Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 588/2004Usnesení NS ze dne 09.06.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.588.2004.1

přidejte vlastní popisek

7 Tdo 588/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 9. června 2004 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného V. K., které podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 10 To 172/03, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 14/2002, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 11. 2003, sp. zn. 4 T 14/2002, byl obviněný uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že v nočních hodinách přesně nezjištěného dne na počátku měsíce května 2002 ve svém bytě v D., N. V. čp. 226/5, okr. K. V., za použití násilí donutil k souloži svoji nezletilou neteř J. B., která na jeho požadavek měla v bytě hlídat přes noc jeho dvě malé děti. Za to byl odsouzen podle § 241 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 5 let se zařazením pro jeho výkon podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.

Odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku soudu I. stupně bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 10 To 172/03, zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Takto bylo rozhodnuto poté, co první odsuzující rozsudek soudu I. stupně ze dne 14. 3. 2003, sp. zn. 4 T 14/2002, byl k odvolání obviněného zrušen usnesením vrchního soudu ze dne 17. 7. 2003, sp. zn. 10 To 63/03, a věc byla vrácena krajskému soudu podle § 258 odst. 1 písm. b), c) a § 259 odst. 1 tr. ř. Důvodem zrušení bylo v podstatě posouzení věrohodnosti výpovědí poškozené, když tato svoji usvědčující výpověď z přípravného řízení u soudu zcela změnila ve prospěch obviněného a mj. bylo nutné zjistit, kdo a kdy poškozené a v jaké souvislosti vyhrožoval. V novém hlavním líčení pak poškozená potvrdila pravdivost své první výpovědi v přípravném řízení s tím, že jí manželkou obviněného bylo vyhrožováno, že „když to nestáhnem, že mi utopí, tak jsem dostala strach ...“. Soud I. stupně pak ve věci znovu rozhodl tak, jak bylo již výše uvedeno.

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 10 To 172/03, podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že nebyly naplněny všechny pojmové znaky trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a nebylo spolehlivě prokázáno, že skutek spáchal on. Vrchnímu soudu vytýká, že nesprávně spojil změny ve výpovědi poškozené s výhrůžkami jeho manželky, nebylo ani prokázáno, že by se poškozená ze strany jeho manželky čehokoli skutečně obávala a odmítnutí výpovědi jeho manželkou v obtížné životní situaci ji nelze dávat k tíži. Nesprávný procesní postup spatřuje v tom, že nebyla zajištěna objektivnost výpovědi poškozené již před zahájením trestního stíhání, soud nesprávně zhodnotil osobu poškozené, neprovedl revizní znalecký posudek ani nevyslechl navržené svědky a přijal fabulační vývody poškozené. Soudu také vytýká, že se nezabýval podstatnými rozpory ve výpovědích poškozené, na které následně konkrétně poukazuje, tyto nevyhodnotil dostatečně a uvěřil znalci. Pokud jde o výsledky gynekologických vyšetření, považuje zvětšenou prostupnost hymenu za odpovídající nanejvýš velmi citlivému styku, spíše však autoerotickým hrátkám a ve věci chybí v tomto ohledu názor navrženého znalce. Policejnímu orgánu i státnímu zástupci pak vytýká pochybení v tom, že poškozenou nevyslechli podle § 158a tr. ř. za přítomnosti soudce, když podle jeho názoru šlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon. Setrvává na svém tvrzení, že k pohlavnímu styku nedošlo ale pokud soud uvěřil tvrzení poškozené, nemohl nabýt přesvědčení, že pohlavní styk byl nedobrovolný, přičemž podrobně uvádí konkrétní okolnosti případu, z nichž tento svůj závěr dovozuje. Obviněný má tedy za to, že i pokud bude shledán vinným, lze jeho jednání posoudit pouze jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., když u skutkové podstaty trestného činu znásilnění nebyl naplněn pojmový znak po subjektivní ani objektivní stránce a také uložený trest je velmi vysoký. Navrhl proto, aby bylo usnesení Vrchního soudu v Praze zrušeno a přikázáno věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvedla, že uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekoresponduje s obsahem odůvodnění dovolání, když uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů a jsou opakováním obhajoby obviněného s kterou se zejména odvolací soud vypořádal. Navrhla proto, aby bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněným uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Protože obviněný v dovolání nenamítá jiné nesprávné hmotně právní posouzení (podle např. občanského nebo obchodního zákoníku) je zřejmé, že formálně uplatnil námitku nesprávného právního posouzení skutku. Uvádí-li zákon jako důvod dovolání „nesprávné právní posouzení skutku“ je zřejmé, že zákonodárce záměrně vyloučil z přezkumu v dovolacím řízení správnost skutkových zjištění samotných, která jsou pro dovolací soud závazná, nemůže je měnit a může je posuzovat pouze z hlediska namítaného nesprávného právního posouzení. Dovolací soud je tedy ze zákona oprávněn v rámci námitek dovolatele pouze posuzovat, zda daný skutek naplňuje obligatorní znaky skutkové podstaty daného trestného činu, zda nejde o trestný čin jiný, nebo jednání zjištěné soudy není vůbec trestným činem. V rozporu se zákonem by tedy Nejvyšší soud postupoval, pokud by se zabýval otázkou, zda se daný skutek stal, zda skutkový děj proběhl tak jak bylo soudy zjištěno, zda skutek spáchal obviněný atp. Dovolací soud se tedy nemůže zabývat ani námitkami obviněného, že se daného skutku nedopustil, že soud nesprávně uvěřil poškozené, že vůbec nesprávně hodnotil provedené důkazy a naopak neprovedl důkazy jím navržené, že policejní orgán postupoval v rozporu s ustanovením § 158 odst. 3, 8 a § 158a tr. ř., když výpověď poškozené neposoudil jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon, atp., protože všechny tyto námitky nezpochybňují právní posouzení skutku, ale skutková zjištění samotná. Uvedené námitky obviněného svědčí o tom, že se předně domáhá změny skutkových zjištění (že poškozenou násilím donutil k souloži) a následně pak na jejich základě i jiného právního posouzení nebo přímo zproštění obžaloby. Takovéto námitky proto dovolací důvod podle § 265b odst. 1 pím. g) tr. ř. nemůžou naplnit.

Totéž platí ohledně námitky, že se soud nezabýval absolutní absencí násilí jako základního pojmového znaku skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. Obviněný touto námitkou přímo popírá skutkové zjištění soudu, že poškozenou donutil k souloži „za použití násilí“, jak je to uvedeno ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu I. stupně. V tomto směru přitom lze soudu pouze vytknout, že ve skutkové větě použil přímo citaci zákona, ač měl uvést konkrétní jednání obviněného, které tento zákonný znak naplňuje. Pokud ale soudem bylo takto nepřesně uvedené skutkové zjištění učiněno, nejde o vady právního posouzení skutku podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale o vady rozsudku podle § 120 odst. 3 tr. ř., je-li toto skutkové zjištění blíže konkretizováno alespoň v odůvodnění rozsudku. Tak je tomu i v tomto případě. Dospěl-li soud I. stupně (a následně také soud odvolací) na základě vlastního poznání při dokazování u hlavního líčení a zejména osobním výslechem poškozené k závěru, že jednoznačně je pravdivá její výpověď z přípravného řízení, vzal tím současně za prokázané, že násilné jednání obviněného vůči ní před vykonáním soulože spočívalo v držení za ruce, povalení na postel, roztržení košile, a to vše ačkoli se bránila kopáním (str. 10 rozsudku). Námitka ohledně absence násilí proto jako námitka skutková (a navíc zcela v rozporu se zjištěným skutkovým stavem) nemůže uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit. Takovouto by v případě její důvodnosti mohla být pouze tehdy, pokud by obviněný tvrdil, že sice držel poškozenou za ruce, povalil ji na postel, roztrhl ji košili, kterou měla na sobě a přesto, že se bránila kopáním, na ni vykonal soulož, ale toto jeho jednání není násilím ve smyslu § 241 odst. 1 tr. zák. Nic takového ale obviněný netvrdí když naopak namítá, že se daného jednání nedopustil a popřípadě že k pohlavnímu styku za strany poškozené došlo dobrovolně.

Jako námitku proti právnímu posouzení skutku proto Nejvyšší soud hodnotí pouze závěrečné tvrzení obviněného, že i v případě jeho viny by se mohlo jednat pouze o trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., protože „nebyl naplněn pojmový znak trestného činu znásilnění po subjektivní ani po objektivní stránce“. Obviněný tak pouze obecně bez jakékoliv bližší konkretizace namítá, že skutková podstata trestného činu jímž byl uznán vinným nebyla naplněna ve všech znacích, když není dána objektivní ani subjektivní stránka. Tato obecná námitka je ale zjevně neopodstatněná. Ze skutkových zjištění učiněných již soudem I. stupně je naprosto zřejmé, že byla naplněna objektivní stránka trestného činu podle § 241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a to jak jednání obviněného, tak i následek a příčinný vztah mezi nimi. Pokud jde o subjektivní stránku je zřejmé, že obviněný jednal v přímém úmyslu podle § 4 odst. 1 písm. a) tr. zák., protože chtěl porušit zájem chráněný ustanovením § 241 tr. zák. a tato forma zavinění se vztahuje také k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (osoba mladší než patnáct let). Protože uvedená hmotně právní námitka byla učiněna pouze obecně a zcela formálně když je zřejmé, že s ohledem na skutková zjištění soudu nemůže obstát, jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Proto bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Pokud jde o námitku obviněného ohledně „velmi vysokého“ trestu, tak tato rovněž uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže naplnit a proto se jí dovolací soud nezabýval.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. června 2004

Předseda senátu

JUDr. Michal Mikláš

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru