Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 864/2019Usnesení NS ze dne 17.07.2019

HeslaDovolací důvody
Nebezpečné pronásledování
Sexuální nátlak
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.864.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku

§ 186 odst. 2 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 864/2019-1593

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 17. 7. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. V., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 2 To 22/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 7/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2017, č. j. 43 T 7/2017-1359, byl obviněný uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen podle § 185 odst. 3, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 2 tr. ř.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2018, č. j. 2 To 22/2018-1417, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a znovu obviněného uznal vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku a odsoudil ho podle § 186 odst. 2, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. O náhradě škody rozhodl podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 2 tr. ř.

Podle skutkových závěrů soudu druhého stupně se obviněný dopustil uvedených přečinů v podstatě tím, že v období od července 2014 do 6. 12. 2014, kdy byl zadržen a vzat do vazby, v denní i noční době, na různých místech v obvodu XY, včetně jeho bytu v XY, řádově ve stovkách případů se neustále snažil osobně, telefonicky nebo prostřednictvím textových zpráv přesvědčit poškozenou E. G., že on je pro ni ten jediný a pravý životní a sexuální partner, dožadoval se od ní zpětné odezvy a osobních schůzek, ačkoli mu jasně a opakovaně sdělila, že o navázání partnerského vztahu s ním nestojí, neustále ji přesvědčoval o své lásce k ní, proti její vůli na ní sahal a dotýkal se intimních partií jejího těla, snažil se ji líbat na ústa, v jednom případě se ve svém bytě před ní svlékl a se ztopořeným penisem, coby důkazem jeho citů k ní, se před ní promenoval, dožadoval se od ní pohlavního styku, který mu podle jeho představ měla slíbit, varoval ji touhou pomstít se jí, pokud ho bude ignorovat a nebude opětovat jeho city, hrubě ji urážel vulgárními výrazy a sexuálními návrhy, snažil se ji citově vydírat, a nejméně od listopadu 2014 jí pak skrytě i otevřeně vyhrožoval fyzickým násilím jí i jejím blízkým, křičel na ni, několikrát ji agresivně a bolestivě chytil za paže a nenechal ji od něho odejít, varoval ji, že ji bude sledovat a že si ji osobně najde ve škole, na které studuje, přičemž poškozená jeho požadavkům o kontakt opakovaně vyhovovala v obavě, že by mohl své výhružky a varování splnit, zejména když od svého urputného konání neupustil, ani když mu sdělila, že jí nezbude nic jiného, než se obrátit na policii, v přesně nezjištěný den v říjnu 2014 v XY, v bytě, který obviněný užíval a jehož vstupní dveře uzamkl, přiměl poškozenou, aby se před ním svlékla donaha, poté jí opakovaně zasunul prsty do vagíny a manipuloval tam s nimi, přitom po ní požadoval, aby mu zároveň prováděla masturbaci, a když odmítla, vykonal na ní orální pohlavní styk, přičemž poškozená takové praktiky, které po ní požadoval, aby získal důkaz, zda ji sexuálně vzrušuje či nikoli, sama strpěla pouze v důsledku předešlých negativních zkušeností s obviněným, psychického tlaku z jeho strany a jeho nežádoucího chování k ní, kvůli kterým se obávala mu odporovat, čehož si byl obviněný dobře vědom, přičemž toto celkové chování jeho osoby vedlo u poškozené k vyvolání přechodné duševní poruchy chorobného charakteru, a to akutní stresové reakce – posttraumatické stresové poruchy dosahující těžké újmy na zdraví, v důsledku čehož poškozená vyhledala odbornou psychiatrickou a psychologickou péči, jež trvala déle než sedm měsíců.

Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Namítl, že skutková zjištění soudů nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu sexuálního nátlaku. Odvolací soud nezjistil žádné zneužívání postavení z jeho strany a z toho vyplývající důvěryhodnosti a vlivu na poškozenou. Ta sice chvíli byla jeho podřízenou, avšak v době incidentu už pro něj nepracovala. Skutečnost, že je dominantní ještě neznamená, že by mu tento rys osobnosti vytvářel postavení, jehož vliv nebo autoritu je možné zneužít ve smyslu § 186 odst. 2 tr. zákoníku. Nesprávně posoudil odvolací soud jeho jednání jako nátlak, kterým „přiměl jiného“ ve smyslu § 186 odst. 2 tr. zákoníku, když toto nevyplývá ze soudem zjištěného skutkového stavu. Mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry z nich učiněnými je extrémní rozpor. Jednání, kterého se dopustil, není trestným činem a měl tedy být obžaloby zproštěn. Kromě toho odvolací soud nesprávně stanovil výši trestu, neboť vycházel pouze z § 37-39 a § 41-42 tr. zákoníku a nezabýval se § 55 odst. 2 tr. zákoníku. Nesprávně bylo aplikováno hmotné právo, pokud mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, ačkoli postačovalo uložení jiného, např. podmíněného trestu odnětí svobody. Hledí se na něj, jako by dosud nebyl souzen a nesouhlasí s tím, jak odvolací soud charakterizoval jeho osobu.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal odvolacímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby ve věci sám rozhodl rozsudkem a uložil mu podmíněný trest odnětí svobody.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že námitky obviněného, kterými nesouhlasí s právním posouzením skutku, odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak jsou zjevně neopodstatněné, což vyplývá i z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. K obecné námitce extrémního rozporu se nelze blíže vyjádřit. Námitka obviněného proti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu, neboť se jedná o námitku proti nepřiměřenosti trestu. Dovolání je dílem neopodstatněné a dílem neodpovídá uplatněným, ani jiným dovolacím důvodům.

Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Námitky proti hodnocení důkazů jsou námitkami, které obsahově neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jinému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Následně soudy pečlivě hodnotily důkazy, jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Vina obviněného byla spolehlivě prokázaná do sebe zapadajícím řetězcem důkazů, především výpovědí poškozené E. G., kterou podporují znalecké posudky hodnotící její věrohodnost a osobnostní strukturu, jakož i znalecké posudky zabývající se osobnostní strukturou obviněného, a výpis z telekomunikačního provozu mezi obviněným a poškozenou. Pochybení soudu prvního stupně v právní kvalifikaci stran té části jednání, která směřovala do sexuální oblasti poškozené, bylo napraveno soudem odvolacím, který jej posoudil jako přečin sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku. Námitka extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním přitom sama o sobě není námitkou, která by byla podřaditelná pod některý z dovolacích důvodů, nýbrž může toliko opodstatnit zásah do soudy zjištěného skutkového stavu. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal existenci namítaného extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, nebyl zde důvod k zásahu Nejvyššího soudu do soudy zjištěného skutkového stavu.

Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitky ohledně absence znaků přečinu sexuálního nátlaku, a to „přiměje jiného“ a „zneužije postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu“. Obviněný k tomu namítl, že tyto znaky nevyplývají ze soudem zjištěného skutkového stavu a jeho jednání nelze posoudit jako přečin sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo přiměje jiného k pohlavnímu styku, k pohlavnímu sebeukájení, k obnažování nebo jinému srovnatelnému chování zneužívaje jeho závislosti, nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu. K namítnuté absenci znaku „přiměje jiného“ je namístě připomenout, že naplnění tohoto znaku vyžadovaného skutkovou podstatou přečinu sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku, není založeno na násilí nebo na pohrůžkách násilí nebo jinou těžkou újmou a neobsahuje v sobě ani žádné jiné prvky agresivity. Formy, jimiž pachatel jiného přiměje k pohlavnímu styku, k pohlavnímu sebeukájení, k obnažování nebo jinému srovnatelnému chování, mohou mít různé podoby. Může jít i o různé druhy přemlouvání, žádostí či nabídek. Jde o takové způsoby, jimiž lze poškozeného přimět k tomu, aby konal, co po něm pachatel žádá (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1022/2015). V projednávaném případě byl tento nátlak na poškozenou vyvíjen dlouhodobým stalkingem i prostřednictvím četných výhrůžek směrovaných na poškozenou a její blízké. Navíc opakované přísliby obviněného, že jeho jednání vůči poškozené skončí a brzy se jej již zbaví, pokud se mu podvolí a splní jeho úkoly, ji zcela zjevně přiměly, že se obviněnému podvolila a nekladla otevřený odpor, ačkoli nekonala ve svobodné vůli. Jednáním obviněného byl znak skutkové podstaty v podobě „přiměje jiného“ naplněn a Nejvyšší soud shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.

Při posouzení, zda je v daném případě naplněn znak „zneužití postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu“, je nutné vždy vycházet z objektivně existujícího vzájemného vztahu mezi pachatelem a poškozeným (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1296/2013). Obviněným uvedený demonstrativní výčet případů, ve kterých se o naplnění tohoto znaku jedná, tak nelze považovat za výčet konečný. Mezi obviněným a poškozenou byl dlouhodobý vztah, který obviněný vybudoval jako vztah mezi dominantním nadřízeným a submisivní podřízenou osobou, který ale nebyl omezen pouze pracovním zařazením poškozené. Obviněný dostal poškozenou do pozice podřízenosti mimo jiné i dlouhodobým intenzivním stalkingem, kterým stupňoval psychický nátlak na poškozenou a dále výhrůžkami, které směřoval proti ní a jejím blízkým. S přihlédnutím ke specifickým okolnostem tohoto konkrétního případu lze přitom zdůraznit nejen existenci dřívějšího pracovního vztahu, ale i výraznější věkový rozdíl, který také umocňoval dominantní postavení obviněného vůči poškozené. Obviněný si byl vědom velmi submisivní osobnostní struktury poškozené (jak vyplývá i ze znaleckých posudků) a této skutečnosti na její úkor zneužíval. Obviněný si postavení nadřízeného vůči poškozené budoval postupně, vystupoval v dominantní pozici, nařizoval jí konání činností, požadoval plnění různých úkolů a služeb, kterým se poškozená s ohledem na obavy z obviněného podvolovala. Obviněný stále posouval hranice tohoto vztahu nadřízenosti a podřízenosti, eskaloval požadavky vůči poškozené a tato se mu s ohledem na jeho výhrůžky, svoji submisivní povahu a podlomené sebevědomí podřizovala s tím, že doufala, že obviněný splní své sliby, a poté co vyhoví jeho požadavkům, přestane ji obtěžovat. Lze tak uzavřít, že v tomto konkrétním případě je namístě vzájemný vztah obviněného a poškozené hodnotit jako faktický vztah nadřízeného a podřízené ve smyslu § 186 odst. 2 tr. zákoníku, ve kterém poškozená nekonala ve svobodné vůli, a obviněný svého dlouhodobě budovaného postavení a z něj vyplývajícího vlivu na poškozenou zneužíval. Došlo tedy z jeho strany k naplnění znaku „zneužívaje svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu“ a také tuto námitku shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Obviněný namítl, že soud mu měl v souladu s § 55 odst. 2 tr. zákoníku uložit za předmětné přečiny jiný druh trestu, než nepodmíněný trest odnětí svobody, neboť ten pokládá za nepřiměřeně přísný. K tomuto je namístě uvést, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody na tři roky byl obviněnému uložen v rámci zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody na šest měsíců až čtyři léta podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž odvolací soud ukládal úhrnný trest za podmínek § 43 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že trest uložený obviněnému není trestem, který zákon nepřipouští, ani trestem uloženým ve výměře mimo trestní sazbu, Nejvyšší soud shledal, že námitka obviněného nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nad rámec výše uvedeného je třeba doplnit, že se odvolací soud se stanovením výměry i druhu trestu dostatečně zabýval v odůvodnění svého rozsudku (str. 13 odst. 19 rozsudku odvolacího soudu), a Nejvyšší soud se s jeho závěry ztotožnil.

S ohledem na skutečnost, že obviněný námitku stran uloženého trestu uplatnil rovněž pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud pouze na okraj připomíná, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Námitka obviněného tak není s to naplnit ani uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 10. 5. 2018, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 3. 7. 2019 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 7. 2019

JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru