Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 859/2020Usnesení NS ze dne 01.09.2020

HeslaPodvod
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.859.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1, 4 písm. d) předpisu č. 40/2009 Sb.


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 859/2020-1328

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 1. 9. 2020 o dovolání obviněného J. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 5 To 507/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 94/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 9. 2019, č. j. 4 T 94/2017-1192, byl obviněný J. K. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří a půl roku, a byla mu uložena povinnost ve zkušební době podle svých možností uhradit škodu zločinem způsobenou. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 350 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, celkem tedy ve výši 350 000 Kč, s tím, že peněžitý trest bude zaplacen v 10 měsíčních splátkách po částce 35 000 Kč (výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, pokud nezaplatí dílčí splátku včas), s náhradním trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo dále rozhodnuto, že obviněný je povinen nahradit poškozené společnosti F. S. D., škodu ve výši 1 215 000 Kč.

2. K odvolání obviněného směřovanému do všech výroků napadeného rozsudku Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 2. 2020, č. j. 5 To 507/2019-1260, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek zrušil pouze ve výroku o uložení peněžitého trestu, ve zbytku zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

3. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudů obviněný dopustil stručně řečeno tak, že dne 15. 7. 2015 v Popůvkách jako osoba jednající jménem obchodní společnosti D. C., jakožto kupující, s cílem obohatit sebe a tuto společnost uzavřel s poškozenou obchodní společností F. S. D., jakožto prodávajícím, zastoupenou na základě plné moci S. M. Š., kupní smlouvu týkající se prodeje osobního vozidla Porsche Panamera Turbo za kupní cenu 1 815 000 Kč včetně DPH splatnou ve dvou splátkách (první splátka ve výši 600 000 Kč byla splatná k podpisu kupní smlouvy a druhá splátka ve výši zbytku kupní ceny byla splatná k 31. 12. 2015), přičemž uvedl v omyl prodávající obchodní společnost, že dostojí stanoveným podmínkám, zejména uhradit ve stanovené lhůtě plnou kupní cenu, ačkoliv již od počátku jednal v úmyslu uhradit pouze první část kupní ceny ve výši 600 000 Kč a zbytek neuhradit a obohatit se, k čemuž skutečně došlo, když při podpisu smlouvy byla uhrazena pouze část kupní ceny ve výši 600 000 Kč, výše uvedené osobní vozidlo bylo předáno do dispozice obchodní společnosti D. C., avšak k uhrazení zbývající části kupní ceny ve stanovené lhůtě ani později nedošlo, neboť obviněný popřel uzavření kupní smlouvy s tím, že podle něj se nejednalo o kupní smlouvu, ale jen o listinu sloužící k zastření jeho půjčky poskytnuté obchodní společnosti F. S. D., následně obviněný převedl předmětné vozidlo na jím ovládanou společnost P. p., uvedeným jednáním způsobil poškozené obchodní společnosti škodu ve výši 1 215 000 Kč.

4. Obviněný podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, ve kterém uplatnil důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení spočívajícím v posouzení otázky, zda byla poškozená společnost povinna uhradit DPH z prodeje vozidla a v jaké výši. Připomněl svou argumentaci obsaženou v odvolání, že pokud poškozená odvedla DPH pouze z částky 600 000 Kč, svědčí to o tom, že se nejednalo o koupi, ale o smlouvu o zápůjčce, jak od počátku tvrdí (v případě prodeje se musí DPH odvést z celé kupní ceny). Na podporu svých námitek obviněný citoval několik ustanovení zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), ve znění pozdějších předpisů, i judikaturu Soudního dvora EU a Nejvyššího správního soudu. Uzavřel, že pokud by se vycházelo z předpokladu o neexistenci půjčky, potom to znamená, že poškozená společnost nesplnila daňovou povinnost ohledně přiznání a odvedení DPH. Napadený rozsudek pochybil, pokud dospěl k závěru o úhradě DPH ještě nad rámec povinností těchto subjektů. Toto nesprávné hmotněprávní posouzení mělo podle obviněného vliv na posouzení věrohodnosti svědka Z. V.

5. Soudy se podle dovolatele rovněž odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu ohledně omylu právnické osoby. Soud prvního stupně konstatoval, že skutečnost, že by byla svědkyně S. M. Š. uvedena v omyl, se nepodařilo prokázat. Má-li však být trestný čin podvodu spáchán na právnické osobě, musí jednat v omylu fyzická osoba, jež je oprávněna učinit daný úkon. Ve skutkové větě zcela absentuje, kterou fyzickou osobu měl obviněný uvést v omyl. Nejvyšší soud v minulosti přijal praxi, že nedostatečný či nepřesný popis skutku ve výroku rozhodnutí nenaplňuje dovolací důvod, jsou-li rozhodné skutkové okolnosti podrobněji rozvedeny alespoň v odůvodnění rozhodnutí. Z odůvodnění lze dovozovat, že obviněný nepodvedl svědkyni S. M. Š., nýbrž svědka Z. V. Obviněný však se svědkem Z. V. vůbec nejednal, naopak ohledně uzavření smlouvy se domlouval pouze se svědkyní S. M. Š. Nemohl tak uvést v omyl někoho, s kým vůbec nejednal. Dovolatel vyjádřil nesouhlas s názorem odvolacího soudu ohledně možné role svědkyně S. M. Š. vyjádřeným v odstavci 34 odůvodnění napadeného usnesení. Poukázal na údajný extrémní rozpor mezi výpovědí svědka Z. V., že s obviněným jednala pouze S. M. Š., a odůvodněním napadeného usnesení, v němž se uvádí, že prodej byl mezi obviněným a poškozeným dojednán ústně včetně prodejní ceny.

6. Vytkl dále, že soudy neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe, ačkoliv byly k tomu v dané věci splněny podmínky. Tím došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Podle názoru obviněného se jedná o běžný občanskoprávní spor o zaplacení kupní ceny, poškozená společnost měla svůj nárok uplatnit u civilního soudu prostřednictvím žaloby. Rovněž odkázal na nález Ústavního soudu týkající se pojetí trestní represe jako prostředku ultima ratio.

7. K porušení práva na spravedlivý proces došlo rovněž v důsledku zamítnutí jeho návrhu na doplnění dokazování (navrhoval, aby si odvolací soud vyžádal sdělení od Československé obchodní banky ohledně stavu účtu poškozené společnosti). Tento důkaz byl přitom údajně způsobilý vyvrátit pravdivost výpovědi svědka Z. V., na které oba soudy vystavěly závěr o jeho vině. Následně obviněný vyjmenoval důkazy, jež mají prokazovat nevěrohodnost a nepravdivost výpovědi jmenovaného svědka. Uzavřel to konstatováním, že soudy obou stupňů porušily svou povinnost zakotvenou v § 2 odst. 5 tr. ř.

8. Dovolatel požadoval, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, aniž by navrhl další postup Nejvyššího soudu.

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitka týkající se neodvedení DPH poškozenou společností nespadá pod uplatněný dovolací důvod, kromě toho pro posouzení věci není směrodatná a nadto v ní jsou soudu podsouvány závěry v rozporu se skutečností. Fakticky se obviněný snažil zpochybnit věrohodnost svědka Z. V., jde tedy o otázku hodnocení důkazů. Potenciál naplnění uplatněného dovolacího důvodu má námitka týkající se omylu právnické osoby. Právní závěry odvolacího soudu však podle státního zástupce nejsou s dovolatelem označenou judikaturou v rozporu. Osobou jednající za poškozenou společnost byl v prvé řadě Z. V., který zastával v poškozené společnosti funkci jednatele. Jen prostřednictvím vyvoláním omylu této osoby mohl obviněný svým jednáním dosáhnout obohacení a způsobit společnosti škodu. Svědkyně S. M. Š. nebyla v postavení osoby jednající za společnost, aby mohla rozhodnout o tom, jakým způsobem společnost naloží se svým hmotným majetkem. Jedině Z. V. mohl dát pokyn k majetkové dispozici s dotčeným motorovým vozidlem. On rozhodl o prodeji motorového vozidla a za tím účelem vystavil svědkyni plnou moc. Pokud by byl obeznámen se skutečnými úmysly obviněného, tzn. neuhradit podstatnou část kupní ceny a vozidlo dále převést, nikdy by takovou dispozici s majetkem společnosti nepřipustil. Soudy nepochybily ani v závěru o společenské škodlivosti činu, neboť se jednalo o úmyslný zločin a jednání obviněného mělo znaky předem plánovaného a promyšleného postupu. Způsob jednání a záměr obviněného očividně překročil hranice soukromoprávního vztahu a nabyl ryze kriminální povahy. V této věci nebylo ani zasaženo do práva dovolatele na spravedlivý proces z důvodu tzv. opomenutého důkazu, neboť odvolací soud se s potřebou doplnit dokazování dostatečně vypořádal.

10. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. jako zjevně neopodstatněné.

11. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný replikou, v níž nesouhlasil s názorem, že stačí uvést v omyl „nějakou“ fyzickou osobu. Naopak musí být uvedena v omyl taková fyzická osoba, která byla oprávněná učinit příslušný právní úkon v dané věci. V tomto případě by tedy musela být uvedena v omyl svědkyně S. M. Š., ona však v omylu nejednala, jak uzavřely oba soudy. Obviněný tak nemohl předmětný trestný čin spáchat. Rovněž nesouhlasil s vyjádřením státního zástupce, že nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces z důvodu tzv. opomenutého důkazu. Má za to, že prokázal nevěrohodnost svědka Z. V. nejedním důkazem, žádný z nich však soudy nevzaly v potaz. V tomto případě šlo o situaci „tvrzení proti tvrzení“ a soudy tak měly povinnost řádně posoudit věrohodnost jednotlivých výpovědí (poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Dovolatel setrval na svém závěrečném návrhu.

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

13. Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

14. Větší část námitek uplatněných dovolatelem nebylo možné podřadit pod uplatněný důvod dovolání, jelikož se týkaly nikoli nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, nýbrž směřovaly proti skutkovým zjištěním soudů a spočívaly v jiném hodnocení provedených důkazů.

15. To platí rovněž o výhradě obviněného, která byla rozvedena v úvodu dovolání a týkala se posouzení, zda byla poškozená společnost povinna uhradit DPH z prodeje vozidla a v jaké výši. Posouzení této otázky je ve vztahu k trestné činnosti obviněného irelevantní. Navzdory tomu, že na to poukazovaly soudy obou stupňů (srov. odstavec 59 odůvodnění rozsudku a odstavec 31 odůvodnění napadeného usnesení), obviněný zahrnul tuto námitku i do svého dovolání a podrobně ji rozvedl. Již odvolací soud přitom konstatoval nesrozumitelnost tvrzení obviněného, že údajné neodvedení DPH z celé kupní ceny je přímým důkazem jednak o zastřené smlouvě o zápůjčce a jednak o nevěrohodnosti svědka Z. V. Uvedená námitka je nelogická, jelikož tvrzená skutečnost (tj. odvedení DPH jen z obdržené zálohy ve výši 600 000 Kč) může mít jen stěží vliv na posouzení případné nevěrohodnosti svědka Z. V. nebo na samotný závěr o vině obviněného. Kromě toho tato skutečnost sama o sobě ani nemůže implikovat závěr, že se v tom případě jednalo o zastřenou smlouvu o zápůjčce. Ve skutečnosti zde dovolatel opět předkládá odlišnou – od počátku trestního řízení tvrzenou – verzi skutkového stavu, že ve skutečnosti nešlo o uzavření kupní smlouvy, nýbrž o disimulaci smlouvy o zápůjčce simulovanou kupní smlouvou. Především se však touto námitkou snaží vyvrátit závěr soudů o věrohodnosti výpovědi svědka Z. V. Nejvyšší soud odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, kde se těmito námitkami dostatečným a přesvědčivým způsobem zabývaly (viz odstavce 52 – 60 odůvodnění rozsudku a odstavce 28 – 34 odůvodnění usnesení).

16. Posouzení věrohodnosti svědka Z. V. se fakticky týkala i v závěru dovolání uvedená námitka obviněného, prostřednictvím níž bylo poukazováno na porušení práva na spravedlivý proces v důsledku zamítnutí návrhu na doplnění dokazování. Obviněný navrhoval vyžádat si sdělení od Československé obchodní banky ohledně stavu účtu poškozené společnosti, což mělo ve svém důsledku dokazovat špatnou finanční situaci této společnosti v inkriminovaném období a její potřebu vzít si od obviněného půjčku. Tímto chtěl (jakož i jinými důkazy) zpochybnit závěr soudů o věrohodnosti svědka Z. V.

17. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

18. Námitku dovolatele by bylo možné zařadit do první z uvedených skupin, tj. jako námitku vady tzv. opomenutého důkazu. Z odůvodnění napadeného usnesení je však zřejmé, že odvolací soud dobře zvážil potřebu provedení dalších důkazů pro zjištění finanční situace poškozené obchodní společnosti, přičemž logickým způsobem vysvětlil, proč nakonec nevyhověl návrhům obhajoby na jejich provedení (odstavec 25 odůvodnění usnesení). Výše uvedeným postupem soudů proto nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Rovněž nutno zdůraznit, že se očividně nejednalo o situaci „tvrzení proti tvrzení“; odkaz na zmíněnou judikaturu Ústavního soudu je proto nepřiléhavý. Odvolací soud vyložil, že obhajoba obviněného spočívající ve zdůrazňování špatné finanční situace poškozené společnosti, čímž vysvětloval její potřebu uzavřít smlouvu o zápůjčce, nedává logický smysl, jelikož ve špatné finanční situaci či dokonce předlužení společnosti by se naopak tím spíše nabízelo nepotřebné a nevyužívané vozidlo prodat, než je činit předmětem zástavy za finanční půjčku s perspektivou nutnosti budoucího vyplacení.

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a procesně účinně provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy). O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Je pravdou, že konstatování Městského soudu v Praze obsažené v odstavci 33 odůvodnění jeho usnesení, že prodej byl mezi obviněným a poškozeným předjednán resp. dojednán ústně, není možné považovat za přesné. Nicméně z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i ze zbylého kontextu odůvodnění usnesení soudu odvolacího je zřejmé, že soudy vycházely ze skutkového zjištění, že obviněný a poškozená obchodní společnost dohodli prodej vozidla Porsche skrze svědkyni S. M. Š., která fungovala jako jakýsi prostředník mezi obviněným a jednatelem poškozené společnosti – svědkem Z. V. Dílčí nepřesnost, na kterou dovolatel poukázal, tudíž nemůže mít za důsledek porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

20. Relevantně obviněný namítl nesprávné hmotněprávní posouzení vyvolání omylu u právnické osoby. Jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou.

21. Objektivní stránka trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda nikoli nepatrná na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Způsobí-li takovým činem značnou škodu, je naplněna kvalifikovaná skutková podstata uvedená v odstavci 4 písm. d) téhož ustanovení. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Má-li být trestný čin podvodu spáchán uvedením v omyl, s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 2049 a násl.).

22. Jestliže tedy měla být podvedenou právnickou osobou obchodní společnost F. S. D., jde o to posoudit, která fyzická osoba jednající v rámci činnosti této právnické osoby a v jakém postavení byla uvedena v omyl, resp. v důsledku tohoto omylu jednala. Právnická osoba jako celek, jak z její podstaty vyplývá, nemůže mít vlastní představu, protože představy jako produkty myšlenkové činnosti jsou vlastní jen fyzické osobě. Rovněž majetkovou dispozici v omylu nemůže činit právnická osoba jako celek, nýbrž jen prostřednictvím určitých fyzických osob, jejichž jednáním se právnická osoba projevuje navenek. Proto k příslušným majetkovým dispozicím jsou oprávněny jen některé fyzické osoby, jejichž jednání navenek je považováno za jednání právnické osoby. Právnická osoba jedná navenek v omylu, jestliže je uveden v omyl především její statutární orgán, resp. člen jejího kolektivního statutárního orgánu (§ 164 o. z.), či její zaměstnanec, který ji zastupuje v rozsahu obvyklém vzhledem k jeho zařazení nebo funkci (§ 166 o. z.), nebo zástupce, jenž právnickou osobu zastupuje na základě smluvního zastoupení (§ 441, § 450 o. z.). Jde o fyzickou osobu, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení. V každém případě však musí jít o takovou fyzickou osobu jednající v rámci právnické osoby, jejíž činnost či nečinnost v důsledku omylu je v příčinné souvislosti se vznikem škody a s obohacením pachatele či jiné osoby (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu 16. 7. 2003, sp. zn. 5 Tdo 443/2003).

23. V tomto případě je zásadní, že samotné rozhodnutí o uzavření kupní smlouvy učinil jednatel obchodní společnosti F. S. D., Z. V. Vyplývá to nejen z výpovědi samotného svědka Z. V., ale i výpovědi svědkyně S. M. Š. Konstatování odvolacího soudu ve vztahu k této svědkyni o „pošťákovi bez vlastní vůle“ v podstatě vystihuje situaci, jak byla zjištěna soudy. Následně – tedy až na základě svého již učiněného rozhodnutí – udělil svědek Z. V. dne 14. 7. 2015 (tj. pouhý den před samotným podpisem smlouvy) plnou moc pro svědkyni, jejímž primárním účelem byl prodej Porsche. Samotná svědkyně pak kupní smlouvu následující den podepsala, převzala hotovost a uložila ji do banky. Dne 17. 7. 2015 byla předmětná plná moc zase odvolána. Sama svědkyně o ničem nerozhodovala, podle svých slov si kupní smlouvu ani nepřečetla, zkrátka jen udělala, co po ní pan V. požadoval. Vzhledem k tomu, že nebylo v kompetenci svědkyně, aby rozhodla o prodeji vozidla (fakticky pouze plnila příkazy svého nadřízeného Z. V.), logicky nemohla učinit rozhodnutí týkající se předmětné majetkové dispozice v důsledku omylu vyvolaného obviněným. Touto jednající fyzickou osobou, jejíž jednání (tj. rozhodnutí o prodeji Porsche a udělení plné moci za účelem jejího prodeje) učiněné v důsledku omylu je v příčinné souvislosti se vznikem škody, je proto jednatel Z. V., a nikoli svědkyně S. M. Š., jak tvrdil dovolatel. Správnost tohoto závěru lze demonstrovat za pomoci teorie condicio sine qua non. Pokud by Z. V. neučinil jakožto jednatel společnosti rozhodnutí prodat vozidlo Porsche a neudělil svědkyni S. M. Š. plnou moc právě k takové majetkové dispozici, k prodeji vozidla by nedošlo a škoda obchodní společnosti F. S. D., by nevznikla. Námitka dovolatele, že svědkyně S. M. Š. nejednala v omylu, pročež obchodní společnost F. S. D., nemohla být uvedena v omyl, je tak ve světle výše uvedeného zjevně neopodstatněná.

24. K judikatuře Nejvyššího soudu, na kterou dovolatel několikrát odkázal, je možné konstatovat, že ta není s výše uvedeným závěrem v rozporu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný pod č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu 16. 7. 2003, sp. zn. 5 Tdo 443/2003, na které bylo výše odkazováno). Situace, v nichž Nejvyšší soud byl nucen zrušit rozhodnutí soudů nižších stupňů v důsledku absence omylu na straně právnické osoby, se týkaly jiného skutkového stavu odlišného od této věci, jak správně podotkl již Městský soud v Praze v odstavci 34 odůvodnění napadeného usnesení. Šlo o situace, kdy jednatelé obchodní společnosti, která vystupovala jako poškozená, nejednali v omylu, naopak věděli o podvodném záměru druhé strany, a dané jednání proto spíše nasvědčovalo spáchání trestného činu zpronevěry, nikoli podvodu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1056/2015).

25. Obviněný dále argumentoval porušením zásady subsidiarity trestní represe a domáhal se aplikace principu ultima ratio s tím, že věc měla být vyřešena v rámci občanskoprávního řízení. Tato námitka je pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná, avšak rovněž zjevně neopodstatněná. Z principu ultima ratio nevyplývá, že by vždy, když právní řád upravuje dotčené vztahy současně i předpisy jiných právních odvětví, bylo možné od aplikace trestního práva ustoupit. V daném případě šlo o jednání vykazující poměrně vysokou společenskou nebezpečnost, a to jak vzhledem k výši způsobené škody, tak i vzhledem k charakteru samotného chování obviněného, které bylo posouzeno jako relativně rafinované a dopředu naplánované (srov. odstavec 39 odůvodnění napadeného usnesení). Nebyly zjištěny žádné skutečnosti svědčící pro závěr, že by posuzovaný skutek neodpovídal z hlediska spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Uplatnění trestní represe je v tomto případě proporcionálním zásahem do práv obviněného.

26. Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 9. 2020

JUDr. Josef Mazák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru