Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 749/2020Usnesení NS ze dne 05.08.2020

HeslaDovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.749.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 749/2020-166

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 5. 8. 2020 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného B. R., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 4 To 11/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 T 122/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 25. 11. 2019, sp. zn. 1 T 122/2019, byl obviněný B. R. uznán vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, 3 písm. e) tr. zákoníku. Za to byl podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

2. Obviněný se přečinu dopustil tím, že dne 13. 12. 2018 ve Věznici XY, po řádném poučení, při sepisování Protokolu o trestním oznámení, úmyslně lživě obvinil příslušníky Vězeňské služby ČR, F. M. a L. H. z přečinu zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se měli dle jeho tvrzení dopustit dne 29. 11. 2018 v době od 8:45 hod. do 9:20 hod. ve Věznici XY v kanceláři č. XY, na oddělení prevence a stížností tím způsobem, že ho měli nutit k tomu, aby žádost o přemístění do jiné věznice napsal z důvodů rodinných, nikoli bezpečnostních, kdy mu tímto dávali najevo, že když to tak neudělá, špatně se mu ve Věznici XY povede, a dále mu měl F. M. vulgárně nadávat a vyhrožovat, kdy z provedeného prověřování GIBS, oddělení prověřování a dokumentace, pracoviště Jihlava vyplynulo, že úmyslně uvedl nepravdivé údaje, jež byly způsobilé přivodit stíhání konkrétních osob a na základě čehož byla věc dne 7. 3. 2019 odložena usnesením podle § 159a odst. 1 tr. ř. s tím, že ve věci nejde o podezření z trestného činu.

3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 4 To 11/2020, podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.

II.

4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v úvodu zrekapituloval obsah skutkové věty, přičemž uvedl i skutečnosti, které v ní uvedeny nejsou (obvinění F. M. z pronášení rasistických výroků). Vytkl, že rozsudek soudu prvního stupně je založen na spekulacích, je v rozporu se zásadami formální logiky, v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů a existují zamítnuté návrhy na doplnění dokazování, které by mohly podle obviněného částečně objasnit nebo případně zpochybnit věrohodnost svědků. Podle obviněného nebyl zjištěn jeho motiv. Konkrétně namítl, že když soudy zaujaly stanovisko, že on nebyl pracovníky vězeňské služby napaden, pak se měly zabývat jeho motivem, proč měl nadávat F. M. a pokud by žádný důvod nezjistily, tak měly dospět k závěru, že byl rasisticky urážen a nebyl důvod, aby byl odsouzen. Obviněný také nesouhlasí, jakým způsobem soudy vyhodnotily jednotlivé důkazy, konkrétně lékařské zprávy H. P. (že jím uváděné nadávky do „sviní“ byly pronášeny spoluvězni a nikoliv příslušníky vězeňské služby). Dále nesouhlasí s tím, že by psycholožka H. k věci nemohla nic uvést, neboť měla jen údaje zprostředkované, když nebyla účastníkem skutku. Podle obviněného bylo ve věci závažně porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť nebyl řádně zjištěn skutkový tav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a nebyla zajištěna rovnost účastníků řízení, neboť postup orgánů činných v trestním řízení byl v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Nerespektováním zásady in dubio pro reo došlo podle obviněného k porušení principů právního státu. Obviněný pro dokreslení svých námitek zdůraznil svoji hrdost k příslušnosti k cikánskému etniku Sinte a uvedl, že těžce nese, když se k němu někdo z rasové nenávisti chová urážlivě. Chování F. M. a L. H. dne 29. 11. 2018 bylo podle obviněného za hranou a natolik porušovalo jeho lidskou důstojnost, že musel podat pravdivé trestní oznámení. Obviněný se dále vyjádřil k podle něj neutěšenému stavu v našem vězeňství, zejména k tomu, že mezi příslušníky vězeňské služby je častý zjednodušený náhled na „kriminálníky“. Uvedl, že ve věznici XY vykonával trest od 23. 2. 2017. Podle jeho slov se zde setkal s nebývalým rasismem, proto byl na vlastní žádost 10. 4. 2018 přeřazen do věznice v XY. Tehdy mu bylo doporučeno, aby si o přeřazení požádal z rodinných důvodů, že to bude rychlejší. Nevěděl, že v případě rodinných důvodů může být bez dalšího vrácen zpět, což se také dne 23. 7. 2018 stalo. Po návratu do XY byl zase rasisticky napadán, proto podal dne 28. 11. 2018 žádost o přeřazení z bezpečnostních důvodů. To je však pro věznici špatné vysvědčení, a to podle něj vedlo F. M., aby na něj z rasové nenávisti před odchodem k lékařce H. P. v kanceláři č. XY, polohlasně řval rasové výhrůžky. Vytýká soudům, že se nevypořádaly s rozpory mezi výpověďmi svědků F. M., L. H. a J. M. Podle obviněného jsou všichni uvedení svědci nevěrohodní. Obviněný je přesvědčen, že jeho kárný postih je vykonstruován za účelem zakrytí rasistického jednání F. M., když on neměl žádný motiv k podání křivého trestního oznámení a byl to naopak on, kdo byl rasisticky napaden. Vytýká, že nečinností orgánů GIBS došlo ke zmaření provedení jím navrhovaných nepřímých důkazů, a to záznamů z kamery a výslechu lékařky H. P., čímž podle něj nemohly být spravedlivě hodnoceny důkazy v prospěch či neprospěch té či oné verze událostí. Vypočítává též další neakceptované důkazní návrhy (výslechem psycholožky, či dalších vězňů ohledně situace v XY, či výslechem svědků na detektoru lži), ze kterých by vyplynulo, proč podal trestní oznámení. Obviněný má za to, že všechny důkazy kromě výpovědí tří zainteresovaných svědků „svědčí o opaku“. Odmítá odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí publikované pod Rt 8/93, neboť se týká věci, kde měl být na polygrafu vyšetřen obviněný, nikoli svědci. Odvolací soud se podle obviněného neřídil zásadou rovnosti stran. Obviněný trvá na tom, že motivem podání jeho trestního oznámení byly rasistické urážky F. M. a nečinnost L. H. Neúplnost skutkových zjištění spočívá v časném neprovedení důkazů záznamem z kamery a výpovědí svědkyně H. P., která ještě do konce ledna 2019 žila (zemřela dne 23. 1. 2019). Obviněný zdůraznil, že při výslechu dne 13. 12. 2018 vše uvedl pravdivě a byl za to odsouzen. Podle něj tak došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Navrhl také, aby Nejvyšší soud odložil výkon rozhodnutí.

6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání neobsahuje jedinou námitku, kterou by obviněný vytýkal nesoulad skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, 3 písm. e) tr. zákoníku. Obviněný podle něj vede pouze polemiku s hodnocením důkazů soudy a s úplností provedeného dokazování, přičemž prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které se příslušníci Vězeňské služby ČR F. M. a L. H. skutečně dopustili jednání, pro které na ně podal trestní oznámení. Podle státního zástupce neučinil, a to ani formálně, součástí dovolání námitky týkající se tzv. extrémního rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy nebo existence tzv. opomenutých důkazů, které by v obecné rovině mohly odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění. Existence takovýchto vad z, podle státního zástupce poněkud neuspořádaných (některá tvrzení vícenásobně opakuje, jiné výklady se netýkají podstaty věci), námitek ani po věcné stránce nevyplývá. Obviněný se podle něj domáhá pouze toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem, zejména, aby svědecké výpovědi příslušníků Vězeňské služby ČR byly považovány za nevěrohodné. Pokud se týká neprovedení obviněným navrhovaných důkazů, pak důvody tohoto postupu obsáhle vyložil nalézací soud pod bodem 11. svého rozhodnutí. Státní zástupce zdůraznil, že přímo z textu dovolání vyplývá, že některé důkazy byly v době rozhodování soudů neproveditelné, když svědkyně H. P. zemřela a kamerové záznamy byly smazány. Státní zástupce uzavřel, že všechny dovolací námitky obviněného směřují primárně do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jinému dovolacímu důvodu, obsahově neodpovídají. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

7. K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zaujal stanovisko obviněný, který opětovně uvedl, jaký mohl mít motiv obviňovat pracovníky vězeňské služby z něčeho, co neprovedli, jak tvrdí se naopak snažili vyhovět jeho žádosti o převedení do jiné věznice a on jim za to měl nadávat, což bylo předmětem kárného řízení. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podle obviněného opakuje totéž co soudy, které se motivu vyhýbají nebo zcela pomíjí otázku prokázání subjektivní stránky, jejíž součástí je motiv. Odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. 485/01 týkající se obdobné trestné činnosti, kdy orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Podle obviněného Generální inspekce bezpečnostních sborů obdržela jeho trestní oznámení ze dne 2. 12. 2018 dne 4. 12. 2018, byla přesně informována a podle obviněného vzhledem ke kárnému řízení (kdy jednání obviněného měl potvrzovat kolega F. M. a L. H. J. M., který tvrdil, že údajné nadávky slyšel na chodbě) nebyl zajištěn záznam z chodbové kamery (který se smazává po 14 dnech). Podle obviněného tak důkaz, který měl svědčit v jeho prospěch, nebyl v trestním řízení proveden. Stejně tak nebyla vyslechnuta svědkyně lékařka H. P., která zemřela dne 26. 1. 2019. Zamítnutí návrhu na výslech psycholožky H. (která obviněného vyšetřila dne 30. 11. 2018, u které obviněný uvedl urážky ze strany F. M.), jakož i zamítnutí návrhu na výslech svědků J. D. a R. M. (vězňů), kteří by potvrdili tvrzení obviněného o rasismu ve Věznici XY, prokazují podle obviněného, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci z důvodu opomenutých důkazů. Obviněný je přesvědčen, že byl souzen na základě spekulativních úvah a trestní řízení jako celek nebylo řízením spravedlivým. Zopakoval, že v jeho případě nebyla respektována zásada in dubio pro reo. V podrobnostech setrval na svém dovolání ze dne 2. 4. 2020 a požádal, aby mu bylo vyhověno.

III.

8. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

9. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

10. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

11. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

12. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

13. Nejvyšší soud především shledal, že obviněný postavil své dovolání na obdobných námitkách jako svůj řádný opravný prostředek – odvolání (č. l. 97 a násl. tr. spisu). Zabýval se jimi a vypořádal se s nimi soud druhého stupně. Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, neboť je zcela založil na popření skutkového zjištění uvedeného ve výroku o vině a postavil je na své verzi průběhu skutkového děje, na které po celou dobu řízení před soudy trvá, přičemž zcela pomíjí skutkový stav zjištěný soudy a pomíjí skutečnost, že jeho obhajoba byla provedeným dokazováním vyvrácena. Základní obhajobou obviněného po celé trestní řízení je, že se nedopustil jednání, jež mu je kladeno za vinu. Obviněný setrvává i nadále na své verzi průběhu skutkového děje, tedy, že trestní oznámení na pracovníky vězeňské služby podal zcela oprávněně, neboť se vůči němu měli dopustit trestných činů zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť ho měli nutit změnit důvod jeho žádosti o přeřazení do jiné věznice z bezpečnostních důvodů na důvody rodinné a F. M. ho měl navíc hrubě slovně rasisticky napadnout. Výpovědi svědků (tří pracovníků vězeňské služby) považuje obviněný za nevěrohodné. Dokazování podle něj zůstalo neúplným (neboť soudy zamítly jím navržené důkazy pro nadbytečnost a některé důkazy nebyly podle obviněného včas provedeny) a soudy nemohly bez takových důkazů (výpověď lékařky H. P., kamerového záznamu, výpovědí jmenovaných spoluvězňů, provedení důkazu na detektoru lži) rozhodnout o jeho vině. Soudy podle obviněného nesprávně hodnotily provedené důkazy a porušily základní zásady trestního řízení stanovené v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i zásadu in dubio pro reo. Obviněný v dovolání nabízí svou verzi průběhu skutkového děje, jako jedinou reálnou a podsouvá soudům, že ke shodným závěrům měly dospět také ony.

14. Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké důkazy okresní a krajský soud ve věci provedly, resp. neprovedly, jak provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů polemizuje, dokazování považuje za neúplné a hodnocení důkazů soudy za chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud ale zásadně při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení.

15. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.

16. Nejvyšší soud neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, nesly znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy tvrdí obviněný. Rovněž není pravda, že by jednání obviněného nebylo dostatečně prokázáno. Okresní i krajský soud se podrobně zabývaly všemi okolnostmi projednávaného případu, včetně podkladů, na základě kterých GIBS věc odložila, protože dospěla k závěru, že ke spáchání trestných činů zneužití pravomoci úřední osoby a vydírání nedošlo. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také krajský soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi svědků F. M., L. H. a J. M. a v listinných důkazech (spis Generální inspekce bezpečnostních sborů, lékařský záznam ze dne 29. 11. 2018). V neposlední řadě ve výpovědi samotného obviněného, jehož výpověď nepochybně přispěla k vytvoření celkového obrazu okolností, za nichž se udál skutkový děj tak, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině. V trestním řízení byly porovnávány výpovědi obviněného a pracovníků Vězeňské služby ČR, kteří byli přítomni konfliktu (F. M., L. H. a J. M., který zaslechl vulgární vyjádření obviněného směrem k pracovníkům vězeňské služby ze své kanceláře) a následného sepisování záznamu o kázeňském přestupku obviněného.

17. Pokud jde o výpovědi svědků F. M., L. H. a J. M., soudy nesouhlasily s námitkou obviněného, že tyto jsou nevěrohodné a existují mezi nimi rozpory. Výpovědi uvedených osob hodnotily (pod bodem 7. soud nalézací a pod bodem 8. soud odvolací) jednotlivě i v souvislosti s ostatními důkazy, přičemž je zcela důvodně shledaly věrohodnými, neboť jsou neměnné a vzájemně spolu korespondují, jakož i jsou podporovány dalšími ve věci provedenými důkazy. Na straně zaměstnanců Vězeňské služby ČR F. M. a L. H. soudy neshledaly motiv, proč by dne 29. 11. 2018 měli nutit obviněného podávat si žádost o přeřazení do jiné věznice z rodinných důvodů, když je zřejmé, že již dne 28. 11. 2018 obviněný podal žádost o přeřazení z důvodů bezpečnostních (existenci této žádosti z uvedených důvodů nikdo nesporuje), přičemž bylo jejich povinností důvody žádosti prověřit. Nebylo tak zjištěno, že by uvedení pracovníci na obviněného dne 29. 11. 2018 činili jakýkoli nátlak a nebylo zjištěno, že by svědek F. M. jakkoli slovně rasisticky vůči obviněnému útočil. V záznamu o lékařské prohlídce ze dne 29. 11. 2018 (kam byl obviněný odveden po hovoru s pracovníky vězeňské služby; č. l. 52 tr. spisu) není zachycena žádná informace, že by měl být obviněný slovně napaden ze strany pracovníků vězeňské služby. Je zde pouze informace o tom, že se jedná o vyšetření z důvodu napadení jiným spoluvězněm (ze dne 23. 11. 2018) a stesky obviněného na špatný psychický stav, na rasistické nadávky, přičemž není uvedeno, kdo je měl pronášet, v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu však soud zcela důvodně uzavřel, že se obviněným popisované rozrušení a nadávky vztahují ke spoluvězňům. Nutno zdůraznit, že hodnocení věrohodnosti výpovědi svědků náleží toliko soudu. Soudy hodnotí věrohodnost jednotlivých důkazů jak samostatně tak v souvislosti s ostatními ve věci provedenými důkazy. Nejvyšší soud nemá důvod na závěrech o věrohodnosti výpovědi svědků – pracovníků vězeňské služby, cokoli měnit, přičemž není pravdou, že výrok o vině stojí pouze na výpovědích těchto tří svědků.

18. Z provedeného dokazování tak jednoznačně vyplynulo, že k žádnému protiprávnímu jednání ze strany pracovníků Vězeňské služby ČR dne 29. 11. 2018 nedošlo. Současně si tak byl obviněný vědom toho, že když dne 13. 12. 2018 do protokolu o trestním oznámení uvedl skutečnosti citované ve skutkové větě, že jde o vědomě lživé obvinění pracovníků vězeňské služby ze spáchání trestných činů, a že se tím sám dopouští trestného činu ve smyslu § 345 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku. Otázkou naplnění všech formálních znaků uvedeného přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku a zejména subjektivní stránky se soudy zabývaly a své závěry dostatečně odůvodnily. Pokud jde o námitku obviněného, že nebyl zjištěn motiv jeho jednání, ani tu nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, když jí obviněný založil na námitkách popírající skutková zjištění soudů na základě provedeného dokazování. Nejvyšší soud v tomto směru nejprve nad rámec dovolání uvádí, že subjektivní stránka zahrnuje znaky týkající se psychiky pachatele. Nejvýznamnější z nich je zavinění ve formě úmyslu nebo nedbalosti. Zavinění je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu a je nezbytné pro naplnění kterékoli skutkové podstaty trestného činu. Ostatní znaky subjektivní stránky, jako např. pohnutka, cíl nebo záměr, jsou fakultativní, to znamená, že jsou zákonnými znaky pouze některých trestných činů (ŠÁMAL Pavel, GŘIVNA Tomáš, HERCZEG Jiří, KRATOCHVÍL Vladimír, PÚRY František, RIZMAN Stanislav, ŠÁMALOVÁ Milada, VÁLKOVÁ Helena, VANDUCHOVÁ Marie. Trestní zákoník, 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012). Trestného činu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Objektem trestného činu křivého obvinění podle odstavce 2 tohoto ustanovení je zájem na ochraně řádné činnosti státních orgánů a zájem na ochraně občanů před lživými útoky na jejich práva, svobodu a čest, pokud jde o obvinění z trestného činu směřujícího k trestnímu stíhání obviněného. Z hlediska subjektivní stránky zákon u druhé základní skutkové podstaty předpokládá úmysl, a to úmysl přímý, pachatel si musel být nepravdivosti obvinění vědom, přičemž navíc je zde vyžadován specifický úmysl, a to úmysl přivodit trestní stíhání, u kterého však postačuje i srozumění s tímto následkem, tj. i úmysl eventuální. Soudy byl na základě provedených důkazů správně dovozen úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ohledně vědomosti obviněného o nepravdivosti jeho tvrzených informací o uvedených pracovnících vězeňské služby v otázce jejich údajného vyhrožování a rasistických výroků a ve vztahu ke způsobení trestního stíhání členů vězeňské služby jednal obviněný v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nelze přitom pominout okolnost zákonného poučení obviněného o trestněprávních následcích křivého obvinění. Zejména odvolací soud se přitom zabýval i otázkou motivu obviněného ve vztahu ke lživému obvinění, přičemž je nutné uvést, že lživě obvinit znamená nepravdivě tvrdit, že jiný se dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tj. vědomě objektivně nepravdivě informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je pachatelem. Z hlediska naplnění formálních znaků základní skutkové podstaty je nevýznamný záměr, resp. motiv jednání pachatele a rovněž způsob provedení činu. V zákonem předpokládaných případech však mohou být tyto skutečnosti okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby podle odstavce 3 § 345 [srov. zejména písmena c) a d)]. Lživé obvinění jiného z trestného činu musí směřovat vůči určité osobě. Není třeba, aby tato osoba byla označena jménem. Postačí, je-li individualizována uvedením takových okolností, z nichž lze spolehlivě dovodit, o kterou osobu jde (srov. R 29/1988). Lživé obvinění může směřovat i vůči více osobám. Z hlediska naplnění znaků této skutkové podstaty je bez významu, zda osobě lživě obviněné bylo sděleno obvinění, nebo dokonce došlo k jejímu odsouzení, nebo věc byla orgánem trestního řízení odložena, protože křivému obvinění neuvěřil. Stačí, že pachatel jiného lživě obvinil v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání (srov. Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, 2. Vydání, Praha: C. H: Beck, 2012). Otázku motivu soudy v dané věci dovodily z okolností celého případu, z nichž je patrné, že se obviněný snažil opakovaně o přemístění do jiné věznice, což mohlo být motivem jeho jednání. Ani na těchto závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit.

19. Pokud v průběhu trestního řízení došlo k tomu, že nebylo možné provedení některých navrhovaných důkazů (výpověď H. P., když tato již zemřela, či záznam kamery, který již byl smazán) posoudily soudy věrohodnost výpovědí zúčastněných osob na základě dalších ve věci provedených důkazů. Soudy postupovaly při hodnocení věrohodnosti výpovědí jak svědků tak obviněného pečlivě a je zřejmé, že provedly důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Pokud jde o nevyhovění návrhu obviněného na provedení dalších důkazů, není povinností soudu vyhovět všem těmto návrhům, ale svůj postup musí soud řádně odůvodnit, jak tomu bylo i v tomto případě (bod 11. rozhodnutí nalézacího soudu, bod 6. rozhodnutí odvolacího soudu). Pokud jde o vyšetření na tzv. detektoru lži (jak se domáhá obviněný) z konstantní judikatury vyplývá, že výsledky takového vyšetření nemůže soud použít jako důkaz při rozhodování v trestní věci, tyto závěry vyplývají rovněž z rozhodnutí, které uvádí sám obviněný v dovolání. Soudy proto shledaly provedení takového důkazu nadbytečným.

20. Nezbývá než konstatovat, že v odůvodnění svých rozhodnutí soudy řádně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu. S ohledem na námitku obviněného o porušení zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud konstatuje, že jde o námitku procesní neodpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž nutno zdůraznit, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci. Nejvyšší soud, s ohledem na důkazní situaci ve věci, nemá důvod na uvedených závěrech cokoli měnit.

21. Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. Trestní řízení ve věci obviněného tak neztratilo charakter spravedlivého procesu.

22. Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného nenaplnily uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný důvod podle § 265b tr. ř. Protože ve věci nebyl shledán ani obviněným namítaný extrémní rozpor, bylo dovolání posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto. O přerušení výkonu trestu odnětí svobody Nejvyšší soud nerozhodoval.

23. Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. 8. 2020

JUDr. Michal Mikláš

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru