Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 842/2020Usnesení NS ze dne 26.08.2020

HeslaTěžká újma na zdraví
Ublížení na zdraví úmyslné
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.842.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 146 odst. 1, 3 předpisu č. 40/2009 Sb.

§ 122 odst. 2 písm. i) předpisu č. 40/2009 Sb.


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 842/2020-336

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. 8. 2020 o dovolání obviněného M. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 10 To 377/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 63/2019 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. 10. 2019, č. j. 16 T 63/2019-259, byl M. P. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti osmi měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu a nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že obviněný je povinen zaplatit na náhradu škody poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví částku 8 785 Kč a poškozené Š. J. částku 169 906,30 Kč. Druhé jmenované poškozené pak ještě na náhradu nemajetkové částku 50 000 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy byla Š. J. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 4. 2. 2018 kolem 18:00 hodin v domě č. p. XY ve XY ulici v obci Svémyslice, okres Praha-východ, s úmyslem ublížit jí na zdraví, fyzicky napadl poškozenou Š. J., nar. XY, tak, že ji opakovaně udeřil rukou do obličeje a do hlavy silou nezanechávající stopy na těle poškozené, tiskl jí paže a krk, strčením do těla ji srazil na kuchyňský stůl a šátkem uvázaným kolem krku jí tisknul hrdlo, čímž jí způsobil krevní podlitiny na obou pažích a na levém stehně, zarudnutí krku a jeho defekt omezující poškozenou nutností přijímat pouze kašovitou stravu po dobu dvou dnů, a také posttraumatickou stresovou poruchu vyžadující pracovní neschopnost poškozené a projevující se silnou nespavostí, dávením a zažívacími potížemi, jakož i nemožností běžné komunikace s jinými lidmi i poruchou soustředění trvajícími nejméně do 22. 11. 2018 (datum výslechu poškozené jako svědkyně v přípravném řízení).

3. Odvolání obviněného (kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu mimo výroku o odkázání poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních) Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 1. 2020, č. j. 10 To 377/2019-288, podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu, a odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že k posouzení skutku podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku došlo na základě závěru, že následkem jeho útoku poškozená utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu a že jde tedy o vážnou poruchu zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Podle obviněného se však o vážnou poruchu zdraví nejednalo. Soud dále na základě délky pracovní neschopnosti poškozené uložil obviněnému zaplatit poškozené náhradu škody v podobě ušlé mzdy ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem a vyplacenými dávkami nemocenského pojištění. Délka pracovní neschopnosti do května 2019 však podle obviněného nebyla důvodná, resp. byla účelová a sám soud konstatuje trvání příznaků posttraumatické stresové poruchy v popisu skutku jen do 22. 11. 2018. Dále soud obviněnému uložil uhradit poškozené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 50 00 Kč. Vznik této újmy dává do souvislosti též s tím, že poškozené byla po rok trvající pracovní neschopnosti přiznána invalidita I. stupně. To vše považuje obviněný za nesprávný postup a nesprávné závěry soudu, které zůstaly odvolacím soudem nenapraveny.

5. Zjištění, že poškozená utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu a že se jedná o vážnou poruchu zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, je podle obviněného v příkrém rozporu s provedeným dokazováním, zejména s výpovědí znalce MUDr. Petra Navrátila. Obviněnému navíc nebylo umožněno, aby se náležitě hájil, neboť jeho důkazní návrhy na svědecké výpovědi ke zjištění příznaků posttraumatické stresové poruchy u poškozené byly oběma soudy opakovaně zamítány. To obviněný považuje za porušení svého práva na obhajobu a na spravedlivý proces.

6. Ze zmíněného znaleckého posudku podle obviněného vyplývá, že poškozená sice utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu, ale ta má „ráz ublížení na zdraví“. Při doplňujícím výslechu znalec uvedl, že závažnost nebyla v době vyšetření tak tíživá, jak popisovala ambulantní lékařka. Pracovní neschopnost se v takových případech vystavuje, ale nebývá několikaměsíční. Charakter potíží je diskomfort, potíže vytvářejí nepohodu a mají dlouhodobý charakter, ale nejsou důvodem pro několikaměsíční pracovní neschopnost. V tomto případě došlo ke střednímu typu poruchy. Obviněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 751/2017, s tím, že ne každá posttraumatická stresová porucha představuje těžkou újmu na zdraví.

7. Podle obviněného jej měl soud s ohledem na zásadu in dubio pro reo odsoudit jen za trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a odkázat poškozenou s celým nárokem na náhradu škody i nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, jelikož délka její pracovní neschopnosti nebyla spolehlivě prokázána jako důvodná a invalidita I. stupně nemůže být následkem daného trestného činu. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu Praha-východ k novému projednání a rozhodnutí.

8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření rovněž odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 751/2017 (č. 29/2018 Sb. rozh. tr.) a s námitkami obviněného se v zásadě ztotožnila. Ze znaleckého posudku MUDr. Petra Navrátila a PhDr. Jiřího Kloseho, Ph.D., podle ní nevyplývá popis žádných konkrétních potíží, kterými poškozená v inkriminované době trpěla, a které by mohly být indikátorem pro závěr soudu, že trpěla takovými potížemi, které jí bránily v obvyklém způsobu života, do něhož jí vážně zasahovaly, takže se nemohla projevovat a chovat podle svých zvyklostí a obstarávat si obvyklým způsobem svoje životní potřeby a uspořádat svoje sociální poměry. Byť poškozená byla v pracovní neschopnosti a bylo by tedy možné z tohoto údaje dovodit, že jí psychické potíže bránily v obvyklém způsobu života, do kterého je třeba zařadit pracovní výkon, je na druhou stranu podle státní zástupkyně třeba zvážit konstatování znalců, že obvykle nebývá stanovena tak dlouhá pracovní neschopnost, resp. že pracovní neschopnost poškozené neodpovídá stupni rozvoje posttraumatické stresové poruchy, která byla pouze střední. Ani z výpovědi samotné poškozené podle státní zástupkyně nevyplývá, že by její potíže dosahovaly takového stupně, který by byl srovnatelný s vážnými poruchami zdraví vypočtenými v ustanovení § 122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku. Jestliže popsala stres, že se jí udělalo zle, stáhl se jí žaludek, nebyla schopna jíst, spát a fyzicky ji to vyčerpávalo a musela přemýšlet o tom, proč ke konfliktu mezi ní a obviněným došlo, popisuje podle státní zástupkyně potíže obvykle se vyskytující v souvislosti s běžným stresem, nikoliv takové potíže, které by svědčily o vážné poruše zdraví.

9. Podle státní zástupkyně však v daném případě vznikají pochybnosti i o tom, zda jednání obviněného bylo správně právně kvalifikováno jako zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť z popisu skutku není zjevné, že by poškozená vůbec utrpěla prostou újmu na zdraví. Jednání obviněného by v případě prokázání toho, že posttraumatická stresová porucha je citelnou újmou v obvyklém způsobu života poškozené, mohlo být podle státní zástupkyně právně kvalifikováno jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku.

10. V posuzované trestní věci se podle státní zástupkyně soudy rovněž nedostatečně zabývaly tím, zda v případě obviněného lze dovodit zavinění následku představovaného posttraumatickou stresovou poruchou alespoň z nevědomé nedbalosti. Státní zástupkyně považuje útok obviněného za nijak zvlášť razantní, nikoli brutální. U poškozené nebyly zaznamenány vyjma modřin a pohmoždění krku žádné objektivní známky jí popisovaného brutálního fyzického poranění. Muselo proto jít o údery vedené malou silou. Podle státní zástupkyně je otázkou, zda vzhledem k provedenému útoku měl možnost obviněný předvídat vzniklý škodlivý následek představovaný několik měsíců trvající posttraumatickou stresovou poruchou. Podle ní by ho nemohl předvídat ani žádný jiný průměrně disponovaný člověk, neboť posttraumatická stresová porucha obvyklým a očekávaným následkem násilného jednání spáchaného za obdobných skutkových okolností rozhodně není.

11. Za nepřezkoumatelný státní zástupkyně považuje výrok o náhradě nemajetkové újmy. Nevyplývá z něj totiž, o jakém nároku poškozené vlastně soudy rozhodovaly, neboť přiznaný nárok ani jeden ze soudů nekonkretizoval. Nárok na náhradu nemajetkové újmy na zdraví podle § 2958 o. z. tvoří jednotlivé dílčí samostatné nároky na náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění a další nemajetkovou újmu, které samostatně vznikají a zanikají, tedy se i samostatně promlčují (viz č. 7/2019 Sb. rozh. obč.). Z adhezního výroku ani ve spojení s odůvodněním rozsudku jednoznačně nevyplývá, jaký druh nároku poškozené odvolací soud kompenzoval. Duševní útrapy mohou být zahrnuty pod tzv. psychickou bolest a mohou být odčiněny jako náhrada za bolest, mohou však být odčiněny také jako ztížení společenského uplatnění, a to v závislosti na relativní trvalosti poškození zdraví. Ani z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nelze zjistit, co a proč poškozené přiznal a proč jí přiznal částku ve výši 50 000 Kč, přestože nárokovala částku daleko vyšší. Pro své rozhodnutí si soud podle státní zástupkyně ani nevytvořil dostatečně strukturovaný a pochopitelný skutkový podklad, neboť neprovedl ani znalecký posudek znalce MUDr. Flídra, který vyčíslil nemajetkovou újmu, která byla poškozené způsobena.

12. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu Praha-východ k novému projednání a rozhodnutí.

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).

16. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

17. Nejprve je třeba zdůraznit, že v řízení nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu opomenutých důkazů. Zamítnutí důkazních návrhů obviněného soudy řádně a logicky zdůvodnily.

18. Byť obviněný ve svém dovolání napadá závěr o naplnění znaku způsobení těžké újmy na zdraví, podstatnou část jeho argumentace tvoří námitky směřované do skutkových zjištění a o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak lze hovořit pouze s určitou dávkou tolerance. Obviněný totiž především zpochybňuje posouzení věrohodnosti poškozené, která podle jeho názoru své potíže zveličovala, a také hodnocení důkazů, zejména znaleckého posudku, resp. výpovědi znalce MUDr. Petra Navrátila v souvislosti s dalšími důkazy. Nejvyšší soud nicméně shledal, že skutková zjištění tvořící podklad pro závěr o vzniku těžké újmy na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku jsou dostatečná a bylo možno je na základě provedeného dokazování takto učinit (nevykazují tedy ani známky extrémního rozporu s provedenými důkazy).

19. Těžkou újmou na zdraví ve smyslu posledně citovaného ustanovení se rozumí delší dobu trvající vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Ačkoli soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nezmínily obviněným namítaný judikát, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29/2018 Sb. rozh. tr., nelze říci, že by jejich závěry byly se zde prezentovaným právním názorem v rozporu (viz odůvodnění odvolacího soudu v odst. 8 jeho usnesení). Podle právní věty tohoto rozhodnutí „pro závěr o tom, že posttraumatická stresová porucha je delší dobu trvající (rozuměj vážnou – pozn. NS) poruchou zdraví, a tedy těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, zásadně nestačí zjištění o jejím přetrvávání po relativně dlouhou dobu, ale je nutné, aby představovala velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Musí být spojena s takovými potížemi, které nejenže trvají delší dobu, ale poškozenému brání v obvyklém způsobu života, do něhož mu vážně zasahují tak, že se nemůže projevovat a chovat podle svých zvyklostí a obstarávat si obvyklým způsobem své životní potřeby a uspořádat své sociální poměry.“ Nejprve je třeba připomenout, že onou „delší dobou“ se v duchu ustálené judikatury obvykle rozumí doba šesti týdnů. „Velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného“ je tedy třeba vztáhnout k této době šesti týdnů, nikoli vyžadovat, aby se posttraumatická stresová porucha tímto závažným způsobem projevovala po celou dobu svého trvání, tedy např. po dobu dvou let. Kromě toho je třeba si uvědomit, že její příznaky se mohou projevit i se značným odstupem od traumatizující události, nemusejí tedy v největší intenzitě vždy bezprostředně na spáchání skutku časově navazovat.

20. Pro vyhodnocení, co lze považovat za „velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného“ nelze vycházet pouze z citované právní věty, která představuje určité zobecnění, ale je nutno vzít v úvahu, jaké konkrétní projevy poškozeného Nejvyšší soud v daném případě za takovou újmu považoval (v uvedené věci bylo odmítnuto dovolání obviněného, kterým právě závěr o naplnění znaku těžké újmy na zdraví napadal), a porovnat je s aktuálně projednávaným případem (samozřejmě při vědomí toho, že každý případ je třeba v tomto směru posuzovat individuálně). Z popisu obsaženého v odůvodnění zmiňovaného rozhodnutí lze zjistit, že na základě skutku spáchaného v blíže nezjištěných dnech v období od ledna roku 2013 do dne 19. 7. 2013 se u poškozeného „začala postupně projevovat duševní porucha chorobného rázu, tzv. posttraumatická stresová porucha, projevující se nejméně do 21. 5. 2015 přes vyhledanou odbornou pomoc vegetativní hyperaktivací se zvýšenou dráždivostí, přehnanými úlekovými reakcemi, nespavostí, úzkostí, depresemi, opakovaným oživováním traumatu v dotírajících vzpomínkách (tzv. flashbacks) nebo snech, které se objevují na pozadí stálého pocitu necitlivosti a emočního otupění, vyhýbání se situacím připomínajícím prožité trauma, kteréžto symptomy ho omezily zejména v obvyklém způsobu života.“ Z odůvodnění rozhodnutí pak lze o charakteru a závažnosti posttraumatické stresové poruchy dále zjistit, že psychické potíže u poškozeného přetrvávaly ještě dva roky po činu, izoloval se od společnosti a kromě chození do práce se zdržoval doma, kontinuálně byl léčen na psychiatrické ambulanci. Nejvyšší soud vysvětlil, že soudy zvážily nejen objektivizované psychické problémy, ve výroku o vině popsané, ale vzaly za prokázanou i jejich dlouhodobost, když ani dva roky od činu nedošlo k vymizení psychických potíží poškozeného. Taková porucha zdraví, provázená v počátcích i suicidiálními myšlenkami poškozeného, trvající déle než dva roky, zjevně poškozeného významným způsobem omezovala v jeho obvyklém způsobu života a narušovala jeho rodinné i společenské vztahy, v důsledku čehož došlo i k rozpadu dlouhodobého intimního a partnerského vztahu poškozeného s jeho přítelkyní, poškozený se stranil společenského života, trpěl úzkostí, depresemi, flashbacky.

21. V porovnání s nyní posuzovaným případem lze dospět k závěru o obdobné závažnosti posttraumatické stresové poruchy, kterou utrpěla poškozená. Byť lze dát za pravdu státní zástupkyni v tom směru, že znalec MUDr. Petr Navrátil popsal při svém výslechu v hlavním líčení charakter projevů posttraumatické stresové poruchy spíše obecně a až poté tento popis vztáhl k poškozené s tím, že u ní takovou poruchu shledal, je třeba říci, že ohledně konkrétních projevů u poškozené nevycházely soudy pouze z tohoto znaleckého posudku, ale především také z její výpovědi, kterou považovaly za věrohodnou (což ostatně konstatoval také soudní znalec), a námitky obviněného, že poškozená své potíže zveličovala, se tak nezakládají na pravdě. V její výpovědi ostatně žádnému zveličování a přehánění nic nenasvědčuje. Výpověď poškozené pak byla v souladu s dalšími důkazy, a to jak pokud jde o samotné napadení a jeho bezprostřední fyzické následky, tak i pokud jde o následky psychické. Zde měly soudy k dispozici zejména lékařské zprávy, rozhodnutí o pracovní neschopnosti a posudek o invaliditě ze dne 25. 4. 2019, z něhož vyplývá pokles pracovní schopnosti poškozené o 35 %, a jako příčina invalidity je zde uvedena právě posttraumatická stresová porucha a „v.s. těžká depresivní fáze“.

22. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví klinické psychologie je nepochybně důležitým důkazem při prokazování charakteru posttraumatické stresové poruchy vzhledem k možnostem jejího posouzení jako těžké újmy na zdraví, nicméně není důkazem absolutním, je třeba jej hodnotit (stejně jako jiné důkazy). Znalec MUDr. Petr Navrátil při svém výslechu v hlavním líčení skutečně zmínil, avšak opět pouze v obecné rovině, a v tomto případě aniž by výslovně řekl, že se to týká konkrétně poškozené, že pracovní neschopnost se v takových případech vystavuje, potíže mají dlouhodobý charakter, ale nejsou důvodem pro několikaměsíční pracovní neschopnost. Znalec výslovně neuvedl, že pracovní neschopnost poškozené byla neodůvodněná či nebyla v příčinné souvislosti s trestným činem, nepřiblížil ani, jak dlouhá pracovní neschopnost by byla podle jeho názoru odůvodněná. Samotný posudek byl znalci zpracováván se značným odstupem, přibližně rok od spáchání skutku (psychologem byla poškozená vyšetřena dne 14. 1. 2019, psychiatrem dne 28. 2. 2019). V době vyšetření podle MUDr. Petra Navrátila porucha trvala, avšak nebyla tak tíživá, jak popsala ambulantní lékařka ve svých zprávách. Toto vyjádření je třeba nepochybně vztáhnout k době, kdy bylo prováděno znalecké vyšetření. Není také zřejmé, zda ambulantní lékařkou míní znalec psychiatričku či lékařku praktickou (znalec v písemném vyhotovení posudku zmiňuje zprávy H. K., F. K., psychiatrie z 21. 11. 2018, 23. 1. 2019 a 20. 2. 2019 a zprávu praktické lékařky M. R. ze dne 8. 3. 2018). Každopádně je nutné vzít v úvahu, že intenzita potíží se nepochybně v čase mohla měnit. Jak konkrétně byla porucha v dané době tíživá, znalec rovněž nepřiblížil. Závěry znalce v tomto smyslu ovšem nelze přeceňovat, neboť, jak je patrné zejména z písemného znění posudku, konkrétní potíže projevující se u vyšetřované poškozené znalci zjišťovali pozorováním a klinickým rozhovorem (řízeným interview) s ní. Charakter potíží tedy nebyl zjišťován testováním, jako v případě inteligence, osobnostních znaků apod. Vzhledem ke své odbornosti má samozřejmě soudní znalec oproti soudu širší možnosti takový rozhovor vyhodnotit, nicméně provedení takového rozhovoru znalcem nelze přeceňovat v tom smyslu, že by jeho výčet konkrétních projevů posttraumatické stresové poruchy u poškozené získával jakýsi punc neomylnosti. Vycházet je nutno i z bezprostřední výpovědi poškozené před soudem, a to za situace, kdy jak soud, tak i soudní znalec hodnotily vyjádření poškozené jako věrohodná.

23. V posuzovaném případě soudy zjistily, že posttraumatická stresová porucha způsobená činem obviněného vyžadovala pracovní neschopnost poškozené a projevovala se silnou nespavostí, dávením a zažívacími potížemi, jakož i nemožností běžné komunikace s jinými lidmi i poruchou soustředění. V intenzivní podobě naplňující charakter těžké újmy na zdraví pak, jak lze z popisu skutku dovodit, podle soudů potíže trvaly nejméně do 22. 11. 2018 (lékařská zpráva H. K. je datována 21. 11. 2018 a dne 22. 11. 2018 byla poškozená vyslechnuta v procesním postavení svědkyně).

24. Sama poškozená v hlavním líčení ohledně charakteru svých potíží uvedla, že „po incidentu měla od 5. 5. 2018 do 12. 5. 2019 pracovní neschopnost. Od května měla stavy, že když měla nějaký stres, udělalo se jí zle, stáhl se jí žaludek a začala se dávit. Měla žaludeční potíže, nebyla schopna jíst ani spát, fyzicky i psychicky ji to vyčerpávalo. Ze začátku po incidentu nedokázala ani zastavit myšlenky, proč se to stalo, kvůli tomu ani nespala. Potřebovala znát odpověď, proč se to stalo. Nyní to tak časté není. Měla obtíže se stýkat s jinými lidmi, tři měsíce ji navštěvovalo jen pár přátel, nemohla ani vzít matce telefon. Když měla děti, bylo to lepší, to nad tím tak nepřemýšlela. Dodnes navštěvuje psycholožku a chodí i na psychiatrii, dostala od své praktické lékařky kontakt na krizové centrum, kde byla na intervenci. Jakmile nastane vypjatá situace, má záchvat a nemůže pár dní fungovat. Tyto stavy nikdy před tímto incidentem neměla. Aktuálně užívá pravidelně osm léků denně, všechny jsou od psychiatra. Před incidentem žádné léky nebrala, jenom když studovala vysokou školu v letech 2010-2015, měla úzkosti ze zkoušení, proto užívala léky.

25. Zjištění soudů, že posttraumatická stresová porucha, která u poškozené vznikla v důsledku předmětného jednání obviněného, ji delší dobu velmi citelně omezovala v obvyklém způsobu života, a to silnou nespavostí, dávením a zažívacími potížemi, jakož i nemožností běžné komunikace s jinými lidmi i poruchou soustředění, má oporu v provedených důkazech. Uvedená zjištění opodstatňují závěr soudů o naplnění znaku těžké újmy na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, který je i v souladu s publikovanou judikaturou. Ze zjištění soudů vyplývá dlouhodobější podstatné omezení poškozené v obvyklém způsobu života, výrazně přesahující judikaturou dovozenou orientační dobu šesti týdnů.

26. K dovolacím námitkám obviněného je třeba ještě konstatovat, že závěr, zda újma na zdraví poškozené měla charakter těžké újmy na zdraví či prostého ublížení na zdraví, je závěrem právním, a nelze jej opírat o z kontextu vytržené vyjádření znalce, že porucha měla ráz ublížení na zdraví. Vyjádření znalce, že v případě poškozené došlo ke střednímu stupni poruchy, na což poukázala i státní zástupkyně, nemá pro posouzení věci žádnou vypovídací hodnotu, neboť, jak je z vyjádření znalce zřejmé, toto dělení se provádí v zásadě na základě toho, zda dotyčný vyhledá lékařskou pomoc (střední stupeň) či zda je hospitalizován (třetí, nejtěžší stupeň). Z ničeho přitom nevyplývá, že by pro naplnění znaku těžké újmy na zdraví bylo vyžadováno, aby byl poškozený z důvodu posttraumatické stresové poruchy hospitalizován.

27. Jestliže obviněný namítl absenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a nastalou těžkou újmou na psychickém zdraví poškozené, taková námitka je pod uplatněný dovolací důvod částečně podřaditelná, byť ji obviněný rovněž uplatnil pouze v nekonkrétní podobě a v souvislosti se zpochybněním skutkových zjištění soudů. Podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je taková námitka, kterou obviněný zpochybňuje právní posouzení příčinné souvislosti mezi svým jednáním a následkem v podobě posttraumatické stresové poruchy v konkrétní zjištěné intenzitě odpovídající těžké újmě na zdraví. Tato příčinná souvislost je však na základě skutkových zjištění opírajících se zejména o závěry znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, zřejmá. Nic na tom nemění fakt, že poškozená byla k poruše duševního zdraví určitým způsobem predisponována. Ze zjištění soudů je zřejmé, že uvedená porucha se u poškozené rozvinula v návaznosti na posuzované jednání obviněného. Příčinná souvislost není dotčena případnou predispozicí, jež neznamená nedostatek příčinného významu jednání obviněného. Znalec psychiatr vysvětlil, že i když poškozená měla už před činem potíže neurotického rázu a byla tak osobou v tomto směru zranitelnější, její potíže po napadení měly jiný charakter a byly na dřívějších potížích nezávislé, i když mohl tam být nepřímý vliv obtíží dřívějších.

28. Důkazně podložený a odůvodněný je i závěr soudů, že uvedené potíže vedly k pracovní neschopnosti poškozené, přičemž ještě více než rok po incidentu u ní byl shledán pokles pracovní schopnosti o 35 %. Tyto obtíže poškozené jsou v příčinné souvislosti s posuzovaným skutkem obviněného.

29. Pokud jde o dobu trvání pracovní neschopnosti a v souvislosti s tím přiznání náhrady škody v podobě rozdílu mezi nemocenskými dávkami a jejím průměrným výdělkem, i zde obviněný uplatnil námitky skutkové povahy zakládající se na údajné nevěrohodnosti poškozené. Nezdůvodnil, proč by pracovní neschopnost a přiznání invalidity neměly být v příčinné souvislosti s jím spáchaným skutkem, jedná se tak pouze o jeho názor. Kromě toho přiznání částečné invalidity není rozhodující ani z hlediska právní kvalifikace činu, ani z hlediska náhrady škody (ta byla přiznána s ohledem na ušlý výdělek po dobu pracovní neschopnosti).

30. Závěrem je vhodné reagovat na některé úvahy obsažené ve vyjádření státní zástupkyně, která se s dovoláním obviněného ztotožnila a de facto okruh jeho námitek výrazně rozšířila o vlastní výhrady k napadenému rozhodnutí a rozsudku soudu prvního stupně, byť dovolání nejvyššího státního zástupce ve věci podáno nebylo. Ztotožnit se nelze s názorem státní zástupkyně, podle kterého v popisu skutku rozsudku soudu prvního stupně není vyjádřeno, že by poškozená vůbec utrpěla prosté ublížení na zdraví. Argumentem a maiore ad minus lze dovodit, že pokud zde popsaná újma splňovala znaky těžké újmy na zdraví, tím spíše splňuje i podmínky, jež se vyžadují pro posouzení skutku jako prostého ublížení na zdraví. Státní zástupkyně měla na mysli spíše úmyslné zavinění ve vztahu k ublížení na zdraví. O něm však podle názoru Nejvyššího soudu nelze pochybovat.

31. Ohledně zavinění obviněného vzhledem k následku v podobě těžké újmy na zdraví je třeba nejprve konstatovat, že takovou námitku obviněný neuplatnil. Každopádně útok obviněného (který nebyl ojedinělý) byl značně razantní a způsob škrcení popsaný poškozenou lze označit za brutální. V tomto směru se Nejvyšší soud neztotožnil s vyjádřením státní zástupkyně. Nejvyšší soud je dále na rozdíl od státní zástupkyně přesvědčen, že posttraumatická stresová porucha (i ve své závažné podobě) je vzhledem k současné úrovni veřejného povědomí přestavitelným důsledkem intenzivního fyzického napadení, a to zvláště v situaci domácího násilí, jak tomu bylo v projednávané věci. Informovanost veřejnosti o této otázce je na rozdíl od minulosti již poměrně vysoká, a to jednak díky opakovaným mediálním kampaním neziskových organizací týkajícím se násilí v rodině, ale také díky všeobecně vyššímu zájmu a citlivosti k otázkám prožívání a psychiky jedince obecně. Byť jistě nebude každému znám konkrétní výčet možných projevů či odborný název posttraumatické stresové poruchy, nepochybně si každý člověk dokáže představit, že intenzivní a vážné, respektive brutální fyzické napadení, nota bene ze strany blízké osoby, může u oběti vyvolat závažné a dlouhodobé následky na psychickém zdraví. Následek v podobě vážného poškození zdraví nemusí v představě pachatele existovat v přesné podobě (stejně jako následek na fyzickém zdraví), nýbrž postačí, že si jej pachatel musí představovat alespoň v hrubých obrysech jako reálně možný. Pachatel nemusí být v tomto směru nijak speciálně vzdělaný ani zkušený, postačí běžná zkušenost průměrného člověka.

32. Státní zástupkyně ve svém vyjádření zdůraznila pouze fyzické známky útoku v podobě modřin, z nichž dovodila, že údery byly vedeny malou silou. Opominula však škrcení poškozené. To podle odvolacího soudu muselo být intenzivní, jestliže bylo provedeno poměrně rozměrnou šálou, a přesto zanechalo stopy nejen na krku, ale současně i popraskané žilky v očích. Také poškozená hovořila o tom, že „už sípala a ztrácela vědomí“. Odvolací soud proto hodnotil útok jako velmi brutální a pro poškozenou traumatizující. Také Nejvyšší soud je toho názoru, že poškozená, byť to není výslovně uvedeno, musela pociťovat mimo jiné i strach o život. Popsané psychické následky tak charakteru útoku odpovídají a obviněný vzhledem ke zvoleným prostředkům, které při útoku použil, měl možnost je předvídat.

33. Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit ani s úvahou státní zástupkyně, že by jednání obviněného v případě prokázání toho, že posttraumatická stresová porucha je citelnou újmou v obvyklém způsobu života poškozené, mohlo být kvalifikováno jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. Tato úvaha navazuje na zmíněnou výhradu, že v popisu skutku rozsudku soudu prvního stupně není vyjádřeno, že by poškozená vůbec utrpěla prosté ublížení na zdraví, respektive že by ve vztahu k tomuto následku byl dán úmysl obviněného. Ve skutečnosti ale způsob útoku a zejména intenzivní škrcení mohou vést naopak dokonce k úvaze o nepřímém úmyslu obviněného [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku] způsobit těžkou újmu na zdraví. Zjištěným škrcením totiž zjevně mohlo dojít i k fyzické těžké újmě na zdraví. Tyto úvahy však již zcela přesahují rámec dovolacího přezkumu.

34. Státní zástupkyni lze dát za pravdu, pokud jde o její argumentaci vztahující se k výroku o náhradě nemajetkové újmy. V této souvislosti lze poukázat i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1485/2019. Obdobné námitky však obviněný neuplatnil a dovolací přezkum na tomto základě proto nebyl možný. Nad rámec uvedeného je možné dodat, že z návrhu poškozené na přiznání nemajetkové újmy lze dovodit, že jde o uplatnění nároku na náhradu tzv. jiné nemajetkové újmy. A tato náhrada byla v daném případě přiznána v rozsahu nepochybně opodstatněném, vyplývajícím ze všech soudy popsaných okolností případu.

35. Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud dovolání obviněného M. P. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 8. 2020

JUDr. Josef Mazák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru