Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 616/2020Usnesení NS ze dne 23.06.2020

HeslaDovolací důvody
Zneužití pravomoci úřední osoby
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.616.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 329 odst. 1,2 písm. e) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 616/2020-583

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 6. 2020 o dovolání obviněného J. N., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 44 To 264/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 73/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. N. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 2. 2019, č. j. 8 T 73/2017-452, byl obviněný J. N. shledán vinným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného J. T. na náhradu škody.

Uvedeného zločinu se obviněný dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 31. 3. 2016 v 19.22 hodin v XY, ul. XY, v budově PČR, MO XY, jako vrchní asistent Policie ČR, při výkonu služby, v místnosti hlídkové služby, zneužil bezbrannosti a tísně poškozeného J. T., když ve chvíli, kdy poškozený, zajištěný krátce předtím Policií ČR podle § 26 odst. 1 písm. f) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Policii ČR“), seděl na židli s rukama spoutanýma za zády, tudíž v pozici, kdy nebyl schopen účinné obrany proti jednání obviněného, jej nejprve udeřil do oblasti obličeje svou hrudí, opatřenou kovovým služebním odznakem se služebním číslem, a poté jej dvakrát udeřil rukou do obličeje, nejprve otevřenou dlaní pravé ruky a následně hřbetem pravé ruky, čímž mu způsobil jednak drobná zranění v podobě poranění rtu a dutiny ústní, a zejména pak závažnou újmu na základních lidských právech, neboť nebyla zachována jeho lidská důstojnost, garantovaná zejména čl. 2 Listiny základních práv a svobod a obviněný takto jednal přesto, že úderů nebylo zapotřebí k odvrácení útoku či k překonání odporu poškozeného či z jiných zákonných důvodů, přičemž pravomoc úřední osoby ve smyslu § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku tak vykonával způsobem odporujícím § 9 a § 11 zákona Policii ČR, které ukládají obecnou povinnost dbát, aby žádné osobě v důsledku postupu policisty nevznikla bezdůvodná újma, a postupovat tak, aby případný zásah do práv a svobod osob, vůči nimž směřuje úkon, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného úkonem, a dále v rozporu s § 53 odst. 1, 3 a 5 zákona Policii ČR, která stanoví, že policista je oprávněn použít donucovací prostředek k ochraně bezpečnosti své osoby, jiné osoby nebo majetku anebo k ochraně veřejného pořádku, je oprávněn použít donucovací prostředek, který umožní dosažení účelu sledovaného zákrokem a je nezbytný k překonání odporu nebo útoku osoby, proti níž zakročuje, a při použití donucovacího prostředku dbá na to, aby nezpůsobil osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze odvolání, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 6. 2019, č. j. 44 To 264/2019-483, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Lze doplnit, že v témže řízení bylo rozhodováno i o skutku, kterého se měl v téže souvislosti dopustit obviněný M. K.

Usnesení Městského soudu v Praze napadl v celém rozsahu obviněný dovoláním. V bodu I. a II. jeho odůvodnění konkretizoval rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, v bodu III. potom přiblížil předchozí část řízení před soudem, v jejímž rámci rozhodl soud prvního stupně nejprve usnesením ze dne 8. 1. 2019, č. j. 8 T 73/2017-336, kterým jeho věc postoupil podle § 222 odst. 2 tr. ř. Ministerstvu vnitra k rozhodnutí, zda se nejedná o přestupek. Ke stížnosti státní zástupkyně však Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 7. 2018, č. j. 44 To 293/2018-358, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně a s výslovným připomenutím vázanosti právním názorem podle § 149 odst. 6 tr. ř. konstatoval, že ve věci je namístě dovodit spáchání žalovaného trestného činu, jehož postihu nebrání ani zásada subsidiarity trestní represe. Posléze vydané usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019, č. j. 44 To 264/2019-483, obviněný napadá dovoláním, opírajícím se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (bod IV. podání). Následně v bodu V. uvedl, že nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, že jeho jednání bylo kvalifikováno jako zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a poté podrobněji popsal (již výše naznačenou) genezi věci, z níž vyplývá, že právní názory obou ve věci činných soudů byly rozdílné. Reprodukoval bod 21. odůvodnění rozsudku obvodního soudu ze dne 22. 2. 2019, kde bylo mimo jiné konstatováno, že si je tento soud vědom soudní praxe Evropského soudu pro lidská práva i jeho rozhodnutí Bouyid proti Belgii č. 23380/09, které však podle Obvodního soudu pro Prahu 2 nelze interpretovat tak, že je bez dalšího namístě jednání v podobě facky policistou osobě omezené na svobodě posuzovat podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. V bodu VI. dovolání potom obviněný sdělil, že soud druhého stupně jeho odvolání zamítl. Přitom, podle názoru obviněného, nevzal v potaz důkazy svědčící v jeho prospěch a preferoval důkazy svědčící v jeho neprospěch, tedy je hodnotil jinak než soud prvního stupně. Obsáhlá část argumentace městského soudu se dále týkala zákroku proti poškozenému, přičemž zmíněný soud nezohlednil, že tato věc již byla projednána jako kázeňský přestupek se závěrem, že takový delikt spáchán nebyl. Dodal (bod VII.), že soudy nemají shodnou praxi při posuzování obdobných útoků, přičemž odkázal na věc „policisty V. S.“, který vytáhl zbraň na řidiče, jenž ho upozornil na nevhodný způsob jízdy, s tím, že jednání tohoto policisty bylo závažnější, a přesto byla věc soudem postoupena k projednání jako přestupek. Závěrem shrnul, že jeho jednání mělo být správně posouzeno jako podezření ze spáchání kázeňského přestupku, přičemž názory soudů byly v extrémní neshodě.

V bodu VIII. pak navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a eventuálně sám rozhodl ve věci rozsudkem.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedl, že obviněný v části svého podání popisuje průběh rozhodování u soudů obou stupňů, resp. k tomu uvádí poznámky, což však závěr o naplnění uplatněného dovolacího důvodu založit nemůže. Podstatou dovolání tak zůstává tvrzení, že skutek měl být posouzen jako kázeňský přestupek. Odvolací soud však podrobně a přesvědčivě vysvětlil, proč byly naplněny všechny znaky dovozeného zločinu a proč nelze uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, s čímž se státní zástupce ztotožnil. Pokud obviněný odkázal na posouzení předchozí části zákroku (jako bezvadný), je namístě s tímto souhlasit, stejně jako s tím, že by policisté neměli být při své nesnadné službě trestáni bez rozmyslu, k čemuž lze využít právě materiální korektiv ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1032/2018). Ve věci obviněného však takový postup nebyl namístě. Svým útokem totiž reagoval na pouhé neodbytné otázky poškozeného, nikoli na náhle vzniklou situaci, přičemž jeho jednání s poškozeným trvalo příliš dlouho na to, aby mohlo vyvolat nějaký rozumně odůvodnitelný zkrat v jeho mysli. Vzhledem k tomu, že měl poškozeného zcela ve své moci, se tak jednalo o předem rozvážený trest.

Státní zástupce proto navrhl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.

Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.

Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzený důvod odpovídá důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumu, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v jeho odůvodnění.

K tomu je potřeba zmínit, že v rámci uvedeného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. § 265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.

V podaném mimořádném opravném prostředku obviněný především popsal předchozí genezi soudního rozhodování v dané věci, s tím, že názory na konečné posouzení byly ze strany soudů prvního a druhého stupně rozdílné. Zmíněnou skutečnost nicméně obviněný konstatuje (viz bod V. jeho dovolání), aniž by z ní činil vlastní argumentaci či jinak přibližoval, které části odůvodnění kterého soudu považuje za správná nebo naopak vadná. Je sice zřejmé (z bodu VII.), že shledával správným posouzení jeho jednání jako kázeňského přestupku, avšak nikoli již, zda pro nenaplnění některého ze znaků skutkové podstaty zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, jak původně dovodil soud prvního stupně, případně kterého a z jakých důvodů, nebo pro potřebu aplikace zásady subsidiarity trestní represe (zmíněné v bodu III.) a z jakých případných důvodů. Obviněným stručně konstatované odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 2. 2019, č. j. 8 T 73/2017-452, kterým byl shledán vinným a odsouzen, s jehož případnými nesrovnalostmi (pochybnostmi) se navíc vypořádal odvolací soud, tedy vlastní konkrétní dovolací argumentací, s níž by bylo pro dovolací soud možné se relevantně vypořádat (a kterou je Nejvyšší soud vázán – srov. § 265i odst. 3 tr. ř.), zjevně není.

Své důvody tak obviněný předložil až v bodu VI., když především, podle jeho názoru, odvolací soud nevzal v potaz důkazy svědčící v jeho prospěch a preferoval důkazy svědčící v jeho neprospěch. Jak již však bylo výše uvedeno, s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit pouze v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).

Takový závěr však na základě dovolání obviněného není možné učinit, zvláště když jeho námitka ani neuvádí, jaké důkazy měly být odvolacím soudem vadně preferovány na úkor jiných, a to navíc za situace, kdy se odvolací soud stran skutkových zjištění v podstatě ztotožnil se závěry odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a podaná odvolání, která toto rozhodnutí napadala, zamítl. Vzhledem k uvedené skutečnosti také nemohlo dojít k příkrému rozporu mezi hodnocením důkazů oběma soudy.

Zásadnější relevanci nemá rovněž následující tvrzení obviněného, podle kterého se odvolací soud obsáhle zaobíral hodnocením zákroku proti poškozenému na ulici XY, ačkoli tato část jednání již byla projednána příslušným funkcionářem Policie ČR se závěrem, že se nejedná o kázeňský přestupek. Ani taková argumentace totiž blíže nezpochybňuje právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud tak pouze dodává, že s ohledem na bezprostřední souvislost s útokem obviněného bylo zcela namístě, aby soudy věnovaly určitou pozornost i této fázi děje, přičemž tak učinil již soud prvního stupně (část bodu 14. a body 15., 17. a 18. odůvodnění jeho rozsudku) a omezeně (nikoli obsáhle) v části bodu 10. i odvolací soud (pokud se skutkovým dějem na jmenované ulici zaobíral i v bodu 14. a 15., dělo se tak v souvislosti s posouzením jednání obviněného M. K.).

V další části svého podání (bod VII.) potom obviněný odkázal na případ „policisty V. S.“, který je mu znám z otevřených zdrojů (médií). Tato věc (jejíž podstatou ani nebyl fyzický útok policisty vůči spoutanému poškozenému) ovšem nebyla předmětem projednání Nejvyšším soudem a není zřejmé, jaké dopady by v ní vyslovené závěry měly mít na projednání dovolání obviněného.

Jedinou námitkou obviněného, kterou lze opřít o uplatněný dovolací důvod, je tak tvrzení, že jeho jednání bylo (nesprávně) kvalifikováno jako zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, ač mělo být správně posouzeno jako podezření se spáchání kázeňského přestupku. Ke zmíněné námitce však absentuje konkrétní argumentační opora. Proto spíše v obecné poloze uvádí Nejvyšší soud následující.

Zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, spáchá-li takový čin zneužívaje (mimo jiné) bezbrannosti nebo tísně jiného.

Podstatou tohoto trestného činu tak je výkon pravomoci úřední osoby způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, a to úmyslně (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku). Navíc zde musí být dán úmysl způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému prospěch, neboli musí být dán tzv. úmysl přesahující objektivní stránku skutkové podstaty (někdy též druhý úmysl či dolus coloratus). Ke způsobení škody, jiné závažné újmy ani k opatření prospěchu jinému či sobě nemusí dojít, postačí, pokud k tomu jednání pachatele směřuje. Pro naplnění znaků základní skutkové podstaty přitom není stanovena minimální výše škody ani prospěchu. Pokud jde o zavinění, pro spáchání zmíněného trestného činu postačí nepřímý (eventuální) úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nevyžaduje se úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Úmysl přesahující objektivní stránku (druhý úmysl, obmysl, dolus coloratus) trestného činu podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku, který se vztahuje ke způsobení škody nebo jiné závažné újmy jinému anebo k opatření neoprávněného prospěchu sobě nebo jinému, také může být naplněn i ve formě eventuálního úmyslu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 1/2020 Sb. rozh. tr.). Jedná-li pachatel v úmyslu způsobit jinému jinou závažnou újmu, je pod touto újmou třeba rozumět újmu imateriální, jako je škoda na právech, na zdraví, morální škoda, poškození v zaměstnání, v rodinném životě apod. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3148).

Rovněž je namístě připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (srov. rozhodnutí publikované pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.).

Jak vyplynulo z učiněných skutkových zjištění, obviněný (spolu se svými kolegy) provedl vůči poškozenému na ulici XY zákrok, navazující na jeho jednání. Poškozený byl následně zajištěn a převeden na služebnu. Zde potom, aniž by jakkoli přítomné policisty ohrožoval, byl nadále po dobu 27 minut spoután a během této doby, když seděl na židli, k němu přistoupil obviněný a udeřil ho do obličeje jednak hrudí s odznakem a jednak rukou. V daný okamžik byl přitom obviněný s poškozeným v kontaktu již po delší dobu, na služebně spolu komunikovali v rámci výměny názorů (obviněný i poškozený v podstatě shodně vypověděli, že poškozený uváděl, že si bude stěžovat a chtěl znát služební čísla policistů). Vzhledem k popsaným okolnostem, tedy zejména že poškozený byl spoután, údery byly opakované (nikoli pouze jeden) a nepředcházel jim žádný zjevný zvrat či specifická situace, na kterou by měl obviněný reagovat (ohrožení osob, majetku či pořádku), je namístě akceptovat závěr, podle kterého se nejednalo o pouhý situační zkrat, ale o zřetelné vystoupení proti poškozenému s cílem opanovat situaci, potrestat jej, resp. nepochybně poškodit jeho práva.

Pokud jde o právní kvalifikaci, opět ve stručnosti Nejvyšší soud konstatuje, že jednání obviněného bylo zjevně cílené a ve zřetelném rozporu se zákonnými pravidly tak, jak bylo již výše zmíněno v rámci skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Tento útok navíc obsahoval i tzv. druhý úmysl (obmysl), naplněný ve formě srozumění podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť obviněný musel mít právě takový vnitřní psychický vztah k tomu, že poškozenému, jenž byl v daný okamžik v důsledku spoutání a předvedení bezbranný, způsobí závažnou újmu, a to imateriální, na jeho lidských právech, spočívající v omezení jeho důstojnosti, resp. v ponížení. Soud prvního stupně v této souvislosti správně poukázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bouyid proti Belgii (rozsudek velkého senátu ze dne 28. 9. 2015, stížnost č. 23380/09) a rovněž správně akcentoval, že jej nelze interpretovat tak, že je bez dalšího nutné facku danou policistou osobě omezené na svobodě kvalifikovat podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Nejvyšší soud se ztotožňuje i s tvrzením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, podle kterého je při trestním postihu policistů nutné přihlížet k tomu, že často musejí v okamžiku reagovat na rychle se měnící situaci, ve které osoby, které mají v úmyslu ohrožovat zdraví, majetek či veřejný pořádek, mohou své záměry skrývat a projevovat se nečekaně, skrytě apod. Přesto je zde namístě závěry zmíněného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva – navíc při jím dovozeném porušení práva stěžovatelů vysloveném ve skutkově do jisté míry odlišném případě, v němž, zjednodušeně řečeno, zadržení stěžovatelé byli sice omezeni na osobní svobodě, ale nebyli spoutáni a každý z nich byl udeřen (fackou) pouze jednou – respektovat. Vyplývá z nich, že použití jakékoliv fyzické síly, které nebylo s ohledem na chování zadržené osoby nezbytně nutné, zasahuje do lidské důstojnosti a v zásadě představuje zásah do práva podle čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu).

Jinak řečeno, obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku.

Současně nebyly ve věci shledány žádné výjimečné okolnosti, které by měly, navíc u trestného činu spáchaného v kvalifikované skutkové podstatě, založit nutnost aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, když ani z dovolání obviněného žádné takové konkrétní návrhy nevyplývají.

Právní posouzení skutku a jeho trestní postih tak byly učiněny správně a bez vad, a proto nebyl shledán podklad pro zásah do napadeného usnesení Městského soudu v Praze, resp. předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně.

Stran tohoto naposled uvedeného rozhodnutí (rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 2. 2019, č. j. 8 T 73/2017-452) ovšem Nejvyšší soud nemohl přehlédnout, že byť soud akceptoval svoji vázanost právní názorem stížnostního soudu a také své konečné závěry tomu podřídil, přesto v části odůvodnění (zejména bod 21.) předložil i argumentaci podkládající jeho původní postoj, čímž omezil přesvědčivost svého rozhodnutí a učinil jej dvojakým. Přitom pro subjekty zúčastněné v trestním řízení je mimořádně důležité dozvědět se nejen, jak soud rozhodl o podané obžalobě, ale i proč právě tak rozhodl. Těžiště přesvědčivosti rozsudku by tak mělo být právě v jeho odůvodnění (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 1692).

Nejvyšší soud závěrem souhrnně konstatuje, že dovolací námitky obviněného nejsou z části podřaditelné pod uplatněný ani pod žádný jiný dovolací důvod, v části zbylé jsou zjevně neopodstatněné. Proto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 27. 6. 2019, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 27. 5. 2020. V dovolacím řízení tak nedošlo k průtahům.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. 6. 2020

JUDr. Josef Mazák

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Radek Doležel

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru