Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 685/2018Usnesení NS ze dne 26.09.2018

HeslaOhrožování výchovy dítěte
Znásilnění
Zneužití bezbrannosti
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.685.2018.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 185 odst. 1,2,3 písm. a) tr. zákoníku

§ 201 odst. 1,3 písm. a,d) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 685/2018-36

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 26. 9. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného K. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 4 To 81/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 14/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 32 T 14/2017, byl obviněný K. D. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Za to byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a 6 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 3, 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.

Obviněný se trestných činů dopustil tím, že v blíže nezjištěné době od měsíce května roku 2015 do měsíce srpna roku 2016, v O.-V., na ulici J., v místě svého trvalého bydliště, kde se v některých dnech, zejména o víkendech, staral o nezletilého XXXXX *), a YYYYY *), a to vždy pouze o jednoho z nich, využívaje nízkého věku nezletilých a jejich nevědomosti v sexuální oblasti spojené s nemožností racionálně posoudit jeho chování a účinně se proti němu bránit, jakož i jejich závislosti na jeho osobě v době, kdy o ně pečoval jako kamarád jejich matky a nezletilí byli svěřeni jeho dozoru, současně využívaje spánku či polospánku nezletilých, ve snaze po nízkém ukájení sexuálního pudu, opakovaně v intervalech u nezletilého XXXXX *) asi dvakrát týdně a u nezletilého YYYYY *) asi jednou za dva měsíce, tyto ve všech případech shodně obnažil na spodní polovině těla, nejprve je osahával na přirození a následně jim třel pohlavní úd, kdy svého jednání zanechal na základě výzvy nezletilých, kterou učinili poté, co se v důsledku jeho počínání probrali či probudili, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že si byl vědom skutečného věku nezletilých, jakož i povinnosti o ně pečovat v době, kdy mu byli svěřeni jeho matkou, stejně tak i možného negativního dopadu svého jednání na jejich další vývoj, zejména v sexuální oblasti.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 4 To 81/2017, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to v celém výroku o trestu a ve výroku o ochranném opatření. Nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině odsoudil obviněného podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 3, 4 tr. zákoníku mu uložil ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. V ostatních výrocích ponechal rozsudek nezměněn.

II

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Domnívá se, že jeho jednání bylo soudy nesprávně právně posouzeno jako trestné činy znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Obviněný je přesvědčen, že v jeho případě nelze dovodit naplnění znaku skutkové podstaty znásilnění a to konkrétně „zneužití bezbrannosti“, když za tzv. bezbrannost nelze podle něj považovat stav, kdy poškozená osoba, která je sice nezletilá, ale natolik fyzicky a duševně vyspělá, že je schopna pochopit jednání pachatele a svůj případný nesouhlas s tímto jednáním dát dostatečně zřetelně najevo. Nelze tedy podle obviněného dovodit s ohledem na konkrétní reakci obou poškozených jimi samotnými popsanou v jejich svědeckých výpovědích, že by se nacházeli ve stavu, ve kterém by nebyli schopni projevit svoji vůli a rozpoznat, že se jim děje něco nepatřičného. Nelze podle něj ani dovodit naplnění znaku bezbrannosti v tom, že poškození měli v době intimních kontaktů s obviněným spát, neboť pokud by skutečně tvrdě spali, nebyli by podle obviněného schopni se proti jeho jednání ohradit. Obviněný má za to, že pokud oba poškození byli schopni dostatečně srozumitelně dát najevo svůj nesouhlas s jeho jednáním s tím, že po projevení tohoto nesouhlasu nepatřičného jednání zanechal, nelze dovozovat naplnění znaku skutkové podstaty zneužití bezbrannosti. Tak by tomu bylo např. u zcela opilé, či návykovými látkami ovlivněné osoby, či duševně nemocné osoby, které jsou ve stavu, kdy nejsou vůbec schopny vnímat, co se s nimi děje a právě takovýto stav, kdy poškozené není schopen vnímat, co se s ním děje, měl zákonodárce na mysli při formulaci znaků skutkové podstaty zneužití bezbrannosti. Dále pokud jde o kvalifikaci jednání obviněného jako přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, pak má obviněný za to, že i tato právní kvalifikace není namístě, když podle jeho názoru nelze dovozovat, že by pachatel, který se dopustí na dítěti nějakého trestného činu, tímto trestným činem zároveň takto ohrozil rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že ho svádí k zahálčivému nebo nemravnému životu. Podle názoru obviněného nelze poškozeného, který se stal obětí trestného činu tímto trestným činem k čemukoli svádět, tím méně k zahálčivému nebo nemravnému způsobu života.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že souhlasí s názorem soudů obou stupňů, že s ohledem k nízkému věku obou nezletilých poškozených, z něhož pak vyplývá logicky jejich neznalost v sexuální oblasti, přičemž v tomto směru správně soudy vycházely z vypracovaných znaleckých posudků na oba nezletilé, nelze dovodit, že by s jednáním obviněného souhlasili nebo s ním byli srozuměni. Pokud obviněný uvedl, že oba nezletilí poškození byli schopni na jeho jednání negativně reagovat, pak je třeba opět připomenout to, co vyplynulo z výpovědí obou poškozených, že se tak stalo až poté, co byli probuzeni ze spánku či polospánku a s ohledem na okamžik dokonání zločinu znásilnění a na jednání obviněného pak tato právní argumentace je zcela irelevantní. Pokud jde o další dovolací námitku obviněného vůči právní kvalifikaci jeho jednání jako přečinu ohrožování výchovy dítěte ve smyslu § 201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, pak zde je třeba uvést, že znak svádění ve smyslu § 201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku má širší obsah než navádění, neboť sem spadá nejen přímé vyzývání ať slovem nebo skutkem, nýbrž i takové jednání pachatele před osobou mladší osmnácti let, které u ní může, a to i při pasivním chování, vyvolat takové zájmy a návyky, které zpravidla vedou k nemravnému způsobu života. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

III

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud druhého stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu a z doslovně totožných důvodů jako odvolání (č. l. 687 tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud.

Podstatou dovolání obviněného jsou tedy opakovaně námitky, že svým jednáním nenaplnil všechny znaky skutkových podstat trestných činů, jimiž byl uznán vinným. U zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku konkrétně nebyl podle něj naplněn znak spočívající ve zneužití bezbrannosti poškozených a u přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku znak „svádění k zahálčivému nebo nemravnému životu“. Nejvyšší soud se těmito hmotněprávními námitkami zabýval, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.

Obviněný byl uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Podle právní věty se ho dopustil tím, že k pohlavnímu styku s jiným zneužil jeho bezbrannosti, spáchal uvedený čin jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a spáchal takový čin na dítěti mladším patnácti let.

Z hlediska vztahu napadeného rozhodnutí a podaného dovolání je spornou právní otázkou to, zda v jednání obviněného vůči poškozeným šlo o „zneužití bezbrannosti“.

Za obviněným zpochybňovanou bezbrannost je považován takový stav oběti, ve kterém není vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání [srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 1994, sp. zn. 3 To 105/93 (uveřejněné pod č. 43/1994-II. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. U trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, podle níž byl obviněný uznán vinným, je pojem bezbrannosti chápán v jejím nejširším smyslu. Jednak se může jednat o bezbrannost, která předpokládá celkovou odevzdanost se pachateli bez jakýchkoli známek projevu vlastní vůle či schopnosti na požadavky obviněného jakkoli reagovat. Jedná se zde o takový stav bezbrannosti, kdy se oběť nachází v situaci, již sama nevnímá, a tudíž není schopna jakéhokoli vlastního úsudku, a tedy ani jakkoli ovlivnit jednání pachatele. Tuto bezbrannost lze označit za celkovou či absolutní. A jednak jde o případ psychické bezbrannosti, v důsledku níž oběť často nechápe, co se po ní požaduje, resp. co je smyslem jednání pachatele, nebo není způsobilá vůbec domyslet a vyhodnotit důsledky takového jednání.

Zneužití pak spočívá v tom, že pachatel o konkrétní skutečnosti ví, a právě tuto skutečnost využije k tomu, aby dosáhl svého cíle, což se děje u oběti, která je bez přičinění pachatele v takovém stavu, ve kterém není vzhledem k okolnostem činu schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání. Pro zneužití bezbrannosti ve smyslu § 185 odst. 1 tr. zákoníku je rozhodné, že pachatel dosáhne pohlavního styku s osobou bezbrannou právě proto, že je tato osoba v důsledku své bezbrannosti neschopna čelit aktivitám obviněného, není však rozhodné, zda osoba je v takovém stavu bezbrannosti relativně trvale nebo se dostala do stavu bezbrannosti v důsledku svého tělesného nebo psychického stavu nebo zásahem jiné osoby než pachatele bez dorozumění s ním (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1839).

Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je evidentní, že ze strany obviněného šlo o zneužití bezbrannosti poškozených. Bezbrannost poškozených byla navozena jejich spánkem či polospánkem (stavem bezprostředně před usnutím), jak vyplývá ze skutkových zjištění. Tohoto stavu, ve kterém se poškození nacházeli a v němž nebyli schopni čelit aktivitám obviněného, tento zneužil k jejich znásilňování. Nepochybně jejich spánku využil s vědomím, že se právě pro tento stav (spánek) nebudou bránit jeho protiprávnímu chování nebo alespoň ne hned. Pokud obviněný namítá, že se poškození v důsledku jeho jednání probudili a proti jeho jednání se ohradili, přičemž on takového jednání poté zanechal, je nutno zdůraznit, že v době probuzení poškozených a vyjádření jejich nesouhlasu se zcela neakceptovatelným jednáním obviněného, byl již zločin znásilnění dokonán a skutečnost, že poškození po probuzení vyjádřili nesouhlas s jednáním obviněného již není pro právní kvalifikaci jednání obviněného jako zločinu znásilnění rozhodná.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že závěr soudu, že obviněný se zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku na poškozených dopustil při naplnění znaku „zneužívaje jejich bezbrannosti“, je ze všech hledisek zcela správný a v souladu jak se skutkovými zjištěními, tak i s právním vymezením tohoto pojmu.

Obviněný byl dále uznán vinným spácháním přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, kterého se podle tzv. právní věty dopustil tím, že úmyslně ohrozil rozumový, citový a mravní vývoj dítěte tím, že ho sváděl k nemravnému životu, závažným způsobem porušil svou povinnost o ně pečovat, spáchal uvedený čin ze zavrženíhodné pohnutky a pokračoval v páchání takového činu po delší dobu. K naplnění znaků skutkové podstaty tohoto přečinu není třeba, aby následek nastal, postačí pouze skutečnost, že došlo k ohrožení rozumového, citového a mravního vývoje dětí sváděním k zahálčivému životu. Pokud obviněný namítal, že v jeho jednání absentuje znak „svádění k zahálčivému nebo nemravnému životu“ ve smyslu § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, je tato námitka zjevně neopodstatněná.

Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá, že se touto otázkou náležitě zabývaly a dostatečně odůvodnily závěr o vině obviněného také tímto přečinem. Trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že ho svádí k zahálčivému nebo nemravnému životu. Objektem takového trestného činu je zájem na řádné výchově dětí, která má být vedena se zásadami morálky občanské společnosti tak, aby byl zaručen jejich řádný rozumový, mravní a citový vývoj. V případě ohrožení rozumového, mravního a citového vývoje jde o jednání, jimiž si dítě osvojuje v důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy, příp. sklony a zájmy, které zpravidla vedou – ale nikoliv musí vést – k jeho morálnímu úpadku a neschopnosti usměrňovat svoje chování v souladu s obecnými principy společenské morálky (R 46/1968, srovnej též R 11/1984 Sb. rozh. tr.).

Svádění k zahálčivému nebo nemravnému životu má širší obsah než navádění, neboť sem spadá nejen přímé vyzývání, ať slovem nebo skutkem, nýbrž i takové jednání pachatele před dítětem, které může u něj, a to i při jeho pasivním chování, vyvolat takové zájmy a návyky, které zpravidla vedou k zahálčivému nebo nemravnému životu (děti totiž napodobují chování dospělých, a to i neuvědoměle). Půjde zpravidla o působení trvající delší dobu, případně o působení projevující se opakovaným jednáním (srov. R 25/1980 Sb. rozh. tr.), může ale jít i o jednorázové jednání nebo krátkodobé působení, které svou intenzitou a ovlivněním sváděné osoby má stejný účinek jako působení opakované nebo po delší dobu trvající.

Znak svádění u trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) nezahrnuje jen jednání, které má delší dobu trvající nebo opakující se charakter, ale může být naplněn i tehdy, když se pachatel pouze v jednom případě vůči osobě mladší osmnácti let dopustil mimořádně závažného jednání, které pro ni má do budoucna natolik nepříznivý vliv, že je způsobilé ovlivnit její morálku a vyvolat u ní společensky nežádoucí přístupy k obecně uznávaným společenským pravidlům, posunout mimo obvyklé normy její sexuální život či vytvořit předpoklady pro její závadové chování a nemravný život (srov. R 26/2010 Sb. rozh. tr.). Nemravným životem se pak rozumí život vedený v rozporu se zásadami morálky. Sem se zahrnují různé vnější projevy a návyky, které často i přesahují pouze morální pravidla a dostávají se do rozporu se zájmy chráněnými trestními předpisy (trestná činnost různého druhu, prostituce, alkoholismus, narkomanie, nedodržování zásad hygieny apod.).

V uvedeném případě nepochybně zasáhl obviněný do života nezletilých poškozených mimořádně hrubým, nežádoucím a zcela neakceptovatelným způsobem. Dopustil se na nich zločinu znásilnění, když jako dospělá autorita, přítel, známý jejich matky, kterého nezletilí poškození respektovali, opakovaně a dlouhodobě zasahoval do pohlavní sféry obou nezletilých poškozených. Z provedeného dokazování, zejména ze závěrů znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, specializace pro děti a dorost, zpracované na oba poškozené, jakož i z výpovědí znalkyň u hlavního líčení (č. l. 630 a násl. tr. spisu), vyplývá, že toto závadové a vysoce společensky nebezpečné jednání obviněného má natolik nepříznivý vliv na životy poškozených, že je způsobilé ovlivnit jejich morálku a vyvolat v poškozených nežádoucí přístupy k obecně uznávaným společenským principům a pravidlům, je způsobilé vyvolat u poškozených nebezpečí deformace běžného vývoje vnímání sexuality a negativně ovlivnit vytváření identity poškozených.

Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů, s jejichž závěry Nejvyšší soud souhlasí a plně na ně odkazuje, je nepochybné, že jednáním obviněného byl naplněn také znak „svádění k nemravnému životu“ ve smyslu § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že hmotně právní námitky obviněného byly shledány zjevně neopodstatněnými. Když ve věci nebyl shledán ani rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 9. 2018

JUDr. Michal Mikláš

předseda senátu

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru