Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 928/2020Usnesení NS ze dne 30.09.2020

HeslaNebezpečné vyhrožování
Nedbalost
Nedbalost nevědomá
Pokračování v trestném činu
Příčinná souvislost
Skutek
Těžká újma na zdraví
Trvající trestný čin
Vydírání
KategorieB
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.928.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 175 odst. 1, 2 písm. c), 3 písm. a) předpisu č. 40/2009 Sb.

§ 353 odst. 1 předpisu č. 40/2009 Sb.

§ 122 odst. 2 písm. i) předpisu č. 40/2009 Sb.

§ 16 o...

více

přidejte vlastní popisek

7 Tdo 928/2020-966

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 9. 2020 o dovolání obviněného P. Š., nar. XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 2 To 43/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 3/2019 takto:

I.

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 2 To 43/2020, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 3 T 3/2019.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

II.

Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný P. Š. nebere do vazby.

Odůvodnění:

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (soud prvního stupně, soud nalézací) ze dne 22. 4. 2020, č. j. 3 T 3/2019-836, byl obviněný P. Š. uznán vinným v bodě 1 pokračujícím přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 2 pokračujícím zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za které mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest propadnutí věci, konkrétně pistole zn. Glock, zásobníku a nábojů.

2. Přečinu nebezpečného vyhrožování se podle zjištění soudu prvního stupně vyjádřených ve výroku rozsudku dopustil obviněný tím, že nejméně od roku 2018 do 31. 1. 2019 prostřednictvím SMS zpráv vyhrožoval poškozené M. K. (nar. XY) zejména tím, že jí do přirození strčí pistoli a zmáčkne, že ji zabije, jiné osoby ji rozřežou, že někomu zaplatí, aby ji zajel, že ji utopí, přičemž jí bude držet hlavu pod vodou, dokud bude kopat nohama, že zajede jejího psa, bude z něho podložka, stáhne ho zaživa z kůže, namočí ho do soli, až sebou bude házet jako ryba dokud nechcípne, pomalu se bude dusit, bude celý zasypaný, bude mít plíce plné soli a krve.

3. Zločin vydírání podle výroku rozsudku spáchal tím, že v přesně nezjištěné době od roku 2017 nejméně do 24. 1. 2019 v Domažlicích, v jednom případě v osobním vozidle VW Golf Variant a dvakrát v domě v obci XY čp. XY, vyhrožoval výše jmenované poškozené užitím zbraně, a to pistole zn. Glock 19, ráže 9 mm Luger, kterou jí přiložil ke spánku či namířil proti jejímu tělu a požadoval po ní, aby se přiznala, zda má jiného muže, a současně ji ujišťoval, že výhrůžky myslí vážně, což u ní vyvolalo obavu, že výhrůžky uskuteční. V důsledku tohoto jednání (pod bodem 2) poškozená utrpěla reaktivní depresivní a úzkostnou poruchu nepsychotické hloubky trvající nejméně dvanáct měsíců a spočívající v depresivních a úzkostných stavech, strachu z fyzického napadení a vyhrožování smrtí, a dále se u ní projevil syndrom týrané ženy spočívající zejména v ochotě vyhovět, neprůbojnosti, podřízenosti, opakovaném tolerování brachiální agrese a projevu emoční závislosti.

4. Odvolání obviněného (kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu) Vrchní soud v Praze (soud druhého stupně, soud odvolací) usnesením ze dne 18. 6. 2020, č. j. 2 To 43/2020-891, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Dovolání obviněného

5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu, a odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by újma na zdraví spočívající v reaktivní úzkostné a depresivní poruše u poškozené skutečně vznikla a byla v příčinné souvislosti s jeho jednáním. Uvedená diagnóza není existující a uznanou a nemá standardizovaná diagnostická kritéria. Soudní znalkyně v rámci svého výslechu nebyla schopna sdělit, pod jakým kódem či oficiálním názvem je uvedena v Mezinárodní klasifikaci nemocí. Obviněný nesouhlasí se závěrem, že by určení správné diagnózy nebylo podstatné, což podle něj uvádí odvolací soud. Nelze připustit, aby soudní znalec určoval vlastní diagnózy, které nejsou podloženy žádným vědeckým konsensem. Akceptací libovůle znalkyně došlo podle obviněného k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

6. K otázce vzniku těžké újmy na zdraví v příčinné souvislosti s jeho jednáním obviněný poukázal na výpověď matky poškozené, která změnu v chování poškozené dala do souvislosti se smrtí otce v roce 2014. Obvyklý způsob života poškozené byl podle obviněného zcela obdobný v době před spácháním trestného činu, v průběhu jeho páchání i bezprostředně po jeho dokončení. K tomu obviněný poukázal na konflikty poškozené s matkou, které plynuly právě ze změny jejího chování po smrti otce a které vedly k písemné výzvě matky k vystěhování poškozené z 11. 10. 2016. Poukázal i na výpověď poškozené o způsobu jejího života v letech 2017 až 2019 i na výsledky vyšetření znalkyň k této otázce. Uzavřel, že i v případě, že by poškozená nějakou duševní poruchou trpěla, nebylo to v příčinné souvislosti s jeho jednáním popsaným pod bodem 2 rozsudku.

7. Obviněný upozornil na další důkazy, a to výpověď spolužáka A. Š., komunikaci poškozené s kamarádkou T. a fotografie, z nichž vyplývá, že se poškozená zúčastnila kulturních akcí. Porucha, kterou poškozená trpěla, nemohla být těžkého charakteru také proto, že v dané době studovala vysokou školu. Trvání poruchy znalkyně určila z povrchní informace ohledně doby, kdy si měla matka poškozené všimnout změn v jejím chování. Obviněný proto navrhl zpracování revizního znaleckého posudku.

8. Skutečnost, že poškozené byla způsobena těžká újma na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a že tak byla naplněna skutková podstata zločinu vydírání podle § 175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, podle obviněného není vyjádřena v popisu skutku v bodě 2 výroku rozsudku. Skutková věta totiž nevyjadřuje okolnost, že by uvedená porucha zdraví byla vážnou poruchou zdraví ve smyslu návětí § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Výrok proto neodpovídá § 120 odst. 3 tr. ř.

9. Odvolacímu soudu obviněný vytkl také opomenuté důkazy, s tím, že s jeho důkazními návrhy a námitkami proti rozsudku soudu prvního stupně v tomto směru se odvolací soud nijak nevypořádal. Jednalo se o obviněným předložený Zungův test deprese a jeho návrh, aby byl vyžádán tento test vyplněný poškozenou od znalkyně, dále e-maily zaslané poškozenou obviněnému a celou komunikaci poškozené s kamarádkou T. (kde si měly již od roku 2017 psát o tom, jak se mají v osobním životě). Nově obviněný v dovolání navrhl opatřit studijní výsledky poškozené z doby před, během a po skončení trestné činnosti. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu.

Obecně k přípustnosti dovolání a dovolacímu přezkumu

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

11. Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř. a přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy.

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).

14. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

15. Nejprve je třeba uvést, že nalézací soud učinil (s níže uvedenými výhradami zejména ohledně vymezení jednotlivých útoků) v zásadě důkazně podložená a odůvodněná skutková zjištění, pokud jde o samotné jednání obviněného kladené mu za vinu. Ani odvolací soud nepochybil, když se s těmito zjištěními ztotožnil. V tomto směru lze odkázat na rozhodnutí soudů obou stupňů. Nejvyšší soud nehodlá zpochybňovat, že došlo k odeslání výhrůžných SMS zpráv a vyhrožování poškozené pistolí.

Důvodnost dovolání

16. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídající a zároveň důvodná je námitka obviněného, že popis skutku pod bodem 2 výroku rozsudku nevyjadřuje všechny zákonné znaky trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Tento popis obsahuje lékařské diagnózy – reaktivní depresivní a úzkostnou poruchu a dále syndrom týrané ženy (tuto druhou diagnózu ostatně ani nalézací soud jako vážnou poruchu zdraví nehodnotil), neuvádí však skutečnosti odpovídající následku v podobě takové vážné poruchy zdraví, která by představovala těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, případně jinou formu těžké újmy na zdraví. Nalézací soud v popisu skutkových okolností zejména nevyjádřil konkrétní dopady na obvyklý způsob života poškozené. To odporuje ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., podle něhož výrok o vině musí obsahovat všechny zákonné znaky trestného činu včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Tím se rozumí i to, že v tzv. skutkové větě výroku rozsudku musí být uvedeny skutkové okolnosti odpovídající všem zákonným znakům trestného činu, jímž se obviněný uznává vinným. I když jde o ustanovení procesní, nepochybně se promítá do právního posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu.

K otázce těžké újmy na zdraví

17. Je vhodné připomenout, že podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění, které současně představuje delší dobu trvající poruchu zdraví. Právě vážnost újmy na zdraví je hlavním kritériem pro odlišení těžké újmy na zdraví od „prostého“ ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařské ošetření. Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění ve smyslu těžké újmy na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, na rozdíl od ublížení na zdraví, znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného, přičemž tato vážná porucha zdraví musí mít současně delší trvání. V soudní praxi vžitou hranici šesti týdnů lze považovat za hranici mezi těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) a ublížením na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví.

18. V daném případě ani ve spojení s odůvodněním rozsudku nelze konstatovat, že by soud prvního stupně dospěl v otázce konkrétních dopadů na obvyklý způsob života poškozené k jasným a přesvědčivým závěrům, i když nelze přehlédnout, že věcí se zabýval pečlivě a podstatná část jeho závěrů je logická a řádně odůvodněná. Podrobně se zabýval zejména hodnocením psychiatrického znaleckého posudku MUDr. Miroslavy Synkové (k němuž obhajoba předložila oponentní znalecké vyjádření MUDr. Petra Ročka) a rovněž znaleckého posudku psycholožky PhDr. Pavly Chodorové, přičemž přecenil problematiku psychiatrické diagnózy a podcenil právní posouzení těžké újmy na zdraví. Jde přitom o otázku kardinální, neboť v podobných případech posouvá věc do zcela jiné roviny z hlediska právní kvalifikace i v úvahu přicházející sankce.

19. Je nutné připomenout, že otázka těžké újmy na zdraví není otázkou stanovení lékařské diagnózy, což zejména platí v případech újmy na zdraví psychickém. Jde tu o citelnost újmy v obvyklém způsobu života poškozeného, do něhož způsobené potíže zasahují tak, že se nemůže projevovat a chovat podle svých zvyklostí, obstarávat si obvyklým způsobem své životní potřeby a uspořádat své sociální poměry (rozhodnutí č. 29/2018 Sb. rozh. tr.). Významné také je, aby újma na psychickém zdraví byla srovnatelná s jinými vážnými poruchami zdraví, tj. s ostatními alternativami uvedenými v § 122 odst. 2 tr. zákoníku.

20. Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, k jakým závěrům došly soudy o omezení poškozené v obvyklém způsobu života obecně, tj. bez detailního zkoumání příčinné souvislosti se stíhanými skutky obviněného. Nalézací soud uvedl, že poškozená se (v průběhu vztahu s obviněným) začala izolovat od svých přátel, neboť obviněný jí zakazoval trávit čas s přáteli, a také se přestala věnovat dalším aktivitám, a to jízdám na koních, což si obviněný nepřál s tím, že měl o ni strach (odst. 88 odůvodnění rozsudku). Kromě omezení kontaktu s přáteli a ukončení, respektive přerušení ježdění na koni nalézací soud v podstatě nedospěl k dalším zjištěním o újmě v obvyklém způsobu života poškozené. Ani sama poškozená ve své výpovědi jiná reálná omezení nepopisovala. Svědkyně J. D., matka poškozené, ještě hovořila o tom, že dcera studovala dálkově a nejezdila na přednášky. Znalkyně vycházely v tomto směru z výpovědí uvedených svědkyň (samozřejmě vedle vyšetření poškozené, při němž jim své potíže popisovala) a s nimi jsou v podstatě v souladu.

21. Odvolací soud vcelku správně konstatoval, že pro právní kvalifikaci není tak podstatné, jak byla duševní porucha nazvána nebo jakým způsobem byla diagnostikována, ale jaký měla dopad na život poškozené. Správně uvedl i obecná pravidla pro posuzování dané otázky (vyplývající z výše zmíněné judikatury), na daný případ je však neaplikoval, respektive aplikoval je nesprávně. Uzavřel, že reálné projevy psychických obtíží, které se u poškozené rozvinuly v souvislosti s jednáním obviněného, ji velmi citelným způsobem omezovaly v běžném způsobu života. Uvedl, že dívka mladého věku, která předtím běžně provozovala své koníčky, aktivity, stýkala se s přáteli, žila normálním životem, studovala a neměla žádné vážné psychické problémy, měla najednou strach o život, o zdraví, ať už své či blízkých, byla naprosto pod vlivem jednání obviněného, změnila svůj způsob života a žila ve stresu, strachu a v izolaci, přestala se věnovat svým koníčkům a studovala dálkově (odst. 19 odůvodnění napadeného usnesení). Přitom odvolací soud poukazoval zejména na svědecké výpovědi poškozené a její matky a závěry znalkyň.

22. Kromě toho, že ani v právě uvedené pasáži nebyly dostatečně a v souladu s důkazy popsány znaky odpovídající těžké újmě na zdraví, je třeba říci, že obsah důkazů a skutečná zjištění soudů nevyznívají tak dramaticky. Sám odvolací soud v odst. 18 odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že poškozená se v předmětné době nijak neléčila, protože si sama neuvědomovala, že má nějaký zásadní problém. Není však zřejmé, z čeho odvolací soud dovodil, že by takové projevy vážné poruchy zdraví mohly trvat, aniž by si to nemocný uvědomoval (jakkoli to obecně u psychických poruch samozřejmě není vyloučeno).

23. Na okraj lze uvést, že souhlasit nelze ani s poukazem odvolacího soudu na výpověď matky poškozené, že se její chování změnilo v době, kdy žila s obviněným. Ve skutečnosti poškozená s obviněným nikdy nežila. Na dotaz, jak často se s obviněným vídali, uvedla, že někdy se třeba neviděli týden, protože ona nechtěla chodit ven. Jinak většinou obden, třikrát v týdnu. V tom je zásadní rozdíl oproti případům, kdy poškozený např. žije ve společné domácnosti s pachatelem nebo je svěřen jeho dozoru, neboť možnosti vyvázat se z takového vztahu jsou diametrálně odlišné (byť Nejvyšší soud nezpochybňuje obvykle uváděné psychologické mechanismy – někdy však jde o určitá klišé – jimiž se i v takových případech vysvětluje dobrovolné udržování vztahu oběti s pachatelem).

24. Podstatné je, že znalkyně psychiatrička uvedla, že poškozená byla schopna se o sebe postarat, byla schopna i studovat. Vyhýbala se však přátelům a zanedbávala svoje koníčky. Když se poškozená měla vyjádřit, jak vypadal její obvyklý den v letech 2017 až 2019, uvedla, že většinou dělala něco do školy, šla na procházku se psem, podívala se na nějaké filmy, pak čekala, jestli obviněný napíše, jestli půjdou ven. Občas si přečetla i nějakou literaturu. Zdá se, že takový způsob života u mladého člověka studujícího vysokou školu je sice relativně pasivní, avšak nijak výjimečný, natož představující těžkou újmu na zdraví. Je běžné, že student vysoké školy věnuje podstatnou část dne studiu. Venčení psa je nutné několikrát denně. Sledování filmů patří mezi častou náplň volného času dnešních mladých lidí, stejně jako schůzky s partnerem. Rovněž omezení styků s přáteli i provozování koníčků patří k obvyklým doprovodným jevům vážné známosti. Tím spíše u první vážné známosti a u osobnosti sociálně introvertované (viz zpráva psycholožky V. T. z r. 2016).

25. Poškozená popisovala vztah s obviněným jako proměnlivý, jeden týden „úplně super“, pak horší. Roky 2018 a 2019 (jde tu pouze o leden 2019 – pozn. NS) byly horší, ale „sem tam se vyskytl týden, kdy to bylo v pohodě … rozuměli jsme si, dali jsme si nějaká pravidla … a pak zase že ho podvádím….Já nemůžu říct, že tenhle rok byl super a tamten ne, prostě se to mísilo.“ Zvýšená žárlivost se začala u obviněného projevovat od roku 2016, k zasílání výhrůžných SMS zpráv docházelo od roku 2017. Poškozená popsala také několik případů fyzického napadení a ohrožování pistolí a uvedla, že takto se obviněný choval poslední tři roky, „ze začátku“ nebyly problémy. Pokud jde o údajnou „izolaci“ poškozené poté, co na ni obviněný při „žárlivecké scéně“ namířil pistoli, uvedla poškozená, že v důsledku toho si před ním dávala pozor, aby ho nerozčílila, před ostatními lidmi se však chovala normálně.

26. Je nepochybné, že vztah poškozené a obviněného, který trval přibližně pět až šest let, byl po bezproblémovém prvním období konfliktní, jeho konfliktnost se zvyšovala. Nejvyšší soud nepřehlédl určitý rozpor mezi závěry psycholožky V. T. ze září 2016, že poškozená je k druhým kritická, ctižádostivá, tvrdohlavá, s tendencí prosazování vlastních cílů, na nároky druhých může reagovat resentimentem, hostilitou, podrážděností, může se dostávat do konfliktů, a závěry znalkyně v této věci, že obviněná je submisivní, uniká před konflikty, je predisponována k psychickému manipulování a týrání a snadno se přizpůsobila nepřiměřeným nárokům. Bližší objasňování počínání poškozené v tomto vztahu a jejích reakcí na chování obviněného přesahuje potřeby tohoto rozhodnutí. Lze snad jen dodat, že poškozená na dotazy, proč zůstávala ve vztahu s obviněným, uváděla, že neměla odvahu se s ním rozejít, měla s ním první opravdový vztah, o který nechtěla přijít. Uvedla také, že se domnívala, že se chování obviněného zlepší. V jiné chvíli uvedla, že vlastně neví, proč s obviněným zůstávala. Nejvyšší soud tyto skutečnosti zmiňuje mimo jiné proto, že mohou mít vliv na posuzování jednak prožívání poškozené a její újmy v obvyklém způsobu života, jednak subjektivní stránky činů obviněného, jak bude ještě zmíněno. Nic to ovšem nemění na závěru, že obviněný se vůči poškozené dopouštěl soudy zjištěného jednání, které je zcela nepřijatelné a trestné.

27. V souvislosti s omezením v obvyklém způsobu života poškozená dále popsala některá jednání obviněného, jimiž ji manipuloval a omezoval. Tak měla například určený čas pro venčení psa, musela obviněnému psát, kam jde, nesměla se stýkat se starými kamarády, „zpočátku“ jí zakazoval chodit ke koním, musela obviněnému posílat různé své fotografie, včetně fotografií svého přirození (ty si posílali navzájem). Je však třeba si uvědomit, že tyto skutečnosti představují obsah manipulací obviněným, respektive plnění jeho “příkazů“, nikoli důsledky poruchy duševního zdraví poškozené.

28. Je pravda, že poškozenou do jisté míry omezovala i samotná úzkost a deprese nepříjemnými pocity a psychickými stavy. Tíživě mohla nést i závislost na obviněném, případně obavy z něho. Nejvyšší soud rovněž nezpochybňuje, že deprese či úzkost není setrvalým a neměnným stavem konstantní hloubky (jde o dobře popsané poruchy, jimiž trpí značná část populace). Je známo, že dokonce i osoba v těžké depresi může vykonávat například základní hygienické úkony. A zcela běžně může (případně podle aktuálního stavu) osoba v depresi vstupovat do sociálních interakcí. Ostatně sama soudní znalkyně v hlavním líčení například vysvětlila, jak mohla poškozená v době trvání poruchy mít sexuální styk s obviněným a dokonce i s další osobou současně. Lidskou psychiku nelze vykládat zjednodušeným způsobem. Na druhé straně z hlediska trestního práva je namístě jako způsobení těžké újmy na psychickém zdraví postihnout skutečně jen ty nejzávažnější případy, při nichž následky na životě poškozeného odpovídají shora zmíněné judikatuře a ostatním případům těžké újmy na zdraví.

29. Nutno je konečně i připustit, že jednání popsané v bodě 2 výroku rozsudku nebylo izolovanou událostí, ale odehrávalo se v kontextu partnerského vztahu a bylo již určitým vystupňováním předchozí agrese ze strany obviněného. Předmětem tohoto trestního řízení však není posouzení otázky, zda a jak celkově uškodil poškozené v jejím životě partnerský vztah s obviněným, v jehož průběhu se postupně stále více projevovaly jeho manipulativní, žárlivé a agresivní tendence (jimž se poškozená ve snaze udržet vztah postupně podvolovala), nýbrž zda a jaké stíhané jednání obviněného naplňuje všechny znaky konkrétního trestného činu.

30. Nejvyšší soud tuto část uzavírá vyslovením právního závěru, že doposud učiněná zjištění soudů neodpovídají znaku těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku a nedovolují učinit závěr o právní kvalifikaci jednání obviněného podle § 175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Případné doplnění dokazování k této otázce ponechává Nejvyšší soud na úvaze soudu prvního stupně s tím, že bude třeba se znovu zabývat důkazními návrhy obhajoby a věnovat posouzení těžké újmy na zdraví zvýšenou a obezřetnou pozornost. Jestliže je tento vážný následek na psychickém zdraví poškozených v posledních letech často dovozován (a mnohdy bez závislosti na reálné závažnosti spáchaného činu), je nutno pečlivě objasňovat skutečné dopady na obvyklý způsob života poškozených a nespoléhat se jen na jejich vyjádření.

31. V zájmu úplnosti lze dodat, že Nejvyšší soud se neztotožnil s námitkou, že by podstatnou vadou znaleckého posudku MUDr. Miroslavy Synkové a důvodem pro jeho nepoužitelnost byla skutečnost, že zde použitá diagnóza není obsažena v Mezinárodní klasifikaci nemocí vydané Světovou zdravotnickou organizací. K této otázce se znalkyně vyjádřila při svém výslechu v hlavním líčení tak, že diagnózu z této klasifikace neužila záměrně, neboť by jí to neumožnilo postihnout závažnost zjištěné deprese a úzkosti (daná klasifikace s žádnou škálou závažnosti nepočítá a neodráží tak potřeby trestního řízení v České republice nebo i jiných řízení, např. řízení o přiznání invalidity). Ačkoli je Mezinárodní klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů (dále jen „MKN“) v odborných kruzích obecně respektovaná, její neužití ze strany znalkyně samo o sobě nezpochybňuje správnost jejích závěrů. Povinnost užít MKN, která byla původně vytvořena pro potřeby mezinárodního statistického srovnání, v rámci znaleckého zkoumání není zakotvena žádným obecně závazným právním předpisem, a ani tomu tak být nemůže, neboť by tím zákonodárce svou legislativní pravomoc de facto přenesl na mezinárodní orgán. Byť je MKN obecně celosvětově respektovaná a vyžadovaná např. pojišťovnami, existuje také řada jejích modifikací přizpůsobených místním podmínkám. Je pochopitelné, že tato klasifikace nemůže plně odrážet potřeby trestního řízení v České republice.

K otázce příčinné souvislosti

32. V posuzovaném případě ještě problematičtější je otázka příčinné souvislosti mezi stíhanými skutky obviněného a konkrétními následky na psychickém zdraví poškozené. I když je tato námitka částečně skutkové povahy, zasahuje i do právního posouzení. Není přitom sporu o tom, že jednání obviněného popsané pod bodem 2 výroku rozsudku by mohlo být trestněprávně relevantní příčinou následku v podobě vážné poruchy zdraví i přesto, že by se na něm podílely také předchozí psychické potíže poškozené, případně jiné okolnosti v jejím životě. Podstatné však je, zda vůbec mohla taková příčinná souvislost nastat. Omezení v obvyklém způsobu života, které poškozená a zčásti její matka popisují, totiž měla podle nich nastat ještě před stíhaným jednáním obviněného.

33. Jak už bylo zmíněno, podle zjištění soudů mělo jít v podstatě o tři okruhy následků: omezení (fyzických) sociálních kontaktů poškozené, rezignaci na provozování koníčku (jezdectví) a potíže se studiem. Pokud jde o první dvě újmy, z výpovědí poškozené i její matky vyplývá, že k nim mělo dojít už před jednáním obviněného kladeným mu rozsudkem za vinu. Pokud jde o průběh studia, není jasné, zda vůbec k nějakým následkům došlo.

34. Poškozená ve své výpovědi mj. uvedla: „Zpočátku byl ten vztah normální, postupně se do něj začali vměšovat moji kamarádi, byly tam nějaké pomluvy a podobně, proto jsme si řekli, že Facebook zrušíme, a s přáteli jsem se přestala vídat.“ Na jiném místě k dotazu, zda se nějak změnil její život po dobu vztahu s obviněným, tj. od roku 2013 do ledna 2019, poškozená uvedla „Přestala jsem chodit s kamarádama ven, už jsem se s nimi nebavila. Přestala jsem chodit ke koním. Začala jsem se víc hádat s mámou. A pak když umřel táta (prosinec 2014 – pozn. NS), tak jsem se nepohodla i s babi od táty a jeho sestrou.“ I z dalších částí výpovědi poškozené vyplývá, že poté, co spolu začali chodit, přestala se postupně věnovat přátelům a jezdectví, protože si to obviněný nepřál. Z výpovědi matky poškozené vyplývá, že ke změně chování poškozené došlo po smrti jejího otce. Ani spory s matkou nevznikly v závislosti na posuzovaném jednání obviněného. Již v říjnu 2016 matka poškozenou písemně vyzvala k vystěhování z bytu.

35. Je zřejmé, že omezení kontaktů s přáteli a koníčků nebylo důsledkem rozvinuvší se psychické poruchy poškozené, ale došlo k němu již dříve jako přizpůsobení se požadavkům partnera. Takové přizpůsobení by bylo možné v případě navázání prvního vážného partnerského vztahu teenagera hodnotit zčásti jako normální (v takové situaci mladí lidé často tráví prakticky všechen volný čas spolu), zčásti ovšem už záhy bylo důsledkem manipulativního, autoritativního chování obviněného. Další příčinou změn v chování poškozené bylo protrahované truchlení, nevyrovnání se se smrtí otce (podle psycholožky PhDr. T. s možným směřováním do poruchy osobnosti). Aniž by zde Nejvyšší soud chtěl podávat vlastní odborné závěry, jisté je, že uvedené následky či „újmy“ v podobě změn v chování poškozené nenastaly a nemohly nastat v důsledku posuzovaných činů obviněného, neboť jim předcházely.

36. To pak staví do poněkud jiného světla vyjádření znalkyně MUDr. Miroslavy Synkové, která vyloučila, že by následek na psychice poškozené mohl být způsoben jiným okolním vlivem než jednáním obviněného. Buď zde znalkyně mohla mít na mysli jiné jednání obviněného než ve výroku rozsudku uvedené skutky, anebo měla na mysli jiné následky na psychice poškozené než ty, které byly soudy zjištěny a kvalifikovány jako vážná porucha zdraví projevující se podstatnou a dlouhodobou újmou na obvyklém způsobu života poškozené. K tomu lze dodat, že počátek trvání údajné těžké újmy na zdraví poškozené skutečně byl znalkyní i soudy stanoven poněkud nejasně (i když nějaké exaktní určení zde patrně není možné).

37. Následkem stíhaného jednání obviněného nebyly ani problémy poškozené se studiem. Ty byly ostatně jedním z důvodů, proč už v roce 2016 vyhledala pomoc psychologa pro poruchy koncentrace a paměti a s tím související studijní problémy. Soudy otázce studia poškozené a jeho ztížení v důsledku posuzovaného jednání obviněného bližší pozornost nevěnovaly. Není jasné, zda a kdy vedl vztah s obviněným u poškozené k nějaké zásadní změně prospěchu či formy studia. Lze jen dodat, že poškozená sama uváděla, že v roce 2017 začala studovat druhou vysokou školu a v letním semestru všechny zkoušky složila na první termín. Dále uvedla: „V zimním semestru 2018 jsem měla problém s jedním předmětem, ale jinak asi průměr.“

K subjektivní stránce trestného činu vydírání

38. Nad rámec dovolacích námitek Nejvyšší soud dodává, že soudy nevěnovaly potřebnou pozornost ani subjektivní stránce činu obviněného popsaného pod bodem 2 výroku rozsudku z hlediska zavinění údajné těžké újmy na zdraví poškozené. Oba soudy k tomu pouze uvedly, že ohledně těžké újmy na zdraví lze u obviněného dovodit zavinění minimálně ve formě nevědomé nedbalosti [§ 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Není jasné, jakými úvahami se přitom řídily.

39. Především je namístě připomenout, že u těžšího následku v podobě těžké újmy na zdraví jakožto okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku postačí nedbalostní zavinění. Vyplývá to z ustanovení § 17 písm. a) tr. zákoníku, podle něhož se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné.

40. Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel:

a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo

b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§ 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

41. Nedbalost je obecně vymezována tak, že pachatel zanedbáním povinné opatrnosti způsobí nezamýšlený následek, přičemž k závěru o nedbalostním zavinění pachatele je nezbytné naplnění nejen kritéria objektivního (žádajícího od každého zpravidla stejnou míru opatrnosti), nýbrž i kritéria subjektivního. Nedbalost není dána již tím, že bylo porušeno určité objektivně stanovené kritérium – míra povinné opatrnosti. Objektivní vymezení nedbalosti je pouhým nutným základem. Ke stanovení odpovědnosti za nedbalost je třeba brát v úvahu i hledisko individuální.

42. Subjektivním vymezením nedbalosti se rozumí míra opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Přitom je třeba zohlednit zejména

a) osobní vlastnosti a zdravotní stav pachatele (např. vzdělání, kvalifikaci, zaměstnání, životní zkušenosti, duševní rozpoložení apod.),

b) okolnosti konkrétního případu (místo, čas a prostředí spáchaného činu; mohou to být okolnosti existující nezávisle na pachateli i stav vyvolaný jeho přičiněním).

43. Trestní odpovědnost je budována na odpovědnosti subjektivní (tj. za zavinění). O zavinění z nevědomé nedbalosti jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně. Nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný.

44. V daném případě se měly soudy zabývat zejména tím, zda konkrétní okolnosti jednání obviněného v kontextu delšího vztahu s poškozenou a jeho peripetií zakládaly povinnost obviněného předvídat (v každém z jednotlivých tří případů, k nimž docházelo v určitých časových odstupech), že takto způsobí poškozené vážnou, delší dobu trvající poruchu psychického zdraví. Je přinejmenším pochybné, zda bylo ve schopnostech obviněného takový následek předvídat. Shora již byly popsány některé okolnosti vztahu obviněného a poškozené. Evidentně šlo o jinou situaci než například u jednorázového brutálního útoku proti fyzické integritě nebo sexuální svobodě člověka, kdy často i podle všeobecné lidské zkušenosti lze předvídat i vážnou újmu na psychickém zdraví oběti (hovoří se zde někdy o tzv. katastrofické zkušenosti oběti). Nejvyšší soud připomíná, že v průběhu vztahu již opakovaně docházelo k agresivnímu jednání obviněného, přesto vztah i z vůle poškozené pokračoval. I podle závěrů odvolacího soudu si poškozená sama neuvědomovala, že má nějaký zásadní problém (přestože k prvnímu ohrožování pistolí mělo dojít už v roce 2017). Stěží lze dovozovat, že za popsané situace si obviněný jako naprostý laik měl a mohl uvědomit, že jeho jednání může spět k vážné poruše na zdraví poškozené. Situaci ve vztahu i situaci poškozené si zjevně interpretoval svým zkresleným pohledem v duchu své specifické osobnostní struktury popsané ve znaleckých posudcích z oboru psychiatrie a psychologie (nezralost, sebestřednost, nízká schopnost empatie, žárlivost, vztahovačnost…), případně pohledem prostého rozumu (tj. pokud s ním poškozená vztah dále dobrovolně udržuje, poskytla mu peníze na pořízení společného bydlení, provozuje s ním sex ve třech, studuje atd., k vážné újmě na zdraví tím u ní nedochází), a nikoli pohledem odborníka – psychiatra.

45. Lze tak uzavřít, že přinejmenším z dosavadních skutkových zjištění soudů a z odůvodnění jejich rozhodnutí nelze dovozovat zavinění obviněného ve vztahu ke způsobení případné těžké újmy na zdraví ve smyslu § 175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

Znaky trestného činu vydírání

46. Rovněž nad rámec dovolacích námitek Nejvyšší soud poukazuje na nutnost zabývat se v dalším řízení po zrušení rozhodnutí blíže také otázkou naplnění znaků trestného činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku jednáním uvedeným pod bodem 2 výroku rozsudku. Je třeba si uvědomit, že samostatným zákonným znakem trestného činu vydírání je vedle znaku násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy také nucení jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Tento odlišný znak musí být naplněn také odlišnou skutkovou okolností, která vyjadřuje to, k čemu je poškozený jednáním pachatele nucen (viz rozhodnutí č. 4/2019 Sb. rozh. tr.). Oba zmíněné odlišné znaky nemohou být naplněny toutéž skutkovou okolností. Jde tu o vztah cíle a prostředku k jeho dosažení. Vztah cíle a prostředku nelze zredukovat na to, že pachatel poškozeného donutil k tomu, aby strpěl jeho násilí, pohrůžku násilím nebo pohrůžku jiné těžké újmy.

47. V posuzovaném případě je zřejmé, že podstatou jednání obviněného v případech ohrožování poškozené pistolí byl projev až chorobné žárlivosti obviněného, přičemž jeho slovní doprovod pohrůžek zbraní spočíval v jakémsi vyřčení svých pochybností a snaze ujistit se o věrnosti poškozené. Nebylo skutečným cílem obviněného dozvědět se informaci o nevěře poškozené. To sice nevylučuje naplnění znaků trestného činu vydírání a Nejvyšší soud zde nijak nevylučuje tuto právní kvalifikaci, soudy se však tím blíže nezabývaly a své závěry přesvědčivě neodůvodnily. Nalézací soud pouze uvedl, že obviněný pohrůžkou násilí nutil poškozenou, aby se přiznala k nevěře. To zopakoval i soud odvolací a dodal, že pohrůžku násilí obviněný zdůraznil zbraní. Nalézací soud zde však vycházel z výpovědi poškozené, kterou v odstavci 18 odůvodnění rozsudku interpretoval tak, že ze tří případů přinejmenším ve druhém není jasné, k čemu jednání obviněného (byť formálně) směřovalo. Poškozená podle rozsudku uvedla, že v tomto druhém případě si v autě povídali o tom, kde byla a co celé dny dělá, na to vytáhl obviněný pistoli a přiložil ji poškozené ke spánku a „ptal se, že to zmáčkne a nedělá si srandu“. Z toho nevyplývají znaky vydírání ve smyslu výše uvedeného [i zde by však bezesporu byly naplněny znaky trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku].

K otázce pokračování v trestném činu

48. Rozsudek soudu prvního stupně by nemohl v této podobě obstát ani z hlediska odůvodněnosti závěru o naplnění znaků pokračování v trestném činu, což platí u jednání popsaných pod bodem 1 i pod bodem 2 výroku rozsudku.

49. Podle § 116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Podle § 12 odst. 12 tr. ř. se skutkem podle tohoto zákona rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. Toto ustanovení navazuje na § 11 odst. 3 tr. ř., který umožňuje oddělené projednávání dílčích útoků pokračování v trestném činu. Dílčím útokem se rozumí dílčí jednání obviněného, zpravidla do určité míry oddělené časově a místně, pokud toto dílčí jednání je součástí souhrnu takových obdobných dílčích útoků při naplnění znaků pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 262). Každý dílčí útok musí mít všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, o jehož pokračování má jít (č. 3/2001 Sb. rozh. tr.).

50. V odstavci 101 odůvodnění rozsudku nalézací soud uvedl jen obecně zákonné podmínky pokračování v trestném činu uvedené v § 116 tr. zákoníku. Pochybnost však vzbuzuje vymezení jednotlivých útoků v popisu jednání obviněného pod body 1 i 2 rozsudku. Jednotlivé útoky nejsou vůbec vymezeny a odděleny ani orientačně časově ani skutkově, takže nelze činit závěry o tom, zda mezi nimi byla blízká časová souvislost. Nijak také nebylo odůvodněno, zda a jakým jednotným záměrem byly jednotlivé útoky vedeny. Odvolací soud závěr o pokračování v trestném činu nepřezkoumával vůbec.

51. Zejména jednání pod bodem 1 rozsudku je popsáno bez sebemenšího náznaku toho, v čem spočívaly jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu. Navíc není jasné, zda tu není popsán pouze obsah SMS zpráv z poslední noci před podáním trestního oznámení poškozenou (bezprostředním podnětem k němu byly SMS zprávy, nikoli ohrožování pistolí), přičemž skutek je časově vymezen „nejméně od roku 2018…“ Z popisu skutku pod bodem 2 výroku rozsudku lze sice zjistit, že k útoku mělo dojít celkem třikrát, ani zde však nejsou jednotlivé dílčí útoky vymezeny či specifikovány časově ani jinak (pouze je uvedeno celkové časové vymezení „v přesně nezjištěné době od roku 2017 nejméně do 24. 1. 2019“).

52. Jestliže soud uzná obviněného vinným pokračujícím trestným činem, tj. trestným činem skládajícím se z jednotlivých dílčích útoků, musí být ve výroku rozsudku vymezeno, v čem jednotlivé dílčí útoky spočívaly, a tyto dílčí útoky musí být v popisu skutku odděleny tak, aby je bylo možné považovat a s nimi procesně nakládat jako se samostatnými skutky ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř. Vzhledem k tomu, že trestní řád umožňuje oddělené projednávání dílčích útoků pokračování v trestném činu, musí být každý jednotlivý dílčí útok (jakožto skutek v procesním smyslu) jasně popsán tak, aby nemohl být zaměněn s jiným.

53. Pokud nalézací soud dospěl k závěru, že obviněný spáchal jak trestný čin nebezpečného vyhrožování, tak trestný čin vydírání jako pokračující trestné činy, měl to vyjádřit i v tzv. skutkové větě výroku rozsudku (a také náležitě odůvodnit). To neučinil, pročež je odsuzující výrok nejasný a rozsudek v tomto směru nepřezkoumatelný. Zjištěné a popsané jednání obviněného nelze vůbec posoudit z hlediska kritérií stanovených v § 116 tr. zákoníku. Z výroku rozsudku nevyplývá celková doba páchání trestného jednání ani jakékoli jeho členění.

54. Pro úplnost je třeba uvést, že popis jednání pod bodem 1 výroku rozsudku by spíše nasvědčoval jeho kvalifikaci jako trestného činu trvajícího, což by však byl závěr nesprávný. Trvající trestný čin se vyznačuje tím, že jeho zákonným znakem je jednání, jímž pachatel vyvolá a udržuje protiprávní stav, případně že protiprávní stav udržuje, i když ho sám nevyvolal. Právě udržování protiprávního stavu, respektive jeho stálé obnovování, je nutným znakem trvajícího trestného činu. Skutková podstata trvajícího trestného činu je naplňována kontinuálně po celou dobu udržování protiprávního stavu. Páchání trestného činu je ukončeno až tím, že je protiprávní stav odstraněn. Trvajícím trestným činem proto není takový trestný čin, znakem jehož skutkové podstaty není udržování protiprávního stavu, i když faktickým následkem jednání pachatele je určitý protiprávní stav (například doba držení odcizené věci pachatelem krádeže není dobou páchání trestného činu krádeže).

55. Ani v případě přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku není zákonným znakem skutkové podstaty udržování protiprávního stavu. Tento přečin je spáchán už samotným aktem nebezpečných, obavu důvodně vzbuzujících výhrůžek. Jestliže se pachatel dopustí takového vyhrožování opakovaně, ať už vůči téže, anebo jiné osobě, může jít za splnění dalších zákonných podmínek o pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku. K posouzení tohoto trestného činu jako trvajícího nemůže vést ani zjištění, že obava poškozeného vyvolaná vyhrožováním přetrvá a případně že se bude i překrývat s dalšími podobnými útoky pachatele.

56. Není ovšem vyloučeno, že v některých případech může být víceré jednání pachatele spočívající v nebezpečném vyhrožování spadající do určitého krátkého časového období posouzeno jako jediný (nedělitelný) útok, případně jako jeden z dílčích útoků pokračujícího trestného činu. Typicky tak může být jako jediný útok posouzeno jednání, jímž pachatel například během jediného večera učiní postupně více výhrůžek vůči téže osobě, ale případně i když takto vyhrožuje více osobám, pokud tak činí například v těsné časové souvislosti, na stejném místě a podobným způsobem, přičemž je veden touž pohnutkou (pokud ovšem nejde o přečin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 352 tr. zákoníku).

57. Ke správné právní kvalifikaci posuzovaného jednání pod bodem 1 výroku rozsudku bude moci nalézací soud dospět teprve poté, co upřesní skutková zjištění, tj. kdy, jak a čím obviněný poškozené vyhrožoval. Nepochybné však je – jak plyne z výše uvedeného – že o trvající přečin nebezpečného vyhrožování se jednat nemohlo.

58. Obdobné závěry platí také ohledně zločinu vydírání popsaného pod bodem 2 výroku rozsudku, zde navíc s výhradami výše naznačenými. Zároveň je namístě připomenout, že z důvodů, které byly uvedeny shora, ani tento trestný čin nemůže být trestným činem trvajícím.

K některým dalším námitkám obviněného

59. Z hlediska námitky opomenutých důkazů je namístě připomenout, že odvolací soud se k otázce navrhovaného doplnění dokazování v napadeném rozhodnutí přímo nevyjádřil. Zamítnutí důkazních návrhů odůvodnil soud prvního stupně v hlavním líčení dne 8. 1. 2020 (č. l. 669) a v písemném odůvodnění rozsudku (odst. 84-86). Aniž by Nejvyšší soud na tomto místě činil závěry ohledně úplnosti dokazování, je zřejmé, že s odůvodněním nalézacího soudu nelze souhlasit v otázce e-mailové komunikace zaslané poškozenou obviněnému. Poukaz na nevyjasněnou otázku zákonnosti tohoto důkazu zde nemůže obstát. Byť se obviněný v dané době nacházel ve vazbě, jak soud prvního stupně podotkl, stále se jednalo o jím, resp. obhajobou předloženou komunikaci zaslanou do jeho e-mailové schránky. Jestliže sdělil obhájci nebo jiné osobě své přístupové údaje, nelze na tom shledávat nic nezákonného. Stěží se lze domnívat, že by obhájce získal tuto korespondenci bez jeho souhlasu. Důvodně přitom obviněný poukázal na skutečnost, že elektronická komunikace předložená poškozenou byla soudem automaticky akceptována.

60. Naproti tomu pokud jde o Zungův test deprese, který v rámci znaleckého zkoumání použila PhDr. Pavla Chodorová, není zřejmé, co by mělo být na základě konkrétních údajů vyplněných poškozenou zjištěno. Znalecký posudek si orgány činné v trestním řízení nechávají zpracovat k otázkám, pro jejichž posouzení nemají odbornost. Pokud by soud byl schopen vyhodnotit psychologické testy sám, nebylo by znalecké zkoumání potřebné. Z vyplněného dotazníku je patrně možno vyčíst údaje, které by laik považoval za protichůdné a rozporné. Pokud by soudy měly pochybnosti o správnosti či logičnosti závěrů znaleckého posudku a jejich odůvodnění, bylo by namístě nechat zpracovat posudek revizní. Nedává však smysl, aby soud sám vyhodnocoval odborné otázky jako výsledky psychologických textů. Soudu sice mají být k dispozici zásadní podklady, které měl znalec k dispozici pro zpracování znaleckého posudku, aby mohl podrobit znalecký posudek hodnocení (jako kterýkoli jiný důkaz), to však neznamená, že tyto podklady mohou vždy figurovat jako důkazní prostředek (včetně přezkoumávání jejich procesní použitelnosti).

Závěrem

61. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu došlo k písařské nepřesnosti, neboť bylo v záhlaví uvedeno datum rozsudku soudu prvního stupně 21. 4. 2020, zatímco správné datum vyhlášení rozsudku je 22. 4. 2020.

62. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud k dovolání obviněného P. Š. podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

63. Obviněný také navrhl, aby Nejvyšší soud nařídil, aby soud prvního stupně věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu. To trestní řád připouští v § 265l odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud však k takovému (zcela výjimečnému) postupu důvody neshledal a obviněný je v dovolání ani konkrétně neuvedl.

64. Krajský soud v Plzni znovu projedná tuto trestní věc. Podle potřeby doplní dokazování, ujasní některá skutková zjištění a znovu ve věci rozhodne. Přitom bude vázán právními názory, které v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

K otázce vazby

65. Vzhledem k tomu, že obviněný v současné době vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem soudu prvního stupně, bylo nutno rozhodnout podle § 265l odst. 4 tr. ř., zda se bere do vazby. Nejvyšší soud důvody k vzetí obviněného do vazby ve smyslu § 67 tr. ř. neshledal. Jak je zřejmé ze spisového materiálu, obviněný v předchozím řízení byl ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. ř., neboť soudy v průběhu trestního stíhání v podstatě shledaly důvodnou obavu, že by mohl pokračovat, respektive opakovat trestnou činnost poté, co by znovu kontaktoval poškozenou, čímž by ji mimo jiné vystavil riziku retraumatizace. V současné době však je situace taková, že od skončení trestného jednání uplynula poměrně dlouhá doba jednoho roku a osmi měsíců. Po tuto dobu je obviněný omezen na svobodě. Obviněný opakovaně slíbil, že poškozenou by již nekontaktoval, vztah s ní považuje za ukončenou záležitost. Lze předpokládat, že během výkonu vazby a trestu odnětí svobody si plně uvědomil nepřijatelnost svého jednání. Nejvyšší soud v tomto směru přihlédl i ke znaleckému vyjádření MUDr. Petra Ročka, že postoj obviněného se změnil, je kritičtější ke svému jednání a pravděpodobnost, že by čin opakoval, je prakticky na nule. Z těchto důvodů bylo možné rozhodnout podle § 265l odst. 4 tr. ř. tak, že se obviněný do vazby nebere. Pokud by však v budoucnu byly zjištěny tendence obviněného kontaktovat poškozenou a opakovat trestnou činnost, přicházelo by v úvahu opětovné vzetí obviněného do vazby.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 9. 2020

JUDr. Josef Mazák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru