Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 651/2017Usnesení NS ze dne 29.11.2017

HeslaPorušení povinnosti při správě cizího majetku
Subsidiarita trestní represe
Ultima ratio
Úmysl nepřímý
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.651.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 220 odst. 1,2 písm. b) tr. zákoníku

§ 12 odst. 2 tr. zákoníku

§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 651/2017-47

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 29. listopadu 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného M. H., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 14 To 197/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 13 T 58/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I

Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 13 T 58/2013, byli obvinění K. B. a M. H. uznáni vinnými přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný M. H. byl odsouzen podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a osmi měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 4 let a 10 měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti záležející v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu korporace nebo spolku, a to na dobu šesti let. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o trestu obviněného K. B. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

Obvinění se přečinu dopustili tím, že (zkráceně uvedeno) v období od září 2009 nejméně do ledna 2012 obviněný M. H. jako předseda představenstva a obviněný K. B. jako člen představenstva společnosti Senior Resort, a. s., se sídlem Tábor, Herlošova 2925, porušili povinnost uloženou jim zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem, opatrovat cizí majetek, když v rámci výkonu své funkce statutárního orgánu nejednali s péčí řádného hospodáře ve vztahu k finančním prostředkům, které byly společnosti Senior Resort, a. s., svěřeny do opatrování, neboť se na řízení společnosti aktivně nepodíleli, neinformovali se o způsobu podnikání, hospodaření společnosti ani konkrétně o nakládání s prostředky, které byly společnosti svěřeny, a svým pouze formálním výkonem funkce členů představenstva S. S. jako předsedovi dozorčí rady uvedené společnosti a osobě tuto společnost fakticky ovládající, umožnili, aby poté, co po uzavření nájemních smluv se společností Senior Resort, a. s., v souladu s těmito smlouvami jednotliví nájemníci Domu seniorů v Č. B. na účet společnosti vedený u ČSOB, a. s., pobočka Tábor, složili peněžní prostředky k zajištění nájemného a úhrady za plnění poskytnutá v souvislosti s užíváním bytu a k úhradě jiných svých závazků v souvislosti s nájmem, tzv. kauce, tyto S. S. postupně z účtu společnosti v hotovosti osobně nebo prostřednictvím dalších osob vybíral, ač podle § 686a odst. 1 občanského zákoníku účinného do 31. 10. 2011 byla společnost povinna tyto prostředky ukládat na zvláštní účet a podle § 686a odst. 3, 4 této právní úpravy i nyní platné právní úpravy je byla oprávněna použít pouze k úhradě pohledávek na nájemném a k úhradě za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním bytu nebo k úhradě jiných závazků nájemce v souvislosti s nájmem a po skončení nájmu je vrátit, přičemž takto získané prostředky S. S. použil pro svou potřebu či pro potřeby dalších společností, celkem tak z účtu vybral částku 3 636 600 Kč, což jsou tzv. kauce složené 147 nájemci Domu seniorů a způsobil tak jednotlivým nájemcům škodu v částkách ve výroku o vině specifikovaných.

Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání oba obvinění, která Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 14 To 197/2016, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

II

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný M. H. prostřednictvím obhájce řádně a včas obsáhlé dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je přesvědčen, že v trestních věcech je především nutné vycházet ze zásady ultima ratio uvedené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, která byla však v jeho případě porušena, když jeho podle jiných předpisů nezávadové jednání bylo řešeno v trestním řízení. Dále namítá, že v dané věci není naplněna subjektivní stránka trestného činu, tedy především jeho úmysl. Cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 5 Tdo 1138/2010 a sp. zn. 5 Tdo 811/2011 a vyjadřuje přesvědčení, že ve věci není ničím prokázán jeho úmysl směřující ke způsobení škody. Napadený rozsudek podle něj nerozebírá, v jakém směru měl být smířen se způsobem hospodaření, které ve společnosti nastolil dominantní S. S. Obviněný uznává, že veškeré rozhodování, manipulaci s majetkem, penězi, personální otázky vykonával obviněný S. S., který řídil J. B. a účetní, avšak zdůraznil, že byl jako předseda představenstva obviněným S. S. a dalšími dotčenými osobami (právní zástupce společnosti, účetní) ubezpečován v tom, že v obchodní společnosti Senior Resort, a. s., je vše v pořádku a že jeho postup je správný a zákonný. Obviněný je přesvědčen, že postupoval zcela v souladu s ustanovením § 66d odst. 1 tehdy platného obchodního zákoníku, které mu umožňovalo pověřit obchodním vedením společnosti zcela nebo zčásti jiného. Takovouto praxi označuje u členů statutárních orgánů obchodních společností za běžnou a tvrdí, že postupoval v souladu s tím, co mu ukládá judikatura, např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Cdo 1162/99. Cituje výklad z komentáře k tehdy platnému obchodnímu zákoníku, podle kterého je člen představenstva povinen zajistit kvalifikované osoby pro výkon činností, které pro nedostatek odbornosti není schopen zvládnout sám, přičemž součástí péče řádného hospodáře je i schopnost rozpoznat, které činnosti již není schopen vykonávat sám s ohledem na jejich odbornost. Odkazuje v této souvislosti též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 1224/2006. Uzavírá, že jednal s péčí řádného hospodáře, jestliže obchodní společnost Senior Resort, a. s., uzavřela smlouvu o poskytování služeb s advokátem, tj. s osobou odborně způsobilou posoudit právní aspekty. Má za to, že jeho jednání nemůže být posouzeno ani jako nedbalostní trestný čin podle § 221 odst. 1 tr. zákoníku, protože nebylo prokázáno, že by jednal v hrubé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný je tak přesvědčen, že mu nebyl prokázán úmysl, už vůbec nebylo prokázáno, že by úmysl směřoval k takovému následku a rovněž mu nebyla prokázána ani hrubá nedbalost. Není tedy v jeho věci naplněna subjektivní stránka uvedeného přečinu.

Obviněný má také za to, že vůbec nebyla naplněna skutková podstata přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 a § 221 tr. zákoníku. V další části dovolání označené „péče řádného hospodáře“ dovozuje z ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku pravidlo, že trestní právo je právo akcesorické a aby mohl být určitý skutek posouzen jako trestný čin, musí vždy dojít k porušení normy jiného právního odvětví. Vytýká, že ve skutkové větě není konkrétně uvedeno, které ustanovení obchodního zákoníku měl obviněný porušit, a že v odůvodnění není blíže rozebrána povinnost obviněného jednat s péčí řádného hospodáře, kterou podle soudu nesplnil. Uvádí, že pojem péče řádného hospodáře byl až do účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. neurčitým pojmem, jehož výklad byl ponechán judikatuře a právní teorii. Cituje ustanovení § 194 odst. 5 obchodního zákoníku a „komentářový“ výklad pojmu „péče řádného hospodáře“. Zdůrazňuje, že mimo povinnosti zajistit odbornou péči kvalifikovanou osobou u záležitostí, které kvalifikovanou péči vyžadují, je složkou péče řádného hospodáře též loajalita společníka, kdy společník je v jakékoli situaci povinen dávat zájmům společnosti přednost před zájmy vlastními. Dále cituje vymezení pojmu péče řádného hospodáře v judikatuře Nejvyššího soudu, podle které mj. řádný hospodář pečuje o majetek společnosti se stejnou pečlivostí, jako kdyby šlo o jeho majetek. Dovozuje, že porušení péče řádného hospodáře se mohl v postavení předsedy představenstva dopustit pouze vůči obchodní společnosti, ve které je předsedou, a nikoli vůči třetím osobám. Cituje „komentářový“ výklad k § 686a občanského zákoníku a s odkazem na § 580 týkající se započtení a § 686 občanského zákoníku dovozuje, že v okamžiku, kdy jsou kauce předány pronajímateli, se stávají vlastnictvím pronajímatele a nájemcům vzniká ke dni skončení nájmu pohledávka vůči pronajímateli. Dále uvádí, že pronajímatel byl sice povinen složit peněžní prostředky na zvláštní účet, tento zvláštní účet však nebyl nikde v zákoně definován. Uzavírá, že do ukončení nájemního vztahu byly kauce ve vlastnictví obchodní společnosti Senior Resort, a. s., a pak měla být poškozenou tato společnost a nikoli jednotliví nájemníci bytů. Pak by případné jeho jednání (opomenutí) bylo ve smyslu § 30 tr. zákoníku za „nesporného svolení poškozeného“. Dále obviněný uvádí, že skutková podstata trestného činu podle § 220 tr. zákoníku má nejen speciální subjekt, ale že také poškozený může být pouze speciální, a může jím být pouze osoba, které je pachatel členem nebo zaměstnancem. Uvádí, že judikatura k ustanovení § 220 tr. zákoníku řeší výhradně vztah osoby, která je členem nějaké právnické osoby, právě k této osobě. Popisuje vývoj právní úpravy trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku a uvádí, že lze vycházet z komentářů a judikatury týkající se dřívější právní úpravy, když tato právní úprava zůstala v podstatě beze změny. Uzavírá, že trestných činů podle § 220 a § 221 tr. zákoníku by se mohl dopustit pouze na poškozené obchodní společnosti Senior Resort, a. s., a má za to, že soud vykládal ustanovení § 220 tr. zákoníku nepřípustně extenzivním způsobem.

V závěru označuje obviněný uložený trest za nepřiměřeně přísný. Dále uvádí, že trestní věci obviněných M. H., K. B. a S. S. neměly být vzhledem ke své provázanosti z důvodů hospodárnosti rozděleny do více trestních řízení. Uzavírá, že není prokázána subjektivní stránka, není prokázáno porušení předpisů práva občanského a obchodního, není prokázáno, kdo má být v dané věci poškozený, a konečně vytýká, že k rozsudku se dospělo extenzívním výkladem trestního zákoníku.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí krajského i okresního soudu a přikázal Okresnímu soudu v Táboře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obsažené v závěru dovolání deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají, tedy námitka týkající se procesních postupů soudu při vyloučení řízení proti některým z obviněných ze společného řízení a námitka směřující proti nepřiměřené přísnosti trestu. Další námitky podle názoru státního zástupce lze pod uplatněný dovolací důvod obsahově podřadit. Nejprve se zabýval objektivní stránkou přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku s tím, že obviněným porušená povinnost byla v předmětné trestní věci spatřována v povinnosti členů představenstva akciové společnosti vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, která byla stanovena v ustanovení § 194 odst. 5 dříve platného obchodního zákoníku. Porušení výše uvedené povinnosti ze strany obviněného je podle státního zástupce spatřováno v tom, že stejně jako spoluobviněný K. B. se na řízení společnosti aktivně nepodíleli, neinformovali se o způsobu podnikání, hospodaření společnosti ani konkrétně o nakládání s prostředky, které byly společnosti svěřeny, a svým pouze formálním výkonem funkce členů představenstva S. S., jako předsedovi dozorčí rady uvedené společnosti a osobě tuto společnost fakticky ovládající, umožnili, aby si přisvojil z kaucí složených jednotlivými nájemníky Domu seniorů částku 3 636 600 Kč. Nešlo podle státního zástupce o to, že by obviněný ve smyslu § 66d odst. 1 obchodního zákoníku dříve platného pověřil S. S. obchodním vedením společnosti. Zdůraznil, že citované ustanovení platilo až od 1. 1. 2012, přičemž v § 66d odst. 2 se výslovně uvádělo, že pověřením obchodním zastoupením zůstává nedotčena odpovědnost osob, které jsou statutárním orgánem nebo jeho členem, stanovená tímto zákonem za porušení povinnosti vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře. Podle státního zástupce šlo o to, že obviněný, ač v postavení předsedy představenstva společnosti, byl v tomto představenstvu pouze „do počtu“, svoje povinnosti vykonával čistě formálně, resp. je spíše nevykonával vůbec, a umožnil tak faktické ovládnutí společnosti jinou osobou, a to včetně nakládání s finančními prostředky společnosti svěřenými. Státní zástupce se ztotožnil se závěrem soudů, že obviněný porušil svoje povinnosti plynoucí mu z ustanovení § 194 odst. 5 obchodního zákoníku. Podle státního zástupce je zřejmé, že jestliže obviněný svoji působnost nevykonával vůbec, pak ji nemohl vykonávat s péčí řádného hospodáře.

Státní zástupce nesouhlasil s námitkou obviněného, že složené kauce byly vlastnictvím společnosti Senior Resort, a. s. V této souvislosti poznamenal, že i kdyby tomu tak bylo, nevznikaly by žádné pochybnosti o tom, že obviněný jako předseda představenstva této společnosti se ve vztahu k jejímu majetku mohl dopustit trestného činu podle § 220 tr. zákoníku (jednání obviněného S. S. by i v takovém případě zakládalo trestný čin zpronevěry, když podle skutkových zjištění obviněný S. S. finančních prostředků použil „pro svou potřebu či pro potřeby dalších společností“, nikoli v rámci hospodaření společnosti Senior Resort, a. s.). Skutečnost, že kauce nebyly ve vlastnictví pronajímatele, podle státního zástupce vyplývalo již z ustanovení § 686a odst. 3 občanského zákoníku, které natolik omezovalo právo pronajímatele nakládat se složenými kaucemi, že podle názoru státního zástupce nelze dovozovat, že by pronajímateli k nim svědčilo vlastnické právo, tj. oprávnění předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním (§ 123 občanského zákoníku dříve platného). Skutečnost, že kauce byly cizím majetkem společnosti svěřeným, nezpochybnil ani Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 7 Tdo 888/2015, kterým rozhodoval mj. o dovolání obviněného S. S. Státní zástupce tedy souhlasil s tím, že kauce byly společnosti Senior Resort, a. s., toliko svěřeny a že zůstávaly vlastnictvím jednotlivých nájemců. Tato skutečnost však podle něj neznamená, že by se ve vztahu k nim obviněný nemohl dopustit trestného činu podle § 220 tr. zákoníku. Citované ustanovení trestního zákoníku hovoří o způsobení škody jinému, nikoli o škodě na majetku subjektu, jehož majetek je pachatelem opatrován nebo spravován. Jestliže byly v tomto případě cizí finanční prostředky svěřeny akciové společnosti Senior Resort, a. s., a to v souvislosti s její podnikatelskou činností, vztahovala se povinnost obviněného jako předsedy představenstva „vykonávat svoji působnost s péčí řádného hospodáře“ (kterou ani obchodní zákoník výslovně neomezoval na působnost k majetku společnosti) i na péči o to, aby s finančními prostředky společnosti svěřenými nebylo nakládáno v rozporu s účelem svěření a aby na takovém majetku nevznikla škoda. Způsobení škody na takovém majetku mělo podle státního zástupce dopad i na majetek společnosti Senior Resort, a. s., když zakládalo pohledávky jednotlivých nájemců vůči společnosti. Státní zástupce proto nepovažuje námitky obviněného týkající se „speciálního poškozeného“ za důvodné. Za mimoběžnou pak označil námitku obviněného týkající se souhlasu poškozeného; poškození nájemci Domu pro seniory podle státního zástupce nedali obviněnému svolení k tomu, aby umožnil „vytunelování“ jimi složených záloh obviněným S. S. (Poznamenal, že i kdyby byla za poškozeného považována obchodní společnost Senior Resort, a. s., nebylo by možné, aby se obviněný dovolával „souhlasu poškozeného“, který by jako statutární orgán společnosti udělil sám sobě).

Za důvodné nepovažuje státní zástupce ani námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu, neboť obviněný měl určité zkušenosti s podnikatelskou činností (str. 27 rozhodnutí nalézacího soudu) a pokud působnost plynoucí mu z funkce předsedy představenstva vůbec nevykonával, umožnil ovládnutí společnosti včetně dispozice s kaucemi společnosti svěřenými jiné osobě a o činnost této osoby se dál naprosto nezajímal, pak lze dovodit, že mu bylo lhostejné, jak bude obviněný S. S. se svěřenými kaucemi nakládat a že byl přinejmenším smířen (§ 15 odst. 2 tr. zákoníku) s tím, že na nájemníky složených kaucích vznikne škoda.

Pokud jde o námitku porušení zásady subsidiarity trestní represe, uvedl, že s ohledem na formální pojetí trestného činu zakotvenou v § 13 odst. 1 tr. zákoníku platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a který je v něm označen za trestný, je trestným činem. V předmětné trestní věci podle názoru státního zástupce nejsou dány žádné konkrétní okolnosti, které by snižovaly škodlivost činu natolik, aby nedosahovala škodlivosti ani nejlehčích v praxi se vyskytujících případů trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

III

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud druhého stupně. Obviněný dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu (kromě závěrečné části týkající se námitek proti nepřiměřenosti uloženého trestu, je dovolání doslovně totožné s odvoláním obviněného) a ze shodných důvodů jako odvolání (č. l. 5234 a násl. tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami, které bylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podstatou dovolání obviněného jsou totiž především námitky týkající se toho, že jeho jednáním nebyly údajně naplněny znaky skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, a to objektivní a subjektivní stránky. Další námitkou, která je svou povahou hmotněprávní a lze ji podřadit pod uplatněný dovolací důvod je námitka porušení zásady subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud se těmito námitkami zabýval, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.

Přečinu porušení povinnosti při správě cizích majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a způsobí takovým činem značnou škodu. Obviněnému je podle právní věty kladeno za vinu, že porušil (spolu s obviněným K. B.) podle zákona mu uloženou povinnost opatrovat cizí majetek a způsobil takovým činem značnou škodu.

Pokud jde o objektivní stránku uvedeného přečinu, považuje Nejvyšší soud za potřebné nejprve uvést, že objektem trestného činu podle § 220 jsou majetková práva v nejširším smyslu a nepřímo je chráněn i zvláštní vztah důvěry mezi osobou, které patří určitý majetek, a tím, kdo je povinen ho opatrovat nebo spravovat. Předmětem útoku je zde cizí majetek, a to nejen věci, ale též další majetkové hodnoty. Jde-li o věc, považuje se za cizí ve vztahu k pachateli, jestliže ten není jejím vlastníkem, popřípadě výlučným vlastníkem, který je oprávněn věc držet, užívat, požívat její plody a užitky a nakládat (disponovat) s věcí, a to nezávisle na vůli jiné osoby. Jednání zde spočívá v tom, že pachatel způsobí jinému škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatou trestného činu podle § 220 je tedy jednání (konání nebo opomenutí), kterým vzniká škoda na cizím majetku, ale nevyžaduje se, aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu. Škodou na cizím majetku, která je znakem objektivní stránky trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, se tedy rozumí nejen zmenšení dotčeného opatrovaného nebo spravovaného majetku, ale i nedostatek přírůstku na něm. Skutečnou škodou se zde rozumí především jakékoli zmenšení hodnoty (užitné i směnné) opatrovaného nebo spravovaného majetku, k němuž by nedošlo, kdyby byl majetek spravován nebo opatrován řádně. S ohledem na formulaci „… tím jinému způsobí škodu…“ v § 220 odst. 1 však zákon nevyžaduje, aby byla škoda způsobena jen na cizím opatrovaném nebo spravovaném majetku, byť to bude typické, ale může jít o jakoukoli další škodu způsobenou porušením povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tedy i na majetku třetí osoby. Vznik škody musí být v příčinné souvislosti s porušením povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tj. porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek musí být alespoň jednou z příčin, bez nichž by škoda nevznikla buď vůbec, nebo nikoli v takové výši, v jaké k tomu došlo.

Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud je v tom zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Taková povinnost může být uložena některým ustanovením zákona nebo určitou smlouvou. Přitom nemusí být výslovně nazvána jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatné je, že jejím obsahem je to, co se rozumí opatrováním nebo správou cizího majetku. Povinnost může být formulována též jako péče o majetek, péče řádného hospodáře, odborná péče, náležitá péče, obhospodařování majetku, nakládání nebo hospodaření s majetkem, právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním, investovat ho atd.

Vzhledem k možnosti různého obsahu a rozsahu práv a povinností, které náležejí povinným osobám při opatrování nebo správě cizího majetku ze zákona nebo ze smlouvy, je třeba v každém konkrétním případě vždy zkoumat tento obsah a rozsah.

Pokud § 220 odst. 1 váže trestní odpovědnost na porušení takové povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, která byla pachateli uložena zákonem, lze ho v této části považovat za skutkovou podstatu s tzv. blanketní dispozicí, protože se dovolává mimotrestní právní úpravy a jejím porušením podmiňuje trestní odpovědnost.

Nositelem povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek může být i právnická osoba, resp. fyzická osoba jednající v rámci činnosti právnické osoby, přičemž povinnost jí vzniká podle okolností buď ze zákona, nebo na základě smlouvy (občanskoprávní, obchodní, pracovní, manažerské smlouvy, dohody o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování, nepojmenované smlouvy). Pokud má nést trestní odpovědnost konkrétní fyzická osoba, lze v takových případech rozlišovat dvě základní situace, v nichž poruší povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve smyslu § 220 odst. 1 tyto fyzické osoby: a) člen statutárního orgánu právnické osoby, jiný její člen nebo pracovník, a to ve vztahu k cizímu majetku, který byl této právnické osobě svěřen jinou osobou do správy (opatrování); b) člen statutárního orgánu právnické osoby, jiný její člen nebo pracovník ve vztahu k majetku, který patří této právnické osobě.

Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek spočívá v tom, že pachatel jedná v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu takové povinnosti. K porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek může dojít především konáním pachatele (aktivní činností). K porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek může dojít též opomenutím takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2181 - 2201).

Ze skutkové věty vyplývá a je nesporné, že obviněný byl v rozhodné době (od září 2009 do ledna 2012) předsedou představenstva společnosti Senior Resort, a. s. Jako člen statutárního orgánu (stejně jako spoluobviněný K. B.) však o způsob podnikání a hospodaření společnosti ani o její majetkové záležitosti nejevil zájem, nevyvíjel žádnou činnost, nebyl seznámen s účetnictvím společnosti, neúčastnil se žádných porad, na kterých by se projednávaly podstatné záležitosti týkající se chodu uvedené společnosti, když obviněný sám doznává pouze formální povahu své funkce. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že obviněný byl informován a bylo mu zřejmé, že jediným účelem společnosti bylo provozování Domu seniorů v Č. B. Tímto svým postojem tak (spolu s obviněným K. B.) umožnil, aby o osudu společnosti mohl bez omezení rozhodovat a společnost mohl neomezeně řídit obviněný (již pravomocně odsouzený) S. S. Společnost Senior Resort, a. s., uzavírala se zájemci o bydlení v Domě seniorů nájemní smlouvy na jednotlivé bytové jednotky. S odkazem na § 686a občanského zákoníku se nájemci mj. zavazovali ke složení tzv. kaucí k zajištění nájemného a úhrad za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním bytu. Pronajímatel, tedy společnost Senior Resort, a. s., byl povinen uhrazené kauce uložit na zvláštní účet u peněžního ústavu a nikterak s nimi nenakládat vyjma případného použití k zákonným účelům (k úhradě pohledávek na nájemném). Této povinnosti společnost Senior Resort, a. s., nedostála, kauce byly vedeny na běžném účtu společnosti a navíc byly postupně z tohoto účtu v hotovosti vybírány (mnohdy obratem po jejich vložení na účet) obviněným S. S. nebo k jeho pokynu jinými osobami a užívány pro potřebu S. S. a potřeby jeho dalších společností. Celkem tak bylo z účtu ke škodě obyvatel Domu seniorů vybráno 3 636 600 Kč.

Pokud jde o otázku povahy kaucí, je zřejmé, že již v usnesení ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 888/2015, Nejvyšší soud (ve věci obviněného S. S.) uzavřel, že šlo o peněžní prostředky jednotlivých nájemníků Domu seniorů, tedy majetek klientů, který byl společnosti Senior Resort, a. s., klienty svěřen, aby s ním v intencích ustanovení § 686a občanského zákoníku (v době spáchání trestného činu účinného) společnost nakládala, resp. prostřednictvím fyzických osob jednajících v rámci činnosti právnické osoby, jimž je tato povinnost ze zákona uložena (k povaze kaucí srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 497/2014). Nejvyšší soud nemá důvod na těchto závěrech cokoli měnit, neboť již ze samotné konstrukce ustanovení § 686a občanského zákoníku vyplývá, že kauce jsou cizím majetkem společnosti svěřeným, se kterým smí být nakládáno pouze určitým způsobem, a který má být po skončení nájmu pronajímatelem při splnění dalších podmínek vrácen nájemci. V této souvislosti není pochyb o osobách poškozených, jimiž jsou jednotliví nájemníci bytů.

Z uvedeného je evidentní, že obviněný (stejně jako obviněný K. B.) jako člen statutárního orgánu společnosti Senior Resort, a. s., jako osoba jednající v rámci činnosti právnické osoby, jako nositel povinnosti opatrovat a spravovat cizí majetek, s povinnostmi stanovenými v právní úpravě platné v rozhodné době v ustanoveních § 191 a násl. obchodního zákoníku, zcela rezignoval na svou povinnost spravovat majetek, jež mu byl do správy svěřen. Povinnost opatrovat cizí majetek byla obviněnému uložena přímo zákonem, a to nejen k majetku, který patřil společnosti Senior Resort, a. s., ale také k majetku, který byl společnosti do správy svěřen jinou osobou do opatrování. Pokud pak byl obviněný povinen vykonávat svou působnost člena statutárního orgánu mj. s péčí řádného hospodáře (§ 194 odst. 5 obchodního zákoníku), nepochybně jak k majetku společnosti, tak k majetku, který byl společnosti svěřen jinou osobou k opatrování a na tuto svou povinnost zcela rezignoval, nezajímal se o chod společnosti, o způsob hospodaření, nevěděl, jak je nakládáno s finančními prostředky společnosti a jak je nakládáno s kaucemi, nezajistil řádné vedení účetnictví, dopustil se tak opomenutí jednání, k němuž je jako statutární orgán povinen, přičemž v takovém rozsahu – absolutního nezájmu – jde o zásadní zanedbání základních předpokladů k řádnému výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti. Obviněný nemůže odvrátit svoji odpovědnost (a to ani trestní) tvrzením o pověření vedením společnosti podle ustanovení § 66d odst. 1 obchodního zákoníku, které jednak nabylo účinnosti až od 1. 1. 2012 (zákon č. 351/2011 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinný do 31. 12. 2013) a navíc podle § 66d odst. 2 obchodního zákoníku „při pověření obchodním vedením podle odstavce 1 zůstává nedotčena odpovědnost osob, které jsou statutárním orgánem nebo jeho členem, stanovená tímto zákonem za porušení povinnosti vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře“. Bez významu je pak v tomto směru i jeho tvrzení, že bez dalšího spoléhal na údajné ubezpečování dalších osob, „odborníků“ (účetní, právního zástupce společnosti, svědka J. B. i samotného obviněného S. S.), že je v obchodní společnosti vše v pořádku. Jak správně upozornil odvolací soud, jde právě o ubezpečování obviněného S. S., který neoprávněně peněžní prostředky ze společnosti vyváděl a ubezpečování osob vybraných právě obviněným S. S. Z výše uvedeného je nepochybné, že obviněný svým jednáním, resp. opomenutím takového jednání, ke kterému byl povinen, naplnil znaky objektivní stránky přečinu podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a jeho námitky jsou v tomto směru zjevně neopodstatněné.

Zjevně neopodstatněná je též námitka obviněného, podle které jednal za nesporného svolení poškozeného. Podle § 30 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny. Svolení poškozeného je v trestním zákoníku výslovně uvedenou okolností vylučující protiprávnost. Vychází se z toho, že tam, kde může osoba neomezeně vykonávat svá práva, aniž by tím bylo dotčeno právo jiných osob nebo zájmy společnosti, je na ní, zdali svolí k tomu, aby někdo jiný do jejího práva zasáhl. V uvedené věci však uplatnění tohoto ustanovení nepřichází v úvahu, neboť obviněný souhlas poškozených nájemců bytů k tomu, aby umožnil obviněnému S. S. neoprávněně odčerpávat jimi složené kauce, nedostal. Tuto námitku přitom obviněný zakládá na své argumentaci, že uložené peněžní prostředky na účtu patří peněžnímu ústavu, vůči kterému má majitel účtu pohledávku. Obecně se sice jedná o správnou úvahu, ale pokud byly peněžní prostředky složené jednotlivými poškozenými vybrány z účtu S. S. v hotovosti, tak se materializovaly a tuto povahu pouhé pohledávky pozbyly.

Z hlediska subjektivní stránky se pro trestní odpovědnost za přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 15 tr. zákoníku), přičemž postačí i úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], tj. jestliže pachatel ví o tom, že porušuje svou zákonnou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a že tím může jinému způsobit škodu nikoli malou, a je s tímto následkem, resp. účinkem srozuměn. Úmysl se tedy musí vztahovat jak k porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení škody nikoli malé na něm. Značnou škodou ve smyslu § 220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku). Z hlediska subjektivní stránky postačí způsobení těžšího následku uvedeného v § 220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku z nedbalosti [§ 17 písm. a) tr. zákoníku], protože zákon zde nevyžaduje zavinění úmyslné.

Při posuzování úmyslu spáchat trestný čin se jedná o otázku zavinění, která se chápe jako vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu (viz Šámal. P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 165). Závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat. Zavinění je tedy vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný [k uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222].

Aplikujeme-li tyto zásady na uvedený případ, je zřejmé, že soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro své závěry o tom, že obviněný se uvedeného jednání dopustil v úmyslu nepřímém, opatřily dostatek důkazů. Na úmysl obviněného správně usuzovaly ze všech zjištěných okolností, za nichž byl čin spáchán.

Obviněný namítá, že ve věci není ničím prokázán jeho úmysl směřující ke způsobení škody. Uznává sice, že veškeré rozhodování, manipulaci s majetkem, s penězi i personální otázky vykonával obviněný S. S., který řídil J. B. a účetní, ale jako předseda představenstva byl obviněným S. S. a dalšími dotčenými osobami ubezpečován, že v obchodní společnosti Senior Resort, a. s., je vše v pořádku, že jeho postup je správný a zákonný. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že zpravidla nelze dovodit úmyslné zavinění např. u osoby, která se jako laik spolehne na rady advokáta jako osoby práva znalé, aniž by určité konkrétní skutečnosti svědčily pro jejich nesprávnost. To ale není případ obviněného M. H.

V daném případě si obviněný musel být vědom nejen toho, že porušuje zákonnou povinnost opatrovat cizí majetek, ale současně musel být srozuměn se způsobením škody na opatrovaném majetku ve výši nikoli malé. Jak již bylo uvedeno, závěry soudů (str. 27 rozhodnutí nalézacího soudu, str. 12 rozhodnutí odvolacího soudu) o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty uvedeného přečinu, vycházejí z charakteru jeho jednání. Jak také správně poznamenal státní zástupce ve vyjádření k dovolání, obviněný nebyl osobou, která by se do funkce statutárního orgánu obchodní společnosti nechala dosadit, aniž by mu nebyla jasná podstata takového úkonu. Z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný měl zkušenosti a znalosti plynoucí z jeho předchozí podnikatelské činnosti, aktivně se účastnil ve statutárních orgánech dalších obchodních společností. Znal své povinnosti vyplývající mu ze zákona pro vykonávanou funkci. K samotnému vzniku působení obou obviněných v dané obchodní společnosti uvedl spoluobviněný K. B., který se stal členem představenstva, že byl osloven S. S., zda by nechtěl pracovat jako člen představenstva, že je vše zajištěné, potřebují pouze naplnit statutární orgány a budou tam jen „do počtu“. O všem pak rozhodoval S. S., případně i s dalším akcionářem a co bylo dohodnuto, bylo jim dáno pouze k podpisu, protože za společnost mohli jednat pouze oni. Rovněž uvedl, že se nekonaly žádné porady, na kterých by se projednávaly finance nebo stavy účtu a z jeho výpovědi vyplývá, že o ničem nic nevěděl. Také obviněný M. H. uvedl, že byli se spoluobviněným osloveni S. S., zda by chtěl do představenstva společnosti, aby byly personálně obsazeny její orgány. Byl ujištěn, že se jedná jen o formalitu, proto to přijal, ale předem ho upozornil, že nebude mít čas funkci vykonávat. S. S. pak prováděl veškeré rozhodování, dispozice s majetkem i penězi. On byl pouze občas požádán, aby něco podepsal, S. S. mu to vysvětlil a on neměl důvod mu nevěřit. Nikdy nebyl informován o nějakých problémech a až do příchodu insolvenčního správce nevěděl o nějakých potížích obchodní společnosti. Přitom z jeho výpovědi vyplývá, že až poté, co jej insolvenční správce informoval, že „chybí peníze“, ptal se na to S. S. a ten jej ujišťoval, že „má kauce pod kontrolou“.

Pokud tedy obviněný svou funkci nevykonával vůbec – zcela na své povinnosti rezignoval – zcela vědomě tím porušoval ustanovení obchodního zákoníku vážících se k jeho funkci, jejichž smyslem je nepochybně vyloučení vzniku škod na majetku společnosti či na majetku třetích osob, který má společnost povinnost opatrovat a spravovat, musel být také srozuměn s možným škodlivým následkem takového svého jednání, resp. opomenutí jednání, k němuž byl povinen. Svým laxním přístupem umožnil ovládnutí společnosti včetně dispozice s kaucemi jiné osobě a o činnost společnosti se nezajímal. Nejvyšší soud uzavírá, že námitka obviněného týkající se údajného nenaplnění subjektivní stránky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je zjevně neopodstatněná.

Z uvedeného je zřejmé, že jednání obviněného vykazuje všechny znaky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jak správně posoudily soudy obou stupňů a není možné přiznat opodstatnění výhradě obviněného, že jeho jednání není společensky škodlivé, aby mohlo být považováno za trestný čin. Touto námitkou se obviněný dovolával aplikace zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio a s poukazem na ně své beztrestnosti. Ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Aplikovat zásadu uvedenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze zejména v případě méně závažného trestného činu, neboť podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené je možné uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku).

S ohledem na výše uvedené okolnosti případu (přičemž Nejvyšší soud v podrobnostech zcela odkazuje na přesvědčivá rozhodnutí soudů obou stupňů) Nejvyšší soud neshledal žádné okolnosti, které by měly odůvodňovat aplikaci zásady ultima ratio.

Z výše uvedených důvodů lze souhlasit s právním posouzením skutku, jak je vyjádřeno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a proto ani napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na přiléhavé závěry v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, z nichž vyplývá, že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“. S uvedenou námitkou obviněného se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit již proto, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Pokud obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky uvedeného přečinu podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku včetně subjektivní stránky ve formě nepřímého úmyslu, nemohl naplnit znaky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 tr. zákoníku.

Nejvyšší soud shledal námitky, které bylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zjevně neopodstatněnými.

Obviněný v dovolání uplatnil také námitky, které dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídaly. Jde o námitky týkající se procesních postupů soudu při vyloučení věci obviněného S. S. ze společného řízení k samostatnému projednání. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani námitku obviněného týkající se údajné nepřiměřené přísnosti uloženého trestu. Tuto námitku obviněný blíže neodůvodnil. Nejvyšší soud proto pouze stručně uvádí, že přestože v rámci tzv. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení lze v dovolání úspěšně rozporovat i některá pochybení týkající se ukládání trestu (např. v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen úhrnný trest nebo souhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu), nepřiměřenost trestu však do této kategorie nespadá, neboť není otázkou právního posouzení, ale spíše jen volné úvahy soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 – Zpráva o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení – publikované pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr., a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Z tohoto důvodu není zmíněná námitka podřaditelná pod obviněným zvolený dovolací důvod. Jen pro úplnost lze dodat, že takovou námitku uložení nepřiměřeně přísného trestu by nebylo možno považovat za relevantně uplatněnou ani v rámci jiného dovolacího důvodu [například podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Námitky proti výroku o trestu lze v řízení o dovolání zásadně uplatňovat jen v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který lze uplatnit pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. O takový případ se však nejedná, neboť obviněnému byl uložen přípustný druh trestu a v rámci zákonné trestní sazby.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu z části neodpovídaly. Tomuto dovolacímu důvodu odpovídající námitky byly shledány zjevně neopodstatněnými. Když ve věci nebyl shledán ani rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. listopadu 2017

JUDr. Michal Mikláš

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru