Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 818/2020Usnesení NS ze dne 26.08.2020

HeslaPokus trestného činu
Vražda
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.818.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 140 odst. 1 tr. zákoníku

§ 21 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 818/2020-771

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 26. 8. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. S., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 2020, sp. zn. 6 To 16/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 28 T 8/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 12. 2019, č. j. 28 T 8/2019-624, byl obviněný J. S. uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, a to za jednání podrobně uvedené ve výroku o vině rozsudku, které v podstatě spočívalo v tom, že (zkráceně uvedeno) „dne 12. 10. 2018 kolem 21:30 hod. v XY, v rodinném domě který obývá společně s rodiči, se kvůli předchozímu nesnesitelnému chování svého podnapilého otce, poškozeného M. S., v afektu vyvolaném předchozím chováním poškozeného, rozhodl jej zabít, načež s vědomím, že poškozený v ložnici v prvním nadzemním podlaží uchovává nabitou krátkou střelnou zbraň, vzal z jeho nočního stolku revolver zn. Great Western II, cal. 45LC, a z ochozu v prvním nadzemním podlaží předmětnou zbraň namířil vůči tělu poškozeného, který se nacházel natočen čelem vůči němu v poloze níže, a to na přesně neurčeném místě na schodech nebo v přízemí, a na poškozeného dvakrát vystřelil, z čehož jednou minul a jedním výstřelem mu způsobil střelné poranění břicha se vstřelem v pravém podžebří se střelným kanálem o délce 31,5 cm, probíhajícím zepředu dozadu, shora dolů, zprava doleva, přední stěnou břišní vpravo do dutiny pobřišnicové, s poraněním tlustého střeva a dále pronikajícím lopatou pravé kosti kyčelní a stropem pravé stříšky do hlavice pravé stehenní kosti v níž zůstal zaklíněný projektil, …a pokud by nebyla poškozenému po utrpěném střelném poranění břicha poskytnuta bezprostřední lékařská péče, mohl s velkou pravděpodobností zemřít v důsledku hnisavého zánětu pobřišnice, rozvinuvšího se na podkladě poranění tlustého střeva s výlevem střevního obsahu do dutiny břišní, přitom mohlo dojít k poranění jater, dolní duté žíly, břišní srdečnice, ledvin apod. s následným krvácením do dutiny břišní, tedy k poranění život bezprostředně ohrožující či smrtící, poškozený byl utrpěnými poraněními významně omezen v běžném způsobu života (v rozsudku uvedeným způsobem), obviněný přitom jako držitel zbrojního průkazu a vlastník střelných zbraní na základě svých rozumových znalostí a zkušeností musel velmi dobře vědět, jaké účinky vůči lidskému tělu má střelba z revolveru předmětné ráže na krátkou vzdálenost a že může způsobit fatální následek na životě, k čemuž nedošlo jen kvůli včasnému lékařskému zákroku“. Za to byl podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil také povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 266 497 Kč.

O odvolání obviněného proti citovanému rozsudku krajského soudu rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. 3. 2020, č. j. 6 To 16/2020-688, jímž jej podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II.

Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním odůvodněným samostatně dvěma obhájci. Uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a dále v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., protože bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obhájce JUDr. J. Sládeček ml. se ztotožnil s důvody prvního dovolání podaného JUDr. J. Novákem a argumentaci doplnil námitkou existence extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, když podle něj skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, a to zejména ohledně neobjasněné otázky střelby a s tím spojené otázky zavinění. S odkazem na výpověď poškozeného má za to, že v případě druhého výstřelu zbraň strhnul dolů, aniž by chtěl znovu vystřelit a k druhému výstřelu tak došlo jen z důvodu nárazu do zábradlí, a nikoliv v úmyslu usmrtit poškozeného.

V rámci dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konkrétní námitky obviněného pak směřují proti právnímu posouzení jeho jednání jako pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, když jeho jednání by mohlo být posouzeno toliko jako trestný čin zabití spáchaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že:

- poškozený svým jednáním evidentně vytvořil kriminogenní situaci a ani míření a vystřelení dvakrát po sobě nevylučuje aplikaci ustanovení § 141 tr. zákoníku, když pachatel nemusí jednat jednorázově ale i opakovaně, či dokonce dlouhodobě a opakovaně;

- obviněný jednal v silném rozrušení, konkrétně pod vlivem strachu a úleku, když z výpovědí svědků S. a S., které i soudy považují za věrohodné, se podává, že S. byl v podnapilém stavu, křičel, že vše zlikviduje, ničil vybavení bytu, byl vulgární, rozbíjel předměty a vyhazoval věci ze skříní. S. uvedla, že takové jednání ještě u svého manžela nezažila, měla strach, třásla se, že ji syn, kterého jednání poškozeného vzbudilo, musel utěšovat a ona jej poslala, aby z ložnice odnesl zbraň, aby se něco nestalo. Také znalecké posudky potvrdily, že obviněný jednal pod vlivem silné emoce, měl strach o sebe i matku a mohl vnímat jednání otce jako útok vůči nim. Jeho jednání lze proto považovat za tzv. afektdelikt;

- vedle jednání v silném rozrušení, že obviněný jednal také v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného S., z jehož strany šlo o provokaci, která byla pohnutkou a příčinou následného jednání obviněného, ke kterému by jinak nikdy nedošlo.

Obviněný se pak v dovolání podrobně vyjádřil k jednotlivým částem argumentace soudů, kterou odůvodnily nemožnost právního posouzení skutku jako trestný čin zabití podle § 141 tr. zákoníku, a proč se jedná o právní kvalifikaci jako trestný čin vraždy podle § 140 tr. zákoníku ve stádiu pokusu, s kterou ale obviněný nesouhlasí. Výklad podmínek aplikace § 141 tr. zákoníku krajským soudem považuje obviněný za příliš restriktivní, jeho úvahy o tom, že se nejednalo u něj o strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli nejsou podle obviněného komplexní, když se vůbec nezabývají otázkou předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Pokud krajský soud uvedl, že poškozený nenapadal jiné osoby a on měl střílet dvakrát, tak pominul, že fyzické napadání ze strany poškozeného není podmínkou kvalifikace podle § 141 tr. zákoníku, jehož skutková podstata rovněž nevyžaduje, aby jednání pachatele bylo jednorázové. K argumentaci odvolacího soudu, že jednal sice v afektu v důsledku dlouhodobě napjatého vztahu s otcem, ale nejednalo se o patický afekt, ale o prostý fyziologický afekt, obviněný namítl, že ani jednání v tomto afektu nevylučuje aplikaci ustanovení § 141 tr. zákoníku, podmínkou jeho použití není, že by se muselo jednat o jednání v tzv. patickém afektu a zcela postačí, pokud pachatel jedná pouze v afektu prostém (fyziologickém), který byl u něj znalecky prokázán. Obviněný nesouhlasí ani s argumentací odvolacího soudu, že jednání poškozeného nebylo natolik mimořádně silným podnětem, aby vyvolalo u něj rozrušení ve smyslu § 141 tr. zákoníku. Toto rozrušení, podle obviněného bylo u něj nepochybně vyvoláno, když i ze znaleckých posudků plyne jednoznačná jeho dlouhodobá frustrace a napjatý vztah s otcem, což vyvrcholilo 12. 10. 2018 v důsledku zcela neakceptovatelného jednání poškozeného, v jehož důsledku se ocitl v emočně velice napjaté situaci, v níž pociťoval strach. Odvolací soud tak podle obviněného posuzuje události před jeho jednáním příliš přísně a z pohledu podmínek nutné obrany či krajní nouze, což bylo příčinou, že nebyla použita právní kvalifikace jeho jednání podle § 141 tr. zákoníku, tedy jako trestný čin zabití.

S ohledem na shora uvedené důvody v závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení, resp. aby zrušil i předcházející rozsudek a krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který v souvislosti s námitkou extrémního rozporu poukázal na to, že obviněný stejné námitky uplatnil již v dosavadním řízení před soudy obou stupňů, které ale byly provedeným dokazováním vyvráceny, což bylo podrobně popsáno v bodech 34 až 36 odůvodnění rozsudku krajského soudu a doplněno odvolacím soudem argumentací v bodě 14 napadeného usnesení. Státní zástupce uvedl, že tato dovolací argumentace fakticky směřuje toliko proti dílčím aspektům dokazování, hodnocení důkazů krajským soudem a od nich se odvíjejících skutkových zjištění. Obviněný považuje za vadné hodnocení důkazů zejména v části týkající se zjištění pohnutky a průběhu střelby, přičemž činí vlastní hodnocení důkazů. Tyto námitky proto nelze podřadit pod uplatněný důvod dovolání a neobstojí ani námitka opomenutých důkazů (pozn. že soudy odmítly provést výslech svědků M. F. a T. Z. k osobě obviněného a jeho vztahu k poškozenému), když se odvolací soud touto námitkou zabýval v bodě 15 napadeného usnesení a logicky vysvětlil, že tyto výslechy považuje za nadbytečné. Poněkud obecná argumentace o naplnění znaků krajní nouze či nutné obrany, že v podstatné části navazuje na jiný popis skutku, než byl zjištěn soudem, přičemž krajský soud v bodě 34 vysvětlil, že nedošlo k naplnění znaků těchto institutů a na to navázalo odůvodnění odvolacího soudu v bodě 12 napadeného usnesení. Tyto závěry soudů považuje státní zástupce za přiléhavé a odkázal na ně.

K dovolacím námitkám odpovídajícím uplatněnému důvodu dovolání, a to o naplnění obligatorních znaků objektivní stránky skutkové podstaty zločinu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku kumulativně usmrcením jiného v silném rozrušení ze strachu a úleku a též v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, státní zástupce uvedl, že obviněný pominul podstatný fakt, že jistá míra afektu a předchozího negativního jednání poškozeného nejsou jen znaky jím vyzdvihované privilegované skutkové podstaty zločinu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, ale v praxi i pravidelnými znaky zločinu vraždy podle základní skutkové podstaty § 140 odst. 1 tr. zákoníku. I u tohoto zločinu zpravidla jednání pachatele provází jistá míra afektu, která je hybatelem pohnutky, výkladově označované jako „náhlé hnutí mysli“, v jejímž důsledku pachatel úmyslně usmrcuje. Prostý nepatický afekt tedy není vyloučen ani u zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, který od zločinu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku odlišuje pouze míra a forma tohoto afektu. Též nevhodné jednání poškozeného často předchází jednáním pachatelů naplňujícím znaky zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, bývá právě důvodem vzniku onoho afektu v jehož důsledku je veden útok na život a od zločinu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku jej opět odlišuje pouze míra zavrženíhodnosti takového jednání poškozeného. U obou namítaných znaků tedy jde o posouzení jejich intenzity, což soudy podle státního zástupce vnímaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily právě poukazem na skutkové okolnosti významné pro posouzení jejich intenzity. Státní zástupce s jejich závěry souhlasí s tím, že podstatou argumentace soudů nejsou formální požadavky, aby poškozený již napadal jiné osoby, či je bezprostředně ohrožoval zbraní, aby šlo o opakované jednání poškozeného, ani vyloučení, že by obviněný nesměl střílet dvakrát. Podstatou je poukaz na tyto okolnosti z hlediska komplexního posouzení intenzity a formy afektu obviněného a intenzity nevhodnosti jednání poškozeného (viz bod 35 rozsudku a 21-22 usnesení).

Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Obviněný repliku k vyjádření státního zástupce neuplatnil.

III.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky obviněného, v jejichž rámci sám hodnotí obsah provedeného dokazování, resp. zpochybňuje skutková zjištění soudů, pokud jde o průběh skutkového děje s tím, že skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, a to zejména ohledně neobjasněné otázky střelby. Takové námitky se ovšem primárně týkají procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. Obviněný tak svůj mimořádný opravný prostředek zčásti založil na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a domáhá se revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze. Krajský soud se otázkou způsobu střelby velmi důsledně zabýval, k tomu měl k dispozici zejména výpovědi přítomných osob a znalecké posudky zejména z oboru soudního lékařství a balistiky, řádně se vypořádal také s určitými rozdíly mezi závěry znalců ohledně vzájemného postavení obviněného a poškozeného (viz bod 34. rozsudku). Ve věci tak nelze shledat rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními krajského soudu, s kterými se ztotožnil i soud odvolací.

Nejedná se ani o případ tzv. opomenutých důkazů, když obviněný namítá, že soudy odmítly provést jím navržené důkazy výslechem svědků M. F. a T. Z. k jeho osobě a jeho vztahu k poškozenému. Jak uvedl již státní zástupce ve vyjádření k dovolání, odvolací soud se touto námitkou zabýval v bodě 15 napadeného usnesení a logicky vysvětlil, že tyto výslechy považuje za nadbytečné. S tímto závěrem vrchního soudu se lze ztotožnit, protože skutečně se nejedná o osoby, které by byly přítomny danému činu, vztah obviněného ke zbraním byl dostatečně objasněn jinými důkazy, a k osobě obviněného a jeho vztahu k poškozenému se podrobně vyjádřili znalci z odvětví psychiatrie a klinické psychologie (viz bod 14. rozsudku).

Rozhodnutí soudu by bylo možné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces pouze v případě, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Obviněný namítá existenci extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, když podle něj skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, a to zejména ohledně neobjasněné otázky střelby a s tím spojené otázky zavinění. Takový rozpor ale Nejvyšší soud nezjistil. Pokud obviněný namítá, že v případě druhého výstřelu zbraň strhnul dolů, aniž by chtěl znovu vystřelit a k druhému výstřelu tak došlo jen z důvodu nárazu do zábradlí, a nikoliv v úmyslu usmrtit poškozeného, tak jde v podstatě o opakování námitky uplatněné již v odvolání, přičemž vrchní soud se s ní vyčerpávajícím způsobem a správně vypořádal v bodě 14. napadeného usnesení (pozn. podrobněji viz níže).

Zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, který jiného úmyslně usmrtí. K závěru o vražedném úmyslu obecně nestačí pouhé zjištění, že pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo nebo mohlo jiné osobě přivodit smrt. Je totiž zásadně třeba, aby jeho úmysl, ať už přímý či nepřímý směřoval k usmrcení jiného. Pro obě formy úmyslného zavinění je společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku (zde smrti). Představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním. Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, jak tomu je v tomto případě, neboť srozumění je vlastně formou chtění. To znamená, že rovněž eventuální úmysl vždy musí obsahovat prvek vůle. Přitom je vždy nutno vycházet z posouzení všech okolností, za kterých k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito a zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou uloženy orgány důležité pro život apod. (k tomu v judikatuře přiměřeně srov. např. R 19/1969 Sb. rozh. tr.). Ani v případech, kdy se nepodaří z dostupných důkazů spolehlivě zjistit, jakou pohnutkou byl pachatel ke svému činu veden, nelze z toho mechanicky usuzovat na chybějící úmysl způsobit postiženému smrtelný následek, jestliže je tento úmysl dostatečně zřejmý z okolností a intenzity vykonaného útoku, zejména použije-li pachatel zbraň způsobilou jiného usmrtit a útok záměrně vede proti těm částem těla, kde jsou uloženy orgány důležité pro život.

Po obsahové stránce se v dovolání jedná o opakované námitky obviněného, když stejné námitky byly obsahem již podaného odvolání a vlastně jeho obhajoby již v řízení před krajským soudem. Protože se jimi zabývaly soudy obou stupňů, v podrobnostech Nejvyšší soud zcela odkazuje na správné úvahy soudů obou stupňů ohledně právního posouzení jednání obviněného jako pokus zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i na jimi uvedené důvody pro které nepřichází v úvahu právní kvalifikace podle privilegované skutkové podstaty pokusu zločinu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Zejména odvolací Vrchní soud v Olomouci se shodnými námitkami obviněného pečlivě zabýval, řádně své závěry odůvodnil a bylo by proto nadbytečné je ke shodným námitkám obviněného znovu opakovat. Nejvyšší soud pouze, vzhledem k opět uplatněné námitce obviněného, že v případě druhého výstřelu zbraň strhnul dolů, aniž by chtěl znovu vystřelit, a k druhému výstřelu, že tak došlo jen z důvodu nárazu do zábradlí a nikoliv v úmyslu usmrtit poškozeného, zdůrazňuje argumentaci vrchního soudu uvedenou v bodě 14. napadeného usnesení, že se jednalo o jednočinný revolver, obviněný vystřelil dvakrát a i podle znalce (obor kriminalistika, odvětví balistika) se střelec snažil zasáhnout poškozeného opakovaně a dokonce se musel aktivně vyklonit přes zábradlí, když druhá střela zasáhla pouze ochoz, odrazila se a narazila do podlahy. Tento závěr je přitom plně v souladu také s fotodokumentací a zajištěnými stopami na místě činu. Zmíněná verze důvodu druhého výstřelu přitom vychází pouze z neurčité výpovědi poškozeného, který v hlavním líčení uvedl, že si pouze „myslí“, že to tak bylo (viz č. l. 523 tr. spisu).

Podstatu dovolacích námitek obviněného o naplnění obligatorních znaků objektivní stránky skutkové podstaty zločinu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, a to jak usmrcením jiného v silném rozrušení ze strachu a úleku a také v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, plně vystihl státní zástupce ve vyjádření k dovolání když uvedl, že obviněný pominul podstatný fakt, že jistá míra afektu a předchozího negativního jednání poškozeného nejsou jen znaky privilegované skutkové podstaty zločinu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, ale v praxi se vyskytují i u zločinu vraždy podle základní skutkové podstaty § 140 odst. 1 tr. zákoníku, u kterého zpravidla jednání pachatele provází jistá míra afektu v jehož důsledku pachatel úmyslně usmrcuje. Prostý nepatický afekt tedy není vyloučen ani u zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, který od zločinu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku odlišuje pouze míra a forma tohoto afektu. Též nevhodné jednání poškozeného často předchází jednáním pachatelů naplňujícím znaky zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, bývá právě důvodem vzniku onoho afektu v jehož důsledku je veden útok na život a od zločinu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku jej opět odlišuje pouze míra zavrženíhodnosti takového jednání poškozeného. U obou namítaných znaků tedy jde o posouzení jejich intenzity. Podle Nejvyššího soudu intenzita afektu i zavrženíhodnosti jednání poškozeného byla v této věci soudy správně zhodnocena, nedosahovala stupně vyžadovaného skutkovou podstatou zločinu podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku a proto našla svůj projev v použité právní kvalifikaci jednání obviněného podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku.

Jen na doplnění k námitce obviněného, že jednání poškozeného bylo natolik mimořádně silným podnětem, že vyvolalo u něj rozrušení ve smyslu § 141 tr. zákoníku, když i ze znaleckých posudků je jednoznačná jeho dlouhodobá frustrace a napjatý vztah s otcem v důsledku jehož neakceptovatelného jednání se ocitl v emočně velice napjaté situaci, v níž pociťoval strach, Nejvyšší soud uvádí, že podle výpovědi znalce MUDr. B. Navrátila v hlavním líčení afekt patří do výbavy každého normálního jedince a obviněný nejednal jen v afektu strachu, jak namítá obviněný, ale také vzteku. Znalec PhDr. P. Kolda pak uvedl, že u obviněného je zřetelná tendence k silovému prosazování (viz protokol o hl. líčení č. l. 524 p. v. a 525). Již krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl rovněž závěr znalců o převažujícím negativním postoji obviněného k otci (poškozenému).

Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že z hlediska poškozeného i celé jeho rodiny se jedná o tragickou událost, která ale jen v důsledku náhody a včasné lékařské pomoci neměla fatální následek. Z výše uvedených důvodů ale nelze přisvědčit námitce obviněného, že jednání jímž byl uznán vinným, resp. skutková zjištění soudu prvního stupně, nenaplňují znaky skutkové podstaty pokusu zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku.

Protože z části bylo dovolání obviněného opřeno o námitky, které pod uplatněný hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., podřadit nelze, přičemž hmotněprávní námitky shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými, bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Proto dovolání nemá opodstatnění ani z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 8. 2020

JUDr. Michal Mikláš

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru