Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 700/2020Usnesení NS ze dne 29.07.2020

HeslaDovolací důvody
Ublížení na zdraví z nedbalosti
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.700.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 148 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 700/2020-219

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2020 o dovolání obviněného V. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 5 To 25/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 104/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. M. odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 1. 2020, č. j. 2 T 104/2019-142, byl obviněný V. M. shledán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento a další sbíhající se přečin byl odsouzen podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Obviněnému byl dále podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců a rovněž bylo rozhodnuto o zrušení výroku o trestu, jenž se týkal sbíhající se trestné činnosti, a podle § 228 odst. 1 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.

2. Podle učiněných skutkových zjištění se obviněný dopustil uvedeného přečinu jednáním spočívajícím v tom, že dne 6. 7. 2018 kolem 07:00 hod. řídil v Bořeticích, na silnici II. třídy č. 421, ve směru na Vrbici, vlastní nákladní motorové vozidlo zn. Renault Kangoo, kdy v kilometru 8,516 způsobil dopravní nehodu, když přehlédl a tudíž nedal přednost zprava, po hlavní pozemní komunikaci, tedy od Velkých Pavlovic, přijíždějícímu malému motocyklu zn. Korado, bez registrační značky, který řídil jeho majitel J. K., jenž neměl za jízdy na mopedu nasazenu ochrannou přilbu, po střetu dopadl motocyklista na květinový pás vedle komunikace a moped zůstal ležet na komunikaci, při dopravní nehodě utrpěl poškozený J. K. zlomeninu 6. a 7. žebra vpravo, pro kteréžto zranění byl citelně omezen v obvyklém způsobu života po dobu nejméně dvou týdnů, kdy musel dodržovat klidový režim, spánek v polosedě, došlo k výraznější bolestivosti a omezené hybnosti hrudníku, dopravní nehoda byla nahlášena dopravní policii až dodatečně dne 15. 4. 2019, a to nejprve na OOP Hustopeče, svým jednáním obviněný porušil ustanovení § 4 písm. a), § 4 písm. b), § 5 odst. 1 písm. b), § 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“).

3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 3. 2020, č. j. 5 To 25/2020-172, podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že v popisu skutku rozsudku soudu prvního stupně absentuje vyjádření naplnění subjektivní stránky, a tedy v čem spočívalo jeho selhání a zda ho zavinil, soudy neuvedly ani nezkoumaly. Trval na tom, že k žádné nehodě nedošlo, přičemž poškozený ji pouze předstíral ve snaze dosáhnout finančního prospěchu. Obecně se zabýval problematikou nedbalostního zavinění a zaviněním u dopravních nehod a také problematikou volného hodnocení důkazů, principem presumpce neviny, zásadou in dubio pro reo, a současně tvrdil porušení těchto zásad. Namítl, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť důkazy byly hodnoceny jednostranně v jeho neprospěch a došlo tak k jejich deformaci tím způsobem, že důkazy svědčící v jeho prospěch soudy obou stupňů bagatelizovaly, logicky nevyvrátily, neodůvodnily nebo k nim nepřihlížely a na základě tohoto postupu pak provedly nesprávné právní posouzení skutku. U svědků J. K. a V. B. soud prvního stupně uvedl, že neměli žádný důvod křivě svědčit v neprospěch obviněného, ač s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 5/2009-I. nezjištění motivu neznamená, že žádný takový motiv neexistuje. Věrohodností výpovědí svědkyně M. M. se soud prvního stupně taktéž nezabýval, přičemž pouze uvedl, že se obviněného snažila vyvinit. Dále odkazoval na své námitky, které uplatňoval v odvolání, konkrétně se jednalo o polohu vozidla obviněného po nehodě, kterou potvrdil i svědek J. K., čímž vyvrátil tvrzení soudu o tom, že vozidlo muselo po nehodě ještě přejet na konec křižovatky. To mělo následně zásadní vliv na posouzení věrohodnosti svědka V. B., který uvedl, že se k poloze motocyklu po nehodě nemůže vyjádřit, neboť jej neviděl přes automobil obviněného, motocykl však musel být bezpodmínečně vidět, protože jeho pozice byla podle nákresu před vozidlem. Návrh na provedení vyšetřovacího pokusu na místě byl jako nadbytečný odmítnut. Poukazoval také na nestandardní „objevení“ svědka V. B. několik měsíců po nehodě a na to, proč na místě nehody nezastavil, resp. ho zde nikdo neviděl. Výpověď J. K. obsahovala zásadní rozpory týkající se samotného nárazu vozidla obviněného do jeho motocyklu, avšak soudy se s tímto nijak nevypořádaly. Motocykl podle tvrzení jmenovaného nebyl poškozen, ačkoliv se na něm drobná poškození našla, soud pak vůbec nezjišťoval, kdy a jak toto poškození vzniklo. Soud prvního stupně se pak u hlavního líčení nevyjádřil k důkazu předloženému obhajobou, a to k vyjádření pojišťovny, že jí poškozený J. K. nedoložil lékařskou zprávu, ač tvrdil při své výpovědi, že tak učinil, tudíž se jedná o opomenutý důkaz.

5. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně i předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi zrušil a přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.

6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že uplatněné výhrady v zásadě nelze pod užitý ani pod jiný dovolací důvod podřadit, neboť je v nich pouze polemizováno s tím, jak soudy hodnotily důkazy a jsou prosazována skutková zjištění tvrzená obviněným, totiž že nehoda byla fingována v jeho neprospěch. Nastíněnou argumentaci by bylo možné zohlednit jen v případě existence extrémních rozporů mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, což v dané věci nenastalo, rovněž nedošlo k opomenutí žádného relevantního důkazu. Uplatněnému dovolacímu důvodu tak odpovídá jen námitka nedostatku subjektivní stránky, která však není důvodná. Ze skutkové věty výroku o vině totiž bezpečně vyplývá, že si obviněný počínal nedbale, neboť poškozeného přehlédl, a to na přehledné křižovatce s minimálním provozem, aniž by mu něco bránilo v rozhledu. Pokud by se obviněný choval obezřetně a řádně se přesvědčil o dopravní situaci, k nehodě by nedošlo.

7. Státní zástupce proto navrhl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.

8. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož využil a sdělil, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo pochybením v podobě extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, přičemž státní zástupce nereagoval na jeho konkrétní námitky. Zopakoval, že v řízení nebylo provedeno dostatečné dokazování a provedené důkazy byly deformovány.

9. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

11. Obecné námitky obviněného směřující proti rozsahu dokazování či vadám důkazního řízení, proto nejsou námitkami, které by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010).

12. O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena především výpovědí poškozeného J. K., jakož i dalšími výpověďmi svědků, konkrétně V. B., D. C., J. M. a J. K., stejně tak znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Nejvyšší soud přitom ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor či porušení práva na spravedlivý proces, které by případně mohlo opodstatnit zásah Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů.

13. Vzhledem k tomu, že obviněný svou argumentací namítal také porušení zásady presumpce neviny a in dubio pro reo, je možné doplnit, že takové námitky taktéž nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení tedy vyplývá, že se tato zásada vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu (navíc k situaci přetrvávající pochybnosti, což v dané věci nenastalo), nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jako taková tedy není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod, přičemž obdobné závěry pak platí pro zásadu presumpce neviny (viz závěry o procesní povaze námitek neužití zásady presumpce neviny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 418/2018, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018).

14. Za opomenutý důkaz pak nelze označit takový důkazní návrh (konkrétně obviněný uváděl sdělení České podnikatelské pojišťovny k žádosti ze dne 6. 1. 2019, na č. l. 140 trestního spisu), s nímž se soudy řádně vypořádaly. Tento důkaz byl totiž především proveden, k čemuž došlo v rámci hlavního líčení dne 10. 1. 2020 (viz protokol z hlavního líčení na č. l. 130). Soudem prvního stupně pak nebyl tento důkaz skutečně konkrétně zmíněn v odůvodnění jeho rozsudku, avšak proto, že se v kontextu posouzení celé věci jednalo o důkaz marginální. Již proto předmětná skutečnost nemohla mít dopad na celkový závěr o vině obviněného, navíc odvolací soud v rámci vypořádání se s námitkami obviněného zmínil právě i toto vyjádření, přičemž se neztotožnil s tvrzením obviněného (s pojišťovnou komunikovala pouze zmocněnkyně poškozeného), čímž důkaz výslovně vypořádal. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že provedené dokazování není ani v daném ohledu zatíženo žádnou vadou.

15. V podrobnostech lze k dovozenému skutkovému stavu v krátkosti doplnit, že, jak již bylo řečeno, jeho dovození se opíralo především o výpověď poškozeného J. K., avšak nejednalo se o důkaz osamocený, neboť v jednotlivých jejích částech byla podporována důkazy dalšími, které společně s touto výpovědí umožnily uzavřít, že obviněný se skutku popsaného v odsuzujícím rozsudku dopustil. Uvedené platí i pro popis nárazu, který poškozený zřetelně a pochopitelně popsal sice jako nikoli silný, neboť obviněný dobrzďoval, ovšem směřující z boku do motocyklu, což ho z něj vymrštilo. Skutečnosti, které obviněný uváděl jako znevěrohodňující výpověď poškozeného, pak byly buď v rámci odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jednoznačně vyvráceny či je soudy důvodně považovaly pro posouzení jeho věrohodnosti za nepodstatné (poškození motocyklu). Rovněž na námitky týkající se přítomnosti svědka V. B. u místa nehody, resp. jeho zjištění až v průběhu trestního řízení i možnosti vidět motocykl poškozeného po nehodě, bylo již dostatečně a logicky reagováno soudem druhého stupně. To samé platí pro tvrzení týkající se polohy motocyklu po nehodě, jak je zřejmé z plánku, který je zjevně zjednodušený a schematický, nicméně v zásadních souvislostech výstižný. Naopak obviněný, který ostatně nijak nepopřel, že se na místě nehody skutečně nacházel a zastavil zde, nijak rozpory (např. ohledně rozbitého skla na vozidle nebo ohledně předání dokumentace k pojištění právnímu zástupci poškozeného) ve své vlastní výpovědi nevysvětlil, přičemž provedeným dokazováním nebyly ani shledány skutečnosti, které by jeho tvrzení věrohodně podporovaly či tyto rozpory nějakým způsobem osvětlily, s výjimkou výpovědi jeho manželky M. M., která byla výslovně vyhodnocena jako nevěrohodná. U výpovědi poškozeného a svědků podporujících jeho výpověď pak pouze podpůrně nebyla zjištěna žádná motivace ke křivému obvinění obviněného (důchodce) z finančních důvodů.

16. V podrobnostech, pokud se jedná o důkazní situaci, hodnocení důkazů a na to navazující zjištění, Nejvyšší soud odkazuje zejména na bod 5. odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně a body 3. až 10. rozsudku Okresního soudu v Břeclavi, neboť není nutno v rámci dovolacího řízení skutečnosti uvedené v jimi vyhotovených odůvodněních plně reprodukovat.

17. V obecném smyslu je namístě doplnit, že polemika obviněného s důkazy a způsobem, jakým je soudy hodnotily a jaká skutková zjištění soudy na podkladě takovýchto provedených důkazů učinily, nenaplňuje hmotněprávní rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1219/2015). Na existenci extrémního nesouladu rovněž nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

18. Pod deklarovaný dovolací důvod tak bylo možné podřadit pouze námitku, podle níž popis skutku ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá zákonným znakům přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, jmenovitě pokud jde o subjektivní stránku. K tomu Nejvyšší soud upozorňuje, že k vyjádření subjektivní stránky není nezbytné, aby bylo zavinění ve skutkové větě deklarováno výslovně, postačuje, jsou-li zde uvedeny takové okolnosti, z nichž úmysl pachatele jednoznačně vyplývá (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 3 Tdo 285/2013). Pokud je ve skutkové větě rozsudku Okresního soudu v Břeclavi tedy uvedeno, že obviněný byl povinen dát poškozenému přednost v jízdě, avšak tak neučinil, neboť objektivně tam jedoucího poškozeného přehlédl a narazil do něj, znamená to, že nepostupoval dostatečně opatrně, přestože k tomu byl povinen podle ve výroku citovaných ustanovení zákona o silničním provozu. Tím byl jednoznačně vyjádřen vnitřní psychický stav obviněného k jeho jednání a způsobenému následku, a to v tom smyslu, že obviněný, jenž jel po vedlejší silnici, musel jako osoba bez omezení poznávacích a ovládacích schopností vědět, že nedostatečným prohlédnutím přejížděné hlavní silnice může ohrozit zájem na životě a zdraví, chráněný trestním zákoníkem, a zjevně spoléhal, že nedostatečné zjištění provozu postačuje. Ze skutkových zjištění proto nesporně vyplývá existence nedbalostního zavinění ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na straně obviněného, která je ostatně uvedená i v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Námitka obviněného, že nebyla naplněna subjektivní stránka uvedeného přečinu, resp. že se jí soudy nezabývaly a nevyjádřily ji v popisu skutku, je tedy zjevně neopodstatněná.

19. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací námitky obviněného nejsou z větší části podřaditelné pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod, v části zbylé jim nelze přisvědčit. Proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 7. 2020

JUDr. Josef Mazák

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Radek Doležel

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru