Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 92/2005Usnesení NS ze dne 08.02.2005

EcliECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.92.2005.1
Podána ústavní stížnost

I. ÚS 289/05


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 92/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 8. února 2005 v neveřejném zasedání o dovolání obviněných L. M., a R. T., která podali proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 5 To 405/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 4 T 216/2003, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných L. M. a R. T. odmítají.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 23. 4. 2004, sp. zn. 4 T 216/2003, byli oba obvinění uznáni vinnými trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. (bod ad 1. výroku o vině), spáchanými se spoluobviněným J. D.; L. M. sám trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. (body ad 2. a 3.); oba obvinění pak také trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. (body ad 4., 6., 9. a 10.); L. M. sám trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. (bod ad 5.) a opět oba společně dvěma trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a dvěma trestnými činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. (body ad 7., 8.).

Za to byl L. M. odsouzen podle § 35 odst. 1 a § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 5 let, se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu propadnutí věcí v rozsudku konkrétně uvedených.

Obviněný R. T. byl odsouzen podle § 35 odst. 1 a § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 5 let, se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.

Tímž rozsudkem byl k podmíněnému trestu odnětí svobody odsouzen také spoluobviněný J. D.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 5 To 405/2004, byla odvolání všech tří obviněných zamítnuta podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.

Proti usnesení odvolacího soudu podali obvinění R. T. a L. M. řádně a včas dovolání.

R. T. v dovolání podaném z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýká odvolacímu soudu, že vyhodnocuje jen důkazy které jej usvědčují ale nikoli důkazy svědčící v jeho prospěch, přičemž se nezabývá námitkami a nezákonnostmi provedených důkazů. Odposlech mobilních telefonů považuje za provedený v rozporu s § 88 tr. ř., když souhlas byl udělen soudem pouze u J. D. eaL. M. e, nikoli u něj a přesto byl odposloucháván. Navíc, že byl odposloucháván i telefon G. Z. a M. P. K nezákonným odposlechům uvádí nálezy ÚS ČR IV. ÚS 536/2000, II. ÚS 502/2000 a IV. ÚS 78/01, přičemž soud se jeho námitkami nezabýval. Konkrétně pak R. T. vznáší námitky ohledně jednotlivých bodů výroku o vině rozsudku soudu I. stupně.

K bodu 1. namítá, že usvědčující výpověď J. D. e není pravdivá a tento spoluobviněný záměrně spolupracoval s P.ČR, aby sám nebyl obviněn z dalších skutků. Jeho výpověď je navíc osamocená a neusvědčují ho ani svědci Z. S. a Ing. Z. S., ani znalecký posudek a fotodokumentace, jak tvrdí soud. Tyto důkazy podle něj netvoří důkazní řetězec.

K bodu 4. namítá, že stejně jako i v bodech 6. – 10. je proti němu používáno důkazů, které snad svědčí proti spoluobviněnému L. M., ale nikoli proti němu. Uvádí, že s věcmi nalezenými u L. M. e nemá nic společného a žádné trestné činnosti se s ním nedopustil. Věci které sám zastavil v zastavárně mohou být poškozené J. G. , on ji však tyto věci neodcizil, ale náhodně je koupil a pak v zastavárnách výhodněji prodal. S věcmi nalezenými v bytě G. Z. nemá nic společného.

K bodu 6. uvádí, že rovněž s věcmi nalezenými v bytě G. Z. a J. D. nemá nic společného a žádný z důkazů jej neusvědčuje.

V bodě 7. nesouhlasí s tím, že jej usvědčují potraviny nalezené v bytě M. P. , které tam měl přinést a které měly být odcizeny z bytu H. P. , protože k skutku mělo dojít dne 9. 3. 2003, ale potraviny měl podle svědkyně M. P. přinést koncem ledna nebo začátkem února. Podle znaleckého posudku k telefonickému hovoru se pak pouze pravděpodobně jedná o jeho hlas.

V bodě 8. opět vznáší námitku o věrohodnosti přepisu telefonních hovorů a subjektivních závěrech pracovníků kriminální policie.

V bodě 9. namítá, že se do domu MUDr. Z. nevloupal a u jejího domu nikdy nebyl. Odkud měla M. P. fotoaparát zn. C. neví a tato ani o něm nevypovídala. Telefonický hovor s L. M. sice měl, ale bezpečně ví, že tentokrát volal z O.

V bodě 10. namítá, že rovněž nemá nic společného s věcmi nalezenými při domovní prohlídce G. Z. a soud opět argumentuje důkazy svědčícími proti L. M., ale nikoliv proti němu.

S ohledem na uvedené se tedy domnívá, že při správném zhodnocení důkazů a jeho námitek musí soud dospět k jiným závěrům, než učinil. Navrhl proto, aby bylo usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 5 To 405/2004, zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný L. M. podal rovněž dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v následujících skutečnostech. Soudům obou stupňů předně vytýká, že vycházely toliko z nepřímých důkazů a nevypořádaly se s důkazy svědčícími v jeho prospěch. Pokud krajský soud rozhodující důkazní sílu přiřazuje domovním prohlídkám, zajištěným věcem, telefonním odposlechům a přepisům zájmových hovorů, tak řadu těchto důkazů považuje za provedenou v rozporu se zákonem a soud k nim neměl vůbec přihlížet. Vycházel-li krajský soud při rozhodnutí o jeho vině hlavně z provedených domovních prohlídek a věcí, které byly zajištěny v bytě jeho družky a pocházejí z trestné činnosti, tak tyto nepřímé důkazy podle jeho názoru netvoří ucelený řetězec umožňující jednoznačný závěr o jeho vině. Rovněž pouze z výpovědi spoluobviněného D., která stojí proti jeho výpovědi, a jiný důkaz ohledně krádeže v kanceláři firmy S. C. není, nelze učinit jednoznačný závěr o jeho vině. Ani ostatní důkazy jej v tomto případě neusvědčují. Poukazuje přitom na to, že v případech pod body 2. a 6. byly věci poškozených zajištěny u D. e, ale obvinění mu v těchto případech sděleno nebylo.

V případě krádeže v bytě P. T., že se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou, odkud se v bytě jeho družky vzal fotoaparát a je zde absence důkazů, že se skutku dopustil. Stejná situace, že je i v případě krádeže v bytě G.

V případě krádeže v rodinném domku MUDr. Z. jsou nepřímým důkazem proti němu věci patřící poškozené, které byly nalezeny v bytě jeho družky. Přepisy telefonních hovorů, z nichž krajský soud dovodil, že se spoluobviněný R. T. pohyboval v bydlišti poškozené v kritické době a uskutečnil s ním telefonní hovor, pak považuje za zcela protiprávní a nesplňující náležitosti § 88 tr. ř., když policejní orgán si sám označuje volaného a volajícího konkrétními jmény bez reálného podkladu. Do přepisu pak tento orgán zařazuje nepřípustným způsobem své hodnocení a hypotézy. Krajský soud, že se také vůbec nevypořádal se znaleckým posudkem (audioexpertíza), z něhož vyplývá, že on není osobou totožnou s tou, která je v přípisech označována jako L. M.

Stejné námitky jako v případě krádeže v bytě P. T. a J. G. , že má i k případu krádeže v rodinném domku M. F.

Dále k trestnému činu loupeže namítá, že podle krajského soudu odůvodňují jeho vinu telefonní odposlechy, nalezené kukly a plynové pistole. Samotné odposlechy ale také považuje za nezákonné „ve světle nálezů ústavního soudu“. Telefonní čísla, že byla získána v rozporu s těmito nálezy, ač požívají stejné ochrany jako samotný telefonní hovor, a policejní orgán nepožádal soud o zjištění a ustanovení telefonního čísla účastníka, které tak zjistil nezákonným způsobem. Nezákonný je proto celý záznam telekomunikačního provozu.

Oba soudy, že se také nevypořádaly s kriminalistickou expertízou z oboru biologie, která byla zaměřena na nalezené kukly, a která jednoznačně vyloučila existenci biologických stop identických s jeho osobou.

K loupeži na poškozené M. W. pak poukazuje na to, že její popis muže, který jí přepadl, neodpovídá jeho postavě v době spáchání činu a považuje pro tento rozpor za nutné vyslechnout S. S., který pachatele po činu pronásledoval, což oba soudy odmítly.

Domnívá se proto, že při správném hodnocení a doplnění důkazů by musel soud dojít k jiným závěrům, než které učinil a navrhl, aby bylo napadené usnesení krajského soudu zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K dovoláním obou obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně. V obou vyjádřeních v podstatě shodně konstatoval, že obvinění k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti neuvedli žádný argument, z něhož by se dalo vyvodit, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Odlišné hodnocení důkazů než jak je učinil nalézací či odvolací soud, a z toho plynoucí skutkové závěry, nespadají pod pojem hmotně právního posouzení. Ani další námitky procesní povahy, nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolání obou obviněných byla odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podaná z jiného než zákonem stanoveného důvodu, a to v neveřejném zasedání.

Obviněnými shodně uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku. Ze znění tohoto ustanovení, vyplývá, že předmětem dovolacích námitek a následně také případného přezkumu dovolacím soudem může být pouze otázka, zda skutek zjištěný soudem I. stupně, příp. soudem odvolacím, byl správně právně posouzen jako určitý trestný čin, zda jsou naplněny ty jeho znaky skutkové podstaty, které dovolatel namítá, atp. Skutek zjištěný soudy v průběhu trestního stíhání, tak jak je v daném případě uveden ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, je proto pro dovolací soud závazný, může jej posuzovat pouze z hlediska správnosti jeho hmotně právního posouzení, a to pouze v rozsahu námitek tohoto charakteru uvedených v dovolání. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují námitky, že daný skutek byl zjištěn nesprávně, že soud nezhodnotil řádně nebo neprovedl všechny potřebné důkazy, že ty důkazy, o které soud opírá své rozhodnutí o vině, neprokazují spolehlivě vinu, resp. neusvědčují obviněného, atp. Takovéto námitky totiž nesměřují proti právnímu posouzení skutku ale zpochybňují správnost skutkových zjištění samotných, které však byly pouze podkladem pro právní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zpochybňování správnosti skutkových zjištění ale nespadá do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů a v řízení o dovolání se nelze úspěšně domáhat jejich revize. Tento výklad příslušných ustanovení trestního řádu ani Ústavní soud ČR nepovažuje ze vybočující z mezí ústavnosti (viz II. ÚS 798/02 z 2. 3. 2004).

Ač oba obvinění deklarovali, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neuvedli však ve svých dovoláních jedinou námitku proti právnímu posouzení daného skutku a jejich námitky jsou zaměřeny výhradně na zpochybnění správnosti skutkových zjištění s tím, že provedené důkazy neprokazují jejich vinu. Z výše uvedených konkrétních námitek obviněných vyplývá, že nesouhlasí s postupem soudu při zjišťování skutkového stavu věci a při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a na základě svého vlastního hodnocení důkazů dospívají k závěru, že jejich obhajoba v namítaných bodech nebyla vyvrácena a vina nebyla prokázána. To konečně vyplývá i z jejich shodného závěrečného tvrzení, že „při správném hodnocení důkazů, ... musí soud dospět k jiným závěrům, než které učinil“.

Totéž platí ohledně namítané nezákonnosti odposlechů telefonních hovorů v rozporu s § 88 tr. ř. (odposlech a záznam telekomunikačního provozu). Je-li předmětem důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. hmotně právní posouzení skutku, nelze v rámci tohoto dovolacího důvodu namítat nejen nesprávnost postupu soudů podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ale ani jiné porušení trestního řádu (viz IV. ÚS 449/03 z 15. 4. 2004). Protože dovolání je narozdíl od odvolání mimořádným opravným prostředkem, týkají se taxativně uvedené dovolací důvody v § 265b tr. ř. pouze zásadních vad, z nich některé se týkají také porušení ustanovení trestního řádu. Mezi tyto zásadní vady ale nepatří případné porušení ustanovení trestního řádu při opatřování nebo provádění jednotlivého důkazu.

Na základě uvedených důvodů byla dovolání obou obviněných odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. února 2005

Předseda senátu

JUDr. Michal Mikláš

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru