Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 79/2021Usnesení NS ze dne 17.02.2021

HeslaTýrání osoby žijící ve společném obydlí
KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.79.2021.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. b) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku

§ 265k odst. 1 tr. ř.

§ 265k odst. 2 tr. ř.

§ 265l odst. 1 tr. ř.

§ 209 odst. 1 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 79/2021-1224

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 2. 2021 o dovolání obviněného P. V., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 67 To 400/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 81/2018, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 67 To 400/2019, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 29 T 81/2018.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 5, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 7. 2019, č. j. 29 T 81/2018-862, byl obviněný P. V. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti roků. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku a § 48 odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo přiměřené omezení a povinnost zdržet se ve zkušební době styku s poškozenou J. V., nar. XY, tuto nekontaktovat osobně, telefonicky, písemně, ani prostřednictvím jiných komunikačních a elektronických prostředků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozené škodu a nemajetkovou újmu v penězích v celkové výši 575 239,50 Kč.

2. Uvedeného zločinu se obviněný podle zjištění nalézacího soudu vyjádřených ve výroku rozsudku dopustil tím, že

od blíže nezjištěné doby po dobu trvání manželství s poškozenou J. V., nar. XY, nejméně od účinnosti trestného činu ode dne 1. 6. 2004 do 30. 1. 2018, ve společně obývaném bytě na XY, ale i jinde, obviněný dlouhodobě, opakovaně fyzicky, ale především psychicky týral svou manželku poškozenou J. V. Psychické týrání spočívalo v tom, že ji bezdůvodně ponižoval a urážel hrubými vulgárními výrazy: „debile, idiote, kreténe, hajzle, blbečku“, „ty lhářko prolhaná“, „máš slepičí mozek“, musela plnit jeho příkazy v domácnosti, týkající se přípravy jídla, úklidu, servírování jídla, nutil ji žehlit jeho košile v nočních nebo v brzkých ranních hodinách, prát mohla jen v době, kterou určil, aby ho nerušila, na jeho příkaz musela povlékat jeho povlečení i v noční dobu, musela na jeho příkaz zavírat okno v jeho pokoji, další příkazy byly například: „teď nesmíš na balkon“; „teď nemluv“; „teď nevětrej v koupelně“, musela vykonávat i drobné opravy, taktéž musela plnit jeho příkazy, týkající se péče o jeho matku, z důvodu péče o jeho matku musela na jeho příkaz této uvolnit i svůj pokoj v bytě. Musela vykonávat jeho pracovní povinnosti, například: opravovat absolventské práce jeho studentů, zapisovat do výkazů známky a docházku, vozit do jeho zaměstnání pracovní materiály, kopírovat nebo skartovat velké množství dokumentů a taktéž ji nutil v nočních hodinách jezdit na centrální poštu podat korespondenci. Své příkazy často podmiňoval slovy: „vezmi si papír a napiš si“ nebo „pokud neuděláš nebo nebudeš souhlasit s tím, co já chci, tak já“ „nedovolím“ nebo „nepůjčím“ a pokud dle jeho mínění nesplnila jím uložený pokyn nebo s jeho pokynem nesouhlasila, byla z jeho strany potrestána urážkami a slovním nátlakem, který probíhal do doby než souhlasila, slovní nátlak probíhal i několik hodin, za nesplnění jeho pokynů mu platila z kapesného, které jí přidělil tzv. pokuty. Taktéž jí nebylo z jeho strany umožněno rozhodovat o tom, co se do domácnosti koupí, a znemožňoval jí přehled o jejich finanční situaci. Musela psát různé sliby, například: že nebude provádět rekonstrukci v bytě. Dále její osobu kontroloval v jejím pohybu, požadoval, aby mu oznamovala: kde se nachází, co tam dělá, zda je skutečně na místě a zda je tam s osobami, které jí on povolil a po jejím návratu ze schůzky domů ji vyslýchal, taktéž jí zakazoval stýkat se s kolegy mimo pracoviště ais jejími přáteli, určoval jí, kdy může navštívit své příbuzné, omezoval i její aktivity v práci. Při psychickém týrání vůči ní občas použil i fyzického násilí, především od roku 2014 do ledna 2018 ve formě klepáním prsty na hlavu, či strkáním do těla, dále v přesně nezjištěný den v lednu 2018 do ní opětovně strkal při jeho výslechu, kdy musela odpovídat, a ve chvíli kdy odpovídat přestala, začal do ní strkat a když chtěla odejít, chytil ji za ruku a bránil jí v odchodu, taktéž ji bezdůvodně budil v nočních hodinách pod různými záminkami. Dále byla poškozená nucena po jeho návratu z rehabilitačního zařízení v listopadu 2016 mu zavazovat tkaničky u bot, přestože byl sám tohoto úkonu schopen. Dne 1. 1. 2018 po návratu z návštěvy na ni bezdůvodně křičel: kde byla, proč mu nebrala telefon a přitom jí nadával „ty lhářko prolhaná“ přičemž do ní strkal, když se vůči tomuto jednání poškozená ohradila, řekl jí „proč bych do tebe, hajzle, nestrkal“, dne 30. 1. 2018 poškozená ze strachu z manžela ze společného bytu utekla.

3. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2020, č. j. 67 To 400/2019-1064, bylo odvolání obviněného podané do všech výroků podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), písm. d), písm. g) a písm. k) tr. ř. V dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. namítl, že rozhodoval genderově nevyvážený senát, neboť členem senátu soudu nebyl ani jeden muž. Má za to, že čistě ženské senáty odvolacího soudu mohou mít v praxi větší sklony rozhodovat tendenčně ve prospěch žen. V té souvislosti poukázal obviněný na fakt, že v celém trestním řízení o něm rozhodovaly výlučně ženy, a to už od přípravného řízení.

5. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný spatřuje v porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení. Bylo mu odepřeno právo být přítomen výslechu svědkyně J. V. V době jejího výslechu byl přemístěn do jiné místnosti soudu, odkud sledoval průběh úkonu prostřednictvím telefonního sluchátka. Později mu z technických důvodů bylo znemožněno klást svědkyni telefonicky otázky a mohl je položit pouze prostřednictvím předsedkyně senátu. Tento postup soudu, včetně neumožnění konfrontace se svědkyní, považuje obviněný za hrubé porušení práva na obhajobu, práva na spravedlivý proces a porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který stanoví, že obviněný má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě.

6. Nejrozsáhlejší část dovolání tvořily námitky podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v něm namítal nesprávné hmotněprávní posouzení skutku, nedostatečně vyjádřenou subjektivní stránku trestného činu, nezohlednění zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, na něj navazujícího principu ultima ratio a nesprávné posouzení odpovědnosti za nemajetkovou újmu. Obviněný v této části poukázal na existenci tzv. extrémního nesouladu skutkových a právních závěrů s obsahem provedeného dokazování.

7. Pokud jde o hmotněprávní posouzení skutku podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, obviněný namítl, že jde o slepenec překroucených epizod z manželského soužití s poškozenou, které soud nesprávně interpretoval. V rozhodné době poškozená nepociťovala jeho jednání jako týrání, veškeré činnosti vykonávala dobrovolně, žádné výtky svědčící o její nespokojenosti v manželství nesdělovala. Na poškozené se nedopouštěl žádného násilí v rovině ekonomické, sociální, emocionální, fyzické ani psychické. Stran subjektivní stránky trestného činu, podle vyjádření obviněného, svědci potvrdili, že si jim poškozená před podáním trestního oznámení nestěžovala, že by toho na ní bylo moc, že by se manžela bála. Poškozená nikdy obviněnému nesdělila, že by domácí práce nezvládala, že zvažuje odchod ze společné domácnosti. Obviněný poukázal i na opomenutí zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku a na něj navazujícího principu ultima ratio. Má za to, že manželské neshody měla poškozená řešit přednostně cestou rodinného práva prostřednictvím žádosti o rozvod manželství. Soudu vytkl, že se nezabýval otázkou aplikace subsidiarity trestní represe z pohledu tehdy účinného znění zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.

8. Nesprávné posouzení odpovědnosti za nemajetkovou újmu shledává v tom, že vyčíslená částka je zcela nepřiměřeně vysoká a nejsou splněny zákonné předpoklady pro její přiznání. Metodika Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví nemá oporu v zákoně, a proto ji nelze považovat za pramen práva. Ve znaleckém posudku JUDr. MUDr. Kalisty identifikoval MUDr. Kutáček chyby, se kterými se soudy nevypořádaly. JUDr. MUDr. Kalista není praktikujícím lékařem, natož psychiatrem, ale advokátem, byť s kulatým razítkem soudního znalce. Obviněnému bylo znemožněno nechat vyhotovit revizní znalecký posudek, když zmocněnec poškozené odmítl poskytnout součinnost spočívající v absolvování vyšetření poškozené před znalcem obhajoby. Obviněný také namítl extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů s obsahem provedeného dokazování. Vyvozuje, že celá kauza byla vykonstruována jeho syny s cílem, aby se mu pomstili a získali dokument, který by mohli použít k doložení toho, že poškozená dohodu o bytu, kterou v roce 1997 podepsala u notáře, podepisovala nedobrovolně. Soudy se neorientovaly v časových souvislostech a ve věci posuzovaly i skutečnosti, které se udály před rokem 2004, ačkoli zákon č.140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, až do 31. 5. 2004 neobsahoval skutkovou podstatu trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě.

9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný shledal v nedostatečném popisu objektivní stránky zločinu a v ignoraci zákonných náležitostí rozsudku vymezených v § 120 odst. 3 tr. ř. Vymezení skutku nejasnými formulacemi bez zákonných náležitostí nemůže naplňovat skutkovou podstatu vytýkaného jednání.

10. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že převážná část námitek se s uplatněnými dovolacími důvody míjí, neboť směřují výhradně do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, a nadto jim nelze přisvědčit. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. má za to, že námitka je neopodstatněná, jelikož neexistuje zákonná povinnost obsazovat genderově vyvážené senáty soudů, a zajištění genderově rovnoměrně vyváženého složení není kritériem spravedlivého procesu. V případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., má za to, že obviněný byl přítomen hlavnímu líčení, ve kterém byla vyslechnuta svědkyně J. V., když její výslech byl proveden zákonným způsobem v souladu s § 209 odst. 1 tr. ř. a obviněný nebyl zkrácen na svých právech. Námitka je tedy zjevně neopodstatněná.

12. Pokud jde o dovolací námitky podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., které tvoří základ dovolání obviněného, ty se zásadně propojují s námitkami obviněného proti skutkovým zjištěním, kterými se obviněný snaží prosadit odlišný skutkový stav věci s poukazem na to, že jde o tzv. extrémní rozpor. Ten však státní zástupkyně v projednávané věci neshledala. Skutkový stav byl spolehlivě prokázán provedenými důkazy, především výpovědí svědkyně J. V., která je v souladu s výpověďmi dalších osob i znaleckými posudky. Skutková věta obsahuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, proto je tato námitka zjevně nedůvodná. Subjektivní stránka uvedeného trestného činu vyplývá z velmi podrobného popisu skutkových okolností a je zřejmé, že se jedná o jednání úmyslné, přičemž poukázala na osobu obviněného, jeho intelektové schopnosti a vzdělání.

13. K aplikaci subsidiarity trestní represe státní zástupkyně uvedla, že obviněný se dopustil jednání, které předmětná skutková podstata předpokládá, a jeho čin se mantinelům stanoveným pro použití zásady subsidiarity trestní represe vymyká, neboť šlo o zlé, intenzivní a dlouhodobé nakládání s poškozenou, jež mělo za následek pravděpodobně již trvalé zdravotní následky na jejím psychickém stavu. Intenzita spáchání činu byla vyšší než v jiných případech s ohledem na psychologický profil poškozené, jehož si obviněný byl vědom a záměrně jej zneužíval. Nemajetková újma, ke které byl obviněný zavázán, se skládala ze ztížení společenského uplatnění a náhrady nákladů spojených s psychologickými vyšetřeními a léčbou poškozené. Výše byla určená znaleckým posudkem dle Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví odborně způsobilým znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví. Soudy zhodnotily hmotně právní podmínky pro přiznání nároku poškozené správně, dovodily příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a vzniklými následky, které byly dostatečným způsobem objektivizovány a vyčísleny. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř).

15. Protože Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné, ovšem jen částečně.

16. Dovolání není důvodné z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Předpokladem jeho existence je současně splnění dvou podmínek. Podle první z nich se vyžaduje, aby ve věci samé rozhodl vyloučený orgán (tj. vyloučený soudce), o jehož vyloučení nebylo rozhodnuto postupem podle § 31 tr. ř., ač se tak mělo stát. Pro úspěšné uplatnění tohoto dovolacího důvodu je nezbytné, aby rozhodnutí napadené dovoláním učinil (nebo se na něm podílel jako člen senátu) soudce, který byl z důvodů uvedených v § 30 tr. ř. vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v posuzované věci. Nepostačovalo by, jestliže by byla vyloučena z úkonů v trestní řízení kterákoli další osoba vyjma soudce (např. státní zástupce). Druhá podmínka, která musí být současně splněna, spočívá v tom, že o důvodech k vyloučení soudce, který rozhodl ve věci samé, dovolatel buď nevěděl v době konání původního řízení, anebo tuto okolnost dovolatel namítl ještě před rozhodnutím soudu druhého stupně, ale nebylo mu vyhověno. Jestliže tedy dovolatel věděl, že soudce, který ve věci meritorně rozhodl, je podjatý, a tuto okolnost nenamítl v původním řízení, nýbrž až v podaném dovolání, nelze úspěšně uplatňovat dovolací důvod podle citovaného ustanovení (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 520/2009).

17. Obviněný neuvedl žádné skutečnosti, z nichž by mohl vyplývat některý z důvodů vyloučení některého ze soudců činných ve věci, zejména že by byla dána pochybnost ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. (a rovněž ani ve smyslu odst. 2, 3 či 4 tohoto ustanovení), že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemohl některý z nich nestranně rozhodovat. Podstatou v této souvislosti uplatněné námitky je totiž pouze nesouhlas s tím, že ve věci rozhodoval genderově nevyvážený senát (členem senátu nebyl jediný muž), nikoli jakýkoli zvláštní poměr výše uvedený. Přitom rozhodnutí o vyloučení soudce podle § 31 odst. 1 tr. ř. je průlomem do ústavní zásady zákonného soudce zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto vyloučení soudce (kteréhokoli člena senátu) z projednávání již přidělené věci je nutno považovat za postup výjimečný, který musí být odůvodněn závažnými skutečnostmi. Námitka by musela být opřena o konkrétní informace o postojích, názorech, výrocích, či chování soudce, které by takové pochybnosti reálně, a nikoli jen obecně, odůvodňovaly. Tyto závažné skutečnosti musí být v případě uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolatelem tvrzeny a současně musí poskytovat podklad pro závěr o závadném poměru soudce ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1001/2015), což ve vztahu k námitkám obviněného konstatovat nelze. Ačkoli obviněný může subjektivně vnímat úkorně, že ve všech stadiích trestního řízení a na obou stupních soudní soustavy v jeho (značně netypické) kauze rozhodovaly výlučně ženy, je třeba říci, že výslovná zákonná povinnost obsazovat genderově vyvážené senáty soudů neexistuje, a zajištění genderově rovnoměrně vyváženého složení orgánů činných v trestním řízení není kritériem spravedlivého procesu (srov. také např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2435/18). Námitka obviněného z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy zjevně neopodstatněná.

18. Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jde o případy, kdy se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ačkoli měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém základním právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). Dovolací námitka obviněného, že nebyl přítomen hlavnímu líčení, respektive té jeho části, ve které byla vyslechnuta v procesním postavení svědkyně poškozená J. V., je pod tento dovolací důvod podřaditelná, avšak je zjevně neopodstatněná.

19. Právní úprava obsažená v § 202 odst. 4 tr. ř. obecně neumožňuje konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let (jak je tomu v projednávané věci), s výjimkou situace, pokud obviněný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti (§ 205 odst. 5 tr. ř.). Podle § 209 odst. 1 tr. ř. věta druhá a třetí však platí, že je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky.

20. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 22. 1. 2019 dovolací soud zjistil, že obviněný se k hlavnímu líčení dostavil a byl přítomen jeho průběhu. Při výslechu poškozené J. V. předsedkyně senátu vykázala obviněného z jednací síně opatřením podle § 209 odst. 1 tr. ř. Obviněný byl umístěn v jiné místnosti soudu s asistentkou soudce a mohl slyšet výslech poškozené v procesním postavení svědkyně prostřednictví telefonu. Proti tomuto postupu obviněný u hlavního líčení nevznesl žádnou námitku. Po výslechu obviněné a dotazech ze strany soudního senátu, zmocněnce i obhájce, se pro technické problémy v telefonickém spojení vrátil obviněný do jednací síně (ve které v té době nebyla svědkyně), a byl poučen o možnosti klást svědkyni otázky prostřednictvím předsedkyně senátu, což učinil a na otázky mu bylo svědkyní odpovězeno (její odpovědi opět slyšel v jiné místnosti soudu prostřednictvím telefonu).

21. V obecné rovině nutno zdůraznit, že opatření předsedy senátu podle § 209 odst. 1 věty druhé tr. ř. směřují k tomu, aby byla zajištěna bezpečnost svědka, nebo aby byla utajena jeho totožnost, anebo spočívají ve vykázání obžalovaného z jednací síně po dobu výslechu takového svědka. Otázku nutnosti ochrany svědka v hlavním líčení řeší soud samostatně a podle konkrétních okolností projednávaného případu (vztahy svědka k obviněnému, jejich předchozí vzájemné negativní kontakty, žádost svědka být utajen, atd.), přičemž k takovému postupu stačí již pouhá obava, že v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 104/96). Konkrétní výběr nejvhodnějšího opatření je věcí předsedy senátu a jeho volné úvahy podle okolností projednávaného případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 297/96). Přijaté opatření se poté odpovídajícím způsobem poznamená v protokolu o hlavním líčení.

22. Ustanovení § 209 odst. 1 věta třetí tr. ř. zajišťuje právo obžalovaného, jenž byl po dobu výslechu svědka vykázán z jednací síně, na vlastní obhajobu. To je zaručeno jednak tím, že po návratu do jednací síně musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka vyslýchaného v jeho nepřítomnosti, a dále tím, že obžalovaný má právo vyjádřit se k výpovědi svědka. Takový obžalovaný může rovněž klást tomuto svědkovi otázky. Z důvodu, aby nebyl zmařen účel sledovaný vykázáním obžalovaného z jednací síně, může klást svědkovi otázky jen prostřednictvím předsedy senátu a zároveň tak, aby se obžalovaný nesetkal se svědkem. Z těchto nezbytných zákonných omezení vyplývá také nemožnost provedení konfrontace takového svědka s obžalovaným podle § 104a odst. 5 věty druhé tr. ř. Nemá-li se totiž obžalovaný vůbec setkat se svědkem vyslýchaným v nepřítomnosti obžalovaného, nelze ho tedy ani postavit tváří v tvář svědkovi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 11 Tdo 367/2016).

23. Vykázání obviněného v této věci bylo legitimní a odůvodněné konkrétními okolnostmi. V předmětné věci byly obavy odůvodněny charakterem projednávané věci a specifickou osobnostní strukturou svědkyně, jak vyplývá z jejího psychologického vyšetření.

24. Způsob, jakým má být obviněný s výpovědí svědka seznámen, zákonem přesněji nijak upraven není. V projednávané věci toto seznámení bylo realizováno prostřednictvím telefonu, což se jeví jako vhodný postup, který umožňuje reagovat v průběhu hlavního líčení a klást otázky či se k věci vyjadřovat přímo. Pokud obviněný namítá, že vzhledem k technickým problémům v telefonickém spojení po přerušení hlavního líčení již nemohl otázky poškozené přímo pokládat, pak je nutné uvést, že tato možnost mu zůstala zachována prostřednictvím předsedkyně senátu, což je v souladu s § 209 odst. 1 tr. ř. Celému výslechu svědkyně byl v jednací síni přítomen i obhájce obviněného, který využil možnosti klást svědkyni otázky.

25. Ze všech skutečností je zřejmé, že práva obviněného na jeho obhajobu ve smyslu § 209 odst. 1 věta třetí trestního řádu byla plně a důsledně respektována a obviněný byl s celým obsahem výpovědi svědkyně seznámen, mohl se k ní vyjádřit a svědkyni pokládat otázky prostřednictvím předsedkyně senátu, jak to zákon předpokládá. Za těchto okolností proto nelze dospět k závěru o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) trestního řádu, neboť nebyla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, a rovněž právo obviněného na spravedlivý proces bylo v dané trestní věci zachováno. Také z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je proto dovolání zjevně neopodstatněné.

26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. O tento důvod se jedná, když určitý výrok nebyl vůbec učiněn a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí (typicky např. neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním). Druhou alternativou je, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3173 a 3174). Obviněný v dovolání spojil tento dovolací důvod s dovolacím důvodem podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. a s nedostatečným popisem skutku ve skutkové větě. Tyto námitky jsou pod uvedený dovolací důvod nepodřaditelné, neboť se nejedná o otázku chybějícího nebo neúplného výroku ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu. Nalézacímu soudu je v této souvislosti pouze nutné vytknout, že nepřesně ve výroku rozsudku označil trestný čin, kterým shledal obviněného vinným, když uvedl, že obviněný spáchal zločin týrání osoby ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, ačkoliv správné označení tohoto trestného činu je týrání osoby žijící ve společném obydlí.

27. Dále je třeba Obvodnímu soudu pro Prahu 5 ve vztahu k adheznímu výroku vytknout, že nerozlišil, ve které části se jedná o nárok na náhradu majetkové škody a ve které o náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle konstantní judikatury [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 46/2013 (uveřejněné pod č. 14/2014 Sb. rozh. tr.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1017/2018] lze totiž o nárocích na náhradu majetkové škody, nemajetkové újmy v penězích, jakož i o vydání bezdůvodného obohacení rozhodnout i vedle sebe, avšak každý z těchto nároků má své vlastní opodstatnění, a proto výroky o těchto samostatných nárocích jsou oddělitelnými výroky. To však uvádí Nejvyšší soud jen pro úplnost, neboť zde nejde o důvod zrušení rozhodnutí. S ohledem na níže uvedené není tato vada pro rozhodnutí dovolacího soudu určující.

28. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

29. Obviněným uplatněné námitky u tohoto dovolacího důvodu spočívají dílem ve zpochybnění skutkových zjištění, dílem napadají hmotněprávní závěry soudů obou stupňů. Nejvyšší soud shledal důvodnými námitky obviněného, pokud namítal pochybení v právním posouzení jednání jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, zejména s ohledem na nenaplnění znaku týrání. Pochybnosti vznikají také ohledně rozsahu jednání, které je obviněnému vytýkáno.

30. Trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí a takový čin páchá po delší dobu. Týráním se rozumí takové zlé nakládání s osobou blízkou žijící s pachatelem ve společném obydlí, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy. Souvisí to s tím, že týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně samy o sobě, nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1048/2008). Pro týrání je charakteristické, že jeden z partnerů se trvale ocitá v roli ohrožené osoby a druhý zastává roli agresora, zatímco tam, kde sice dochází k násilí mezi partnery, ale role agresora a oběti se střídají nebo se oba partneři vzájemně napadají, je domácí násilí z podstaty věci vyloučeno. Je rovněž příznačné, že týraná osoba jednání pachatele snáší, není schopna klást mu odpor, pasivně se mu podřizuje, bezradně před ním ustupuje a v podstatě není s to na něj adekvátně reagovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 417/2016, ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 458/2018, a ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 6 Tdo 423/2018). Za relevantní pro naplnění znaku „týrání“ je možno považovat fyzické násilí, psychické násilí, sexuální násilí, ekonomický útisk a vyvolání stavu sociální izolace.

31. V projednávané věci však Nejvyšší soud shledal, že soudy se dostatečně nezabývaly intenzitou jednání, četností jednotlivých útoků obviněného, což nebylo ve skutkové větě popsáno a má to zásadní význam za situace, kdy jednání obviněného mělo trvat velmi dlouhou dobu. Soudy sice uvedly, že poškozená byla urážená vulgárními výrazy, ale už neuvedly jak často, zda k tomu docházelo po celé stíhané období se stejnou četností, či se nějak měnila, případně gradovala. Jinak by bylo namístě jednání posoudit, pokud by se tak dělo prakticky denně, než například v případě, pokud by k tomu došlo několikrát ročně. Stejnou optikou je pak nutné pohlížet i na další způsoby jednání popsané ve skutkové větě. Navíc některé způsoby jednání popsané ve skutkové větě nevyplývají z výpovědi poškozené ani dalších svědků (např. že vozila do zaměstnání obviněného jeho pracovní materiály, kopírovala nebo skartovala velké množství dokumentů, že jí obviněný zakazoval stýkat se s kolegy mimo pracoviště atd.), jiné nedaly soudy do souvislostí. Například uvedly, že poškozená psala různé sliby, ačkoliv z její výpovědi vyplývají nějaké psané sliby jen v letech 1997 (odst. 24 napadeného rozsudku) a v roce 2000 (odst. 25 napadeného rozsudku). Nebylo specifikováno, jaké drobné opravy měla v domácnosti poškozená vykonávat (případně proč tyto opravy měly představovat týrání). Poškozená připustila, že o matku obviněného se někdy starala i z vlastní vůle, a když ji obviněný umístil do jejího pokoje, proti tomuto se nijak neohradila. Poškozená neuvedla, že by jí obviněný určoval, kdy může navštívit své příbuzné, tak tomu bylo pouze v době, kdy je navštěvovali spolu, což je pochopitelné, když bylo nutné sladit časový program dvou lidí, nicméně v předmětném období již navštěvovala příbuzné sama (bod 40 napadeného rozsudku) a k tomuto neuvádí, že by ji obviněný určoval, kdy je může navštívit. Pokud je obviněnému vytýkáno, že omezoval aktivity poškozené v práci, tak není jasné jak, když poškozená pouze uvedla (bod 41 napadeného rozsudku), že obviněný „nesouhlasil“ aby poškozená jezdila na několikadenní školení v době, kdy byly děti malé a musela ho brát na výměnné pobyty. Navíc soudy nezjistily, zda k tomuto jednání mělo docházet v době, pro kterou je obviněný stíhán.

32. Nebylo také jednoznačně rozlišeno, zda k jednání docházelo před 1. 6. 2004 (kdy je rozsudkem nalézacího soudu datován počátek vytýkaného jednání. Nalézací soud se na toto rozlišení v rámci výslechu poškozené nezaměřil a pojal do skutkové věty i dílčí způsoby jednání, které se stalo nebo ke kterému docházelo před uvedeným obdobím. Například uvádí, že poškozená musela platit pokuty z kapesného, ačkoliv od roku 2003 již kapesné neměla, jelikož měla vlastní bankovní účet, na který ji zaměstnavatel posílal její mzdu, a tudíž s nimi mohla volně disponovat. Obecně z výpovědi poškozené spíše vyplývá, že k závažnějším jednáním obviněného vůči ní docházelo dávno před stíhaným jednáním (konkrétně zejména dva fyzické útoky v r. 1997 avr. 2000). Z výpovědi psycholožky P. V. vyplývá, že kdysi po násilném incidentu se poškozená obrátila na policii, a pak už k žádnému násilí nedocházelo.

33. Soudy dostatečně nevyložily, v čem shledávají u jednání obviněného popsaného ve skutkové větě rozsudku vyšší stupeň hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti (za podmínky určité trvalosti) a z čeho dovodily, že po celé čtrnáctileté stíhané období (a soudy dokonce naznačily, že to bylo po celou dobu více než čtyřicet let trvajícího manželství) poškozená pociťovala jednání obviněného jako těžké příkoří, a konkrétně která. Jestliže soud uvedl, že šlo o jednání obviněného minimálně přesahující běžné normy, s tím lze souhlasit. Stejně tak s tvrzením, že manipulativní, neúměrně dominantní jednání obviněného mohlo trvat prakticky po celou dobu manželství. Pokud ale soud vychází z toho, že následně toto jednání dosáhlo trestněprávní roviny, zůstal tento závěr bez podkladu ve skutkových zjištěních a neodůvodněn.

34. Soudy také patrně nevycházely ze zcela jasných skutkových podkladů. Pochybnost například vzbuzuje vyjádření znalce PhDr. Pavla Krále, který hovořil o poškozené tak, že bylo „mnoho různých situací, kdy byla vystavena fyzickému násilí ze strany svého manžela“. Uvedl, že impulsem k tomu, aby situaci poškozená začala řešit, bylo jednak to, že už to přesáhlo nějakou míru, fyzické násilí se začalo zmnožovat a pak samozřejmě tam byl také aspekt synů, kteří to začali řešit a přesvědčili poškozenou, že je situaci třeba již řešit. Není však zřejmé, jaké skutečné fyzické násilí (v mnoha různých situacích) soudy ve vztahu ke stíhanému období zjistily, respektive co vzal znalec za podklad svého posudku. A nejasná je i úloha obou dávno dospělých synů v celé věci, neboť měli být dlouhodobými svědky týrání poškozené obviněným. Jejich vysvětlení, že je otec v těchto situacích vždy prostě poslal do jejich pokoje, se jistě nevztahuje na stíhané období. A zcela nelogicky působí například vysvětlení odvolacího soudu, že je pochopitelné, že poškozená měla odvahu odejít od obviněného až v době dovršení dospělosti synů. Soudy by si měly ujasnit věk synů poškozené a to, kdy (v devadesátých letech minulého století) dovršili dospělost. Zůstalo nevysvětleno, jaké konkrétní a jak intenzivní projevy týrání své matky mohli dospělí synové vnímat. Soudy uvedly, že synové byli svědky tohoto týrání celoživotně. Proč ale potom nejednali aktivně už dříve (kromě podpory jedním z nich při oznámení incidentu s cestovním pasem na policii v roce 2002) a až v roce 2017 matku podpořili v odchodu od manžela a přistoupili (ve svých zhruba čtyřiceti letech) k podpoře matky, „aby již dále jednání obviněného nemusela trpět“.

35. Je pravdou, že u poškozené znalci konstatovali psychické problémy včetně symptomů, které naplňují kritéria posttraumatické stresové poruchy, které souvisejí s průběhem manželství. To však ještě neznamená, že zjištěné a popsané jednání je skutečně týráním ve smyslu trestního práva. Znalci uvedli, že traumatizace nebyla zásadní, ale trvala dlouho, proto došlo k rozvoji posttraumatické stresové poruchy. Znalci nebyli schopni určit, kdy vznikla, nicméně uvedli, že trvala roky. K tomu je namístě dodat, že byť závěry znalců mohou být významným podkladem pro rozhodnutí, konečný závěr o tom, zda byl určitým jednáním spáchán trestný čin či nikoli, je věcí trestních soudů. Proto i v případě, kdy např. znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, nebo klinické psychologie shledá ve vztahu dvou osob typické znaky projevů či následků domácího násilí, nemusí být zjištěno spáchání trestného činu ve smyslu § 198 nebo § 199 tr. zákoníku; to samé samozřejmě platí i naopak.

36. Navíc nějaký spouštěcí moment zhoršení psychického stavu poškozené lze stěží identifikovat, snad jen z výpovědi psychoterapeutky N. F. (za níž poškozená přišla s psychickými problémy v lednu 2017) vyplývá, že ke zhoršení došlo v důsledku rekonstrukce bytu, kterou si poškozená nepřála (a zřejmě ji chtěl obviněný). P. V. pak poškozená měla vyhledat na podzim 2017, na doporučení svého právníka, a to proto, že se rozhodla odejít od manžela, čehož se velice bála.

37. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví klinické psychologie je nepochybně důležitým důkazem při prokazování charakteru posttraumatické stresové poruchy, nicméně není důkazem absolutním, je třeba jej hodnotit, stejně jako jiné důkazy. Takové přesvědčivé hodnocení Nejvyšší soud v odůvodněních rozhodnutí soudů postrádá. Nelze přehlédnout, že posudek byl znalci zpracováván se značným odstupem – podle jejich vyjádření to mohlo být snad až desítky let od vzniku posttraumatické stresové poruchy. Závěry znalců v těchto otázkách je nutno pečlivě hodnotit i z toho důvodu, že konkrétní potíže projevující se u vyšetřované osoby znalci zpravidla zjišťují pozorováním a klinickým rozhovorem (řízeným interview) s ní. Charakter potíží tedy není zjišťován testováním, jako v případě inteligence, osobnostních znaků apod.

38. Nejvyšší soud konstatuje, že popsaná skutková zjištění v návaznosti na provedené dokazování nemohou obstát, neboť zde, stran intenzity, četnosti a průběhu útoku, zcela absentuje obsahová vazba mezi nimi. Následně nemůže obstát, jak rovněž namítá obviněný v dovolání, ani navazující hmotněprávní závěr soudů obou stupňů o naplnění znaku zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.

39. Aby bylo možné posoudit jednání obviněného podle uvedeného ustanovení, bylo by nutno jednoznačně vyjasnit intenzitu a četnost jednotlivých způsobů jednání obviněného, korigovat znění skutkové věty jen na ty způsoby jednání, které byly v rámci hlavního líčení prokázány a kterých se obviněný dopustil od 1. 6. 2004, tedy upřesnit časový rámec jeho jednání. Teprve potom lze vyslovit, při zohlednění způsobu provedení trestného činu i s přihlédnutím k principu ultima ratio, zda prokázaným způsobem jednání obviněný naplnil znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku.

40. V projednávané věci však Nejvyšší soud znak týrání v popsaném jednání neshledává také pokud jde o popsanou intenzitu jednání obviněného s přihlédnutím k principu ultima ratio. Trestněprávní kvalifikace určitého činu jako trestného činu je krajním prostředkem, který má význam z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot pouze v závažnějších případech protispolečenských jednání. Je nutné vycházet z principu „ultima ratio“, ze kterého plyne, že trestněprávní řešení je nejzazší (subsidiární) prostředek k ochraně právního řádu. Vyžaduje se, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu (Novotný, Otto, Vanduchová, Marie a kol. Trestní právo hmotné 1. Obecná část. 5. vydání. Praha : ASPI, 2007, s. 45). Jen důsledné respektování principu ultima ratio zaručuje, že omezení základních práv fyzických i právnických osob v důsledku trestních sankcí je možno považovat za proporcionální s účelem trestního práva hmotného sledovaným trestním řízením.

41. Princip ultima ratio byl sice původně chápán spíše jako princip omezující zákonodárce, ale v současné době je v zásadě všeobecně uznáváno, že má nepochybně význam i pro interpretaci trestněprávních norem, a plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (Šámal, P. Trestní zákoník: Komentář. 2., doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 117). Tomuto odpovídá i judikatura Ústavního soudu České republiky, který opakovaně zdůraznil, že trestní právo má z podstaty principu ultima ratio místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. ÚS 42/2004).

42. V projednávané věci bylo doposud zjištěno, že obviněný žil s poškozenou v neharmonickém manželství, a to prakticky od jeho uzavření v roce 1975. Nicméně poškozená jako svéprávná, navíc vzdělaná žena žila v tomto manželství dobrovolně desítky let, přestože z něj mohla kdykoliv odejít, navíc nebyla k obviněnému vázána ani starostí o nezletilé děti, když oba jejich společní synové ze společného bydlení již dávno odešli a mohli poskytnout poškozené pomoc, navíc nebyla na obviněném závislá ani finančně, když disponovala vlastními finančními prostředky v nemalé výši. Obviněný, jak vyplývá z jeho psychologického profilu, je despota, dominoval ve vztahu, manipuloval s poškozenou a choval se často vůči ní nepřijatelně, přičemž poškozená je submisivní povahy a obviněnému se až nemístně podřizovala, ale jen tento vztah nezakládá trestní odpovědnost obviněného. Ač je takové jednání obviněného jakkoli z morálního hlediska nesprávné a odsouzeníhodné, ještě znaky týrání, jak je chápe trestní právo i s ohledem na princip ultima ratio, nenaplňuje.

43. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 jako součást řízení předcházejícího napadenému rozhodnutí, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 5, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

44. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 28. 1. 2020, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 21. 1. 2021. V dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 2. 2021

JUDr. Josef Mazák

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru