Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 93/2020Usnesení NS ze dne 26.02.2020

HeslaDovolací důvody
Ublížení na zdraví z nedbalosti
Vyloučení orgánů činných v trestním řízení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.93.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. b) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 147 odst. 1,2 tr. zákoníku

§ 30 odst. 1 tr. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 2240/20


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 93/2020-398

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 26. 2. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. M., nar. XY, bytem XY, okres Třebíč, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 5 To 214/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 78/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 20. 3. 2019, č. j. 2 T 78/2018-353, byl obviněný uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody.

Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že dne 22. 4. 2018 ve 12:00 hod., jako řidič osobního automobilu tov. zn. Škoda Favorit registrovaného na jeho dceru I. H., porušil § 4 písm. a) a § 21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), tím, že se jako účastník silničního provozu nechoval ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní a jako řidič vozidla při odbočování vlevo na místo ležící mimo pozemní komunikaci ohrozil řidiče jedoucí za ním a nedbal zvýšené opatrnosti, čímž zapříčinil vznik dopravní nehody tak, že v km 80,307, silnice č. II/351 v k. ú. XY, při jízdě ve směru od obce Dalešice na obec Valeč, začal odbočovat vlevo na polní cestu v době, kdy za ním jedoucí I. H., jako řidič motocyklu Kawasaki R 650 A, již zahájil manévr předjíždění a ve snaze zabránit střetu strhnul motocykl doprava, přičemž narazil do pravé zadní části automobilu a následně spadl s motocyklem na vozovku, přičemž utrpěl tříštivou hrubě fragmentovanou frakturu střední části levého klíčku, sériovou frakturu přední boční části oblouku 3. až 7. žebra vlevo, zlomeninu 5. a 6. žebra vzadu vpravo, podvrtnutí a natažení krční páteře, zhmoždění kyčle a kolena vlevo s povrchovými oděrkami, zhmoždění ramene a paže s dobou omezení obvyklé denní činnosti nejméně do 6. 6. 2018 s déle trvající dobou léčení.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Třebíči odvoláními. Z podnětu odvolání státního zástupce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 7. 2019, č. j. 5 To 214/2019-373, doplnil výrok o trestu podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 30 měsíců. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. K prvnímu z nich uvedl, že byl smířen s tím, že státní zástupci činní u soudu prvního i druhého stupně budou podporovat svého kolegu – poškozeného I. H. a budou trvat na přísném odsouzení bez ohledu na cokoli. Obdobný přístup však nečekal od odvolacího soudu. Tento soud, resp. senát, však nebyl nezávislý a rovněž se snažil vyhovět kolegovi z blízkého státního zastupitelství. O tom svědčí přísný dodatečný trest zákazu činnosti ve výměře 30 měsíců, uložený mu jako bezúhonné osobě, a rovněž také nezájem provést další dokazování výslechem jiných osob. Pro případ zrušení rozsudku proto navrhl přidělení věci jinému odvolacímu soudu.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že se soud prvního stupně nezabýval argumenty obhajoby a toto pochybení nenapravil ani soud druhého stupně, resp. jeho dílčí reakce na námitky byly v převážené míře nepochopitelné. Navíc krajský soud uvedl, že hodnocení důkazů je výhradním právem soudu prvního stupně, což je názor nesprávný, neboť s ohledem např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1014/14, princip vymezeného přezkoumání, zakotvený stran odvolání v § 254 odst. 1 tr. ř., v žádném případě nelze vykládat tak, že by odvolací soud neměl provádět hodnocení důkazů, a to zvlášť za situace, kdy odvolací námitky směřují proti hodnocení důkazů prvoinstančním soudem. Připomněl, že soudy měly se stejnou pečlivostí objasňovat okolnosti svědčící v jeho prospěch i v neprospěch ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., poté důkazy hodnotit podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své závěry přesvědčivě odůvodnit, což se nestalo. Pro posouzení případu obviněný shledával podstatnými následující okolnosti. Především to byla otázka, zda dával při zamýšleném odbočení znamení o změně směru jízdy. Soudy v tomto ohledu striktně vyšly z tvrzení poškozeného a svědků, jeho kamarádů, a nezohlednily sdělení poškozeného hasičům a možnost, že svědkové – kamarádi poškozeného znamení vidět nemuseli. Dalším podstatným momentem byl závěr, zda mohl zabránit nehodě pohledem do zpětného zrcátka a jaké jsou povinnosti odbočujícího a předjíždějícího řidiče. Namítl, že pokud by se před faktickým odbočením podíval do zpětného zrcátka, střetu by nemohl zabránit, naopak by následky nehody byly horší. Do zrcátka se přitom díval asi 60 až 100 m před odbočením a nikoho za sebou neviděl, přičemž podle soudní praxe není nepřiměřené, pokud se nadále věnoval již jen situaci před sebou. Nejzávažnějším pochybením potom byl názor soudů na to, co mohl zraněný poškozený sdělovat bezprostředně po nehodě dalším osobám, resp. soud prvního stupně uvedenou možnost vůbec nepřipustil a odvolací soud ji sice považoval za možnou, ale pustil se do spekulací, co takové osoby říkají. Vyloučení věrohodnosti svědků – hasičů bez relevantních údajů bylo nepřijatelné a nesprávné.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, případně i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc přikázal jinému krajskému soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k argumentaci obviněného opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. poukázal na § 30 odst. 1 tr. ř. a konstatoval, že z předložených námitek žádný vztah členů senátu ke skutku ani k faktickým okolnostem s ním souvisejícím nevyplývá, stejně tak jako osobní poměr k dotčeným osobám či orgánům. Obviněný přitom takový poměr v podstatě ani netvrdí, ale krajskému soudu vytýká způsob, jakým postupoval v trestním řízení. Taková argumentace ovšem zmíněný dovolací důvod naplnit nemůže.

Pokud jde o část dovolání obviněného, opřenou o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze zde uvedená tvrzení podřadit pod citovaný ani jiný dovolací důvod, neboť obviněný primárně nebrojí proti právní kvalifikaci skutku, ale prosazuje vlastní, pro něj příznivější verzi skutkového děje, podle které dával včas znamení o změně směru jízdy a na vině tak bylo především jednání samotného poškozeného. Tato skutková verze však byla soudy vyvrácena. Zásah do skutkových zjištění pak lze v dovolacím řízení připustit i v dovolání, ale jen je-li dán extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Uvedená situace však v posuzované věci nenastala, neboť skutkové závěry mají v provedených důkazech oporu. Pokud obviněný namítl, že soudy nereagovaly na všechny jeho námitky, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře vznesených výhrad, ale staví proti nim ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží. Rovněž nelze dovodit žádný opomenutý důkaz, neboť důkazní návrhy nebyly přehlédnuty, ale zamítnuty jako nadbytečné, což je uznávaný důvod pro takový postup.

Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nevyužil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

První část dovolání je opřena o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., jenž je dán, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Zde Nejvyšší soud připomíná, že předpokladem jeho existence je současně splnění dvou podmínek. Podle první z nich se vyžaduje, aby ve věci samé rozhodl vyloučený orgán (tj. vyloučený soudce), o jehož vyloučení nebylo rozhodnuto postupem podle § 31 tr. ř., ač se tak mělo stát. Pro úspěšné uplatnění citovaného dovolacího důvodu je tedy nezbytné, aby rozhodnutí napadené dovoláním učinil (nebo se na něm podílel jako člen senátu) soudce, který byl z důvodů uvedených v § 30 tr. ř. vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v posuzované věci. V takovém případě by ovšem nepostačovalo, jestliže by byla vyloučena z úkonů v trestním řízení kterákoli další osoba vyjma soudce (např. státní zástupce). Druhá podmínka, která musí být současně splněna, spočívá v tom, že o důvodech k vyloučení soudce, který rozhodl ve věci samé, dovolatel buď nevěděl v době konání původního řízení, anebo tuto okolnost dovolatel namítl ještě před rozhodnutím soudu druhého stupně, ale nebylo mu vyhověno. Jestliže tedy dovolatel věděl, že soudce, který ve věci meritorně rozhodl, je podjatý, a tuto okolnost nenamítl v původním řízení, nýbrž až v podaném dovolání, nelze úspěšně uplatňovat dovolací důvod podle citovaného ustanovení (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 520/2009).

Je rovněž namístě zmínit, že rozhodnutí o vyloučení soudce ve smyslu § 31 odst. 1 tr. ř. je průlomem do ústavně stanovené zásady uvedené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto vyloučení soudce, avšak i člena senátu, z projednávání již přidělené věci je nutno považovat za postup výjimečný, který musí být odůvodněn závažnými skutečnostmi. Tyto závažné skutečnosti přitom musí být jednak dovolatelem tvrzeny a současně musí poskytovat podklad pro závěr o závadném poměru soudce ve smyslu (např.) § 30 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1001/2015).

Obviněný ve svém dovolání, vedle toho, že shledával podjatými ve věci činné státní zástupce, na což se uplatněný dovolací důvod nevztahuje, dovozoval vyloučení i senátu Krajského soudu v Brně, a to v podstatě pouze proto, že se údajně snažil vyhovět kolegovi z blízkého státního zastupitelství. Takový argumentační podklad, který navíc nerespektuje, že vyloučení se vždy musí vztahovat k soudci jako ke konkrétní osobě, a nikoli k senátu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 373), je ovšem s přihlédnutím k výše naznačeným závěrům soudní praxe Nejvyššího soudu zcela nedostatečný a závěr o potřebě vyloučení kteréhokoli soudce odvolacího soudu nemůže podložit. Jeho obsahem totiž není žádné relevantní tvrzení, které by postup podle § 30 tr. ř. mohlo odůvodnit, jímž bezpochyby není názor, že se soudci rozhodující v trestních věcech snaží vyhovět „kolegům“ ze státního zastupitelství.

Nejvyšší soud doplňuje, že na uvedeném ničeho nemění ani poukaz na údajně velmi přísný trest zákazu činnosti ve výměře 30 měsíců, doplněný v odvolacím řízení. Byť je při ukládání trestních sankcí nutné přihlížet ke konkrétním okolnostem věci (srov. zejména § 38 a násl. tr. zákoníku), je uložení trestu zákazu činnosti v podobě zákazu řízení motorových vozidel v případě spáchání trestného činu v dopravě poměrně standardní reakcí, přičemž jedná-li se o přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 tr. zákoníku, navíc spáchaný v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ani jeho výměru ve výši 30 měsíců nelze nepochybně považovat bez dalšího za jakkoli nepřiměřeně přísnou.

Na závěr o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení pak nemá vliv ani nesouhlas obviněného s jeho procesním postupem, např. s rozsahem dokazování nebo hodnocením důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 11 Tdo 958/2014).

Uvedenou námitku obviněného je tak nutné shledat zjevně neopodstatněnou.

Dále obviněný namítl existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Obviněný v dovolání neuplatnil žádné konkrétní námitky v tom smyslu, že by skutek zjištěný soudy nevykazoval znaky přečinu, za který byl odsouzen. Pouze takto koncipované námitky by obsahově korespondovaly s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky obviněného však směřují výhradně proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a rozsahu dokazování, přičemž se snaží provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající jeho představě o skutkovém ději. Obviněný tak v dovolání neuplatnil žádné námitky vztahující se k právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení a z charakteru jeho námitek je zřejmé, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny v hodnocení provedených důkazů a v konečném výsledku i změny soudy zjištěného skutkového stavu.

Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Soudy si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla vyvrácena především výpověďmi poškozeného I. H., svědků M. J. a V. K., znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a z oboru doprava městská a silniční, technické posudky o příčinách silničních nehod. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, není zde důvodu k zásahu Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy.

Lze pouze ve stručnosti doplnit, že pokud nebyly akceptovány návrhy na doplnění dokazování, předložené obviněným, stalo se tak po zvážení tohoto návrhu odvolacím soudem a jeho řádném zamítnutí pro zjevnou nadbytečnost, s čímž Nejvyšší soud plně souhlasí. Dále odvolací soud skutečně konstatoval, že hodnocení důkazů je výhradním právem soudu prvního stupně, ovšem také doplnil, že nalézací soud hodnotil pouze důkazy, které provedl, a při hodnocení důkazů nedošlo k logické chybě; neměl proto důvod a ani možnost do hodnocení důkazů soudem prvního stupně zasáhnout, přičemž se s hodnocením důkazů soudem prvního stupně v tomto případě zcela ztotožnil. Nejvyšší soud uvádí, že popsané hodnocení je jednak adekvátním k věci, a současně v zásadě v souladu i s obviněným zmíněným usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1014/14, podle kterého, jak bylo jinak správně zmíněno v dovolání, není hodnocení důkazů exkluzivním oprávněním toliko prvoinstančního soudu. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 3084), přičemž odvolací soud má do jisté míry omezené možnosti do něj zasahovat (srov. zejména rozhodnutí publikované pod č. 53/1992-I. Sb. rozh. tr.), byť tyto možnosti nejsou vyloučené. Proto odvolací soud nikoli zcela přiléhavě užil slovní spojení „výhradní právo“, nicméně reálně si svých povinností byl zjevně vědom, neboť ověřil a konstatoval správnost dokazování, provedeného okresním soudem, a výslovně v provádění důkazů a v jejich hodnocení nezjistil pochybení.

Z řádně provedeného dokazování potom vyplynulo, že obviněný především zjevně přehlédl poškozeného, resp. i další s ním jedoucí svědky M. J. a V. K., když i sám ve své výpovědi uvedl, že je ve zpětných zrcátkách neviděl, a to ač za ním objektivně jeli (a to nikoli nepřiměřeně rychle, tedy blížili se postupně). Když posléze začal odbočovat vlevo, nedal znamení o změně směru jízdy, což vedlo ke způsobení nehody a ke zranění poškozeného. Uvedený závěr na provedené důkazy logicky navazuje a není s ním tudíž v žádném, natož extrémní nesouladu.

Pouze na okraj Nejvyšší soud k dovolací argumentaci obviněného dodává, že je namístě akceptovat, že řidič, zejména pokud odbočuje vlevo, musí především sledovat prostor před sebou a není nepřiměřené, spoléhal-li na to, že pokud se již dříve o situaci za sebou přesvědčil a nic nenasvědčovalo tomu, že bude předjížděn, dále výhradně situaci za sebou nesledoval (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15). Popsané platí ovšem za podmínky jednak řádného přesvědčení se řidičem o situaci za sebou, a jednak za učinění takové kontroly bezprostředně před odbočením, aby se v mezidobí nemohla situace zcela změnit. Takové podmínky však obviněný nesplnil, neboť, jak již bylo řečeno, ačkoli poškozený za ním (spolu s dalšími motocyklisty) objektivně jel, a to nikoli vysokou rychlostí, kterou by obviněnému znemožnil jeho zpozorování, přesto ho údajně neviděl a bez užití ukazatele změny směru jízdy začal zatáčet vlevo. Závěr Ústavního soudu, dovozený ve zmíněném nálezu stran situace, v níž motocyklista po požití alkoholu nepřiměřenou rychlostí a v místě, kde bylo předjíždění zakázáno, předjížděl automobil, jehož řidič dával znamení o změně směru jízdy a odbočoval vlevo, čímž došlo ke kolizi, nelze ve věci obviněného pro zjevné skutkové odlišnosti aplikovat.

Námitky obviněného, kterými brojí výhradně proti skutkovým zjištěním soudů, nelze na základě výše uvedeného pokládat za námitky v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani s jinými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud tak konstatuje, že dovolací námitky obviněného nejsou z části podřaditelné pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů, v části zbylé jsou zjevně neopodstatněné, a proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 31. 7. 2019, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 22. 1. 2020 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 2. 2020

JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Radek Doležel

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru