých bylo zřejmé, že obviněný není schopen hradit mzdu) by bylo jen obtížné najít jiný smysl.

17. K předložené argumentaci lze doplnit, že rozhodnutí o prodloužení pracovní neschopnosti bylo nepochybně na ošetřujících lékařích, kteří ovšem své rozhodnutí učinili na základě nepravdivě podaných informací od spoluobviněných, které byly zjevnou součástí celého děje. Není tedy rozhodné, zda spoluobvinění výslovně požadovali vystavení či prodloužení pracovní neschopnosti, pokud jimi sdělené obtíže k takovému závěru vedly. Je totiž zřejmé, že pokud by spoluobvinění prodloužení pracovní neschopnosti neakceptovali, mohli tomu zabránit (což ovšem z již výše popsaných důvodů neučinili).

18. V daném rozsahu se tedy dovolací argumentace obviněného míjí s uplatněným dovolacím důvodem. Na tom ničeho nemění skutečnost, že v její části obviněný zpochybňoval i hmotněprávní závěry, konkrétně absenci příčinné souvislosti, neboť i tuto námitku primárně odvíjel od jiného skutkového stavu, než jaký dovodily soudy obou stupňů, totiž od tvrzení, že řádně a důvodně sjednal pracovní smlouvy (což bylo vyloučeno), a teprve poté, mimo jeho vliv, došlo ke změně zdravotního stavu spoluobviněných, který nepředpokládal, a v návaznosti na to k rozhodnutí o pracovní neschopnosti, které učinily jiné osoby (lékaři), jež tak nebylo důsledkem jeho jednání. Reálný průběh celého a logicky navazujícího skutkového děje byl ovšem zřetelně odlišný.

19. V další části svého podání obviněný napadl výrok o náhradě škody. Především měl za to, že příslušné orgány státní správy měly na základě zákona o nemocenském pojištění (§ 124 až § 142) a o zaměstnanosti (§ 55 a násl.) k dispozici právní prostředky, kterými měly zjednat nápravu, což však neučinily.

20. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že obviněným zmíněná ustanovení skutečně upravují především odpovědnost za přeplatek dávky, resp. postupy při zjištění přeplatku na dávce (podpoře), případně i odpovědnost za související přestupková jednání (§ 127 až § 142 zákona o nemocenském pojištění). Možnost nápravy zjištěného protiprávního stavu i přímo správním orgánem, jenž dávky (podporu) vyplácí, však ničeho nemění na tom, že jsou-li státním orgánem zjištěny skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin (tzn. nejedná se pouze o přeplatek bez dalšího, resp. nejedná se pouze o přestupek), je povinen učinit oznámení státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu (§ 8 odst. 1 věta druhá tr. ř.). Právě taková situace přitom nastala v posuzované věci, kdy nebyl zjištěn pouze přeplatek, ale právě zmíněné podezření, k jehož prověření byly příslušné orgány činné v přípravném trestním řízení, nikoli orgány správy sociálního zabezpečení či úřad práce. Samotná náprava zjištěného stavu či snaha o ni, bez prověření všech souvislostí, by naopak byla pochybením, resp. nedostatečnou reakcí ze strany státních orgánů.

21. Pokud pak jde o tvrzení obviněného, podle kterého byla nesprávně vyčíslena škoda, soudy vycházely ze zcela jednoznačného vyjádření zejména Okresní správy sociálního zabezpečení Ostrava (viz č. l. 988 trestního spisu, podle něhož byl při vyčíslení nároků zohledněn právě vztah s obviněným jako zaměstnavatelem), které spolu s dalšímu předloženými podklady nevzbuzuje pochybnosti. Požadavek na další číselné přehledy či výpočty, které obviněný v dovolání požadoval, postrádá smysl.

22. Nejvyšší soud nicméně konstatuje, že směřoval-li obviněný své námitky výslovně i proti výroku o povinnosti k náhradě škody (ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř.), vyplývající z jeho jednání se spoluobviněným P. T., takový výrok součástí pravomocně stabilizovaného stavu věci není. Jak je zřejmé z dosavadního řízení, resp. z učiněných rozhodnutí, poškozená Česká republika, zastoupená Okresní správou sociálního zabezpečení Ostrava, se připojila se svým nárokem na náhradu škody, a to i proti obviněnému, s konkrétně specifikovanými částkami (č. l. 361 tr. spisu). Soud prvního stupně tento nárok akceptoval a postupem podle § 228 odst. 1 tr. ř. poškozené nárok (mimo jiné) vůči obviněnému přiznal. S ohledem na skutkový děj se tento přiznaný nárok sestával ze tří dílčích částí, kterými byl obviněný shledán povinným vždy společně a nerozdílně s jednotlivými třemi spoluobviněnými uhradit poškozené vzniklou škodu. Obviněný jeho se týkající výrok o náhradě škody následně napadl odvoláním. Krajský soud podle odůvodnění svého rozsudku výslovně shledal správnými a zákonnými dílčí výroky o náhradě škody, kterými byla shledána povinnost obviněného k náhradě škody společně a nerozdílně se spoluobviněnými P. T. a K. B. (viz odst. 40. tohoto rozhodnutí). Zjistil však určité pochybení v části týkající se společné a nerozdílné povinnosti obviněného k náhradě škody poškozené České republice, zastoupené Okresní správou sociálního zabezpečení Ostrava, se spoluobviněnou N. Č. Svůj další postup stran obviněného proto patrně cílil ke zrušení pouze tohoto dílčího výroku (resp. i výroku o trestu, který byl také zatížen vadou) a k novému rozhodnutí v potřebném rozsahu, ovšem učinil tak výrokem pod bodem I. rozsudku, kterým se podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání obviněného „v jeho věci v napadeném rozsudku zrušují výrok o trestu a o náhradě škody učiněný podle § 228 odstavec 1 trestního řádu vůči poškozené České republice, zastoupené Okresní správou sociálního zabezpečení Ostrava“. Jinak řečeno, krajský soud citovaným výrokem nezrušil pouze dílčí část výroku o náhradě škody, která se týkala společné a nerozdílné povinnosti obviněného a spoluobviněné N. Č. a této poškozené, ale celý výrok o náhradě škody, učiněný podle § 228 odst. 1 tr. ř., jenž se týkal obviněného („jeho věci“) a jmenované poškozené, tedy i části, kterými byla shledána povinnost obviněného k náhradě škody společně a nerozdílně se spoluobviněnými P. T. a K. B. Vzhledem k tomu, že krajský soud následně podle § 228 odst. 1 tr. ř. nově rozhodl pouze o povinnosti obviněného k náhradě škody poškozené České republice, zastoupené Okresní správou sociálního zabezpečení Ostrava, společně a nerozdílně se spoluobviněnou N. Č., jeho další výrok o tom, že se jmenovaná poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svého uplatněného nároku na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních, je nutné aplikovat nikoli jen na zbylou a podle názoru krajského soudu chybně přiznanou část nároku na náhradu škody, týkající se obviněného a spoluobviněné N. Č., ale i na zbývající nároky poškozené vůči obviněnému, týkající se jeho jednání s ostatními spoluobviněnými.

23. Nejvyšší soud doplňuje, že byť je z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě zřejmé, že jeho právní názor takový nebyl, je nutné primárně vycházet ze znění výroků rozhodnutí, které nabyly právní moci a které jsou v daném ohledu jednoznačné. Případný naznačený rozpor s odůvodněním by případně mohl být odstraněn pouze na základě dovolání směřujícího v neprospěch obviněného (neboť jeho podstatou by musel být návrh na změnu rozsudku odvolacího soudu v neprospěch obviněného), které by mohl podat pouze nejvyšší státní zástupce, což se však nestalo. Rovněž je namístě dodat, že výroku o povinnosti obviněného k náhradě škody vůči poškozené České republice, zastoupené Úřadem práce České republiky, Krajskou pobočkou v Ostravě, se popsané úvahy nijak netýkají, neboť činností odvolacího soudu zůstal nedotčen, stejně tak nedotčeny zůstaly výroky o povinnosti k náhradě škody, týkající se spoluobviněných P. T. a K. B. vůči poškozené České republice, zastoupené Okresní správou sociálního zabezpečení Ostrava.

24. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného v části není podřaditelná pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod, v části zbylé jí nelze přisvědčit. Proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 10. 2020

JUDr. Michal Mikláš

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Radek Doležel

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru