Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 726/2004Rozsudek NS ze dne 01.09.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.726.2004.1

přidejte vlastní popisek

7 Tdo 726/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Roberta Fremra projednal ve veřejném zasedání konaném dne 1. 9. 2004 dovolání obviněného J. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2003, sp. zn. 5 To 213/2003, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 77/2002, a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2003, sp. zn. 5 To 213/2003, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 2. 2003, sp. zn. 3 T 77/2002.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se rozhoduje tak, že obviněný J. K. se podle § 226 písm.b) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutek, že

v průběhu měsíců září a říjen 2001 v přesně nezjištěné době v P., Š. 7, napsal dva dopisy adresované předsedovi Obvodního soudu pro Prahu 7, které mu odeslal poštou, přičemž v těchto dopisech označil soudce Obvodního soudu pro Prahu 7 JUDr. R. Š. jako „bývalého vojenského prokurátora, kovaného soudruha, sloužícího zločinecké mašinérii, specialistu na politické procesy“, a jeho práci za „soudní zmetky s rukopisem bolševiků z 50. let“ a požadoval jeho propuštění z řad soudců, přičemž s obsahem tohoto spisu měli možnost seznámit se i ostatní pracovníci Obvodního soudu pro Prahu 7,

tedy že o jiném sdělil nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání,

čímž měl spáchat trestný čin pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 2. 2003, sp. zn. 3 T 77/2002, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák. Podle zjištění obvodního soudu se jej dopustil skutkem popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Obviněnému byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin.

Proti rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2003, sp. zn. 5 To 213/2003, zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

II.

Proti usnesení městského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Obviněný v dovolání namítá, že předmětné dopisy zaslané předsedovi obvodního soudu zamýšlel jako stížnosti ve smyslu vyhlášky č. 150/1958 Ú.l. a neměl by tedy za ně být postihován. U stížností se předpokládá, že je stížnostní orgán přezkoumá, a dospěje-li k závěru, že informace obsažené ve stížnosti jsou nepravdivé, nemůže podle obviněného dojít k následku předpokládanému ve skutkové podstatě trestného činu pomluvy. Obviněný dále vyzdvihuje, že dopisy adresoval do vlastních rukou předsedy soudu, takže mu nemůže mu být kladeno za vinu, pokud se dostaly do rukou jiným, nepovolaným osobám. Podle přesvědčení obviněného nenaplnil ani subjektivní stránku trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák., který je trestným činem úmyslným, neboť byl přesvědčen o pravdivosti sdělovaných informací. Lze mu proto podle jeho názoru přičítat nejvýše nedbalostní zavinění. Pochybení městského soudu spatřuje dále v tom, že pominul jeho námitku o absenci materiální stránky trestného činu, neboť má za to, že jeho jednání nevykazovalo vyšší míru nebezpečnosti pro společnost. Konečně oběma soudům vytýká, že do výroku rozsudku byly pojaty z jeho stížností i nepřezkoumatelná nebo obtížně přezkoumatelná tvrzení, přestože k naplnění skutkové podstaty trestného činu pomluvy musí jít o tvrzení nepravdivá.

Závěrem dovolání navrhoval, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, případně aby rozhodl ve věci sám a obžaloby jej podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil.

Nejvyšší státní zástupkyně se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. k dovolání obviněného písemně vyjádřila. Podle jejího názoru nelze dopisy obviněného označit za stížnosti ve smyslu vyhlášky č. 150/1958 Ú.l., neboť z nich je zřejmý úmysl obviněného prostřednictvím manipulací s informacemi poškodit soudce JUDr. R. Š. v zaměstnání. Nejvyšší státní zástupkyně má zato, že k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák. postačuje sdělení nepravdivé informace i jediné osobě, pokud tato osoba má k poškozenému vztah způsobilý přivodit újmu předpokládanou tímto ustanovením. Širší okruh osob, který se při prověřování obsahu dopisů s informacemi seznámil, podle názoru nejvyšší státní zástupkyně zvyšuje nebezpečnost jednání obviněného pro společnost. Podle nejvyšší státní zástupkyně je tvrzení obviněného, že byl přesvědčen o pravdivosti informací obsažených v dopisech, zřejmě nepravdivé, neboť se podle ní jednalo o jeho vlastní konfabulaci motivovanou nesouhlasem s výsledkem předchozího trestního řízení. Námitka obviněného o nepřezkoumatelnosti některých výroků obsažených v dopisech je podle jejího mínění irelevantní, neboť pravdivost nadávky přezkoumat nelze. Nejvyšší státní zástupkyně proto považovala dovolání obviněného J. K. za zjevně neopodstatněné a navrhovala, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.

Obviněný v dovolání nijak nezpochybňoval skutková zjištění obou soudů, uplatnil konkrétní námitky, jimiž napadal jejich právní posouzení, čímž relevantně naplnil deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák. se měl obviněný podle závěru obvodního a městského soudu dopustit tím, že o jiném sdělil nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání.

Pokud se obviněný dovolával § 3 vyhlášky č. 150/1958 Ú.l., podle něhož vůči stěžovatelům nesmí být činěny přímé ani nepřímé zákroky proto, že podali stížnost, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Toto ustanovení chrání stěžovatele před tím, aby byl za svou kritiku postihován, to ovšem za předpokladu, že k této kritice volí odpovídající prostředky. Pokud by však šlo o kritiku prezentovanou vulgárně, hrubě urážlivým způsobem či založenou na nepravdivých tvrzeních způsobilých kritizovanou osobu vážně poškodit, nevylučuje to odpovědnost stěžovatele podle občanského, správního či trestního práva, v závislosti na charakteru jím použitých prostředků a formulací.

Při přezkumu toho, zda obviněný zjištěným jednáním skutečně naplnil skutkovou podstatu trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák., bylo tedy v prvé řadě třeba vyřešit otázku, zda předmětné dopisy obsahovaly nepravdivý údaj. V této souvislosti je třeba uvést, že trestný čin pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák. je trestným činem úmyslným, nicméně k naplnění jeho subjektivní stránky postačuje i zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák.

K tomu, aby mohl být údaj označen za nepravdivý, tj. v rozporu se skutečností, musí jít o údaj ověřitelný. Nelze tedy za něj považovat taková tvrzení, která jsou hodnotící povahy a jsou prezentována jako subjektivní úsudek jejich autora, tedy nikoli jako faktický údaj. Z tohoto pohledu proto Nejvyšší soud nesdílí závěr obvodního a městského soudu, že by všechny údaje uvedené ve výroku rozsudku bylo možno považovat za nepravdivé, neboť některé z nich jsou takového rázu, že se již svou povahou vymykají tomu, aby mohly být podřazeny pod kritérium pravdivosti či nepravdivosti, takže je nelze verifikovat a označit za nepravdivé. Dále považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že při řešení otázky naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu pomluvy je vždy nutno hodnotit inkriminované výroky v jejich doslovném znění a současně přihlížet i ke kontextu, v němž jsou uváděny. Touto zásadou se soudy neřídily.

Samotná nepravdivost údaje však pro naplnění skutkové podstaty trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák. nestačí. Nepravdivý údaj musí být současně způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost osoby, jíž se týká, u spoluobčanů. Znak značnou měrou je přitom nutno vykládat tak, že ne každá újma na vážnosti poškozeného musí mít nutně za následek trestněprávní odpovědnost pachatele podle § 206 odst. 1 tr. zák. Tento znak je v další části ustanovení § 206 odst. 1 tr. zák. příkladmo specifikován – zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. Při respektování toho, co bylo uvedeno výše, to znamená, že ne každý údaj způsobilý poškodit někoho v zaměstnání musí nutně naplnit znaky trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák., neboť musí jít o poškození svou úrovní srovnatelné s ohrožením vážnosti, které se musí stát značnou měrou, resp. srovnatelné s jinou vážnou újmou. Záměrem zákonodárce při postihu deliktů poškozujících čest a dobrou pověst člověka zjevně bylo vyvozovat z takových útoků primárně odpovědnost podle občanského práva (§ 11 obč. zák.), resp. správního práva pro přestupek podle § 49 odst.1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb. s tím, že jen útoky nejzávažnější povahy by měly zakládat odpovědnost trestněprávní.

Výroků, jimiž měl podle závěru soudů obviněný naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák., bylo několik, a protože jejich charakter se podle závěrů Nejvyššího soudu liší, považuje za nezbytné zabývat se posouzením každého z nich jednotlivě.

Podle zjištění obvodního soudu označil obviněný soudce JUDr. R. Š. za „bývalého vojenského prokurátora“. V případě tohoto výroku Nejvyšší soud sdílí závěr obvodního i městského soudu, že se jedná o údaj nepravdivý. To, zda obviněný byl v minulosti vojenským prokurátorem je údaj faktický a ověřitelný. Provedeným dokazováním bylo spolehlivě prokázáno, že JUDr. R. Š. nikdy vojenským prokurátorem ani pracovníkem jiné složky vojenské justice nebyl, soudcem byl jmenován až v roce 1992, do té doby působil jako podnikový nebo komerční právník. Soudy důvodně uzavřely, že obviněný neměl tento údaj nijak ověřen, takže musel vědět, že se může jednat o údaj nepravdivý, a pro takový případ s tím musel být přinejmenším srozuměn.

Nejvyšší soud však zastává odlišný názor, pokud jde o způsobilost tohoto údaje značnou měrou ohrozit vážnost poškozeného u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání.

Obvodní soud spojuje v odůvodnění svého rozsudku (viz str. 6) s uvedením této a dalších formulací následek v podobě šetření tvrzených skutečností, povinnosti poškozeného podávat vysvětlení nadřízeným a nutnosti vyrovnávat se s negativními reakcemi ostatních pracovníků soudu zapojených do vyřizování stížnosti.

Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí (viz str. 3) dovozuje, že obviněný označením poškozeného za osobu veřejně činnou v období „předlistopadového režimu“ ho nejen ohrozil na jeho cti a důstojnosti, ale zpochybnil i jeho předpoklady pro výkon funkce soudce stanovené zákonem č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích a zákonem č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích ČSFR, ČR a SR (tzv. lustrační zákon).

Z obsahu těchto předpisů je však zřejmé, že případné působení ve funkci vojenského prokurátora před rokem 1989 by bez dalšího nemohlo předpoklady JUDr. R. Š. pro nynější výkon funkce soudce zpochybnit. Ani jeden z uvedených předpisů nevyvozuje z výkonu funkce vojenského prokurátora před rokem 1989 překážku výkonu funkce soudce a neuvádí jej jako důvod pro zpochybnění morálních či odborných předpokladů pro výkon této funkce. Nelze v této souvislosti pomíjet ani fakt, že šlo o dopisy adresované předsedovi soudu, tedy osobě, u níž lze předpokládat jak znalost profesní minulosti poškozeného, tak eventuálně okamžitou možnost prověření tvrzených údajů a konečně i odpovídající zhodnocení významu tvrzeného údaje pro výkon nynější funkce soudce.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že přestože šlo v tomto případě o údaj nepravdivý, s čímž musel být obviněný přinejmenším srozuměn, nešlo o údaj, který byl způsobilý ohrozit vážnost poškozeného u spoluobčanů vážnou měrou, ani jej touto měrou poškodit v zaměstnání. Lze sice akceptovat, že samotné prošetřování údajů obsažených v dopisech nebylo pro poškozeného příjemné, avšak není možné v něm spatřovat ohrožení jeho vážnosti značnou měrou ve smyslu § 206 odst. 1 tr. zák.

Charakter faktických a ověřitelných údajů však již nelze přiznat dalším tvrzením, kterými měl obviněný naplnit skutkovou podstatu trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák.

Podle skutkových zjištění obvodního soudu obviněný dále označil JUDr. R. Š. za „kovaného soudruha, sloužícího zločinecké mašinérii“. V případě tohoto tvrzení považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že oba soudy pominuly doslovné znění výroku a kontext, do kterého byl zasazen, přestože se zřetelem k nim vyznívá jeho hodnocení jinak. Obviněný totiž v dopise uvedl doslova: „Žádám Vás o jeho okamžité propuštění z řad soudců …., a to jako bývalého vojenského prokurátora (kdo tam asi za bolševiků mohl být, když ne kovaný soudruh sloužící zločinecké mašinérii)“. Obviněný tedy inkriminovaný výrok zjevně neprezentoval jako faktickou informaci, ale jako řečnickou otázku, v níž presumoval paušální kritický odsudek všech reprezentantů vojenské prokuratury působících před rokem 1989. Z formulace „kdo tam asi mohl být, když ne …“ je však zřejmé, že obviněný sice přikládá tomuto tvrzení značnou míru pravděpodobnosti, ale současně je neprezentuje jako zcela jednoznačné a připouští z něj výjimky.

Dalším nepravdivým údajem, který měl obviněný v inkriminovaných dopisech uvést, je označení JUDr. R. Š. jako „specialisty na politické procesy“. Obviněný v této souvislosti namítá, že toto označení soudce JUDr. R. Š. nespojoval s jeho působením před rokem 1989, ale založil je na zjištění, že vedle jeho trestní věci projednával další dva „politické procesy“.

Podle Nejvyššího soudu má sice tento údaj pejorativní zabarvení, ale současně nelze vyvrátit námitku obviněného, že jím jen kriticky popsal fakt, že JUDr. R. Š. rozhodoval v dalších dvou trestních věcech, kde byli obvinění stíhání pro trestný čin podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle § 260 tr. zák., tedy pro trestný čin, který vykazuje určité politické aspekty. Navíc vzhledem k tomu, že se tak stalo v souladu s rozvrhem práce, který předem určuje přidělení jednotlivých trestních věcí konkrétním soudcům, což bylo vedení Obvodního soudu pro Prahu 7 známo, je možno spolehlivě odmítnout závěr, že by jej takový údaj mohl vážně poškodit v zaměstnání. Z obsahu dopisů obviněného přitom nelze vyvozovat, že by se toto označení vztahovalo k tvrzenému působení poškozeného v justici před rokem 1989.

Konečně měla být skutková podstata trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák. naplněna obviněným tím, že rozhodnutí JUDr. R. Š. označil za „soudní zmetky s rukopisem bolševiků z 50. let“. Tento údaj podle závěru Nejvyššího soudu nemá charakter faktického údaje, u kterého by bylo možno zkoumat jeho pravdivost. Názor obviněného na to, zda byla rozhodnutí JUDr. R. Š. kvalitní či ne, resp. jaká byla úroveň jejich písemného vyhotovení, je zjevně jen jeho subjektivním hodnocením. To, i když je hyperkritické, vyjádřené nevhodnou a urážlivou formou, nemůže z důvodů rozvedených výše naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák. Stejný závěr učinil Nejvyšší soud i ohledně dalších výroků uvedených podle skutkových zjištění obvodního a městského soudu v inkriminovaných dopisech.

Nejvyšší soud vážil, zda jednání obviněného nemá znaky jiného trestného činu. Konstatoval, že trestní zákon v současném znění po zrušení skutkové podstaty útoku na veřejného činitele podle § 156 odst. 3 tr. zák. neposkytuje soudcům ani jiným veřejným činitelům v porovnání s ostatními občany zvýšenou ochranu před urážlivými projevy. Trestní zákon postihuje urážlivé výroky, toliko jsou-li zaměřeny proti soudu jako státnímu orgánu (trestný čin útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zák.), resp. pokud jsou činěny vůči soudci opakovaně při jednání soudu (trestný čin pohrdání soudem podle § 169b tr. zák.). Ani o jeden z uvedených případů se však v posuzované věci nejednalo.

Před účinností zákona č. 253/1997 Sb., jímž bylo zrušeno ustanovení § 156 odst. 3 tr. zák. o trestném činu útoku na veřejného činitele spáchaném verbálními útoky, by posuzované jednání obviněného bylo kvalifikováno jako tento trestný čin. Obviněný by naplnil zákonné znaky tohoto trestného činu spočívající v tom, že pachatel hrubě urazil veřejného činitele pro výkon jeho pravomoci. S účinností zákona č. 253/1997 Sb. byly tyto útoky dekriminalizovány. Tuto legislativní změnu není možné obcházet tím, že verbální útoky, které objektivně spočívají v hrubých urážkách veřejného činitele, budou zpětně kriminalizovány tak, že budou podřazovány pod ustanovení § 206 tr. zák. o trestném činu pomluvy, které se na ně evidentně nevztahuje.

Úvahy o tom, zda jednání obviněného nevykazuje znaky přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst.1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., pak byly bezpředmětné, neboť eventuální odpovědnost obviněného za takový přestupek zanikla podle § 20 cit. zák.

IV.

Nejvyšší soud proto k dovolání obviněného napadené usnesení Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na tato zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud poté sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl rozsudkem tak, že obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro skutek označený v žalobním návrhu zprostil, neboť shledal, že tento skutek není trestným činem.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. září 2004

Předseda senátu

JUDr. Petr Hrachovec

Vypracoval

JUDr. Robert Fremr

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru