Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 861/2013Usnesení NS ze dne 23.10.2013

HeslaAmnestie
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.861.2013.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. f) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 11 odst. 1 písm. a) tr. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 3785/13 ze dne 25.09.2014 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jan Filip

II. ÚS 207/14 ze dne 29.04.2014 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Radovan Suchánek


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 861/2013-29

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 23. října 2013 v neveřejném zasedání o dovolání nejvyššího státního zástupce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 12 To 15/2013, podaného v neprospěch obviněných Ing. A. N. , Ing. J. D. , S. K. , M. L. , a PhDr. Z. J. , v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 17/2010, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 12 To 15/2013, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2013, sp. zn. 45 T 17/2010.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2013, sp. zn. 45 T 17/2010, bylo podle § 231 odst. 1 tr. ř. za použití § 223 odst. 1 tr. ř., z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněných Ing. A. N. , Ing. J. D. , S. K. , M. L. , a PhDr. Z. J. , pro skutek kvalifikovaný v obžalobě Městského státního zástupce v Praze jako pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.

Uvedeného trestného činu se obvinění měli dopustit tím, že po předchozí společné dohodě obviněný Ing. A. N. v postavení místopředsedy představenstva společnosti Cihelna Sedlčany, a. s., a obviněný Ing. J. D. v postavení zmocněnce této společnosti, na podkladě plné moci udělené mu Ing. A. N. , a PhDr. Z. J. v postavení výstavce šeku dále označeného, se pokusili dne 27. srpna 2003 v P. předat šek číslo ...... na částku 826.900 USD, vystavený v P. , předdatovaný na 20. prosinec 2007, výstavce P. L. , S. , St. P. P. , G. , C.I., šekovníka W. B. O. D. , K. S. , W. , USA, opatřený otiskem razítka výstavce šeku P. , S. s. , St. P. p. , G. , C.I., a podpisem s uvedením osoby vystupující za výstavce šeku Z. J. – F. D. , zástupci švýcarské společnosti P. S.A. V. U. s tím, že se jedná o řádné plnění vyplývající ze „Smíšené smlouvy o účelové půjčce a smlouvy o budoucí zástavní smlouvě“ datované 13. prosince 2000, na základě níž věřitel, společnost P. .A., poskytl společnosti C. S. , a. s., jako dlužníkovi půjčku ve výši 800.000 USD (bez úroků), přičemž takto uváděli V. U. v omyl, neboť se jednalo o nekrytý šek, který by nebyl honorován při jeho předložení před datem vystavení, a nebyl by honorován ani po jeho předložení v den vystavení, tedy 20. prosince 2007 či v době následující po tomto datu, neboť vykazuje nesrovnalosti a závady, takže by bankou nemohl být považován za řádný šek, přičemž okolnosti vystavení šeku a účel jeho podvodného použití byly známy kromě výše jmenovaných obviněných i dalším osobám, a to obviněným S. K. a M. L. , neboť šek na žádost M. L., zmocněnce společnosti Parador intermedia, s. r. o., vyhotovil obviněný PhDr. Z. J. , který jej předal S. K. , a ta ho dále předala Ing. J. D. , a to na základě dále uvedených smluv, přičemž „Smíšenou smlouvou o poskytnutí financování, o dílo a o dodávkách s právem výhradního odběru“ registrační číslo ......., datovanou 21. srpna 2003, uzavřenou mezi společností Cihelna Sedlčany, a. s., zastoupenou zmocněncem Ing. J. D. a společností Parador intermedia, s. r. o., zastoupenou jednatelkou S. K. a zmocněncem společnosti Parador intermedia, s. r. o., M. L. , který zajistil vypracování této smlouvy a dále „Smlouvou o uzavření budoucí smlouvy o přímé investici“ datovanou 26. srpna 2003, uzavřenou mezi společností Parador intemedia, s. r. o., zastoupenou S. K. a společností P. L. zastoupenou PhDr. Z. J. , se snažili vytvořit zdání, že tento nekrytý šek bude po předložení k datu vystavení proplacen, ačkoliv finanční prostředky v objemu 826.900 USD na jeho úhradu neexistovaly a jejich shromáždění k datu 20. prosince 2007 bylo naprosto nereálné a všem obžalovaným muselo být zřejmé, že společnost Cihelna Sedlčany, a. s., a její představenstvo neposkytnou prostředky k úhradě předmětného nekrytého šeku za podmínek vyplývajících ze „Smíšené smlouvy o poskytnutí financování, o dílo a o dodávkách s právem výhradního odběru“ registrační číslo ......, a takto jednali ve společném úmyslu podvodně obohatit společnost Parador intermedia, s. r. o., o částku 826.900 USD ke škodě společnosti P. S.A., sídlem Švýcarsko, F. , B. d. P. , c/o F. a J. , což v přepočtu činí 24.706.945 Kč, avšak k dokonání jednání nedošlo, neboť zástupce společnosti P. S.A. V. U. odmítl předmětný šek převzít.

Proti tomuto rozhodnutí podali stížnost státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze a poškozená společnost. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 12 To 15/2013, stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal nejvyšší státní zástupce řádně a včas dovolání v neprospěch všech obviněných opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce v úvodu zrekapituloval průběh trestního řízení. Uvedl, že usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Správy hlavního města Prahy, SKPV, OOK, ze dne 20. 5. 2004, č. j. PSP – 2100/OHK-2004, bylo zahájeno trestní stíhání výše uvedených obviněných pro skutek kvalifikovaný jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zákona k § 250 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zákona. Z podnětu stížnosti obviněných přezkoumal toto rozhodnutí státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, následně je usnesením ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. 1 KZv 133/2004, podle § 149 odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. uložil policejnímu orgánu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. V usnesení pak konstatoval, že k řádnému zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. musí prověřováním podle § 158 tr. ř. zjištěné a odůvodněné skutečnosti nasvědčovat tomu, že byl spáchán trestný čin konkrétní osobou, což se zatím nestalo. Policejní orgán Policie České republiky, Správy hlavního města Prahy, SKPV, OOK, proto ve věci dále konal prověřování a následně usnesením ze dne 25. 4. 2005, č. j. PSP-2100/OHK-2004 zahájil trestní stíhání obviněných pro daný skutek kvalifikovaný jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zákona k § 250 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zákona. Nejvyšší státní zástupce na tomto místě poznamenal, že v rámci bodu 1. výroku tohoto usnesení o zahájení trestního stíhání byl současně obviněným Ing. A. N. a Ing. J. D. kladen za vinu trestný čin porušování pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zákona spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona. Usnesení o zahájení trestního stíhání však bylo následně v tomto bodu státním zástupcem ke stížnosti obviněných zrušeno a toto dovolání se tohoto deliktu netýká. Ve věci byla posléze státním zástupcem podána obžaloba. Městský soud v Praze výše uvedeným rozhodnutím trestní stíhání obviněných zastavil a Vrchní soud v Praze se s tímto rozhodnutím ztotožnil. Soudy argumentovaly tím, že ve věci je při hodnocení dopadů rozhodnutí o amnestii na dané řízení nutné zohlednit první usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 20. 5. 2004. Již jeho prostřednictvím projevily orgány činné v trestním řízení vůli stíhat určité pachatele pro konkrétní skutek, když navíc podle soudů v usnesení ze dne 20. 5. 2004 a usnesení ze dne 25. 4. 2005 bylo popsáno v podstatě shodné jednání obviněných. Podle názoru soudů je nutné vycházet i z usnesení, které bylo zatíženo určitými formálními nedostatky a bylo proto později nahrazeno novým. Trestní stíhání obviněných tak podle soudů bylo zahájeno před více než 8 lety a bylo tedy namístě aplikovat čl. II rozhodnutí o amnestii.

S tímto závěrem však nejvyšší státní zástupce nesouhlasí. Poukázal na to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1469/2008 a sp. zn. 4 Tdo 1204/2009, o které soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí s tím, že jsou analogicky použitelná i pro tento případ, se týkala účinků usnesení o zahájení trestního stíhání, jež bylo zatíženo určitou vadou, pro niž bylo později nahrazeno novým usnesením, a to ve vztahu k promlčení trestního stíhání. Při výkladu zmíněné soudní praxe je však podle nejvyššího státního zástupce potřeba vycházet z toho, že promlčení je institutem hmotně právním. Proto i usnesení o zahájení trestního stíhání, byť ztížené jistou vadou a proto následně zrušené a nahrazené bezvadným, je-li projevem zmíněné vůle, běh promlčecí doby přerušuje. Pokud jde o čl. II rozhodnutí o amnestii, prezident nařídil, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. 1. 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující 10 let. Podle nejvyššího státního zástupce se jedná o institut procesní, jenž ukládá jistý procesní postup (zastavení) řízení, v nichž nastaly k určitému okamžiku určité podmínky. Ve věci obviněných je podle nejvyššího státního zástupce zřejmé, že jejich trestní stíhání nebylo k 1. 1. 2013 skončeno, nebylo v žádné části vedeno proti žádnému obviněnému jako proti uprchlému a bylo obviněným kladeno za vinu spáchání trestných činů, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující 10 let. Pokud však jde o poslední podmínku, že od trestního stíhání k 1. 1. 2013 muselo uplynout více než 8 let, nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že trestní stíhání obviněných, tedy řízení vedené posléze u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 17/2010, bylo zahájeno vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání dne 25. 4. 2005. V době před tímto datem trestní stíhání vedeno v souladu se zákonem podle nejvyššího státního zástupce nebylo, a tedy dobu před tímto datem nelze do doby, jež uplynula od jeho zahájení, započítat. Nejvyšší státní zástupce doplnil, že i uvedeným usnesením ze dne 20. 5. 2004 projevil policejní orgán vůli stíhat obviněné, avšak učinil tak procesně nesprávným způsobem, což vedlo k tomu, že bylo uvedené usnesení zrušeno a nastal stav, kdy žádné trestní stíhání vedeno nebylo. Smyslem čl. II rozhodnutí o amnestii podle nejvyššího státního zástupce je zamezit vedení trestního stíhání v případech, kdy (vedle dalších podmínek) orgány činné v trestní řízení nebyly schopny od jeho zahájení, tj. od okamžiku kdy prověřováním podle § 158 tr. ř. zjištěné a odůvodněné skutečnosti nasvědčovaly, že byl spáchán určitý trestný čin a že ho spáchala určitá osoba, do 1. 1. 2013 pravomocně rozhodnout o vině obviněného. Nejvyšší státní zástupce je však přesvědčen, že usnesení ze dne 20. 5. 2004 popsané podmínky nesplňovalo, a tudíž dobu vedení trestního stíhání ve věci od něj nelze odvíjet. Vrchní soud v Praze podle nejvyššího státního zástupce nesprávně aplikoval čl. II rozhodnutí o amnestii, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jakož i rozhodnutí Městského soudu v Praze a věc přikázal Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání nejvyššího státního zástupce se prostřednictvím svého obhájce vyjádřil obviněný Ing. J. D. V úvodu podrobně zrekapituloval průběh trestního řízení vůči své osobě, jakož i vůči dalším obviněným. Uvedl, že trestní stíhání v jeho věci bylo zahájeno nejprve usnesením ze dne 20. 5. 2004 a po zrušení tohoto rozhodnutí opětovně, pro týž skutek, usnesením ze dne 25. 4. 2005. Obviněný se domnívá, že za počátek trestního stíhání je nutné považovat již první usnesení o zahájení trestního stíhání. V této souvislosti poukázal na zásadu in dubio pro reo s tím, že všichni obvinění byli prakticky souvisle stíháni již od roku 2004 a dočasné zrušení zákonného podkladu pro jejich stíhání pro ně nemělo žádný praktický dopad. Uvedl, že obě citovaná usnesení měla stejnou spisovou značku, šlo o tentýž spis a totéž řízení a jediným důvodem zrušení prvního rozhodnutí byl podle obviněného nedbalý postup policejního orgánu. Tento chybný postup policejního orgánu však nelze klást k tíži obviněným při posuzování podmínek účasti na amnestii. Obviněný dále poukázal na zásadu rovnosti před zákonem s tím, že okamžiku zahájení trestního stíhání v roce 2004, musí být přikládána stejná váha při rozhodování o účasti na amnestii, jako by mu byla přikládána v jiných případech. Obviněný citoval z komentáře k trestnímu zákoníku z pasáže týkající se přerušení promlčecí doby v souvislosti s usnesením o zahájení trestního stíhání a upozornil na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 1469/2008. Uzavřel poté, že pokud v jiných případech je pro podezřelé, obviněné či odsouzené zcela zásadní a rozhodující faktická existence (vydání) byť vadného a posléze zrušeného a nově opraveného, upraveného nebo napraveného rozhodnutí (viz posuzování běhu promlčecí lhůty), musí být stejná váha přisuzována rovněž při počítání lhůt k účasti na amnestii prezidenta republiky. Obviněný dále nesouhlasí s argumentací nejvyššího státního zástupce, že promlčení je institutem hmotně právním, zatímco zastavení trestního stíhání z důvodu dopadu amnestijního rozhodnutí je institutem procesním, a to proto, že § 11 tr. ř. odkazuje ve svých konkrétních částech na jiné hmotněprávní předpisy, v případě amnestie na amnestijní rozhodnutí prezidenta a je zřejmé, že také toto rozhodnutí prezidenta republiky má charakter hmotněprávní. Obviněný je přesvědčen, že promlčení i amnestie zastavením dlouhodobého trestního řízení jsou hmotněprávní instituty, a proto považuje argumentaci nejvyššího státního zástupce za vadnou. Dále poukázal na skutečnost, že obsah samotného zrušovacího usnesení, jímž bylo zrušeno první usnesení o zahájení trestního, nevyznívá tak, že by snad trestní stíhání nebylo vůbec na místě, ale spíše se týká toho, že zahájení trestního stíhání proběhlo formálně vadně. Toto podle obviněného potvrzuje i fakt, že i po druhém usnesení se jednalo o totéž stíhání a skutek byl vymezen takřka identicky. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl jako nedůvodné.

K dovolání nejvyššího státního zástupce se prostřednictvím právního zástupce vyjádřila také poškozená, a to společnost P. S. , e. l. Jedná se ale o stranu řízení, která nemá právo podat dovolání (§ 265d odst. 1 tr. ř.) a nedoručuje se jí ani dovolání obviněného nebo nejvyššího státního zástupce k vyjádření.

III.

Nejvyšší soud zjistil, že námitky uplatněné nejvyšším státním zástupcem v dovolání odpovídají uplatněným důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) a l) tr. ř. a toto dovolání je důvodné.

Podstatou dovolacího přezkumu je otázka, jak s ohledem na čl. II. amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 posuzovat délku trestního stíhání v případě, že původní usnesení o zahájení trestního stíhání bylo zrušeno a po určité době bylo trestní stíhání zahájeno znovu. V dané věci je řešení této otázky podstatné, když při splnění všech ostatních podmínek čl. II. amnestie pro její uplatnění, namítá nejvyšší státní zástupce nesplnění podmínky, že od zahájení trestního stíhání k 1. 1. 2013 uplynulo více než 8 let.

Ve věci není sporu o tom, že poprvé bylo trestní stíhání všech obviněných pro daný skutek zahájeno usnesením policie ze dne 20. 5. 2004 a posléze bylo toto usnesení ke stížnosti obviněných zrušeno usnesením příslušného státního zástupce ze dne 14. 7. 2004. Opět bylo trestní stíhání obviněných pro totožný skutek zahájeno usnesením policie ze dne 25. 4. 2005 a po podání obžaloby Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 2. 2013, sp. zn. 45 T 17/2010, trestní stíhání obviněných zastavil podle § 231 odst. 1 tr. ř., za použití § 223 odst. 1 tr. ř., z důvodu uvedeného v ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř., když dospěl k závěru, že se amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 na trestní stíhání obviněných vztahuje.

Podstatou právního názoru soudu I. stupně, s kterým se ztotožnil také Vrchní soud v Praze, který usnesením ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 12 To 15/2013, zamítl stížnosti městského státního zástupce a poškozené obchodní společnosti proti usnesení o zastavení trestního stíhání, spočívá v podstatě v tom, že rozhodující pro posouzení délky trestního stíhání je již datum vydání prvního usnesení o zahájení trestního stíhání, tj. den 20. 5. 2004. Podle tohoto názoru tak již doba trvání trestního stíhání obviněných dosáhla délky 8 let dne 20. 5. 2012, a v době vyhlášení amnestie dne 1. 1. 2013 by v jejím čl. II. stanovenou hranici „více než 8 let“ zjevně překračovala. Zrušení původního usnesení policie o zahájení trestního stíhání státním zástupcem usnesením ze dne 14. 7. 2004, a opětovné zahájení trestního stíhání stejných obviněných pro totožný skutek usnesením policie ze dne 25. 4. 2005, podle názoru soudů obou stupňů nemá v podstatě z hlediska délky trvání trestního stíhání žádný význam. Opačný názor zastává nejvyšší státní zástupce v dovolání s tím, že trestní stíhání obviněných bylo zahájeno až vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání dne 25. 4. 2005, když v době před tímto datem nebylo trestní stíhání vedeno řádně v souladu se zákonem, a proto dobu před 25. 4. 2005 nelze započíst do doby, jež uplynula od zahájení trestního stíhání.

Nejvyšší soud konstatuje, že řešením uvedené otázky se zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 4 Tdo 859/2013, kde v obdobném případě dospěl k závěru, že při určení doby pravomocně neskončeného trestního stíhání ke dni 1. 1. 2013, tedy ke dni vyhlášení amnestie, lze uvažovat pouze s dobou, po kterou proti konkrétnímu obviněnému bylo vedeno trestní stíhání pro určitý skutek a ke dni vyhlášení amnestie nebylo toto trestní stíhání pravomocně skončeno některým ze zákonem předpokládaných rozhodnutí. Dobu, po níž bylo proti obviněným vedeno v pořadí první trestní stíhání, je přitom třeba započítat do celkové doby pravomocně neskončeného trestního stíhání, protože původně zahájené trestní stíhání nebylo pravomocně skončeno (bylo pouze dočasně zrušeno) a nové, v pořadí druhé trestní stíhání obviněných na předchozí trestní stíhání ve všech podstatných okolnostech navazovalo. Zejména bylo vedeno pro totožný skutek, jenž měl zakládat stejný trestný čin (viz str. 8 výše uvedeného usnesení sp. zn. 4 Tdo 859/2013).

Ani v této trestní věci Nejvyšší soud neshledává důvod odchýlit se od uvedeného právního názoru již Nejvyšším soudem vysloveným v jiném rozhodnutí. Zjistil-li tedy soud I. stupně, že trestní stíhání obviněných v této trestní věci bylo zahájeno usnesením ze dne 20. 5. 2004, které bylo ke stížnosti obviněných zrušeno usnesením státního zástupce ze dne 14. 7. 2004, trvalo v tomto období trestní stíhání 1 měsíc a 24 dní. Od dalšího zahájení trestního stíhání usnesením policie ze dne 25. 4. 2005, až do dne vyhlášení amnestie dne 1. 1. 2013, pak trestní stíhání obviněných trvalo 7 let, 8 měsíců a 6 dní. Celková doba trestního stíhání tak nepřesáhla hranici 8 let trvání, když byla k 1. 1. 2013 v délce pouze 7 let a celých 10 měsíců. Pokud Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítnutím stížnosti potvrdil nesprávné usnesení soudu I. stupně o zastavení trestního stíhání obviněných podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř., tj. z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, ačkoliv pro aplikaci čl. II. této amnestie nebyla splněna podmínka uplynutí více než 8 let od jeho zahájení k 1. 1. 2013, byly naplněny uplatněné důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) a l) tr. ř. Bylo totiž rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. c) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. tím, že bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení. Je proto na soudu I. stupně, aby po projednání věci v hlavním líčení o obžalobě meritorně rozhodl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. října 2013

Předseda senátu

JUDr. Michal Mikláš

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru