Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 669/2015Usnesení NS ze dne 03.06.2015

HeslaTýrání osoby žijící ve společném obydlí
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.669.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 199 odst. 1 tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 2556/15 ze dne 11.02.2016 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. David Uhlíř


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 669/2015-19

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 3. června 2015 v Brně dovolání obviněného M. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 4 To 337/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 107/2014, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 10 T 107/2014, uznal obviněného M. B. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že

od přesně nezjištěné doby, nejméně však od 21. 12. 2013 do 24. 2. 2014, v bytě na P. n. v B. a od 24. 2. 2014 do 3. 3. 2014 v domě v obci U., okres V., které obýval společně s manželkou poškozenou L. B., kterou psychicky a fyzicky týral tak, že ji opakovaně ponižoval a urážel slovy, že má „vymytý mozek, patří na psychiatrii, je neschopná, hloupá, nezaměstnatelná“, denně kontroloval její mobilní telefon, požadoval po ní vysvětlení s kým, jak dlouho a o čem hovořila, procházel výpisy jejích telefonních hovorů a sms zpráv, kontroloval její emailovou korespondenci, omezoval poškozenou v kontaktu s jejími dětmi, s nimiž jí zakazoval hovořit bez jeho přítomnosti, postupně ji izoloval od blízkých přátel, zakazoval jí někam chodit bez něho, nejméně ve třech případech ji fyzicky napadl, přičemž koncem ledna 2014 poté, co chtěl vědět, o čem telefonovala, práskl do stolu, skočil k poškozené, podtrhl židli, na které seděla, v důsledku čehož spadla a udeřila se hlavou o zem, následně opěradlem židle praštil o dlažbu blízko místa, kde poškozená stála, přičemž jí nadával, že je „šlápota, že skončí na ulici“, poté ji udeřil silně dlaní do levé tváře, přičemž opět spadla ze židle, čímž jí způsobil modřinu na levé tváři a pískání v uchu. Dále do ní opakovaně strkal, chytal za oblečení a smýkal s ní, zejména když nebyl spokojen s jejím vysvětlením, komu telefonovala, po čemž měla na rukou a kolenou modřiny. Obviněný jí vyhrožoval fyzickou újmou, přičemž v blíže nezjištěné době v lednu 2014 vzal kuchyňský nůž o délce 30 cm, levou rukou ji uchopil za paži a nůž jí přiložil pod krk se slovy „Prvně zabiju Tebe a potom sebe“, čímž v ní vyvolal obavu o život. V době kolem dne 20. 2. 2014 při jízdě autem jí řekl, že se společně zabijí a následně nepřiměřeně zrychlil vozidlo před zatáčkou a poté prudce zabrzdil, čímž u poškozené vyvolal strach o život či zdraví. K poslednímu incidentu došlo dne 3. 3. 2014, kdy poškozenou nutil jíst, když odmítla, stiskl jí čelist, aby otevřela pusu a nacpal jí lžíci s jídlem do pusy, až se jí chtělo zvracet, přičemž jí vyčítal, že zhubla a že si chce najít jiného chlapa. Poškozená následně využila krátkodobé nepřítomnosti obviněného, ze strachu z dalších útoků odjela z domu a za pomoci své dcery vyhledala pomoc v intervenčním centru Spondea. Chování obviněného mělo negativní vliv na psychický stav poškozené, která v důsledku toho utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu.

Podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku jej pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 4 To 337/2014, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Miloše Ráboně včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, neboť vychází pouze z výpovědí poškozené L. B. a svědků A. S., F. M. a M.V., a je proto zcela nepřezkoumatelný. Vytkl soudům obou stupňů, že porušily zásadu in dubio pro reo, neboť vycházely výlučně z výpovědi poškozené L. B., ačkoliv její výpověď byla neúplná, nejasná a bez podpory jakýchkoli dalších důkazů, neboť nedokázala vysvětlit nejasnosti v jejím chování, proč nevyhledala lékařské ošetření, proč nikdy neukázala třetí osobě jakékoli zranění, které jí měl způsobit a o kterých začala vypovídat až po zahájení trestního stíhání. Dále uvedl, že soudy obou stupňů v rozporu s § 89 odst. 2 tr. ř. neprovedly v průběhu trestního řízení několik jím navrhovaných důkazů, především revizní znalecký posudek, neboť podle jeho názoru znalecký posudek znalkyně MUDr. Mileny Zimulové týkající se posttraumatické stresové poruchy u poškozené vycházel výlučně z výpovědi této poškozené, je založen na nepravdivých informacích a je proto zcela vadný. Obviněný je přesvědčen, že je nevinný, neboť podle jeho názoru si poškozená celou věc vymyslela.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 10 T 107/2014, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupce uvedl, že se k dovolání obviněného M. B. nebude věcně vyjadřovat, a současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud proto jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného M. B. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Vycházel přitom z následujících skutečností.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Obviněný uplatnil ve svém dovolání pouze skutkové námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod.

Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).

K námitce obviněného týkající se porušení zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud podotýká, že zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, nikoli zásadou práva hmotného, a proto nenaplňuje důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného M. B. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. června 2015

Předseda senátu

JUDr. Jindřich Urbánek

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru