Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 804/2019Usnesení NS ze dne 30.07.2019

HeslaNeodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.804.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 241 odst. 1, 2 předpisu č. 40/2009 Sb.


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 804/2019-684

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 7. 2019 o dovolání obviněného P. F., nar. XY v XY, bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. 13 To 318/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 22 T 1/2016 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. F. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. 7. 2018, č. j. 22 T 1/2016-636, byl obviněný P. F. uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.

Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že jako jednatel obchodní společnosti V. t., odpovědný za provádění zákonných odvodů z mezd zaměstnanců v období od 18. 2. 2013 do 27. 1. 2014 prováděl za tuto obchodní společnost s postavením plátce daně srážky záloh na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků z mezd jejích zaměstnanců, avšak tyto finanční prostředky v celkové výši 1 037 719 Kč v rozporu s § 38h zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, neodvedl Finančnímu úřadu pro Pardubický kraj.

Odvolání obviněného (kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu) Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 20. 11. 2018, č. j. 13 To 318/2018-657, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu a odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že nesouhlasí se závěrem soudu ohledně období, za které jím vedená společnost dlužila na zálohách na dani z příjmu. Soudy podle něj nepřihlédly k „přehledu srážek a úhrad zálohové daně ze závislé činnosti“, nacházejícím se na č. l. 509 znaleckého posudku. Z něj podle obviněného vyplývá, že společnost byla krátce v prodlení s platbami záloh za únor a částečně březen, dne 31. 3. 2013 a 12. 4. 2013 však došlo k úhradám v celkové výši téměř 300 000 Kč, čímž se společnost dostala do přeplatku, který trval až do července 2013. Od 30. 6. 2013 pak byla společnost v úpadku a možnosti hradit povinné platby tak byly značně omezené. Poslední zálohy na daň obviněný uhradil v prosinci 2013, svou povinnost se tak snažil plnit, byť ne v plné výši.

S poukazem na vybranou judikaturu Nejvyššího soudu obviněný zdůraznil, že přechodné neplacení odvodů, ať už z důvodu přecenění podnikatelského záměru či vývoje podnikání v rozporu s očekáváním, lze akceptovat s tím, že si dotyčný vytvářel předpoklady pro zlepšení vyhlídek společnosti. Jestliže Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 316/2012, uvedl, že za takové přechodné období nelze již považovat dobu osmnácti měsíců, pak obviněný z toho dovozuje, že období sedmi měsíců lze ještě za takové přechodné období považovat, respektive nelze o něm hovořit jako o delší době, z níž by bylo možno dovodit, že si byl vědom nevratně špatné ekonomické situace společnosti. Z toho podle obviněného vyplývá, že u něj není dána subjektivní stránka trestného činu ve formě úmyslu.

Naplněn nebyl podle dovolatele ani znak značného prospěchu, neboť jednáním nesledoval svůj osobní prospěch, ale snažil se udržet při životě podnik, který zajišťoval pracovní místa pro více než sto lidí.

V odstavci nadepsaném „objekt trestného činu“ pak obviněný namítl, že společnost sice byla dlouhodobě ve finančních problémech, závazky se však v rámci možností snažil plnit. Od roku 2011 bývala společnost se zákonnými odvody v prodlení, vždy je však uhradila včetně vyměřených penále. Za tímto účelem byly s Českou správou sociálního zabezpečení a Všeobecnou zdravotní pojišťovnou sjednávány splátkové kalendáře. Podle dovolatele takové chování není ojedinělé, řada podnikatelských subjektů bývá s platbami v prodlení. V jeho případě nešlo o situaci, že by platby úmyslně nechtěl vůbec odvést, respektive neměl primárně v úmyslu zkrátit státní rozpočet a na jeho úkor se obohatit.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně a zprostil jej obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že námitky vztahující se k časovému vymezení skutku neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům, neboť směřují do oblasti skutkových zjištění. Přitom otázce stavu účtu plateb a trvajícímu nedoplatku na tomto účtu po celé vymezené období věnoval zejména odvolací soud ve svých rozhodnutích mimořádnou pozornost. Podle státního zástupce lze vyloučit, že by k neplacení záloh na daň z příjmu zaměstnanců docházelo jen po nějakou zanedbatelnou dobu, jakési přechodné období. Společnost začala mít problémy se splatností svých závazků v polovině roku 2011 a již v minulosti si za účelem udržení svého chodu vypomáhala prodlením v platbách zákonných odvodů. Nelichotivá finanční situace tedy nenastala neočekávaně. Z hlediska subjektivní stránky je podstatná právě doba, po kterou se společnost potýkala s nepříznivou finanční situací ve svém podnikání. Nelze akceptovat, aby si podnikatelský subjekt dlouhodobě vypomáhal spolufinancováním svého podnikání z částek, které měly být jako zálohy na povinné platby za zaměstnance odvedeny státu, jakkoli by taková situace měla být v podnikatelských kruzích obvyklá. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

Úvodem je třeba k samotné podstatě dovolání jako mimořádného opravného prostředku připomenout, že dovolání nemůže nahrazovat řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (mimo jiné co do důvodů), jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Dovolání neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“. Je možné je podat jen z některého z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř.

Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu jen za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Nestačí pouhý odkaz na zákonné ustanovení upravující některý dovolací důvod. Z povahy dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání je určeno k nápravě zásadních hmotně právních, respektive výslovně v zákoně uvedených zvláštních procesních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a v celém jejich rozsahu. S tím souvisí i skutečnost, že Nejvyšší soud jako soud dovolací je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Obsah dovolacích námitek nemůže za dovolatele domýšlet a dotvářet.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.

Přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu nesplní jako zaměstnavatel nebo plátce svoji zákonnou povinnost odvést za zaměstnance nebo jinou osobu daň, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistné na zdravotní pojištění. Podle § 241 odst. 2 tr. zákoníku se skutek posoudí tehdy, získá-li pachatel uvedeným činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch, jímž je třeba v návaznosti na ustanovení § 138 tr. zákoníku rozumět prospěch ve výši nejméně 500 000 Kč, přičemž částky za jednotlivé platby je třeba sčítat.

Porušení některé z uvedených zákonných odvodních povinností znamená neodvedení těch plateb, resp. jejich částí, které je povinen platit zaměstnanec (poplatník) z příjmů ze závislé činnosti a z funkčních požitků prostřednictvím zaměstnavatele (plátce), jenž mu je srazil při výplatě mzdy nebo platu, tedy plateb, které je zaměstnavatel povinen odvést podle příslušných zvláštních zákonů.

Trestní odpovědnost za uvedený trestný čin lze vyvozovat proti příslušné odpovědné osobě jen tehdy, jestliže zaměstnavatel skutečně srazil svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd (platů) příslušné částky zálohy na daň z příjmů, pojistného atd. a neodvedl je, tj. pokud měl dostatek peněz na výplatu hrubých mezd a částky sražené zaměstnancům použil na jiné účely nebo je ponechal na účtu u banky či v hotovosti v pokladně (viz rozhodnutí č. 30/2001 Sb. rozh. tr.). Kdyby tomu tak nebylo a zaměstnavatel měl k dispozici jen peníze postačující na vyplacení čistých mezd (platů) zaměstnancům, takže po jejich vyplacení by mu již nezbylo na odvedení odpovídajících částek daně z příjmů, pojistného atd., nemohl by se dopustit trestného činu podle § 241 tr. zákoníku.

Dovolání obviněného je z převážné části založeno na jeho nesouhlasu se skutkovými závěry soudů, a to zejména pokud jde o období, za které jím vedená společnost dlužila na zálohách na dani z příjmu. Tvrzení obviněného, že se jednalo o dobu pouze sedmi měsíců, je v rozporu se zjištěním soudů. S obsahově shodnými námitkami se ostatně soudy již opakovaně zabývaly. Zejména odvolací soud v této souvislosti na str. 3 svého usnesení (a v návaznosti na své předchozí rozhodnutí v této věci) rozvedl, že společnost se během daného období nikdy nedostala do přeplatku.

Námitka obviněného, že společnost dostatek finančních prostředků k provedení povinných odvodů neměla, je rovněž skutkového charakteru a s uplatněnými dovolacími důvody se míjí, neboť nesměřuje proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení. Obviněný od této námitky žádnou právní argumentaci neodvíjel. Soudy dospěly k závěru (zejména na podkladě znaleckých posudků z oboru ekonomiky), že po celé období měla společnost finanční prostředky, aby uvedené platby (odvody) mohla hradit.

Od skutkových námitek se pak odvíjí námitka obviněného, podle které o období sedmi měsíců (obviněný zde má na mysli období od července 2013 do ledna 2014) nelze hovořit jako o delší době, z níž by bylo možno dovodit, že si byl vědom nevratně špatné ekonomické situace společnosti. Jak už ale bylo zmíněno, nejednalo se ve skutečnosti o období sedmi měsíců, ale bezmála jednoho roku.

I přes tento částečně skutkový základ lze s určitou mírou tolerance pod uplatněný dovolací důvod podřadit námitku týkající se subjektivní stránky trestného činu, kterou dovolatel rozvádí i v části dovolání nazvané „objekt trestného činu“.

Soudy nižších stupňů se otázkou úmyslu zabývaly a správně jej u obviněného ve vztahu k posuzovanému jednání dovodily. Nic na tom nemění, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém, zatímco soud druhého stupně dospěl k závěru o úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, s čímž se ztotožnil i soud dovolací.

K obhajobě obviněného o jeho představě zlepšení situace obchodní společnosti a uhrazení povinných plateb lze jen znovu zdůraznit, že nelze presumovat automatickou beztrestnost pachatele – zaměstnavatele, resp. plátce plateb uvedených v § 241 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže nepříznivou ekonomickou situaci obchodní společnosti řeší tak, že peníze získané jejich sražením z hrubých mezd zaměstnanců vloží zpět do podnikání, a snaží se tak zachovat ekonomický chod společnosti. V takovém případě nebude subjektivní stránka přečinu podle § 241 tr. zákoníku naplněna pouze tehdy, jestliže pachatel může reálně předpokládat, že se ekonomická situace podnikatelského subjektu v přiměřeném časovém horizontu zlepší a že po odstranění hospodářských potíží svým zákonným povinnostem dostojí, tj. že povinné platby dodatečně odvede v jiném termínu. V konkrétních skutkových okolnostech naplnění subjektivního znaku skutkové podstaty bude nutno dovozovat též z doby, po kterou nebyla zákonná povinnost sražené částky odvádět plněna, jakož i z případných dalších aktivit obviněného a z nich vyplývajících zákonných povinností. Pokud totiž podnikatel zjistí, že není schopen hradit náklady provozu podniku, mzdy svých zaměstnanců a odvody povinných plateb sražených z jejich mezd, musí přizpůsobit hospodaření podniku tak, aby mohl dostát též své povinnosti odvádět za zaměstnance daně a pojistné, případně takové podnikání ukončit, a nemůže obstát jeho tvrzení, že disponibilní finanční prostředky musel použít k úhradě nejpodstatnějších nákladů potřebných k zachování provozu.

Kromě uvedeného zjištění ohledně doby řádného neplacení zálohy na daň soudy také zjistily, že obviněným řízená společnost měla vážné finanční problémy už od roku 2011 a průběžně si vypomáhala zpožděným placením zákonných odvodů už před žalovaným obdobím. Nešlo přitom o nějakou mimořádnou situaci, kterou by nebylo možno zcela předvídat, jako náhlý výpadek důležitého obchodního partnera, provozní havárii nebo druhotnou platební neschopnost v důsledku platební nekázně obchodních partnerů. Nebyla zde také žádná konkrétní okolnost, na kterou by obviněný mohl spoléhat a která by mu umožnila v dohledné době dlužnou částku zcela uhradit.

Není pochyb o tom, že obviněný měl dostatečný přehled o stavu majetku i závazků obchodní společnosti, v podstatě rozhodoval o dispozicích s jejími finančními prostředky, věděl o povinnosti odvádět platby za zaměstnance, jejichž výplaty byly zkráceny o povinné odvody, a přitom tak v rozhodném období nečinil, a to dokonce přesto, že byl ze strany hlavní účetní společnosti upozorňován na možné trestněprávní následky neodvádění uvedených plateb.

Odvolací soud u obviněného správně dovodil nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Ten je dán, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a byl s tím pro takový případ srozuměn. Na existenci srozumění se vznikem následku uvedeného v trestním zákoně ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku lze usuzovat i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného, z hlediska trestního práva irelevantního následku, jestliže pachatel věděl, že v důsledku takového jednání může vlivem vývoje okolností na něm nezávislých stejně tak nastat namísto jím zamýšleného následku jiný následek, třeba pro něj i nepříjemný, který je ovšem trestněprávně významný, pokud tak pachatel přesto jedná, protože se chce vyhnout následku, který je pro něj ještě méně příjemný.

Jestliže by obviněný nebyl z pozice zaměstnavatele schopen hradit odvody povinných plateb sražených z mezd zaměstnanců (případně jejich mzdy a náklady provozu podniku), byl by povinen buď přizpůsobit hospodaření tak, aby mohl dostát svým povinnostem, případně takové podnikání ukončit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 7 Tz 228/2001). Obviněný však, ač si byl v rozhodné době vědom špatné ekonomické situace společnosti, její činnost neukončil, navíc se tento stav snažil řešit tím, že ze sražených částek na povinné odvody hradil pouze určité druhy závazků společnosti. Neusiloval ani o jakékoli systematické a rovnoměrné hrazení závazků, nýbrž – jak konstatoval odvolací soud – prostě namísto placení zákonných odvodů dával pokyn k úhradě jiných provozních plateb.

V rámci posuzování subjektivní stránky u přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, 2 tr. zákoníku je třeba hodnotit dobu neplnění předmětných povinností, důvody neplnění předmětné povinnosti a další okolnosti případu jako např. zda mohl obviněný důvodně očekávat zlepšení své finanční situace v dohledné době. Při posuzování subjektivní stránky je zpravidla třeba mít za to, že právě především případy dlouhodobého udržování ekonomického stavu plátce tak, že není schopen plnit zákonné odvody, je třeba hodnotit jako úmyslné neplnění zákonných povinností sražené částky odvádět (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 371/2014). Tak tomu bylo i v posuzovaném případě.

Pod uplatněný důvod dovolání lze podřadit také námitku nenaplnění znaku značného prospěchu, i ta je však zjevně neopodstatněná. Jak správně podotkl státní zástupce, tento prospěch obviněný nezajistil sobě, ale jím vedené obchodní společnosti, což mu právě bylo kladeno za vinu. Jeho argumentace, byť formálně pod dovolací důvod podřaditelná, se tak s napadeným rozhodnutím míjí. Není přitom pochyb, že výše prospěchu uvedené obchodní společnosti dokonce více než dvojnásobně přesáhla hranici značného prospěchu, která vychází z ustanovení § 138 tr. zákoníku.

Tvrzení, že podobné chování je v podnikatelských kruzích obvyklé, nemá z hlediska znaků skutkové podstaty a trestní odpovědnosti obviněného žádný význam (kromě toho obviněný těžko může ze své zkušenosti mít objektivní přehled o tom, do jaké míry jsou příslušné orgány k takovému chování benevolentní, po jaké době např. bývá podáváno trestní oznámení atd.). Motivace obviněného směřující k zachování pracovních míst pak byla soudem prvního stupně zohledněna v rámci výroku o trestu.

Napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích není ve smyslu vznesených dovolacích námitek rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z hlediska tohoto dovolacího důvodu je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.

Uvedené závěry Nejvyššího soudu jsou v souladu s judikaturou v tomto usnesení citovanou, jakož i s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu, představovanou například usnesením ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 5 Tdo 569/2017, usnesením ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1423/2017, či usnesením ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 588/2018.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil v návaznosti na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zjevně tedy v alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jestliže je však dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněné, platí totéž i z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud dovolání obviněného P. F. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 7. 2019

JUDr. Josef Mazák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru