Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 758/2017Usnesení NS ze dne 20.09.2017

HeslaNedovolené ozbrojování
Subsidiarita trestní represe
Úmysl
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.758.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 279 odst. 1 tr. zákoníku

§ 15 tr. zákoníku

§ 12 odst. 2 tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 3974/17 ze dne 10.01.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. David Uhlíř


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 758/2017-24

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 20. září 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného V. S., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 6 To 407/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 6 T 220/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I

Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 8. 2016, č. j. 6 T 220/2013-766, byl obviněný V. S. uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku. Podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu byly zabrány tyto věci: dodatečně upravená dlouhá palná zbraň (jednoranná malorážka s otočným uzávěrem belgické provenience FN, ráže 22 Long Rifle, bez výrobního čísla s připevněným tlumičem výstřelu), dodatečně podomácku upravená střelná zbraň (vzduchovka sovětské provenience Vostok model ИЯ-38, ráže 4,5 mm, výrobní číslo …), dodatečně podomácku upravená střelná zbraň (vzduchovka tuzemské provenience Slavia model 618, ráže 5,7 mm, výrobní číslo … s tlumičem a připevněným laserovým zaměřovačem), 25 ks přebíjených kulových nábojů ráže 9 mm Luger.

Obviněný se přečinu dopustil tím (zkráceně uvedeno), že v době provedení nařízené domovní prohlídky dne 7. 5. 2013 v prostorách tehdejšího bydliště obviněného v K. V., U B., v pracovně ve skříni, byly nalezeny zbraně a střelivo, přičemž obviněný si byl umístění zbraní ve svém bydlišti vědom, kdy se jednalo o zbraně: dodatečně upravenou dlouhou palnou zbraň (jednoranná malorážka s otočným uzávěrem belgické provenience FN, ráže 22 Long Rifle, bez výrobního čísla s připevněným tlumičem výstřelu), dodatečně podomácku upravenou střelnou zbraň (vzduchovka sovětské provenience Vostok model ИЯ-38, ráže 4,5 mm, výrobní číslo …), dodatečně podomácku upravenou střelnou zbraň (vzduchovka tuzemské provenience Slavia model 618, ráže 5,7 mm. výrobní číslo … s tlumičem a připevněným laserovým zaměřovačem), 25 ks přebíjených kulových nábojů ráže 9 mm Luger, přičemž se jednalo o neregistrované zbraně a střelivo, střelby schopné kategorie „A“, a obviněný nedisponoval potřebným povolením ve smyslu zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu.

Proti rozsudku okresního soudu podal obviněný odvolání do výroku o vině a trestu, nikoli do výroku o zabrání věcí. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 6 To 407/2016, jeho odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že se nedopustil skutku popsaného ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, a že se nejedná o trestný čin. Dále namítl extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů a nesprávné hmotně právní posouzení skutku. Při provedené domovní prohlídce se v jeho domě objevily zbraně a z toho soudy dospěly k závěru, že o nich věděl a přechovával je. Soudy nijak neřešily skutečnost, že není jasné, jakým způsobem se zbraně do domu dostaly, kdo je tam přinesl a zda byl s jejich umístěním srozuměn, případně jakým způsobem je do domu donesl a sám je opatřil. Dále odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který by jeho obhajobě přisvědčil, kdyby se zbraně našly na méně frekventovaném místě, na půdě nebo ve sklepě jeho domu, než v pracovně. V jeho domě však takový prostor, jako půda nebo sklep, není. Klade tak otázku, kde by musely být zbraně nalezeny v jeho domě při skutečném konstrukčním řešení bez půdy a sklepa, aby bylo možné uspět s obhajobou, že o nich nevěděl. Dále není jasné, kde soudy dospěly k názoru, že pracovna je frekventovaně využívána, když žádný takový důkaz nebyl v celém hlavním líčení proveden. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nevyplynul odkaz na provedené dokazování, ze kterého by plynulo, že jako invalidní důchodce intenzivně využívá pracovnu. Závěry soudů tak nemají vazbu na provedené dokazování, kdy nebyly žádné důkazy k prokázání výše uvedených skutečností provedeny, a tudíž je závěr obou soudů v extrémním rozporu se stavem dokazování. Uvedl, že týden před domovní prohlídkou proběhla v domě oslava, které se účastnilo cca 35 lidí včetně dvou servírek, kdy celou dobu byly brány do domu otevřeny. O této skutečnosti vypovídal například svědek P. L. Soudy se nijak nevypořádaly se skutečností, že do domu vede pět vchodů a dále je možné vstoupit do domu přes garáž. Jeden z vchodů vede i do pracovny. V době konání oslavy mohla do domu proniknout osoba, která se oslavy neúčastnila a umístit do domu zbraně. Přestože soud po doplnění dokazování uznal, že zbraně nejsou v jeho vlastnictví, byl uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování. Na zbraních nebyly přítomny jakékoli daktyloskopické stopy a nebylo možno zjistit ani stopy biologické. Soudy vycházely z automatického předpokladu odpovědnosti za věci nalezené v domě, uvěřily sice, že si zbraně neopatřil a nejsou jeho vlastnictvím, ovšem již neuvěřily tvrzení, že o nich nevěděl. Obviněný proto považuje za záhadu, jaký důkaz přesvědčil soudy o tom, že věděl o jejich umístění v domě. Argumentace soudů je podle něj v rozporu se zásadou materiální pravdy, neboť tvrzení uvedená v obžalobě musí být prokázána. Z rozsudku, že také nelze zjistit, zda měl jednat v úmyslu přímém či nepřímém. Pokud ale okresní soud uvedl, že musel být minimálně srozuměn s tím, že se zbraně nachází v jeho dispozici, klonil se spíše k závěru o úmyslu nepřímém. Krajský soud v Plzni se nezabýval argumentem, že byl držitelem zbrojního oprávnění „B“ a „C“ a tudíž byl podle § 28 odst. 2 písm. a) zákona o střelných zbraních a střelivu oprávněn přebíjet náboje pro vlastní potřebu. Věc by tak měla být posouzena pouze jako přestupek v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe, na kterou krajský soud vůbec nereagoval.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 6 To 407/2016 a předcházející rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. 6 T 220/2013, a aby tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Případně, aby Nejvyšší soud ve věci sám rozhodl a zprostil jej obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný ve svém dovolání opakuje svou obhajobu z předchozích řízení a soudy se s ní přesvědčivě vypořádaly. Nelze ani souhlasit s jeho tvrzením, že dokazování neposkytuje oporu pro závěr, že zbraně vědomě přechovával ve svém domě. Zásada materiální pravdy, že byla platným právním řádem opuštěna před více než dvaceti lety a od 1. 1. 1994 tak ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. tuto zásadu neobsahuje. Navíc se jednalo zásadu procesní, nikoli hmotně právní. Pokud namítá obviněný porušení zásady in dubio mitius, má patrně na mysli zásadu in dubio pro reo. Opět se jedná o zásadu procesní, nikoli hmotně právní. Porušení zásady in dubio pro reo v zásadě nemůže být dovolacím důvodem. K námitkám o absenci úvah o zásadě subsidiarity trestní represe, státní zástupce poukázal na str. 6 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kde soud tuto námitku přesvědčivě odmítl. V této části je dovolání navíc zcela neopodstatněné, neboť se jednalo o běžné přechovávání zbraní bez výjimečných znaků a důvod k postupu podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku tak nebyl. Důvody dovolání tak částečně neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a částečně se jedná o opakování námitek uplatněných v předchozích řízeních, se kterými se soudy dostatečně vypořádaly.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř.

III

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem. Nejvyšší soud je vázán vymezením dovolacího důvodu a jeho odůvodněním.

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou obviněný prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.

Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by skutková zjištění soudů byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo porušeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky.

Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy se projevuje zejména tím, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, že skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, že skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy může vyplývat i z toho, že tato zjištění jsou zcela nebo v rozhodující míře založena na nějakém procesním úkonu, který je zatížen tak podstatnou vadou, že je jako důkaz nepoužitelný, a skutková zjištění soudů nemají oporu v ostatních důkazech.

Žádnou z těchto vad důkazního řízení Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Karlových Varech, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Plzni, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož extrémní rozpor. Zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného. Skutkovou je také námitka obviněného, že bylo rozhodnuto v rozporu se zásadou in dubio mitius (pozn. v pochybnostech mírněji), čímž měl pravděpodobně na mysli obsahově související zásadu in dubio pro reo (pozn. v pochybnostech ve prospěch obviněného). Tato zásada souvisí s hodnocením důkazů a má procesní, nikoliv hmotně právní povahu.

Obviněný ve svém dovolání dále namítá, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu nedovoleného ozbrojování. Konkrétně z dovolání předně vyplývá, že namítá nenaplnění znaku přechovávání daných zbraní a pak také s tím související neprokázání subjektivní stránky přečinu podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku ve formě úmyslu. Obecně hmotně právní námitku o nenaplnění znaku „přechovává“, skutkové podstaty tohoto přečinu, jakož i neexistence úmyslné formy zavinění, ale založil zejména na skutkových námitkách, že sám do domu zbraně ani střelivo nepřinesl a neví, kdo tak mohl učinit. O jejich přítomnosti vůbec nevěděl, jelikož se nacházely v místnosti, kam nechodí příliš často, byly objeveny týden po velké oslavě, kterou v domě pořádal a v průběhu které byl dům volně přístupný komukoli z venku. Argumentace obviněného, že neví, kdo mu do jeho vlastního domu dal několik zbraní, je z hlediska právního posouzení skutku nepodstatná, protože mu není kladeno za vinu, že si je opatřil, ale pouze je přechovával, což nijak není v rozporu se závěrem soudů, že předmětné zbraně a střelivo nejsou jeho vlastnictvím. Proto ani není významná jeho námitka, že nebyl prokazován způsob, jakým se dostaly do jeho domu.

Obhajoba, že o zbraních a střelivu nevěděl, byla pak soudy zcela důvodně vyhodnocena jako nevěrohodná. Okresní soud na základě provedených důkazů správně zjistil, že obviněný věděl o předmětných zbraních ve svém domě, přičemž lze odkázat na důvody na str. 4 rozsudku. Zde je mimo jiné uvedena také výpověď svědka P. P., který byl na základě pokynu krajského soudu vyslechnut v hlavním líčení dne 29. 8. 2016 (viz č. l. 758 a násl. tr. spisu) a z níž jednoznačně vědomost obviněného o zbraních vyplývá. Ač obviněný v dovolání obsáhle rozvádí svoje námitky a okolnosti případu, o tomto důkazu se vůbec nezmiňuje. Přitom výpověď tohoto svědka spolu s dalšími skutečnostmi uvedenými okresním soudem, umožňuje spolehlivý závěr o tom, že dané zbraně a střelivo přechovával a činil tak zcela vědomě v přímém úmyslu. Tento závěr vyplývá jak přímo z výroku o vině, tak i ze zjištění uvedeného v odůvodnění rozsudku. Rozporná následná argumentace okresního soudu o minimálně srozumění s dispozicí se zbraněmi, na kterou poukázal také soud odvolací, nemůže zpochybnit závěr o tom, že byla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty přečinu podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku ve formě úmyslu.

Nebylo ani zjištěno nic, co by nasvědčovalo závěru, že by někdo chtěl obviněnému uškodit tím, že by se nepozorovaně vplížil do jeho domu v době probíhající oslavy narozenin, umístil do skříně v pracovně domu několik zbraní a dům zase nepozorovaně opustil. Zbraně není jednoduché zakoupit, a proč by to někomu stálo za to případně utratit nemalé peníze za zbraně a následně je umístit u obviněného. Tato osoba by navíc nemohla tušit, že u obviněného má proběhnout domovní prohlídka, neboť sám obviněný se o ní dozvěděl až v den jejího konání. Pokud obviněný tvrdí, že soud uvádí nelogické argumenty o umístění zbraní ve sklepě nebo na půdě, když takové prostory v domě nejsou, pak se zjevně nejedná o tvrzení soudu, ale pouze o příklad dokreslující situaci kdy by, čistě teoreticky, bylo možné přisvědčit tvrzení obviněného, že o zbraních nevěděl. Soud v žádné části svého odůvodnění neuvedl, že by snad v domě obviněného takové prostory byly.

Nad rámec výše uvedeného pak Nejvyšší soud uvádí, že k dokonání přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 tr. zákoníku postačí přechovávání jedné zbraně či doplňku zbraně. Není pochyb o tom, že se zbraně a střelivo nacházely v nemovitosti, kterou obýval toliko obviněný, s jeho vědomím a byly tudíž v jeho moci.

K rovněž hmotně právní námitce obviněného, že jako držitel zbrojního oprávnění „B“ a „C“ byl podle § 28 odst. 2 písm. a) zákona o střelných zbraních a střelivu oprávněn přebíjet náboje pro vlastní potřebu, lze uvést, že podle tohoto ustanovení účinného v době činu držitel zbrojního průkazu skupiny B nebo C byl oprávněn podle účelu užívání nabývat do vlastnictví a držet, popřípadě nosit sportovní nebo loveckou zbraň kategorie B, na kterou mu bylo vydáno povolení, nebo sportovní nebo loveckou zbraň kategorie C. Nikoliv podle písm. a) ale podle písm. b) pak mohl přebíjet pouze pro vlastní potřebu náboje podle technologických postupů, které udávají výrobci jednotlivých dílů nábojů, a podle písm. c) mohl nabývat do vlastnictví, držet, popřípadě nosit střelivo nebo jednotlivé části nábojů do zbraní kategorie B nebo C.

Z uvedeného je zřejmé, že se jedná o jinou kategorii zbraní i střeliva. V daném případě se ale jednalo o bez povolení přechovávané zbraně a střelivo kategorie „A“ a je to i výslovně uvedeno ve výroku o vině. Tato námitka je proto zjevně neopodstatněná. Argumentace obviněného, že byl oprávněn k držení přebíjených nábojů, je pak také poněkud rozporná, když současně tvrdí, že o přítomnosti nábojů ani zbraní ve svém domě nevěděl a celou trestnou činnost od počátku popírá.

Hmotně právní povahu má také námitka obviněného, že nebyla zohledněna zásada subsidiarity trestní represe.

K zásadě subsidiarity trestní represe je nutno podotknout, že tato se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Princip „ultima ratio“ je jedním z principů, jímž se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny.

Obviněný v souvislosti se subsidiaritou trestní represe namítal, že se soudy nezabývaly skutečností, zda by případně jednání nešlo posoudit jako přestupek za předpokladu, že by soud měl skutek za prokázaný. Tyto námitky ovšem nemohou obstát, protože jednání obviněného odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům nedovoleného ozbrojování.

Nejvyšší soud z těchto důvodů z hlediska dovolacích námitek shledal správným závěr soudů obou stupňů o tom, že se obviněný dopustil jednání uvedeného ve výroku rozsudku nalézacího soudu, a toto bylo správně kvalifikováno jako přečin nedovolené ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, neboť bez povolení přechovával střelnou zbraň, větší množství střeliva a zakázaný doplněk zbraně. Dovolání obviněného V. S. proto jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. září 2017

JUDr. Michal Mikláš

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru