Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 891/2017Usnesení NS ze dne 31.08.2017

HeslaKrádež
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.891.2017.2
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 205 odst. 1,3 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 891/2017-I-36

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 31. 8. 2017 dovolání obviněného V. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 4 To 400/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 13/2015 a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 4 To 400/2016, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 11 T 13/2015.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 11 T 13/2015, byl obviněný V. R. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 28 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Skutek spočíval podle zjištění Městského soudu v Brně v podstatě v tom, že obviněný v B. či jinde sám či za součinnosti další osoby prostřednictvím internetového bankovnictví dne 7. 10. 2014 ve 12,26 hodin zadal pokyn k převodu částky 100 000 Kč z účtu poškozeného Š. S. jednak s využitím přihlašovacího hesla, které znal z dřívější doby, kdy mu bylo umožněno s účtem disponovat, jednak s využitím klíče zaslaného na mobilní telefon obviněného a uvedenou částku takto neoprávněně převedl na účet F. N., dále dne 10. 10. 2014 ve 20,39 hodin a dne 11. 10. 2014 v 00,04 hodin zadal pokyny k převodu dvou částek po 100 000 Kč z účtu poškozeného Š. S. jednak s využitím přihlašovacího hesla, které znal z dřívější doby, kdy mu bylo umožněno s účtem disponovat, jednak s využitím klíče zaslaného na mobilní telefon poškozeného, který obviněný získal nezjištěným způsobem, zřejmě však neoprávněnou manipulací v technické místnosti baru Arogant v B., kde ho měl poškozený Š. S. dočasně odložený, a uvedené částky obviněný takto neoprávněně převedl opět na účet F. N., který finanční prostředky převedené uvedeným způsobem na jeho účet v celkové výši 300 000 Kč předal obviněnému pro jeho potřebu. Podle uvedených zjištění obviněný způsobil poškozenému Š. S. škodu ve výši 300 000 Kč.

Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 4 To 400/2016, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu namítl, že skutek zjištěný soudy byl nesprávně posouzen jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, protože jím nebyl naplněn zákonný znak uvedeného trestného činu spočívající ve „zmocnění se cizí věci“. Jinak označil celou kauzu za občanskoprávní záležitost, která neměla být řešena prostředky trestního práva. Mimo rámec dovolacího důvodu uplatnil námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině. Proti zjištěním soudů postavil svou vlastní verzi skutkového stavu založenou na tvrzení, že částku 300 000 Kč uvedenou ve výroku o vině nechal sám poškozený převést ze svého účtu, aby tak splnil dluh z toho, že mu obviněný předtím půjčil 300 000 Kč. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření poukázal na to, že skutkové námitky uplatněné obviněným nejsou dovolacím důvodem, ale zároveň označil dovolání za důvodné v části, v níž obviněný ve vztahu ke skutkovému stavu zjištěnému soudy namítl nedostatek zákonného znaku trestného činu krádeže spočívajícího ve „zmocnění se cizí věci“. V tomto směru státní zástupce konstatoval nesprávnost právního posouzení skutku jako trestného činu krádeže a vyjádřil názor, že skutek by mohl být posouzen podle ustanovení o trestném činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které obsahově korespondují s ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je důvodné.

Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu za předpokladu, že obsahově odpovídají jeho zákonnému vymezení. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů, k rozsahu dokazování apod. Z toho jasně vyplývá, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem. Uváží-li se povaha dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu odpovídají jen námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.

Námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním soudů stojí mimo uvedený dovolací důvod, neboť se jimi vytýká porušení procesních ustanovení, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nebo i jiných ustanovení trestního řádu, zatímco dovolacím důvodem je porušení hmotného práva, tj. trestního zákona.

Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor skutkových zjištění soudů s důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.

Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor, a to ani v otázce, kdo nechal peněžní prostředky převést z účtu poškozeného Š. S. na účet F. N. Soudy se zevrubně zabývaly obhajobou obviněného a na podkladě provedených důkazů vyloučily jak to, že by poškozený obviněnému dlužil částku 300 000 Kč, tak to, že by poškozený sám dal bance pokyny k převodu této částky ze svého účtu na jiný účet. Zjištění, že pokyny k převodům tří částek po 100 000 Kč pocházely od obviněného, pak logicky vyplývá ze skutečnosti, že obviněný avizoval F. N. převod prostředků na jeho účet a následně je i převzal poté, co je F. N. vybral v hotovosti. Jinak není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily, včetně toho, proč je rozsah provedeného dokazování ve vztahu ke zvolené právní kvalifikaci dostatečný. Za tohoto stavu neměl Nejvyšší soud důvod k tomu, aby do skutkových zjištění soudů jakkoli zasahoval, a soustředil se na otázku správnosti právního posouzení skutku, tak jak byl oběma soudy zjištěn.

Přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, způsobí-li uvedeným činem větší škodu. Takovou škodou se podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč.

Soudy nijak nezdůvodnily právní posouzení skutku jako přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku a nevysvětlily, v čem konkrétně spatřují naplnění zákonných znaků tohoto trestného činu. Městský soud v Brně na str. 17 rozsudku poté, co uzavřel pasáž týkající se skutkových zjištění a hodnocení důkazů, které podle něho prokázaly skutkový stav uvedený ve výroku, bez dalšího pouze uvedl, že „proto … uznal obviněného vinným žalovaným přečinem“. Ani Krajský soud v Brně se v napadeném usnesení blíže nezabýval právním posouzením skutku a své úvahy týkající se skutkových zjištění a hodnocení důkazů zakončil na str. 7 konstatováním, že „soud prvního stupně … ze správných a úplných skutkových zjištění dovodil i správné právní závěry“. V rozhodnutí obou soudů tak chybí právní úvahy, ze kterých by bylo patrno, proč soudy považovaly zjištěný skutek za přečin krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

Trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku (nehledě na přísnější právní kvalifikaci) spočívá po objektivní stránce v jednání, jímž si pachatel přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní. Předmětem útoku mohou být podle okolností i peněžní prostředky na účtu, avšak aby šlo o krádež, musí si pachatel peněžní prostředky na účtu přisvojit tím, že se jich zmocní. „Zmocněním“ se rozumí takový způsob jednání, při kterém si pachatel fyzickým odnětím věci zajistí volnou dispozici s věcí a zároveň vyloučí dispozici vlastníka nebo jiné oprávněné osoby. Jednání pachatele tu je jednostranným aktem v tom smyslu, že se věc v jeho dispozici ocitá proti vůli vlastníka či jiné osoby, a to na rozdíl od zpronevěry, kdy věc je pachateli do jeho moci svěřena vlastníkem nebo jinou oprávněnou osobou (§ 206 odst. 1 tr. zákoníku), nebo na rozdíl od podvodu, kdy pachatel získá věc do své moci prostřednictvím omylu vlastníka nebo jiné osoby a tedy s jejich zdánlivým souhlasem (§ 209 odst. 1 tr. zákoníku). Příkladem krádeže peněz, které jinak jsou na účtu, může být jejich vybrání z bankomatu s použitím neoprávněně opatřené platební karty při souběhu s trestným činem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku (k tomu viz č. 35/1998 Sb. rozh. tr.).

V posuzovaném případě obviněný V. R. získal do své dispozice peněžní prostředky nacházející se na bankovním účtu Š. S. způsobem, při kterém se jich nezmocnil ve smyslu § 205 odst. 1 tr. zákoníku. Odnětí těchto prostředků z dispozice Š. S. jako majitele účtu dosáhl obviněný jejich bezhotovostními převody na jiný bankovní účet. Tyto převody provedla banka na podkladě příkazů, které se jí jevily jako příkazy majitele účtu coby oprávněné osoby. Bezhotovostní převody prostředků z účtu Š. S. na jiný účet byly provedeny v rámci internetového bankovnictví, přičemž obviněný neoprávněně použil instrumentů, jimiž bance předstíral, že příkazy k převodům dává skutečně oprávněná osoba. Jednání osoby, která dosáhne převodu tím, že se vůči bance vydává za osobu oprávněnou nakládat s prostředky na účtu, může být podle okolností posouzeno jako trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku, avšak za poškozeného je v takovém případě třeba považovat banku, a nikoli majitele účtu (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1539/2012 a přiměřeně též č. 14/2006 Sb. rozh. tr.).

Výrok o vině obviněného V. R. přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku je vadný, neboť nemůže obstát pro nedostatek naplnění zákonného znaku „zmocnění se“ cizí věci. Napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jímž byl výrok o vině ponechán nedotčen a jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného, je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Brně, tak rozsudek Městského soudu v Brně, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal. V rámci nového projednání a rozhodnutí věci Městský soud v Brně zváží, nelze-li skutek posoudit podle jiného ustanovení trestního zákoníku, např. jako trestný čin podvodu (§ 209 tr. zákoníku), přičemž obviněnému umožní uplatnění odpovídající obhajoby a podle potřeby doplní dokazování za účelem objasnění všech zákonných znaků trestného činu přicházejícího v úvahu.

Poučení: : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. srpna 2017

JUDr. Petr Hrachovec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru