Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 839/2017Usnesení NS ze dne 02.08.2017

HeslaLoupež
Těžké ublížení na zdraví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.839.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 122 odst. 2 písm. i) předpisu č. 40/2009 Sb.

§ 173 odst. 1, 2 písm. b) předpisu č. 40/2009 Sb.


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 839/2017-32

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 8. 2017 o dovolání obviněného P. – L. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 2 To 9/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 12/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (soud prvního stupně, nalézací soud) ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 34 T 12/2016, byl obviněný P. – L. M. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za který mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 7 let a 6 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění na dobu deseti roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému J. T. jako náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy částku celkem 143 986,20 Kč a Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky jako náhradu škody částku 17 684 Kč.

Tento rozsudek byl k odvolání obviněného, směřujícího do všech jeho výroků, částečně zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 2 To 9/2017, a to ve výroku o náhradě škody, přičemž nově bylo v rozsahu zrušení rozhodnuto tak, že obviněnému byla uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému J. T. částku 143 986,20 Kč a poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky částku 17 684 Kč.

Zločin loupeže spočíval podle zjištění nalézacího soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také odvolací soud, v podstatě v tom, že obviněný dne 2. 5. 2016 kolem 01:00 hod. v P. v ulici N. R. přistoupil zezadu k poškozenému J. T., jehož předtím sledoval, a se záměrem zmocnit se jeho finanční hotovosti a věcí ho nejprve znenadání udeřil nezjištěným předmětem silou velké intenzity zezadu do hlavy a poté poškozeného, který upadl na zem, opakovaně udeřil pěstí a kopl nohou do obličeje, prohledal ho a z kapsy kalhot mu odcizil mobilní telefon, a dále prohledal jeho peněženku, z níž odcizil nejméně 1 000 Kč, a poté z místa utekl, čímž poškozenému způsobil jednak fyzická poranění spočívající v drobném ložisku pohmoždění mozku a další zranění, popsaná ve výroku odsuzujícího rozsudku, v důsledku čehož musel být poškozený několik dnů hospitalizován a po dobu nejméně čtyř týdnů trpěl závratěmi a po dobu tří a půl měsíce bolestmi hlavy, a dále u něho došlo v důsledku předmětného činu ke vzniku úzkostné a depresivní poruchy reaktivního původu (rovněž v rozsudku blíže popsané), která trvala přinejmenším do dne vyhlášení rozsudku.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl řádně a včas podaným dovoláním obviněný P. – L. M. a uplatnil v něm důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadenému rozhodnutí vytkl extrémní nesoulad v posouzení skutku s tím, že jeho právní posouzení není v souladu se způsobem jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu a že nebyly řádně zjištěny právně relevantní okolnosti. Znovu odmítl, že by uhodil poškozeného zezadu a že by měl v úmyslu mu cokoli vzít. Ke zranění poškozeného došlo při vzájemné rvačce za silné opilosti obou aktérů. Loupežný motiv lze vyloučit i proto, že dokumenty, karty z peněženky poškozeného zůstaly rozházené na zemi, a obviněnému zůstal v ruce jen mobilní telefon prakticky bez hodnoty, který si ponechal jen v důsledku silné podnapilosti. I jeho nadprůměrný výdělek vylučuje „loupežný motiv v řádu desetikorun“. Dále namítl, že nebyl naplněn znak způsobení těžké újmy na zdraví, a to s ohledem na vyjádření soudního znalce, že u poškozeného nedošlo ani k poruše vědomí a zranění nelze hodnotit jako vážné, nebyl ohrožen na životě, zranění nebylo ani komplikované, léčba byla pouze konzervativní. Nebyly akceptovány návrhy na opětovný výslech znalce MUDr. Hynka Rehulky a poškozeného J. T. Obviněný konečně vyjádřil názor, že uložený trest je nepřiměřeně vysoký. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby přikázal „rozhodujícímu soudu“ nové projednání a rozhodnutí věci.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného připomněl, že dovolání obsahuje prakticky výlučně námitky uplatněné již v předchozích stadiích trestního řízení a že námitky zpochybňující skutková zjištění ani přiměřenost trestu nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Principy spravedlivého procesu nebyly porušeny. Nevyhovění návrhům na opětovné provedení důkazů již před soudem provedených nezakládá pochybení v podobě tzv. opomenutých důkazů. Skutkový stav byl náležitě zjištěn a popsán, nedošlo ani k deformaci důkazů. Státní zástupce – poté, co se vyjádřil také ke způsobu adhezního rozhodnutí odvolacího soudu, což však nebylo předmětem dovolacího řízení – navrhl, aby bylo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

V replice k vyjádření státního zástupce obviněný uvedl své nesouhlasné stanovisko k němu. Zdůraznil, že považuje za významný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Zopakoval, že oba aktéři fyzického střetu byli značně opilí a sami nedokázali hodnověrně uvést, jak k němu došlo. Vyslovil názor, že z hlediska zdravotního poškození, respektive následků, nelze přehlédnout dlouhodobé léčení poškozeného v době před posuzovanou událostí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, přitom musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu, nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení. Konkrétní uplatněné námitky tedy mají relevanci dovolacího důvodu jen za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k rozsahu dokazování, ale s výjimkami vyjmenovanými v § 265b ani k procesním otázkám. To souvisí s tím, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby Nejvyšším soudem v roli jakési třetí instance byla znovu přezkoumávána hodnocení důkazů a skutková zjištění. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.

Dovolací námitky obviněného týkající se skutkových zjištění a nevyhovění jeho návrhům na doplnění dokazování tudíž stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a neodpovídají ani žádnému z dalších dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení § 265b tr. ř.

To platí rovněž o námitce nepřiměřené výše uloženého trestu. Námitky týkající se nepřiměřenosti trestu nezakládají ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný dovolací důvod (viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný neuplatnil, lze napadat toliko přesně vymezená pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu, tj. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby. S poukazem na tento (ani jiný) dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení trestního zákoníku stanovící obecné zásady pro jeho ukládání.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná, avšak zjevně neopodstatněná je dovolací námitka, že právní kvalifikace skutku je nesprávná proto, že u poškozeného nedošlo k těžké újmě na zdraví (tj. že zjištěným skutkem nedošlo k následku, který by bylo možno právně posoudit jako těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku). I tady jde o pouhé rozvedení obhajoby obviněného, s níž se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích přesvědčivě vypořádaly, když odůvodnily závěr o naplnění znaku způsobení těžké újmy na zdraví (nalézací soud zejména v příslušných pasážích na str. 11-12, 13-14, odvolací soud na str. 4 svého rozsudku). Nejvyšší soud na tato precizní a výstižná odůvodnění odkazuje. Obviněný v dovolání pominul následek spočívající v těžké újmě na duševním zdraví poškozeného, byť jej nelze oddělovat od následků na zdraví fyzickém.

Podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku se těžkou újmou na zdraví rozumí vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění odpovídající alespoň jednomu z taxativně uvedených typů v § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění ve smyslu těžké újmy na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Přičemž tato vážná porucha zdraví musí mít současně delší trvání, podle teorie i soudní praxe jde zpravidla o dobu šesti týdnů. Za těžkou újmu na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku je třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popřípadě delší dobu trvající vážné duševní onemocnění. Soudy na podkladě znaleckých posudků z oboru zdravotnictví náležitě vysvětlily, že u poškozeného k těžké újmě na zdraví došlo.

Zjevný (a ve výroku odsuzujícího rozsudku řádně vyjádřený) je i příčinný vztah mezi jednáním obviněného a psychickými zdravotními následky vzniklými u poškozeného. Soudy se touto otázkou zabývaly i z toho hlediska, že poškozený se už před posuzovaným činem léčil s určitými psychickými problémy. Podstatné je, že v důsledku útoku obviněného došlo u poškozeného k podstatnému zhoršení zdravotního stavu (z hlediska množství i intenzity potíží) a kvality jeho života, včetně neschopnosti vykonávat své dosavadní povolání, zatímco před útokem byl jeho zdravotní stav kompenzován. Ze zásady umělé izolace jevů v trestním právu vyplývá, že je třeba při zkoumání příčinného vztahu izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek, a podstatný je příčinný vztah mezi konkrétním jednáním pachatele (fyzické osoby) a následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.) významným z hlediska trestního práva. Ze zásady gradace příčinné souvislosti pak vyplývá, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, přičemž důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Soudy na základě provedených důkazů došly k přesvědčivému závěru o příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a zmíněným těžším následkem na zdraví poškozeného. Odvolací soud v této souvislosti správně připomněl i judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1445/2014, s tím, že není podstatné, jaký byl zdravotní stav poškozeného před jednáním obviněného, zejména zda byl poškozený zcela zdráv, nýbrž rozhodující je, jakou změnu zdravotního stavu k horšímu obviněný poškozenému svým jednáním způsobil.

Nad rámec dovolacích námitek lze dodat, že po zjištění příčinného vztahu se soudy správně zabývaly také otázkou zavinění, které musí zahrnout i podstatné rysy příčinného vztahu. Nalézací soud to dokonce vyjádřil v odsuzujícím rozsudku i v závěru tzv. skutkové věty výroku o vině a v odůvodnění se tím zabýval na str. 14 svého rozsudku. Jeho závěry aproboval odvolací soud, a také Nejvyšší soud se s nimi ztotožňuje a na ně odkazuje s tím, že nalézací soud mimo jiné vysvětlil, že ve vztahu ke způsobení těžké újmy na psychickém zdraví poškozeného v podobě úzkostné a depresivní poruchy ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i), § 173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se nevyžaduje úmyslné zavinění, nýbrž postačí zavinění ve formě nedbalosti [§ 17 písm. a) tr. zákoníku].

S ohledem na uplatněnou dovolací námitku tzv. extrémního nesouladu mezi důkazy a skutkovými zjištěními soudů a nevyhovění důkazním návrhům obviněného (na opakování provádění určitých důkazů v odvolacím řízení) je namístě připomenout, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému právu obviněného na spravedlivý proces (Čl. 4, Čl. 90 Ústavy České republiky). Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

Obviněný konkrétně namítl údajnou neúplnost provedeného dokazování a nevyhovění jeho návrhům na jeho doplnění v odvolacím řízení. K tomu je nutno především zdůraznit, že soudy jsou při stanovení rozsahu dokazování nezávislé, jsou vázány jen zákonem, konkrétně zejména ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., podle něhož jsou povinny postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Strany, a tedy i obviněný, mají právo navrhovat důkazy, soudy však nejsou povinny vyhovět všem takovým návrhům. Pokud důkazní návrhy zamítnou, jsou povinny takový postup náležitě odůvodnit. Této povinnosti odvolací soud dostál a na jeho závěry lze v zájmu stručnosti odkázat s tím, že v daném případě nebylo důvodu opakovat v odvolacím řízení důkazy již provedené v hlavním líčení.

Ani související dovolací námitky obviněného týkající se hodnocení důkazů a skutkových zjištění nemohou vést k závěru o nutnosti zásahu Nejvyššího soudu za účelem ochrany práva obviněného na spravedlivý proces. Podobné námitky uplatňoval obviněný již v průběhu trestního stíhání a soudy se s nimi pečlivě vypořádaly. Ve svých skutkových závěrech o loupežným úmyslem motivovaném útoku obviněného na poškozeného (poté, co oproti své původní obhajobě obviněný pod tíhou důkazů připustil fyzický střet s poškozeným na místě činu) soudy odůvodněně vycházely z věrohodné svědecké výpovědi poškozeného J. T., který přepadení popsal jednoznačně jako loupežné, provedené ze zálohy a nečekaně, spojené s prohledáváním a odcizením věcí. Vycházely ale i ze souhrnu dalších důkazů, jež výpověď poškozeného podporují. Z nich lze zmínit výpověď svědkyně M. K., ze které – spolu se záznamy z bezpečnostních kamer – vyplývá sledování obviněného ze strany poškozeného před činem, což vyvrací obhajobu obviněného, že šlo o víceméně náhodný střet dvou opilých mužů. Prokázáno ostatně bylo i dalšími důkazy, že obviněný se zmocnil mobilního telefonu poškozeného, s nímž dále nakládal.

Je tedy zjevné, že mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů žádný, natož extrémní rozpor není. Logická návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy vylučuje závěr, že by bylo porušeno ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nepovažuje provedené dokazování za dostatečné, není dovolacím důvodem.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání obviněného P. – L. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. srpna 2017

JUDr. Michal Mikláš předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Josef Mazák

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru