Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 813/2020Usnesení NS ze dne 15.09.2020

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.813.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 240 odst. 1, 3 písm. a) předpisu č. 40/2009 Sb.

§ 265b odst. 1 písm. g) předpisu č. 141/1961 Sb.


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 813/2020-14971

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 9. 2020 o dovolání obviněného Z. M., nar. XY v XY, bytem XY, podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 12 To 78/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 6/2016 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. M. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 9. 2019, č. j. 34 T 6/2016-14484, byl obviněný Z. M. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku (pozn.: jedná se o chybu, kterou následně opravil odvolací soud) za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let, a k peněžitému trestu ve výměře 500 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy celkem 500 000 Kč, pro případ jehož nevykonání byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců. Poškození Česká republika – Finanční úřad pro Plzeňský kraj, a Z., byli se svými nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Trestné činnosti se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že v době od počátku ledna 2004 do 25. 9. 2009 ve Zbirohu jako předseda představenstva Z., v úmyslu poškodit Českou republiku neoprávněným snížením základu daně z příjmů právnických osob a neoprávněným uplatněním nároku na odpočet daně z přidané hodnoty poté, co v součinnosti s dalšími osobami zajistil, aby společnosti Z. jako deklarovanému odběrateli plnění (zboží a služeb) byly dodány a do jejího účetnictví zaevidovány ve výroku podrobně specifikované fiktivní faktury, v nichž uvedené plnění nikdy nebylo dodáno, společnost Z. v přiznáních k dani z přidané hodnoty podaných u Finančního úřadu v Rokycanech za měsíce v rozsudku konkrétně specifikované, která podepsal obviněný nebo s jeho souhlasem jiné osoby, neoprávněně uplatnila nárok na odpočet daně z přidané hodnoty v celkové výši 3 981 661 Kč, a v přiznáních k dani z příjmů právnických osob podaných tamtéž za roky 2005-2008, která obviněný podepsal, neoprávněně zkrátila tuto daň o celkovou částku 2 211 430 Kč, v důsledku čehož obviněný Českou republiku připravil celkem o 6 193 091 Kč.

Proti rozsudku podal odvolání obviněný, v neprospěch obviněného státní zástupce (oba do výroku o vině a o trestu), poškozená Česká republika – Finanční úřad pro Plzeňský kraj, a Z. K odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 2. 2020, č. j. 12 To 78/2019-14664, napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a nově rozhodl stejně, jako soud prvního stupně, avšak podle správného ustanovení § 240 odst. 3 tr. zákoníku. Ostatní odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu, a odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněného z provedených důkazů nevyplynulo, že by si nechal záměrně vystavovat fiktivní faktury, aby dosáhl daňových výhod pro společnost Z. V době úhrady předmětných faktur byl přesvědčen, že plnění, které bylo fakturováno, prováděli dodavatelé uvedení na fakturách. Pokud tyto firmy práce nevykonaly, musely je vykonat jiné osoby, které zajistil Z. Č., a to ve stejném objemu plnění. O tom, že obviněný požadoval fiktivní faktury, hovořil pouze svědek Z. Č. v přípravném řízení. Nebylo také prokázáno, že by obviněný dal pokyn, aby byly předmětné faktury zaevidovány v účetnictví společnosti a zohledněny v daňových přiznáních. Správnost plnění každé faktury potvrzoval odborný pracovník na tzv. košilce. Obviněný následně potvrdil tuto košilku a tím došlo k proplacení faktury a jejímu zavedení do účetní evidence. Soud podle obviněného dospěl k nesprávnému závěru, že rekonstrukci areálu společnosti provedli její zaměstnanci. Pochybil i tím, že si nenechal k tomu vyhotovit znalecký posudek. Obviněný je dále toho názoru, že pokud ve společnosti byly provedeny stavební práce, musely na to být vynaloženy příslušné náklady a společnost tak měla právo na to, aby se tyto výdaje odrazily v daňové povinnosti. Soud se měl zabývat tím, zda v souvislosti s rekonstrukcí areálu společnosti a dodáním reklamních předmětů mohl vzniknout společnosti Z. nárok na odpočet daně nezávisle na tom, že předložené doklady byly fiktivní. Mělo být zjištěno, v jakém objemu byly stavební práce provedeny a zda jejich objem byl v relaci s finančními prostředky, které společnost na takové práce vydala dle faktur uvedených ve výroku rozsudku. Podle obviněného tak soudy v jeho trestní věci nepostupovaly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to rozhodnutími ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 3 Tdo 946/2008, ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 4 Tdo 786/2009, a ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 567/2014. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a zprostil jej obžaloby.

K dovolání obviněného se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Poukázala na skutkovou povahu dovolacích námitek, s tím, že za (s jistou mírou tolerance) podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod označila námitku, že s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu je nutné zkoumat, zda reálně došlo k provedení deklarovaných stavebních prací a dovolateli tak mohly vzniknout z hlediska daňového významné náklady, byť je prokazoval fiktivními fakturami. Tuto námitku však označila státní zástupkyně za zjevně neopodstatněnou a soudy vypořádanou. I když stavební práce provedeny byly, provedly je jiné firmy (než uvedené na fakturách vyjmenovaných ve výroku odsuzujícího rozsudku), které si je také vyúčtovaly, respektive částečně byly provedeny zaměstnanci společnosti obviněného. Obviněným (společností Z.) uplatněné náklady byly tudíž fiktivní. Státní zástupkyně vyložila, že závěry soudů nejsou v rozporu s dovolatelem zmíněnou judikaturou. Navrhla dovolání obviněného odmítnout jako zjevně neopodstatněné.

Na vyjádření státní zástupkyně obviněný reagoval replikou, v níž setrval na své dovolací argumentaci a znovu zdůraznil, že se nejednalo o vykázání nákladů fiktivních, neboť práce byly v rozsahu fakturovaných částek vykonány externími dodavateli a uhrazeny, byť nebyly vykonány firmami uvedenými na předmětných fakturách. Nejednalo se o duplicitní faktury. Znovu poukázal na vybranou judikaturu Nejvyššího soudu a trval na tom, že nejednal v úmyslu zkrátit daň.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).

Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

O žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná. Dovolací námitky obviněného jsou opakováním jeho dosavadní obhajoby, s níž se beze zbytku a zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal již soud prvního stupně. S jeho zdůvodněním se ztotožnil i odvolací soud a odkázal na ně. Je třeba říci, že soud prvního stupně provedl velmi obsáhlé, podrobné a logické hodnocení důkazů. Z jeho výsledků není pochyb o tom, že to byl právě obviněný, který jako předseda představenstva obchodní společnosti Z. obstarával skrze svědka Z. Č. a další osoby pro danou společnost fiktivní faktury na zboží a služby, jejichž účelem bylo zřejmě primárně vyvést z účetnictví finanční prostředky, které následně byly použity minimálně z části pro vyplácení některých zaměstnanců společnosti, kteří takto dostávali část mzdy, čímž společnost šetřila mzdové náklady, současně si však takto snižovala daňový základ pro výpočet daně z příjmu právnických osob a získávala nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Tvrzení obviněného, že on sám o tomto jednání, které probíhalo několik let a v daném objemu, nevěděl, je v rozporu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a vyjadřuje jeho snahu v rámci své obhajoby svést odpovědnost za toto jednání na zaměstnance společnosti.

Otázkou, zda a v jakém objemu byly některé fakturované práce skutečně provedeny, se soud prvního stupně rovněž pečlivě zabýval. Na základě obviněným citované judikatury pak také jednu z faktur původně uvedených v obžalobě z výroku svého rozhodnutí vypustil, neboť vzal za prokázané, že deklarované plnění bylo skutečně provedeno, avšak jinou osobou (viz odst. 6, 84, 221 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). V dalších případech soud konstatoval, že větší stavební a rekonstrukční práce, které podléhaly povolení příslušných orgánů, byly z hlediska subjektů, které je prováděly, dostatečně prokázány dokumentací Městského úřadu Zbiroh. U dalších, drobnějších prací by pak bylo stěží možno určit, zda vůbec a v jakém období byly provedeny (tedy zda vůbec šlo o období, k němuž se vztahují fiktivní faktury). Kromě toho jsou plnění uvedená ve fiktivních fakturách specifikována vždy velmi obecně, např. slovy „stavební práce“, „instalatérské práce“, „doprava“. S tímto tedy byl zamítnut návrh na další znalecký posudek. Provádění některých prací svépomocí vyplynulo jak z dokumentace Městského úřadu Zbiroh, tak i ze svědeckých výpovědí zaměstnanců společnosti, které soud hodnotil jako věrohodné. Soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že rekonstrukce areálu společnosti Z. byla prováděna jak vlastními zaměstnanci, tak i externími firmami, které si však provedené práce vždy vyfakturovaly a byly jim proplaceny. Tato plnění se tedy nekryjí s plněními uvedenými na fakturách ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (viz například odst. 168 a 246 odůvodnění rozsudku). Kromě toho, jak soud prvního stupně opakovaně zdůraznil, obviněný téměř po celou dobu řízení tvrdil, že plnění uvedená ve fakturách označených ve výroku rozsudku provedly právě ty subjekty, které dané faktury vydaly. Že mělo jít o subjekty jiné začal uvádět až ve chvíli, kdy byla jeho dosavadní obhajoba vyvrácena.

Z uvedeného je zřejmé, že obviněný staví svou argumentaci na odlišných skutkových zjištěních, než k jakým soud prvního stupně logickým a přesvědčivým způsobem dospěl. Ve skutečnosti tak nenapadá právní posouzení skutku, ale právě tato skutková zjištění. Jeho argumentaci tak uplatněnému dovolacímu důvodu nelze podřadit.

Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud dovolání obviněného Z. M. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 9. 2020

JUDr. Josef Mazák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru