Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 70/2021Usnesení NS ze dne 17.02.2021

HeslaLoupež
Subsidiarita trestní represe
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.70.2021.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 173 odst. 1 předpisu č. 40/2009 Sb.

§ 12 odst. 2 předpisu č. 40/2009 Sb.


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 70/2021-242

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. 2. 2021 o dovolání obviněného T. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 8. 2020, sp. zn. 8 To 199/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 8 T 53/2020 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. P. odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 T 53/2020-186, byl obviněný T. P. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.

2. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 8. 8. 2019 v době od 20:20 do 20:30 hod. na parkovišti společnosti Lear Corporation Czech Republic, s. r. o., Ostrov u Stříbra, okr. Tachov, v osobním motorovém vozidle požadoval po V. L., aby mu vydala svůj mobilní telefon, aby si mohl přečíst její komunikaci s ostatními osobami, a poté, co odmítla, jí začal hrubě nadávat a domáhal se, aby mu mobilní telefon (v hodnotě nejméně 3 000 Kč) vydala, a přitom jí chytil a zmáčkl pravou paži a snažil se jí z levé ruky telefon vytrhnout. Poškozená se vytržení telefonu aktivně bránila tím, že jej pevně svírala a pravou rukou se snažila odrazit útok. Obviněný dále zvyšoval intenzitu fyzického násilí, přitom poškozené také rukou roztrhl její pracovní tričko. V důsledku fyzické převahy se mu podařilo pomocí fyzického násilí telefon z ruky V. L. vytrhnout, aniž by jí způsobil zranění, a ponechal si jej až do následujícího dne, než si do jeho bydliště v obci XY, okr. Domažlice, za asistence hlídky Policie ČR (z důvodu obavy z dalšího fyzického napadení) V. L. přijela vyzvednout své ostatní osobní věci, přičemž jí obviněný telefon vrátil v původním stavu.

3. Odvolání obviněného, kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 8. 2020, č. j. 8 To 199/2020-214, podle § 256 tr. ř., tj. jako nedůvodné, zamítnuto.

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu. Odkázal přitom na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Soudům vytkl, že nesprávně a nedostatečně hodnotily provedené důkazy. Nebyly naplněny veškeré zákonné znaky trestného činu loupeže. Výpověď poškozené soudy nesprávně hodnotily jako věrohodnou. Nevzaly přitom v úvahu širší souvislosti, a to kvalitu jejich krátkodobého vztahu, který byl provázen častými hádkami. Vztah se zásadně změnil poté, co obviněný poškozené půjčil peníze. Soudy nepřihlédly ani k uveřejňování intimních fotografií poškozenou na sociálních sítích po dobu trvání vztahu a ke skutečnosti, že si neustále dopisovala s někým po telefonu. Obviněný nesouhlasil se závěrem, že z něj poškozená měla strach. Pak by s ním neseděla v automobilu. Mohla také vztah ukončit dříve, neboť měla jinou možnost bydlení. Pouhá skutečnost, že vypovídala shodně v přípravném řízení i v hlavním líčení, nemůže být důvodem pro závěr o její věrohodnosti.

5. Podle obviněného nebyla dále dostatečně vyhodnocena zásada subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V této souvislosti měly soudy vyhodnotit intenzitu naplnění kritérií uvedených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, ale omezily se pouze na osobu obviněného a fakt, že již byl v minulosti soudně trestán. Hodnotit však měly také osobu poškozené a přihlédnout ke skutečnosti, že obviněný neměl v úmyslu se obohatit. Roztržení trička poškozené či užití jiného násilí obviněný popírá. Chtěl pouze zjistit, s kým si tak intenzivně poškozená píše SMS, neboť měl podezření na nevěru. K tomu obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1128/2015. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a zprostil jej obžaloby nebo aby věc postoupil k projednání přestupku.

6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedla, že uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby, s níž se však odvolací soud řádně vypořádal, přičemž také ohledně věrohodnosti poškozené doplnil dokazování. Státní zástupkyně zopakovala podstatné skutkové závěry soudů, s nimiž se ztotožnila. Argumentace obviněného se podle jejího názoru zabývá výlučně skutkovými otázkami. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

8. Dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.

9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.

10. Dovolání obviněný založil na námitkách, které navazovaly na jeho obhajobu z původního řízení, založenou na zpochybnění hodnocení důkazů soudy a na tvrzení, že se uvedeného jednání nedopustil, respektive že celý incident proběhl jiným způsobem. Uvedené námitky mají vyloženě skutkovou povahu, čímž se ocitají mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval uvedený zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají. Navíc jde o námitky, s nimiž se přesvědčivě a podrobně vypořádaly soudy obou stupňů, na jejichž rozhodnutí lze odkázat.

11. Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě by měl zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 a čl. 90 Ústavy.

12. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

13. O žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná. Ačkoli obviněný tvrdí, že nebyly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu loupeže, tento svůj názor opřel o jinou verzi skutkového děje, než k jaké dospěly soudy, a zdůvodnil v podstatě pouze výhradami vůči hodnocení provedeného dokazování ze strany soudů, zejména pokud jde o otázku věrohodnosti poškozené. K tomu lze říci, že soudy nevycházely jen z výpovědi poškozené, ale z celé řady důkazů v jejich souhrnu. Své skutkové závěry logicky a přesvědčivě vysvětlily a jejich odůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Na znění rozsudku soudu prvního stupně i usnesení odvolacího soudu lze v tomto směru zcela odkázat. Naplnění znaků zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je dostatečně patrné již z popisu skutkových okolností.

14. Uplatněnému dovolacímu důvodu lze podřadit námitku týkající se zásady subsidiarity trestní represe, byť i tu obviněný částečně založil na popření skutkových zjištění soudů, neboť tvrdil, že poškozené neroztrhl tričko a nechoval se k ní ani jinak násilně. Otázkou subsidiarity trestní represe se odvolací soud správně zabýval, neboť se v posuzované věci skutečně jednalo o netypický případ loupeže zejména v tom směru, že motivací obviněného nebylo obohacení (byť to samozřejmě není zákonným znakem dané skutkové podstaty) a použité násilí bylo v porovnání s jinými případy spíše méně intenzivní, tedy i z tohoto hlediska bylo možno případ označit za hraniční. Odvolací soud nicméně správně poukázal na způsob provedení činu, tedy že šlo již o násilí, nikoli jen o pohrůžku bezprostředního násilí, a dále se podrobně zabýval trestní minulostí obviněného, přičemž mimo jiné uvedl, že ten stojí před soudem již potřetí, projednávané trestné činnosti se dopustil rok po předchozím odsouzení a v době spáchání skutku mu stále běžel trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Nelze přehlédnout ani fakt, že telefon obviněný nevrátil poškozené záhy a dobrovolně, nýbrž až následujícího dne, když si poškozená pro telefon přijela za asistence policie. Už samotné tyto skutečnosti v daném případě zvýšily společenskou škodlivost jednání obviněného do té míry, že nebylo možno od trestní represe v jeho případě upustit.

15. Pokud obviněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1128/2015, je třeba říci, že v tomto případě také šlo o skutek, jímž byly naplněny formální znaky zločinu loupeže, ovšem netypickým způsobem: obviněná napadla bývalého manžela a sebrala mu mobilní telefon v rámci hádky o zaplacení školného pro jejich společné dítě. Oproti nyní posuzovanému případu však obviněná nebyla dříve trestaná a činu se dopustila ve stavu zmenšené příčetnosti, který souvisel s její duševní poruchou. Motivem jejího jednání bylo kontaktovat telefonicky ředitele školy. Sám poškozený měl pro její jednání pochopení, neboť podle jeho názoru vyvěralo z jejich špatné finanční situace a nemožnosti školné uhradit.

16. Samotná skutečnost, že se v obou věcech nejednalo o typické případy zločinu loupeže a ani v jednom z případů nebylo motivací pachatele jeho obohacení, nemůže ještě aplikaci zásady subsidiarity trestní represe odůvodnit. Každý případ je nutno z tohoto hlediska posuzovat individuálně. V nyní posuzovaném případě byla motivací obviněného de facto snaha porušit tajemství dopravovaných zpráv, tedy narušit soukromí poškozené, které nedokázal důvěřovat. V rámci potyčky obviněný poškozené roztrhl tričko v oblasti výstřihu (přitom poškozená měla jen pracovní přestávku a musela se vrátit na pracoviště). Telefon následně obviněný odmítl vrátit prostřednictvím svědků, ale trval na tom, aby si pro něj přišla sama. V tom lze spatřovat snahu zachovat si alespoň nějakým způsobem kontrolu nad jejím chováním (což je mj. typické pro případy tzv. domácího násilí). Jednání obviněného tak rozhodně nelze považovat za projev zoufalství, jako tomu bylo ve výše citované věci, ale snahu narušit soukromí a osobní svobodu poškozené. Ostatně poškozená po tomto incidentu obviněného opustila, z čehož je patrno, že jej považovala za vážný. Lze tak uzavřít, že aplikace zásady subsidiarity trestní represe v daném případě nebyla namístě. Trestní postih obviněného není neproporcionálním zásahem do jeho základních práv.

17. Pro úplnost lze dodat, že v textu dovolání obviněný mimo jiné uvedl, že „bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně, aniž byly splněny zákonné podmínky stanovené pro takové rozhodnutí“. Z této dikce není zcela zřejmé, zda obviněný chtěl uplatnit také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (patrně v jeho první alternativě, jejíž naplnění ovšem v daném případě nepřicházelo v úvahu), nebo jde o vyjádření, které citaci tohoto dovolacího důvodu pouze náhodně připomíná. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti dovolání z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by však ani důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemohl být úspěšně uplatněn.

18. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného T. P. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 2. 2021

JUDr. Josef Mazák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru