Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 763/2020Usnesení NS ze dne 05.08.2020

HeslaDovolací důvody
Ublížení na zdraví
Výtržnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.763.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 146 odst. 1,4 tr. zákoníku

§ 358 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 763/2020-555

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 8. 2020 o dovolání obviněného V. S., nar. XY, trvale bytem XY, Gruzie, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 7 To 8/2020, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 11/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2019, č. j. 41 T 11/2019-376, byl obviněný V. S. shledán vinným zvlášť závažným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 4 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 146 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 5 let a podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.

2. Podle učiněných skutkových zjištění se obviněný dopustil uvedených trestných činů jednáním spočívajícím v tom, že dne 27. 12. 2018 v době kolem 20:30 hod. v Praze 5, ulici XY, na chodníku před barem S., po předchozí debatě s blíže neustanoveným mužem napadl úderem pravou rukou sevřenou v pěst napravo stojícího poškozeného K. M., který se do předchozího hovoru mezi obviněným a blíže neustanoveným mužem nijak nezapojoval, přičemž poškozeného zasáhl pěstí do obličeje, poté se obviněný otočil ke svědkovi A. M., jehož nijak nenapadl, následně se opětovně otočil zpět k poškozenému, kterého rukou sevřenou v pěst udeřil do hlavy, přičemž jak obviněný, tak i poškozený byli pod vlivem alkoholu; v důsledku uvedeného úderu poškozený bezprostředně po úderu upadl na asfaltový chodník a v důsledku pádu utrpěl zhmoždění čelních a spánkových laloků, zlomeninu čelní kosti směřující do sagitálního švu a zlomeninu spánkové kosti, pro tato zranění byl od 27. 12. 2018 hospitalizován, v rámci hospitalizace se u poškozeného v důsledku výše popsaných zranění postupně zvětšoval otok mozku, dne 2. 1. 2019 bylo nutno přistoupit k odstranění obou čelních kostí s uvolněním oteklé mozkové tkáně a snížení nitrolebního tlaku, od počátku hospitalizace byl poškozený udržován v umělém spánku, dne 17. 1. 2019 bylo diagnostikováno tzv. vigilní kóma v souvislosti s popsaným zraněním, poškozený již nenabyl plného vědomí a dne 6. 8. 2019 zemřel, přičemž bezprostřední příčinou smrti bylo selhání srdeční a dechové činnosti po těžkém pohmoždění mozku, současně při vleklé celkové infekci, jakožto komplikacích léčby, přidruživších se v průběhu hojení a léčby předmětného úrazu.

1. Zmíněný rozsudek následně napadli obviněný, státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze a poškozená J. B. odvoláními. Z podnětu odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2020, č. j. 7 To 8/2020-474, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle

§ 146 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného a poškozené pak byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

2. Rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení předmětného skutku, neboť měl být hodnocen jako trestný čin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv však podle § 146 odst. 4 tr. zákoníku. Ve vztahu k § 146 odst. 4 tr. zákoníku totiž nebyla naplněna složka zavinění jakožto obligatorního znaku subjektivní stránky trestného činu, neboť nebylo možné shledat nedbalost vědomou ani nevědomou. Bezprostředně po činu měl v krvi 2,54 promile alkoholu a také kanabinoidy, poškozenému bylo v krvi po převozu do nemocnice zjištěno 2,5 promile alkoholu. Jednalo se tudíž o impulzivní zkratkovité jednání mezi osobami na hranici alkoholového kolapsu. Nacházel se ve stavu, kdy mohl jen velmi obtížně vnímat, myslet a vyhodnocovat, natož si uvědomovat, co a proč vlastně činí, případně, co tím může způsobit. Vyústění zmíněné situace v těžkou újmu na zdraví či dokonce smrt by nemohla předpokládat ani střízlivá osoba, neboť takový škodlivý následek je statisticky téměř vyloučený. Kdyby pak byl poškozený méně opilý či ve střízlivém stavu a byly zachovány jeho psychomotorické funkce, velice pravděpodobně by se celá věc řešila pouze jako přestupkové jednání, neboť by první ránu ustál a až při druhé upadl. Pokud poškozený spadl, je otázkou, nakolik byl tento pád způsoben působením mechanické síly a nakolik stavem těžké opilosti. Obviněný dále spatřoval pochybení v hodnocení soudu druhého stupně, které se týkalo nově uloženého trestu, zejména pokud konstatoval, že poškozenému nijak nepomáhal, ale chtěl pouze zjistit, co se poškozenému stalo. Tyto dvě skutečnosti se navzájem nijak nevylučují, závěr soudu je tak čistě spekulativní a neprokázán relevantními důkazy. Neztotožnil se se závěrem, že bezúhonnost je standardním stavem, neboť se v trestním právu jedná o polehčující okolnost. Hodnocení soudu prvního stupně ohledně polehčujících okolností a v důsledku toho mimořádné snížení trestní sazby tak byly správné. K vadnému právnímu posouzení tudíž došlo i při ukládání trestu soudem druhého stupně, navíc soudy obou stupňů nevzaly při posouzení výše trestu v potaz pozitivní zprávu o jeho pověsti.

3. S ohledem na popsané skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i předcházející rozsudek Městského soudu v Praze, včetně všech rozhodnutí obsahově navazujících, zrušil a dále postupoval dle § 265m odst. 1 tr. ř. a uložil mu trest v rámci trestní sazby podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, eventuálně, pokud by Nejvyšší soud došel k závěru, že užitá právní kvalifikace je odpovídající, aby postupoval podle § 58 tr. zákoníku a uložil trest pod spodní hranicí zákonné trestní sazby.

4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedla, že námitky uvedené v dovolání obviněný uplatňuje od samého počátku trestního řízení, tudíž se jimi zabýval již soud prvního i druhého stupně, přičemž s jejich názorem se lze ztotožnit. Pokud jde o zavinění vztahující se ke kvalifikované skutkové podstatě trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 4 tr. zákoníku, s ohledem na učiněná skutková zjištění je smrt poškozeného pokryta minimálně nevědomou nedbalostí obviněného. Obviněný mohl a měl vědět, že úder velké intenzity do hlavy člověka, jehož motorika je ovlivněna požitím alkoholických nápojů, může způsobit pád na tvrdý povrch, při němž těžká zranění právě při úderu do hlavy vznikají. Obviněný tedy jednal podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku v nevědomé nedbalosti. K namítané nepříčetnosti poukázala na vypracovaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, z něhož bylo zjištěno, že u obviněného nebyla zjištěna žádná forenzně významná duševní porucha ani závislost na nějaké psychoaktivní látce. Schopnosti obviněného rozeznat protiprávnost jeho jednání pak byly zachovány a schopnosti ovládat toto jednání byly nepatrně sníženy vlivem prosté opilosti. Meritorní rozhodnutí ve věci tedy není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutné a možné napravit cestou dovolání. 1.

2. Státní zástupkyně proto navrhla dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.

3. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.

4. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

5. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

6. Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumné činnosti, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v souvisejícím odůvodnění.

7. V rámci zmíněného dovolacího důvodu se proto nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. § 265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.

8. Pod uplatněný dovolací důvod lze, byť s určitou mírou tolerance, podřadit námitku týkající se absence zavinění jakožto obligatorního znaku subjektivní stránky trestného činu, kterou obviněný odůvodňoval svou údajnou těžkou opilostí, kdy si, podle svého tvrzení, v podstatě nemohl uvědomovat, co a proč činí a že svým jednáním může způsobit ohrožení či porušení chráněného zájmu, a tedy vědomostní složka byla vymizelá. Doplnil, že se způsobeným následkem by nemohla počítat ani střízlivá osoba. 1.

2. K tomu je namístě znovu zdůraznit, že Nejvyšší soud při svém rozhodování vychází ze skutkových zjištění učiněnými soudy obou stupňů, a pokud by dovolatel své právní námitky opřel o pozměněný skutkový stav, nebylo by možné se s takovým postupem ztotožnit a Nejvyšší soud by správnost právní kvalifikace odvíjel od skutkového stavu, jak byl zjištěn soudy obou stupňů. Obviněný přitom naznačenou námitku zcela pominul závěry znaleckého posudku MUDr. Gabriely Leblové z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, která zde jednoznačně uvedla, že schopnost obviněného rozpoznat protiprávnost jeho jednání byla zachována a schopnost ho ovládat byla snížena nepodstatně vlivem prosté opilosti, do níž se obviněný přivedl sám a dobrovolně s vědomím možných následků. Obecně je možné připustit, že při dovozené hladině alkoholu v krvi může dojít i ke stavům těžké opilosti, tolerance alkoholu je však vždy značně individuální záležitostí, což ve znaleckém posudku znalkyně reflektovala, když uzavřela, že u obviněného žádné příznaky typické pro stav těžké opilosti pozorovány nebyly. Alkohol působil u obviněného tak, že snížil jeho zábrany, sebekontrolu, zvýšil dráždivost a uvolnil negativní emoce, což plně koresponduje s popisem spáchaného skutku, z něhož nevyplývá jakákoli neschopnost sebekontroly obviněného, potácení se apod. Na tomto skutkovém podkladu je pak závěr o naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 4 tr. zákoníku v nevědomé nedbalosti zcela důvodný, neboť s ohledem na okolnosti obviněný mohl a měl předvídat, že pokud se rozhodne (a to dokonce opakovaně) zaútočit silným úderem pěstí do hlavy poškozeného (který byl navíc první, zcela bezdůvodnou ranou tak zaskočen, že se nezmohl na žádnou zřetelnější obranou reakci), může mu způsobit smrtelné zranění, neboť nekontrolovaný pád na betonový chodník zakončený úderem do hlavy taková zranění nesporně a zcela nepřekvapivě může zapříčinit bez ohledu na to, zda byla napadená osoba ovlivněna alkoholem či nikoliv.

3. Obviněnému pak nelze klást nijak ku prospěchu, že poškozený byl v podnapilém stavu. Tuto skutečnost si obviněný zejména vzhledem k místu a času mohl a měl taktéž uvědomovat, resp. možnost její existence mohla posílit již zmíněná absence větší reakce poškozeného na první úder, a tedy si obviněný mohl i uvědomovat, že provedený útok může zintenzivnit závažnost způsobených následků jako důsledku nekontrolovaného pádu (byť, jak již bylo řečeno, takové vyústění situace rozhodně není vyloučeno ani u osoby alkoholem nijak neovlivněné).

4. Námitka tvrdící absenci zavinění u kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu je tedy zjevně neopodstatněná.

5. Pouze na okraj Nejvyšší soud doplňuje, že pokud obviněný v rámci související argumentace dovozoval ze znaleckého posudku MUDr. Tomáše Vojáčka z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, resp. z jeho výpovědi, závěry, že není zřejmé, nakolik byl pád poškozeného důsledkem jeho úderu a nakolik opilosti, nejsou takové úvahy relevantní. Bylo totiž jednoznačně dovozeno, že pád poškozeného byl v přímé příčinné souvislosti s úderem pěstí obviněného, což opět soudy vyslovenou právní kvalifikaci plně podkládá.

6. Obviněný rovněž napadl uložený trest, přičemž měl za to, že soud druhého stupně při ukládání nového trestu odnětí svobody nesprávně hodnotil polehčující okolnosti ve smyslu § 41 tr. zákoníku a důvody pro mimořádné snížení trestní sazby, tj., že (chybně) neaplikoval § 58 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že tyto námitky uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. nenaplňují. 1.

2. Především totiž výrok o trestu lze napadnout zejména prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný neuplatnil, a to navíc pouze pokud by došlo k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (což v dané věci zjevně nenastalo). Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Samotná nepřiměřenost trestu tedy není s ohledem na uvedené dovolacím důvodem.

3. Pouze obiter dictum je tak možné poznamenat, že obviněnému byl uložen trest odpovídající zákonným kritériím a soud druhého stupně své rozhodnutí (v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně) i v tomto směru odůvodnil. Obviněnému byl za zvlášť závažný zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 4 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v délce 5 let, tedy na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, která standardně činí 5 až 10 let. Pokud jde o neužití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud konstatuje, že takové námitky nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1560/2017). O žádný takový extrémní případ se ale v posuzované věci nejedná. Okolnosti vyhodnocené odvolacím soudem jako okolnosti polehčující ve spojení i s dalšími okolnostmi případu či poměry pachatele rozhodně nejsou natolik výjimečné, aby dovolily vyslovit závěr, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákoníkem bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání.

1. Dovolací námitky obviněného tedy nejsou z části podřaditelné pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod, v části zbylé jim nelze přisvědčit. Proto dovolání obviněného Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. 8. 2020

JUDr. Michal Mikláš

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Radek Doležel

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru