Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 95/2015Usnesení NS ze dne 25.03.2015

HeslaDoprava
Usmrcení z nedbalosti
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.95.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 143 odst. 1,2 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 95/2015-21

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 25. března 2015 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný R. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 68 To 217/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 2 T 105/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. 2 T 105/2014, byl obviněný R. H. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) dne 6. 9. 2013 v době kolem 16.15 hod., v katastrálním území P., místní části L., na čtyřpruhové pozemní komunikaci …, jako řidič nákladního motorového vozidla zn. Renault Master, v pravém jízdním pruhu komunikace ve směru jízdy na obec H., se pohyboval s vozidlem nepřiměřenou rychlostí kolem 103,7 km/hod. (+/- 10 % tj. 93,3 – 114,1km/hod.) v úseku, kde z důvodu křížení hlavní pozemní komunikace … s vedlejší pozemní komunikací … ve směru od místní části L., byla svislým dopravním značením č. B 20a stanovena nejvyšší povolená rychlost vozidel 50 km/hod., přičemž z vedlejší pozemní komunikace v bezpečné vzdálenosti cca 103 m od úrovně pohybu vozidla Renault počal vjíždět na hlavní pozemní komunikaci se svým vozidlem zn. Škoda Fabia řidič J. T., na tuto situaci reagoval obviněný intenzivním bržděním a stočením vozidla vlevo, načež přední částí svého vozidla narazil do levé boční části, v levém jízdním pruhu hlavní komunikace se nacházejícího vozidla Škoda Fabia, a v souvislosti s tím utrpěl řidič vozidla Škoda Fabia J. T. mnohačetná poranění ve výroku o vině podrobně popsána, kterým po převozu do nemocnice podlehl, a obviněný jednal v rozporu s s ustanovením § 4 písm. a), c), a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.

Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému vedle trestu odnětí svobody uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 roků. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto také o uplatněných nárocích na náhradu škody.

Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 68 To 217/2014, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání, opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a také na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Soudům obou stupňů vytýká, že nesprávně posoudily celou situaci předcházející dopravní nehodě, když zcela ignorovaly konstantní judikaturu Nejvyššího soudu týkající se obdobných případů. Zejména pak rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 38/2009, kde Nejvyšší soud porovnával ve skutkově téměř totožné situaci povinnosti obou řidičů s tím, že povinnost dát přednost v jízdě je kvalitativně vyšším stupněm povinnosti, když její porušení vede bez dalšího ke zcela bezprostřednímu a reálnému nebezpečí střetu vozidel s protínajícím se směrem jízdy. Porušení povinnosti dodržet limit povolené rychlosti samo o sobě k takovému nebezpečí nevede, a zakládá ho teprve ve spojení s dalšími podmínkami a okolnostmi konkrétní situace v silničním provozu (hustota provozu, viditelnost, přehlednost daného místa apod.). Obviněný poukázal také na závěr, který uvedl Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí, že překročení rychlostního limitu řidičem s předností v jízdě má jen omezený význam z hlediska míry následku, ale nemění nic na povinnosti řidiče přijíždějícího z vedlejší silnice dát mu přednost v jízdě a nedání této přednosti je příčinou střetu za který primárně odpovídá tento řidič. S poukazem na výpovědi svědků, kdy svědek L. L., který rovněž křižoval danou komunikaci, ale do křižovatky nevjížděl a čekal, až se křižovatka vyprázdní, aby mohl bezpečně projet, a tedy narozdíl od poškozeného dal přednost všem účastníkům silničního provozu na hlavní komunikaci, a svědka A. P., který shodně se znalcem uvedl, že daný úsek byl při výborné viditelnosti přehledný, bez překážek bránících ve výhledu před vjezdem na hlavní silnici, vytýká soudům, že neučinily jasné zjištění, zda poškozený skutečně dodržel svou povinnost dát přednost v jízdě. Závěr soudů o jeho výlučné odpovědnosti za střet vozidel, byť s překročením stanoveného rychlostního limitu, považuje za nepřesvědčivý, a za rozhodující příčinu střetu považuje nedostatečné sledování situace na hlavní silnici, a nerespektování příkazu vyplývajícího z dopravní značky poškozeným, který jím řízené mohl a měl vidět. Poškozený, že si ale dopravní situaci jednostranně vyložil ve svůj prospěch a svým způsobem jízdy (rozjetí, brždění a opakované rozjetí) zapříčinil střet vozidel. Za dominantní příčinu dopravní nehody a jejího následku, tak obviněný považuje nedání přednosti v jízdě poškozeným, jehož míra zavinění je významná pro stanovení trestu, ale také pro výši náhrady škody, jejíž výši stanovenou soudem odmítá, protože jeho jednání bylo jen jednou z příčin, které následek způsobily.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Přerově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že rozhodnutí soudů v této věci nejsou v rozporu s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, který opakovaně zdůraznil, že v případě střetu vozidel je třeba věc posoudit komplexně, a zabývat se také případnou odpovědností řidiče, jenž sice jel po hlavní komunikaci, ale rychlostí značně přesahující povolenou rychlost, což řidič vjíždějící na hlavní pozemní komunikaci nemůže předvídat. Za této situace výrazného překročení povolené rychlosti, kdy řidiči přijíždějícímu do křižovatky po vedlejší silnici znemožní, popř. podstatně ztíží, aby mu dal přednost, není odpovědnost nebo spoluodpovědnost řidiče jedoucího po hlavní pozemní komunikaci vyloučena. Vzhledem k překročení povolené rychlosti obviněným v této trestní věci o téměř 100%, je státní zástupce toho názoru, že poškozenému fakticky znemožnil, aby mu dal přednost. K tomu státní zástupce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1173/2004. Nesouhlasí s názorem obviněného, že dopravní nehodu zavinil poškozený, když je to v rozporu s provedenými důkazy a zejména se zjištěním o velmi výrazném překročení nejvyšší povolené rychlosti obviněným. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné v neveřejném zasedání.

Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný nesouhlasí se zjištěním nalézacího soudu o příčině střetu obou vozidel, s kterým se v napadeném usnesení ztotožnil také soud odvolací, nabízí k posouzení své závěry o rozhodující příčině střetu obou vozidel spočívající ve způsobu jízdy poškozeného, a to s poukazem na výpovědi svědků L. L. a A. P. V souvislosti tím soudům v podstatě také vytýká nesprávné hodnocení znaleckého posudku z oboru dopravy, odvětví dopravní nehody, jehož závěry se staly podkladem rozhodnutí soudů obou stupňů. Námitky obviněného o nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání, a neposouzení odpovídající míry zavinění obou účastníků dopravní nehody, odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud jim ale nemohl přisvědčit.

Obviněný své dovolací námitky opírá o závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009, které podle jeho názoru v této skutkově v podstatě shodné věci soudy nerespektovaly, a rozhodly tak nesprávně o tom, že pouze jeho jednání bylo příčinou střetu obou vozidel. S názorem obviněného, že rozhodnutí soudů jsou v rozporu s uvedeným usnesením Nejvyššího soudu, ale nelze souhlasit. Protože odvolací soud konkrétně k této námitce obviněného v odůvodnění usnesení nic neuvedl, lze na doplnění uvést, že výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu v jiné trestní věci se zabývalo skutečně obdobným případem, ale jen potud, že pachatel byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví (§ 224 odst. 1, 2 tr. zákona; z nedbalosti), kterého se dopustil tím, že řídil osobní motorové vozidlo po místní čtyřproudové komunikaci označené jako hlavní silnice s omezením rychlosti na 50 km/hod., a v důsledku nedodržení nejvyšší povolené rychlosti, kterou překročil nejméně o 42 km/hod., v prostoru křižovatky čelně narazil do levého boku jiného osobního motorového vozidla, které přijíždělo zprava z vedlejší pozemní komunikace. Závěry Nejvyššího soudu v tomto usnesení, kterými obviněný R. H. argumentuje ve svůj prospěch i ve své trestní věci, byly ale učiněny v souvislosti se zrušením odsuzujícího rozsudku z toho důvodu, že odsouzený řidič osobního motorového vozidla jel po hlavní pozemní komunikaci sice výrazně vyšší než povolenou rychlostí, ale v levém jízdním pruhu, když předjížděl nákladní motorové vozidlo, a za této situace čelně narazil do levého boku jiného osobního motorového vozidla, které přijíždělo zprava z vedlejší pozemní komunikace. Právě v souvislosti s touto zcela odlišnou situací před střetem vozidel, Nejvyšší soud v uvedené jiné trestní věci poukázal v odůvodnění rozhodnutí na to, že „podle ustanovení § 22 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu), byl poškozený povinen zastavit vozidlo na takovém místě, odkud měl do křižovatky náležitý rozhled. Požadavek na zastavení vozidla v místě, odkud má řidič náležitý rozhled do křižovatky, znamená, že řidič smí vjet do křižovatky až poté, co se ujistí, že situace v silničním provozu mu umožňuje bezpečné projetí křižovatky. Proto je třeba náležitým výhledem do křižovatky rozumět nejen výhled do samotného průsečíku křižujících se silnic, ale pokud to poměry na místě umožňují, také výhled na hlavní silnici před vlastní křižovatkou. Poškozený hodlal podle zjištění soudů na křižovatce odbočit ze svého hlediska vlevo, což znamená, že musel přejet oba jízdní pruhy hlavní silnice. Tato okolnost vyžadovala, aby si poškozený z místa zastavení vozidla, odkud měl náležitý rozhled do křižovatky, ověřil mimo jiné situaci v obou těchto jízdních pruzích. Soudy zjistily, že se v pravém jízdním pruhu právě nacházelo blíže neidentifikované rozměrné nákladní vozidlo, které poškozenému zakrývalo levý jízdní pruh, v němž jel obviněný. Z toho vyplývá, že poškozený neměl do křižovatky náležitý rozhled a situace v levém jízdním pruhu hlavní silnice byla z jeho hlediska přinejmenším nejasná. Obecně není akceptovatelné, aby si nejasnou situaci v silničním provozu řidič vykládal ve svůj prospěch, neboť to je v rozporu s jeho povinností chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, jak to stanoví § 4 písm. a) zákona o silničním provozu. To znamená, že v nejasné situaci se od řidiče vyžaduje odpovídající míra zdrženlivosti, projevující se zejména provedením zamýšleného jízdního manévru až poté, co se situace dostatečně vyjasní. Tím spíše si ve svůj prospěch nesmí nejasnou situaci v silničním provozu vykládat řidič, jehož povinností je dát přednost v jízdě, natož je-li mu tato povinnost uložena dopravní značkou „Stůj, dej přednost v jízdě!“. Soudy pominuly některé závažné aspekty věci, které ukazují na reálnou možnost, že poškozený se touto dopravní značkou neřídil, že vjel do křižovatky bez toho, že by měl potřebnou kontrolu nad situací v obou jízdních pruzích, a nevzal zřetel na okolnosti, které vylučovaly bezpečné projetí levého z těchto pruhů, ačkoli mohl bez obtíží tyto okolnosti vnímat a předvídat“.

Z uvedeného je zřejmé, že usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 38/2009, řešilo diametrálně odlišnou situaci v silničním provozu, než je v této trestní věci obviněného R. H., protože on jel se svým vozidlem v místě s nejvyšší povolenou rychlostí 50 km/hod. podstatně vyšší rychlostí (minimálně 93,3 km/hod.) v pravém jízdním pruhu hlavní pozemní komunikace. Jak vyplývá z provedených důkazů, a obviněný tím také sám v dovolání argumentuje, dopravní situace byla přehledná, viditelnost výborná a poškozený jeho vozidlo mohl vidět. Pokud za této situace soudy vycházely ze závěrů znaleckého posudku z oboru dopravy, jak jsou podrobně rozvedeny v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, nelze jim vytknout nesprávný postup a nerozhodly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, jak namítá obviněný. Opětovně je třeba zejména zdůraznit závěry znalce, že pokud by se obviněný se svým vozidlem pohyboval povolenou rychlostí, nemusel by ani prudce brzdit a vozidlo zastavovat, protože by došlo k minutí obou vozidel. Vzdálenost jeho vozidla 103 m před místem střetu, v okamžiku rozjezdu vozidla řízeného poškozeným, byla přitom dostatečná k tomu, aby poškozený se svým vozidlem bezpečně překonal oba průběžné jízdní pruhy, tedy důvodně nevnímal žádné nebezpečí ze strany vozidla řízeného obviněným, a vjel do křižovatky v dopravní situaci, která z jeho pohledu nevyžadovala, aby dal vozidlu řízenému obviněným přednost v jízdě. Přitom předtím z opatrnosti, aniž by mu z dopravního značení vyplývala taková povinnost, před křižovatkou také zastavil. Soudy proto dospěly k správnému závěru, že rozhodující příčinou dopravní nehody byl způsob jízdy obviněného a tomu odpovídá také jeho odpovědnost za následek, který tím způsobil.

Uvedený závěr je v souladu s názorem vysloveným Nejvyšším soudem např. v obdobné trestní věci (usnesení ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004) jiného obviněného, který v obci s maximální povolenou rychlostí 50 km/hod. jel na motocyklu rychlostí nejméně 86 km/hod. a v křižovatce s vedlejší pozemní komunikací se střetl s osobním automobilem. Nejvyšší soud v uvedeném usnesení k vjetí řidiče z vedlejší pozemní komunikace na hlavní komunikaci uvedl, že „nelze po účastníkovi silničního provozu spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání. Naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu“. K příčině dopravní nehody a vzniklého smrtelného následku pak Nejvyšší soud v této jiné obdobné trestní věci uvedl, že „zásadní příčinou vzniklého následku na životě bylo jen jednání obviněného, které spočívalo v hrubém porušení pravidel silničního provozu, konkrétně ve značném překročení nejvyšší povolené rychlosti. Pokud by totiž obviněný jel povolenou rychlostí, tzn. nejvýše 50 km/hod., podle skutkových zjištění soudů obou stupňů by řidič (pozn. přijíždějící z vedlejší pozemní komunikace) bez ohledu na skutečnost, zda viděl přijíždějící motocykl řízený obviněným, mohl bez porušení pravidel silničního provozu vjet na hlavní silnici, aniž by došlo k nehodě. Byť jeho jednání fakticky samozřejmě souviselo se vznikem a průběhem nehodového děje, tak z trestně právního hlediska není příčinou nehody a jejího následku“.

Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud zjistil, že napadené usnesení odvolacího soudu netrpí vytýkanými vadami a ve věci nebyl námitkami obviněného naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože shodnými námitkami obviněného se zabýval již soud odvolací, když tytéž námitky byly již součástí jeho odvolání, včetně odkazu na tutéž judikaturu Nejvyššího soudu, která podle názoru obviněného nebyla soudy v této trestní věci respektována, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. března 2015

Předseda senátu

JUDr. Michal Mikláš

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru