Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 885/2019Usnesení NS ze dne 03.09.2019

HeslaDovolací důvody
Podvod
KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.885.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 209 odst. 1,3 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 885/2019-801

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 3. 9. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. T., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2019, sp. zn. 8 To 502/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 121/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. T. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 10. 2018, č. j. 38 T 121/2016-741, byl obviněný uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 1 rok, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené M. č. P. na náhradu škody.

Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že poté, co se na zasedání Zastupitelstva M. č. P., jakožto nově zvolený člen zastupitelstva, seznámil se zásadami řešení náhrad mzdy nebo výdělku ušlého v souvislosti s výkonem funkce neuvolněného člena Zastupitelstva M. č. P. a dozvěděl se, že neuvolnění členové zastupitelstva, kteří přichází o výdělek z podnikání, mohou požadovat proplácení prokazatelně ušlého výdělku v souvislosti s výkonem své funkce pro volební období 2006 až 2010 ve výši 400 Kč za hodinu, zatímco neuvolněným členům zastupitelstva, kteří jsou v pracovním poměru, poskytne jejich zaměstnavatel pouze pracovní volno s náhradou mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu potřebnou k výkonu funkce, jak vyplývá ze zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, dne 26. 1. 2007 předložil M. č. P. písemnost označenou jako „Žádost neuvolněného člena Zastupitelstva M. č. P., který není v pracovním nebo obdobném poměru“ o proplácení ušlého výdělku z podnikání, ve které zatajil existenci svého pracovněprávního poměru, a to přesto, že byl od 1. 8. 2006 do 31. 1. 2010 v pracovním poměru u společnosti M. T., a následně od 1. 2. 2010 do 31. 12. 2012 v pracovním poměru u společnosti R. H., čímž porušil § 52 odst. 4 ve spojení s § 87 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, dle kterého je poskytována náhrada výdělku prokazatelně ušlého v souvislosti s výkonem funkce pouze těm neuvolněným členům zastupitelstva, kteří nejsou v pracovním nebo jiném obdobném poměru, čímž úmyslně uvedl osoby, které měly na starost proplácení náhrad za městskou část, v omyl o tom, že není osobou v pracovním poměru a tudíž může čerpat náhrady za ušlý výdělek z podnikání, o který přichází v důsledku výkonu funkce zastupitele, což doložil městské části Výčetkami pro výpočet náhrady mzdy nebo výdělku prokazatelně ušlého v souvislosti s výkonem funkce neuvolněného člena Zastupitelstva M. č. P., popsanými ve výroku, na základě kterých mu byl proplácen ušlý výdělek v sazbě pro členy zastupitelstva, kteří nejsou v pracovním nebo jiném obdobném poměru, přestože byl v pracovním poměru a věděl, že ušlý výdělek, který mu byl tímto způsobem městskou částí v období od února 2010 do října 2010 proplacen, je vyplácen neoprávněně, čímž se úmyslně neoprávněně obohatil o finanční částku ve výši nejméně 214 800 Kč ke škodě M. č. P.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 1. 2019, č. j. 8 To 502/2018-774, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Soudu prvního i druhého stupně vytkl, že jejich skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy a nevyplývají z nich při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou zatížena vadou založenou na extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, čímž bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces. Z provedeného dokazování nelze dovodit zejména jeho podvodný úmysl, tedy potřebnou subjektivní stránku. Výpovědi svědkyň M. B. a P. U. korespondují s jeho obhajobou a potvrzují, že se o účetnictví svých společností nikdy nezajímal, této problematice nerozuměl a vše přenechával k odbornému posouzení účetních. Žádným důkazem nebylo prokázáno, že by účetním předložil jeho pracovní smlouvy, ani že by podepsal evidenční list důchodového pojištění. Svědkyně P. U. nepůsobila ve společnosti M. T., v období února až října 2010, její výpověď proto není možné považovat jakkoli relevantní pro objasnění předmětu obžaloby. Uvedla přitom, že jeho pracovní smlouvu neměla k dispozici a nevěděla, zda byl nahlášen jako zaměstnanec nebo statutární orgán. Tuto pracovní smlouvu neeviduje ani Česká správa sociálního zabezpečení. Pokud svědkyně M. B. potvrdila existenci předmětné smlouvy, pak se jedná o nepravdivé a účelové tvrzení. Těmto svědeckým výpovědím nelze přikládat dostatečný význam, jelikož popisují události, které se staly před více jak osmi lety. Kromě toho setrval na své argumentaci, že tehdejší judikaturou (zejména rozhodnutí publikované pod č. 13/1995 Sb. rozh. civ.) byl dán zákaz souběhu funkce statutárního orgánu a zaměstnance u téže společnosti, pokud by byl tedy pracovní poměr hypoteticky uzavřen, žádného protiprávního jednání se nemohl dopustit, jelikož by se na něj hledělo, jako by neexistoval.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl nebo ve věci rozhodl sám a zprostil ho obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že jeho podstatou jsou námitky, které obviněný uplatňoval již při projednání věci nalézacím soudem, s těmito námitkami se však soudy obou stupňů vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž s jejich argumentací se lze ztotožnit a v podrobnostech na ni lze odkázat. Obviněný namítl existenci extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními, jeho argumentace nicméně obsahovala spíše námitky odpovídající porušení zásady in dubio pro reo. Právě na porušení této zásady přitom odkázal i v odvolání, jehož text doslovně převzal do dovolání. Zmíněná zásada je procesně právní, nikoliv hmotně právní, tudíž tato námitka nemůže být dovolacím důvodem. Obviněný navíc z provedeného dokazování pouze vytrhl z kontextu pouze nejisté části výpovědí svědkyň M. B. a P. U., aniž by bylo patrno, že tyto části mohou vyvrátit ostatní části jejich výpovědí a další důkazy. Extrémnímu nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními potom nic nenasvědčuje.

Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] je dán, jestliže soudy učiněné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotněprávní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Námitky, kterými obviněný polemizoval se skutkovými zjištěními soudů, popřípadě vyjádřil výhrady směřující proti hodnocení a rozsahu provedených důkazů, nelze s ohledem na výše uvedené podřadit pod uplatněný, ale ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Ačkoli tedy obviněný namítl, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu, kterým byl shledán vinným, toto tvrzení odvíjí výhradně od vlastní verze skutkového děje, která je však diametrálně odlišná od skutkových závěrů soudů. Formálně by zmíněná námitka byla s to naplnit uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak materiálně se s jeho obsahem zcela míjí, a proto ji nelze pod tento, ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř., podřadit.

Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však nejedná, přestože ji obviněný namítá. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Soudy si (i po zrušení prvního odsuzujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 2. 2017, č. j. 38 T 121/2016-379, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2017, č. j. 8 To 115/2017-397 a vrácení věci státnímu zástupci podle § 260 tr. ř. k došetření) vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Úvahy, kterými se soudy řídily, přitom v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly. Obhajoba obviněného byla vyvrácena především výpovědí svědkyň M. B. a P. U., listinnými důkazy poskytnutými Českou správou sociálního zabezpečení, resp. Pražskou správou sociálního zabezpečení, zejména oznámením o nástupu do zaměstnání u společnosti M. T., ke dni 1. 8. 2006, oznámením o skončení zaměstnání u této společnosti ke dni 31. 1. 2010 (tedy pracovní poměr obviněného zde skutečně těsně předcházel žalovanému období, nicméně okolnosti vzájemného vztahu obviněného a společnosti byly v podstatě totožné jako v navazujícím případě a dokreslují tak celou situaci) a oznámením o nástupu do zaměstnání u společnosti R. H., ke dni 1. 2. 2010. Soud prvního stupně přitom spolehlivě zdůvodnil, jak dospěl k závěru o vině obviněného a proč považuje výpovědi svědkyň M. B. a P. U. za přesvědčivé, když se podrobně zabýval jejich věrohodností. Jeho úvahy dále rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí i odvolací soud. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal ani porušení práva na spravedlivý proces, není zde důvodu k zásahu do skutkových zjištění a Nejvyšší soud vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a jak jej akceptoval i soud druhého stupně. Je namístě i poznamenat, že námitka extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním sama o sobě není námitkou, která by byla podřaditelná pod některý z dovolacích důvodů, nýbrž toliko v odůvodněném případě může opodstatnit zásah Nejvyššího soudu do soudy zjištěného skutkového stavu.

Vzhledem k tomu, že obviněný, jak také zmínil státní zástupce, svojí argumentací v podstatě namítl porušení zásady in dubio pro reo, je možné i doplnit, že taková námitka nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).

Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak lze podřadit pouze námitku týkající se nesprávného hmotně právního posouzení platnosti pracovní smlouvy. Obviněný namítl, že mu již v době spáchání posuzovaného jednání bylo známo, že podle judikatury není možné, aby měl platně uzavřený pracovní poměr u společnosti M. T., a posléze u společnosti R. H., jelikož v nich působil jako statutární orgán. Obviněný tedy uvedl, že případný překryv mezi obchodním vedením statutárního orgánu společnosti a činnostmi uvedenými v pracovní smlouvě by způsobil její neplatnost, a tedy i právní neexistenci zaměstnaneckého vztahu, k čemuž doplnil odkazy na relevantní judikaturu.

Podle zmíněné soudní praxe (rozhodnutí publikované pod č. 13/1995 Sb. rozh. civ., srov. i nález Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 669/17) činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem. Současně ovšem právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly tyto fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, pokud náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) není výkon činnosti statutárního orgánu.

Nejvyšší soud zmíněné závěry soudní praxe nijak nerozporuje. Současně však vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že obviněný ve výše uvedených společnostech působil jednak jako statutární orgán, jenž byl krom jiného vázán povinností péče řádného hospodáře, a dále také v rámci pracovněprávního poměru, jehož sjednání inicioval, při jím tvrzené znalosti judikatury, která souběh takových dvou vztahů zcela nevylučuje, není důvodu konečné právní posouzení jakkoli zpochybňovat. Pokud tedy obviněný byl (byť mimo jiné) ve společnosti činný jako zaměstnanec a reálně pobíral mzdu, resp. společnost za něj prováděla jako za zaměstnance související odvody, nebyl oprávněn přijímat proplácení náhrady ušlého výdělku z podnikání jako neuvolněný člen zastupitelstva bez pracovního poměru. Pokud tak při tvrzení nepravdivých skutečností činil, dopustil se zjevně podvodného jednání ve smyslu § 209 tr. zákoníku.

Do jisté míry nad rámec je možné doplnit, že ani případná neplatnost některého právního úkonu na protiprávnost čerpání zmíněné náhrady obviněným za existence prokázaného pracovního poměru obviněného, za který pobíral odměnu (mzdu), nemusí mít zásadní vliv (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003 nebo ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010).

Na základě uvedeného Nejvyšší soud shledal námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.

Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný značnou část námitek obsažených v dovolání uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. 9. 2019

JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Radek Doležel

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru