Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 615/2017Usnesení NS ze dne 07.06.2017

HeslaKrádež
Pojistný podvod
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.615.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 205 odst. 1, 4 písm. c) předpisu č. 40/2009 Sb.

§ 210 odst. 2, 5 písm. c) předpisu č. 40/2009 Sb.

§ 133 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 2543/17 ze dne 02.05.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Milada Tomková

II. ÚS 2625/17 ze dne 04.04.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Milada Tomková


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 615/2017-48

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 6. 2017 o dovoláních obviněných R. P., a J. D., podaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2016, sp. zn. 3 To 100/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 203/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných R. P. a J. D. odmítají.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále (nalézací soud, soud prvního stupně) ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 3 T 203/2014, byli obvinění R. P. a J. D. uznáni vinnými pod bodem 1) zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku), jehož se podle skutkových zjištění nalézacího soudu, s nimiž se v zásadě ztotožnil také odvolací soud, dopustili v podstatě tím, že dne 8. května 2013 na parkovišti u hotelu Figura na P., okres B., po předchozí domluvě J. D. odcizil osobní motorové vozidlo zn. Audi Q5 (v rozsudku blíže specifikované), a to poté, co mu poskytl R. P. jako jednatel společnosti BIT POWER, s. r. o., která dříve vozidlo vlastnila, klíče od vozidla a informaci o místě parkování vozidla, po jeho odcizení je J. D. odvezl do garáže tchýně R. P. ve V. p. P., kde je uschoval, a poté další osoba odvezla vozidlo do města W. v Polsku, a to na žádost R. P., který pak s vozidlem naložil nezjištěným způsobem, čímž způsobili majiteli vozidla, poškozenému J. S., škodu ve výši 550 000 Kč.

Pod bodem 2) byl obviněný R. P. sám uznán vinným pokusem zločinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1, § 210 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudů dopustil v podstatě tím, že dne 27. 5. 2013 jako jednatel společnosti BIT POWER, s. r. o., nepravdivě telefonicky nahlásil u Kooperativa pojišťovny, a. s., odcizení uvedeného osobního vozidla Audi Q5, a žádal zaslat pojistné plnění na jím uvedený účet, po prošetření pojistné vyplaceno nebylo, avšak v případě uznání škodní události ze strany pojišťovny by bylo neoprávněně vyplaceno pojistné plnění 505 800 Kč.

Obviněnému R. P. byl za uvedené trestné činy uložen podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku, za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti roků, s povinností podle svých sil nahradit ve zkušební době způsobenou škodu. Dále mu byl uložen peněžitý trest v celkové výměře 300 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku. Obviněnému J. D. byl uložen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti roků, s povinností podle svých sil nahradit ve zkušební době způsobenou škodu. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na osmnáct měsíců a trest propadnutí věci – plynové pistole se zásobníkem a nábojem. Současně byly zrušeny výroky o trestech uložených tomuto obviněnému předchozími rozsudky.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně J. S. na náhradu škody 550 000 Kč. Se zbytkem nároku byl poškozený odkázán na občanskoprávní řízení.

O odvoláních obou obviněných rozhodl Krajský soud v Ostravě (soud odvolací, soud druhého stupně) rozsudkem ze dne 6. 5. 2016, sp. zn. 3 To 100/2016, tak, že odvolání obviněného R. P. jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl, zatímco ohledně obviněného J. D. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a nově rozhodl o uložení stejných trestů a ve stejné výměře, pouze napravil formální pochybení okresního soudu spočívající v nesprávném použití ustanovení tr. zákoníku při ukládání trestu propadnutí věci.

Rozsudek odvolacího soudu napadli řádně a včas podanými dovoláními prostřednictvím obhájců oba obvinění.

Obviněný R. P. v dovolání uplatnil důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Napadenému rozhodnutí vytkl ve vztahu k prvnímu skutku (bod 1 výroku rozsudku) nesprávný závěr o vlastnictví k předmětnému vozidlu v době jeho odejmutí z dispozice poškozeného J. S. Ten podle obviněného vozidlo nevlastnil, vůle obviněného nesměřovala k převedení vlastnického práva, takže se ve vztahu k němu nejednalo o věc cizí. Důkazy k této otázce, že nalézací soud řádně nevyhodnotil. Ve skutečnosti bylo dohodnuto, že k převodu vlastnického práva dojde až po uhrazení úvěru (který na vozidle vázl) a až po doplacení celé kupní ceny 550 000 Kč J. S. Skutečná vůle účastníků právního vztahu směřovala nikoli k uzavření kupní smlouvy, ale k uzavření „budoucí kupní smlouvy“. Odvolací soud, že také vyhodnotil důkazy k otázce vlastnického práva a předání kupní ceny 550 000 Kč nad rámec rozsudku nalézacího soudu, čímž byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení, a napadené rozhodnutí je tak nezákonné a ústavně nekonformní.

V případě druhého skutku byla podle obviněného nesprávně zjištěna výše škody, která ve skutečnosti nedosahovala hranice škody značné. I v případě trestného činu pojistného podvodu je totiž podle obviněného nutno při určení výše škody vycházet z obecné hodnoty pojištěné věci, která byla samotným nalézacím soudem určena na 550 000 Kč s DPH. Pokud by tato částka byla snížena o DPH a o 10 % spoluúčast, nejednalo by se o škodu značnou a právní kvalifikace skutku by byla nesprávná. Vozidlo bylo pojištěno v rozsahu tzv. obecné ceny (§ 137 tr. zákoníku) a není důvod z důvodu jiné právní kvalifikace zjišťovat výši škody jiným způsobem. Na tyto námitky obviněného, že nebylo odvolacím soudem náležitě reagováno.

Obviněný R. P. navrhl, aby Nejvyšší soud ve vztahu k němu zrušil rozsudky nalézacího i odvolacího soudu a aby přikázal Okresnímu soudu v Bruntále, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rovněž obviněný J. D. v dovolání uplatnil důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a uvedl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 Listiny. Rozsudek okresního soudu nebyl odůvodněn v souladu s ustanovením § 125 tr. ř. a krajský soud toto pochybení nenapravil. Například svědek M. D. (v této věci nestíhaný), který předmětné vozidlo dále převážel, že byl ve stejném postavení jako dovolatel, byl obdobným způsobem využit. Dále obviněný soudům vytkl použití neprocesních výpovědí obviněného R. P.

Nesprávný je podle obviněného právní závěr soudů, že byla platně uzavřena v ústní formě kupní smlouva o prodeji vozidla. Krajský soud se nezabýval otázkou, zda nešlo ve skutečnosti o smlouvu o budoucí kupní smlouvě (byť případně neplatnou pro nedostatek písemné formy), či o pouhý příslib budoucího prodeje tohoto vozidla. Pro trestní odpovědnost obviněného je přitom rozhodující, jakou informaci o vlastnictví k předmětnému vozidlu obdržel od spoluobviněného P., když žádný jiný relevantní zdroj informací o této otázce neměl. Od R. P. měl informaci, že vozidlo je ve vlastnictví společnosti BIT POWER, s. r. o., a v budoucnu má dojít k jeho prodeji J. S. Chybí tedy úmyslné zavinění obviněného ve vztahu ke znaku „cizí věc“.

Obviněný J. D. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

K dovoláním obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že dovolací námitky jsou v podstatě opakováním obhajoby obviněných, se kterou se soudy podrobně zabývaly a vypořádaly. K úmyslu J. D. odcizit cizí vozidlo dodal, že o něm svědčí okolnosti odjezdu s vozidlem z místa činu – nerespektování semaforu a objetí spuštěné závory. I když nesouhlas obviněného R. P. s přechodem vlastnictví k vozidlu lze zčásti podřadit pod uvedený dovolací důvod, převážně jde i tady o námitky skutkové (například tvrzená skutečná vůle účastníků právního vztahu).

Námitka k výši hrozící škody v případě pokusu trestného činu pojistného podvodu (bod 2. výroku rozsudku) nespadá pod uplatněný dovolací důvod a je i nelogická. Rozhodná je výše potenciálního pojistného plnění, stejně jako u trestného činu podvodu je rozhodná částka, kterou pachatel vylákal, a nikoli částka odpovídající ceně předmětu smlouvy. Od pojišťovny se obviněný pokusil vylákat nikoli předmětné vozidlo, nýbrž pojistné plnění. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkami k hodnocení důkazů, zejména ve vztahu k výpovědi obviněného R. P., které soudy uvěřily jen v části, a připomněl, že rozdílné hodnocení různých částí jedné výpovědi možné je (k tomu citoval z vybrané judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu). K procesně nepoužitelným výpovědím obviněného P. státní zástupce uvedl, že tyto sice neměly být v odůvodnění rozsudku citovány, nicméně byly tam zmíněny s upozorněním, že k nim nelze jako k důkazu přihlížet, přičemž z kontextu odůvodnění rozsudku se zdá, že odvolací soud chtěl tímto způsobem pouze odůvodnit, proč ani obviněný nemůže argumentovat obdobně neprocesní výpovědí poškozeného S. Své závěry však soud opřel o výpovědi procesní. Námitka, že smlouva o vozidle mohla být neplatnou smlouvou o smlouvě budoucí, je krkolomnou konstrukcí zjevně nerespektující skutečnou vůli účastníků převést vozidlo ihned, byť za porušení jiného úvěrového vztahu k úvěrové společnosti. Státní zástupce uzavřel, že námitky dovolatelů jsou dílem zjevně neopodstatněné a dílem neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. K porušení zásad spravedlivého procesu nedošlo.

Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obě dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je proti napadenému rozhodnutí přípustné (§ 265a tr. ř.). Obě dovolání byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě (§ 265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění uplatnili, je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, přitom musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu, nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující daný dovolací důvod. Konkrétní uplatněné námitky tedy mají relevanci dovolacího důvodu jen za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k rozsahu dokazování, ale s výjimkami vyjmenovanými v § 265b ani k procesním otázkám. To souvisí s tím, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby bylo znovu přezkoumáno hodnocení důkazů a skutková zjištění, avšak ani k tomu, aby byl přezkoumáván procesní postup předcházející napadenému rozhodnutí.

Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu (trestných činů), jímž byl obviněný uznán vinným. Nejvyšší soud jako soud dovolací tedy zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě by byl zásah Nejvyššího soudu nezbytný k ochraně ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces (Čl. 4, Čl. 90 Ústavy České republiky).

K dovolání obviněného R. P.:

Obviněný založil dovolání především na námitkách skutkových, případně procesních. V této části jde nejen o námitky, které stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a které neodpovídají ani žádnému z dalších dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení § 265b tr. ř., ale současně o námitky, které nemohou zpochybnit dodržení práva na spravedlivý proces.

Uvedené dovolací námitky obviněného k bodu 1) výroku o vině, týkající se hodnocení důkazů a skutkových zjištění, nejsou dovolacím důvodem, ale nemohou vést ani k závěru o nutnosti zásahu Nejvyššího soudu za účelem ochrany práva obviněného na spravedlivý proces. Podobné námitky uplatňoval obviněný už v průběhu trestního stíhání, soudy se s nimi náležitě vypořádaly a svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily. Jde o námitky týkající se dohody a skutečné vůle účastníků právního vztahu (obviněného a poškozeného) směřující k prodeji vozidla, a dále otázky zaplacení celé kupní ceny.

Soudy ve svých skutkových závěrech odůvodněně vycházely především ze svědecké výpovědi poškozeného J. S., která je v zásadních bodech neměnná a jejíž pravdivost je podpořena svědeckými výpověďmi P. S. a R. V. Soudy zhodnotily i drobné rozpory ve výpovědích a podrobně se zabývaly i obhajobou obviněného a okolnostmi prodeje vozidla, přičemž verzi obviněného správně vyhodnotily jako nelogickou a nepravdivou. Ve skutečnosti bylo vozidlo J. S. prodáno a také předáno, byla zaplacena celá dohodnutá kupní cena, a s převodem vozidla v registru bylo posečkáno z důvodu neukončeného úvěrového vztahu. Nalézací soud své závěry v tomto směru náležitě odůvodnil zejména na str. 12 rozsudku a odvolací soud pouze na základě odvolacích námitek doplnil některé úvahy a argumenty (viz str. 10, 12-13 rozsudku odvolacího soudu), což není v rozporu se zásadou dvojinstančnosti řízení.

Je tedy zjevné, že mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů není žádný zásadní nesoulad. Logická návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy vylučuje závěr, že by bylo porušeno ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Částečně podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak zjevně neopodstatněná, je dovolací námitka týkající se subjektivní stránky činu, respektive absence úmyslu obviněného ve vztahu ke znaku „cizí věc“. Ve skutečnosti jde ale opět především o námitku skutkové povahy, vycházející z jiného skutkového stavu, než jaký zjistily soudy, tj. vycházející z verze obviněného, že ve skutečnosti vůle aktérů nesměřovala k okamžitému prodeji vozidla (a že nebyla zaplacena celá kupní cena). Soudy však jednak považovaly tuto verzi obviněného za vyvrácenou, jednak (vlastně nad rámec zjištěného skutkového stavu) vycházely ze správné právní úvahy, že i pokud by nebyla zaplacena celá kupní cena při prodeji vozidla, nic to nemění na platnosti uzavřené kupní smlouvy. Dohoda o zajišťovacím převodu vlastnického práva nebyla uzavřena (nebyla ze strany ŠkoFin uplatněna – viz zpráva č. l. 185). Soudy zde důvodně vycházely z občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (zák. č. 40/1964 Sb.), podle jehož ustanovení § 133 odst. 1 převádí-li se movitá věc na základě smlouvy (v tomto případě kupní ve smyslu § 588 a násl. obč. zák.), nabývá se vlastnictví převzetím věci, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.

Podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je námitka obviněného ke skutku pod bodem 2) výroku rozsudku týkající se výše škody. Nejvyšší soud se však nemohl ztotožnit s jeho názorem, že v případě trestného činu pojistného podvodu by byla z hlediska určení výše škody rozhodná obecná cena předmětu pojištění. Ve skutečnosti škodu (v tomto případě potenciální) představuje u tohoto trestného činu výše pojistného plnění (viz zpráva pojišťovny č. l. 486), které by obviněný vylákal, byť je samozřejmě vždy do jisté míry odvozena od ceny pojištěné věci. Jeho výše vyplývá v tomto případě ze sdělení pojišťovny Kooperativa, které koresponduje s ostatními důkazy i s cenou předmětného vozidla.

K dovolání obviněného J. D.:

Také tento obviněný založil dovolání především na námitkách skutkových, případně procesních. Námitka týkající se zmínky o neprocesní výpovědi obviněného v napadeném rozsudku je bezvýznamná, neboť je zjevné, že k jejímu obsahu soud nepřihlížel, byť je třeba souhlasit s názorem státního zástupce o nevhodnosti této citace.

Námitka týkající se právního závěru soudů, že byla platně uzavřena kupní smlouva (ústní formou), pod uplatněný dovolací důvod spadá, je však zjevně neopodstatněná z důvodů výše uvedených.

V podstatě skutkové povahy je námitka týkající se subjektivní stránky činu obviněného, podepřená jeho tvrzením, že neměl informaci o tom, že vozidlo je ve vlastnictví J. S., a nikoli společnosti, jejímž byl spoluobviněný jednatelem. Dovolatel v této souvislosti poukázal na zásadu in dubio pro reo. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že ani v tomto směru není mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů žádný zásadní nesoulad, naopak z provedených důkazů logicky vyplývá, že obviněný věděl, že odváží z místa činu vozidlo cizí, patřící vlastnicky J. S., a že ho odváží neoprávněně. Soudy provedly přesvědčivé zhodnocení důkazů a vycházely nejen z výpovědi spoluobviněného R. P., ale i z okolností činu (zmiňovaných i ve vyjádření státního zástupce). Krajský soud připomněl, že oba obvinění se dobře znali a R. P. žádal od J. D. činnosti, které z nějakého důvodu nechtěl realizovat sám. Fakt, že byl obviněný J. D. požádán, aby za uvedených okolností odjel s vozidlem, o němž věděl, že ho má v držení poškozený S., právě z parkoviště u hotelu na P., není rozumně vysvětlitelné jinak, než že to bylo proti vůli poškozeného a z důvodu utajení skutečného pachatele a dalšího osudu vozidla. Jinak by mohlo být vozidlo od poškozeného kdykoli převzato například v jeho bydlišti. Nebylo také zjištěno, že by R. P. měl důvod obviněného křivě obvinit z krádeže, oba soudy vycházely z toho, že iniciativa vycházela od obviněného D., který měl inkasovat polovinu zisku z celého protiprávního jednání. Nestíhání dalšího „převozce“ odcizeného vozidla v tomto řízení nemůže mít vliv na trestní odpovědnost dovolatele. Nejvyšší soud nezaznamenal ze strany soudů prvního ani druhého stupně svévolné hodnocení důkazů, nerespektování jejich obsahu či tzv. deformaci důkazů ani svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

Závěrem:

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. O dovoláních rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozsudku (dne 6. 5. 2016) pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláními obviněných předložena dne 12. 5. 2017. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.

Poučení : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. června 2017

JUDr. Michal Mikláš

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Josef Mazák

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru