Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 831/2010Usnesení NS ze dne 04.08.2010

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.831.2010.1
Důvod dovolání

265b/1g

Dotčené předpisy

§ 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 831/2010

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 4. srpna 2010 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. L. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 6 To 160/2010, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 4 T 154/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 2. 2010, sp. zn. 4 T 154/2009, byl obviněný M. L. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona a byl odsouzen podle § 235 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. M. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody, na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 6 To 160/2010, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 235 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Pro výkon trestu byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že soudy obou stupňů neučinily na základě provedeného dokazování správná skutková zjištění a od tohoto pochybení se pak odvíjí nesprávná právní kvalifikace jeho jednání. Namítá, že výpovědi policistů byly odlišné a tedy lze mít pochybnosti o tom, zda průběh jednání založený na skutečnostech, které vzal soud za prokázané, se skutečně odehrál tak, jak je ve výrokové části rozsudku uvedeno. Z hlediska subjektivní stránky obviněný namítá, že závěr soudu o tom, že tyto jeho pohrůžky byly způsobilé přesvědčit policisty o vážném úmyslu uskutečnit jednání, kterým hrozí, není správný, když intenzita jeho jednání podle policisty Martina Matyáše byla zpočátku verbálně nekonkrétní a zvyšovala se, resp. byla závislá na projevu rozhodnosti ze strany zasahujících policistů. Jeho jednání ale v žádném případě nebylo jednoznačným vyjádřením toho, že skutečně učiní to, čím hrozil. Intenzita jeho jednání se přitom zvyšovala až poté, co policisté přistoupili k ráznějším formám zásahu, co již mohl vnímat jako bezprostřední ohrožení a předtím intenzita jeho verbálního nátlaku na policisty byla nekonkrétní. Rovněž z chování samotné poškozené (družky) podle obviněného je zřejmá menší intenzita jeho útoku, chce s ním žít i nadále a proto nemůže být přesvědčena o jeho schopnosti uskutečnit konkrétní výhrůžky uvedené ve výroku rozsudku.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a rozhodl ve věci sám tak, že jednání obviněného nebude kvalifikovat jako trestný čin a zprostí ho obžaloby v celém rozsahu. Alternativně pak navrhl, aby dovolací soud přikázal věc soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v zásadě pouze opakuje výhrady, které vznášel již v rámci obhajoby a rovněž v odvolání. Odvolací soud se těmito námitkami řádně a důkladně zabýval. Podle státního zástupce námitka vztahující se k přesvědčivosti jeho pohrůžek ve smyslu reakce policistů se netýká subjektivní stránky trestného činu, jak tvrdí dovolatel, nýbrž stránky objektivní. Nicméně ji nelze v žádném případě přisvědčit, neboť svými pohrůžkami vykonáním násilí na synovi reálně přiměl policisty, aby od dokončení zákroku dočasně upustili v obavě, že by skutečně mohl dítěti ublížit. Výhrady dovolatele týkající se hodnocení svědeckých výpovědí zakročujících policistů, a jeho tehdejší družky, nevyhovují deklarovanému důvodu dovolání. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu dovolání obviněného ale vyplývá, že značná část námitek není způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Obviněný svými námitkami, kterými hodnotí svědecké výpovědi policistů, pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů a neuvádí tak námitky, které by mohly zpochybnit použitou právní kvalifikaci. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek, tak zaměňuje za další odvolání, když jeho námitky jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými již v řízení před odvolacím soudem, který se jimi zabýval, ale neshledal je důvodnými.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu byla námitka obviněného, že jeho pohrůžky nebyly způsobilé přesvědčit policisty o vážném úmyslu uskutečnit jednání, kterým hrozí, čímž podle jeho názoru nenaplnil subjektivní stránku trestného činu vydírání. K tomu je předně potřebné uvést, že tato námitka se sice týká také úmyslu obviněného donutit policisty k tomu, aby upustili od zákroku, což ale obviněný nezpochybňuje. Je tedy zřejmé, že námitka nesměřuje proti naplnění subjektivní stránky daného trestného činu, ale stránky objektivní, jak také uvedl státní zástupce ve vyjádření k dovolání. Obviněný totiž zpochybňuje způsobilost svého jednání donutit zakročující policisty k tomu, aby upustili od provedení zákroku proti němu. Zpochybňuje tak naplnění formálního znaku skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona, tj. že by pohrůžkou násilí nutil policisty k odchodu z domu a k upuštění od zákroku. Vyplývá to z námitek obviněného, že zpočátku byla intenzita jeho verbálního nátlaku nekonkrétní, že ani jeho družka nemůže být přesvědčena o jeho schopnosti uskutečnit dané výhrůžky, a tedy i zasahující policisté mohli vnímat jeho jednání jako reakci na jejich jednání, ale v žádném případě ne jako jednoznačné vyjádření toho, že skutečně učiní to, čím hrozil. Této námitce ale Nejvyšší soud nepřisvědčil. Obviněný se sklony k násilí, o kterých svědčí předchozí násilná trestná činnost, vzal zbraň (kuchyňský nůž), kterou držel v bezprostřední blízkosti hlavy jeho nezletilého syna, vyhrožoval jeho zabitím, pokud policisté neopustí vstupní prostor bytu. Navíc toto jednání uskutečnil v podnapilém stavu, kdy je agresivní a násilnický, co vyplývá ze svědecké výpovědi L. Ch. a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví – psychiatrie. Z takového jednání, kdy obviněný je v prostém afektu a drží zbraň, která může způsobit tragické následky, v těsné blízkosti hlavy člověka, vyhrožuje jeho zabitím, je nepochybné a logické, že vyvstává obava o lidský život. Proto je zcela jasné, že policisté upustili od dalšího konání na základě takto intenzivní a nebezpečné pohrůžky, z které vyvstalo jednoznačné nebezpečí možného vzniku následku, kterým bylo vyhrožováno, pokud nebude upuštěno od dalšího konání. Nejvyšší soud se proto plně ztotožnil s právní kvalifikací soudu I. i II. stupně a tuto námitku shledal zjevně neopodstatněnou. Není přitom podstatné, co si o reálnosti pohrůžky myslela družka obviněného, protože uvedeného trestného činu se obviněný dopustil nikoliv vůči ní, ale vůči zakročujícím příslušníkům policie. Z jejich výpovědí je zřejmé, že obviněný nožem ohrožoval svého syna, opakovaně vyhrožoval jeho zabitím a požadoval po nich, aby odešli, přičemž tato pohrůžka byla prostředkem nátlaku na ně, aby vyhověli jeho požadavku. O tom, že tuto pohrůžku považovali za reálnou, svědčí nejen výše uvedené okolnosti případu, ale také skutečnost, že krátce předtím proti němu pro jeho agresivní jednání zakročovali již v herna baru. Z výpovědí policistů je také zřejmé, že právě pohrůžka obviněného byla důvodem, proč jej přestali vyzývat k otevření dveří a odešli z I. patra.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů také vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž Nejvyšší soud mezi nimi neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor, který by jediný mohl odůvodnit zásah do skutkového děje v řízení o dovolání. Nakonec ani rozpor, který obviněný shledává ve výpovědích policistů není natolik zásadní, aby mohl zpochybnit zjištěný skutkový stav věci.

Protože námitky obviněného, zčásti nespadaly pod uplatněný dovolací důvod a další námitka byla Nejvyšším soudem shledána jako zjevně neopodstatněná, bylo dovolání M. L. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. srpna 2010

Předseda senátu

JUDr. Michal Mikláš

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru